Několik následujících dní jsem na učení úplně kašlala. Bylo mi zcela jedno, že se blíží OVCE a já bych měla, stejně jako, ostatní poctivě studovat. Momentálně pro mě bylo podstatnější, že se se mnou Duncan asi chce rozejít. Choval se opravdu divně, moc si mě nevšímal a dokonce dvakrát zrušil schůzku. Tak jsem se rozhodla, že i když ho mám ráda, bude nejlepší ho nechat jít. Rozhodně mě to ani moc nemrzelo – měla jsem prostě hlavu plnou Siriuse. V polovině ledna jsem svého divně se chovajícího přítele odchytila na chodbě. „Duncane,“ oslovila jsem ho. „Mohli bychom si promluvit?“ „Já teď nemám čas,“ vymluvil se okamžitě. „Musím ještě- “ Na to jsem však neměla náladu, tak jsem ho přerušila: „Hele, jestli se se mnou chceš rozejít, tak to normálně řekni... Anebo mi pověz, co se ti stalo.“ Duncan se nervózně rozhlédl kolem, jako by hledal nějakou podporu. Po chvíli ale zjevně usoudil, že se mi už dál nemůže vyhýbat a bude muset promluvit k věci. Hlasitě si povzdychl a odvedl mě stranou. „Takže?“ chtěla jsem vědět, když jsme se ocitli u nedaleko knihovny ve slepé uličce, – ale jen Merlin ví, zda je opravdu slepá, protože hrad má až příliš tajemství – kde nehrozilo, že nás někdo vyruší. „Dobře, máš pravdu,“ přiznal. „Chci se rozejít, ale... Nerad bych, aby sis myslela, že je to kvůli tobě. Já zkrátka jen...“ Smutně se na mě podíval. Možná doufal, že budu natolik vnímavá, abych pochopila, co za tím stojí, ale to mou osobu hodně přecenil. Občas jsem na lidech poznala, co by rádi, ale do hlavy jsem nikdy nikomu neviděla. A byla jsem za to víc, než ráda. „Podívej se,“ povzdychla jsem si. „Tenhle vztah byl super, ale abych pravdu řekla, asi bude lepší, když se rozejdeme, takže ať řekneš cokoliv, mně to neublíží.“ Jeho úleva byla skoro hmatatelná. I já jsem byla ráda, protože se zdálo, že nedojde k žádné hádce a to jsem si momentálně přála nejvíc. Úplně mi stačilo vědomí, že během následujících chvil ztratím kluka, hádat se nebylo třeba. „Víš, během prázdnin se tu stalo pár věcí,“ rozpačitě se ušklíbl a prohrábl si rozježené blonďaté vlasy. „Máš rád někoho jiného?“ hádala jsem. Rozvážně přikývl: „Ano, přesně to jsem tím chtěl říct.“ Nastalo to hrozné ticho, které všichni nenávidí. Věděla jsem, že už není, o čem bychom dál diskutovali. Chtěla jsem jen odejít, nebýt v jeho přítomnosti. Mnohem příjemnější by mi teď byla společnost učebnic a Lilyiných chytrých poznámek ohledně dodržování školního řádu – to jsem kdykoliv jindy nesnášela. „Potom je to všechno v pořádku,“ řekla jsem. „Takže já půjdu do knihovny, musím si ještě něco půjčit... kvůli zkouškám.“ Už jsem si v hlavě přehrávala, které učebnice si musím půjčit, a co všechno si z nich vypíšu. A především u toho vůbec nebudu myslet na Duncana, ani na Siriuse... „Díky, Beth, jsi vážně skvělá holka.“ Věnoval mi ještě jeden rozpačitý a trochu provinilý úsměv a chvatným krokem spěchal pryč. No, zdá se, že aspoň nebudu muset řešit, co se vztahem, až skončí škola... *** O tom, že jsme se s Duncanem rozešli, jsem nikomu neřekla. Ne, že bych o tom nechtěla mluvit, ale přišlo mi to zbytečné. Co změním neustálým probíráním zcela jasných faktů? A nakonec, já ani nechtěla nic měnit, byla jsem spokojená. „Ahoj, Beth,“ pozdravila mě Lily a přisedla si k malému stolku, u kterého jsem seděla už téměř dvě hodiny a bez přestávky jsem si dělala výpisky. „Co děláš v knihovně?“ zeptala se zvláštním, zvídavým tónem. „Začínám se připravovat na OVCE,“ usmála jsem se. „Měla jsi pravdu, že se to hrozně rychle blíží.“ „Á-ha,“ vydechla zaraženě. „Čistě náhodou to vůbec nemá co dělat s tím, že se Duncan promenáduje po škole s Jane Nelsonovou z Mrzimoru?“ Otráveně jsem si povzdychla: „S Duncanem jsem se před dvěma dny rozešla.“ Lily na mě vykulila oči, jako by nevěřila tomu, co říkám. Jen jsem pokrčila rameny a vrátila jsme se k rozdělané práci. „Počkej, takže vy už spolu nechodíte?“ ujišťovala se. „To jsem právě řekla,“ přisvědčila jsem a už jsem očima hledala, kde jsem přestala číst. Chvíli bylo ticho, – Lily si z brašny vyndala pergamen, kalamář a brk – potom to ale mé zrzavé společnici nedalo a pokračovala v konverzaci. „Takže tě nepodvádí,“ konstatovala stále stejným zaraženým tónem. „Ne, Lily, nepodvádí.“ „Aha.“ Odložila jsem brk a zadívala se jí do očí. Jestli chce něco říct, mohla by to udělat hned, protože rozhodně nejsem jediná sedmačka, která čeká na tuhle knihu. Navíc mě chození kolem horké kaše nikdy moc nebavilo. „O něco jde, nebo jsi tak šokovaná?“ zeptala jsem se. Lily zkřivila tvář do typického „tohle bude průser!“ úšklebku a prozradila, co měla celou dobu na srdci: „James se Siriusem mu udělali veřejnou ostudu.“ Vyvalila jsem na ni oči. Udělali mu veřejnou ostudu? Z toho jsem neměla dobrý pocit – ať už tou veřejnou ostudou bylo míněno cokoliv. „Co přesně provedli?“ chtěla jsem vědět, když jsem se opět začala tvářit jako inteligentní člověk. „Mysleli si, že tě podvádí – potvrdila jsem jim totiž, že spolu pořád chodíte – a tak na něj počkali před obědem u učebny formulí, a když se všichni vyhrnuli ven, příšerně ho ztrapnili. Sirius mu prý stáhl kalhoty a dělal si srandu z jeho – no ty víš, z čeho – a James ho potom trošku... praštil...“ Ztrhaně jsem svěsila hlavu. Jak je to možné, že se mi poslední dobou dějí takové věci? Málem mě zabijí Smrtijedi, zamiluju se do Siriuse, prodělám ukázkový odštěp, najdu si kluka, ztratím kluka... Ti dva rozhodně nabourali můj klidný život, ale bez nich už bych si ho stejně neuměla představit... „No jo,“ povzdychla jsem si pak. „Co se dá dělat, mysleli to dobře.“ Lily souhlasně přikývla: „ A teď drhnou tu Filchovu plesnivou komoru.“ A/N: Chtěla jsem kapitolu k Beth dokončit dřív, ale vlezl mi do toho Samozvaný princ, kterého jsem ale naštěstí už dokončila, a tak určitě přijde i další Thank you for loving me a možná i Dalia... Soudím, že Annabeth a Thank you for loving me máte asi nejraději, ale zkuste dát šanci Princovi, myslím, že se těm z vás, kteří mají rádi HG/SS a přitom nechtějí vidět Seva jako zamilovaného blázínka, bude líbit :)