"Dani, co je?" zeptal se poplašeně Sirius. "Nějaký průšvih na Základně. Musím hned tam," chrlím ze sebe a zároveň se bleskově oblékám. "Jdu s Tebou!" zvedá se okamžitě taky. "Ne!" zamítnu to ostře. "Škola není holubník a my jsme dva profesoři. Ozvu se Ti, jak to půjde... Zatím by sis měl promluvit s Hermionou a Harrym." Naštěstí neprotestoval. To bylo ale poslední štěstí, které mě ten den potkalo... Základna vypadala jak po boji. Logicky, protože k boji tam došlo. "Zaútočili před svítáním, pokusili se prorazit ochranné bariéry," informoval mě Dave, zatímco jsem se umývala a připravovala ke vstupu na operační sál. "Ale kdo?" "Pár Smrtijedů, smečka vlkodlaků a tlupa napůl vycvičených mudlovských hrdlořezů. Řekl bych, že si ani nedělali naději, že by sem skutečně mohli proniknout. Jen chtěli způsobit co největší chaos..." "Což se jim zjevně povedlo," odpověděla jsem hořce a sebrala síly k nevyhnutelné otázce: "Jaké jsou ztráty?" To už jsem stála u operačního stolu. Dívka, která na něm ležela, byla sotva plnoletá... Ani jsem ji neznala. Nebyla z Malé rady. Obyčejná holka. Měla jen tu smůlu, že bydlela ve městě, kde jsem si vybudovala Základnu. Ve městě, které jsem se zavázala chránit. Prudce jsem zatřásla hlavou. Teď se musím soustředit, výčitky počkají. Jejich čas teprve přijde... Vzhlédla jsem k Daveovi a zopakovala: "Jaké jsou ztráty?" Polknul, zjevně se mu do toho nechtělo. Nakonec ztěžka promluvil. "Tři mrtví obyvatelé města. Asi desítka pokousaných od vlkodlaků, ale z nich by snad většina měla být v pořádku, protože to bylo už opravdu nad ránem, kdy vliv úplňku slábnul, a navíc dostali hned protiléky. Spousty zraněných, od lehkých škrábnutí až po... odseklé paže a vnitřní zranění... Z našich jsou na tom nejhůř Lucka a Míra. Lucku zasáhla nějaká kletba, je v bezvědomí. Míru má teď na stole Káča, ale až skončíš tady, máš jí přijít pomoct." Zatímco můj mozek jen pomalu a neochotně zpracovával ty děsivé zprávy, ruce popaměti látaly dohromady střeva, vnitřnosti a tkáně té mladinké dívky. Ztratila hromadu krve, ale bude v pořádku. Tedy, aspoň po fyzické stránce... Přežije to. "Zavolali jste..." začala jsem, ale Dave mě přerušil. "Severus už je tady, Pomfreyová na cestě. Budeme potřebovat nějaké léčitele od Munga, ale chceme od ní, aby doporučila někoho schopného a důvěryhodného. Mike se teď domlouvá s Ministerstvem, že paměťová kouzla zvládne Severus se Siriusem, abychom sem nemuseli pouštět nikoho od nich. Siriuse se snažíme zatím udržet v Bradavicích, měl by dorazit odpoledne. Nemůžeme si být jistí, že tohle nebylo jen první kolo. Ten hadí ksicht by mohl využít, že polovina profesorů je z hradu pryč a zaútočit pro změnu tam." "Díky Dave," vydechnu vděčně. Aspoň organizace nám funguje... "Tady jsem skončila, můžete ji odvézt. Míra je na jedničce?" "Přesně tak. Když budeš potřebovat něco zařídit, jsem na příjmu. Jdu jen zkontrolovat, co se děje na centrále," řekne Dave a zmizí. Na hlavním operačním sále ležel děsivě bílý Míra, nad kterým se skláněla stejně tak bílá Katka. Vlastně... on nebyl celý bílý, samozřejmě že ne... Jen obličej. Zato jeho hrudník byla jedna obrovská krvavá změť a obvaz nad temenem hlavy taky prosakoval... "Ty svině používali dum-dum střely," zašeptala Káča. "Střeva má na sračku... A to jsem ještě neměla čas se pořádně podívat na to zranění hlavy. Je tam uvízlá kulka... Proletěla před tím někomu tělem, takže už neměla takovou razanci. Jen netuším, jak ji vyndáme bez poškození mozku..." "Nejdřív spravíme ten hrudník," rozhodla jsem, když jsem se ujistila, že kulka v hlavě netlačí na cévy a nikam se nesune. "Když myslíš... Je to jako kurz šití pro pokročilé a skládání puzzles dohromady. Pořád mi nějaké kousky přebývají a jiné zase chybí." "Ukaž, skládačky mi vždycky šly dobře." "Fajn, takže kam podle Tebe patří tenhle krásný kousek střívka?" zašklebila se Káča. "Přišpendlila bych ho prozatím tady na B6," ukázala jsem. "A jdeme hledat pokračování!" Jsou chvíle, kdy jen ten nejčernější humor člověku pomůže se nezbláznit... Kdyby někdo poslouchal, co jsme tam s Káčou mlely, buď by hrůzou omdlel nebo nás nechal zavřít jako zvlášť nebezpečné sadistky. Házely jsme po sobě cynické průpovídky, po lokty zabořené v Mírových střevech jsme hledaly kousky skládačky, do té rozšklebené rány nám střídavě tekly slzy zoufalství i hysterického smíchu... a postupně se propracovávaly k cíli. "Zavíráme," vydechla jsem, když jsme umístily už i poslední dílek a celou ránu pořádně vydezinfikovaly. "Teď teprve vypukne ta správná zábava," ušklíbla se Káča a zručně odmotala obvaz z hlavy. "Co nám prozradí pan rentgen?" zapátrala jsem ve spleti různě šedých fleků. "Že paní kulka je zakuklená těsně vedle levého mozkového laloku. Kudy k ní?" "Nikudy..." zavrtěla jsem hlavou. "Když bychom mu nepoškodily mozek, přerušily bychom míchu... a naopak." Na okamžik se rozhostilo ticho. V některých chvílích už nepomáhá ani černý humor... Katka přesto učinila ještě jeden pokus. "Myslíš, že by Míra chtěl být radši debilní nebo ochrnutý?" "Zajímavá otázka... Ale doufám, že existuje i třetí možnost." "Fakt?" vzhlédla s nadějí. "Je to taky dum-dum," vysvětlovala jsem. "Respektive zbytek po ní." Katce ihned došlo, na co narážím. Podívala se zblízka na rentgen a pak se s úlevou zasmála. "Jenom kus nábojnice... Vůbec jsem si toho předtím nevšimla. Útočník střílel zblízka a hlavní část té kulky tak musela zůstat v tom, kdo stál před Mírou. Radši si nepředstavuju, jak vypadal..." zase posmutněla, ale pak pokračovala. "Tenhle zbytek nemusíme vyndávat, rozloží se sám, když mu trochu pomůžeme." "Přesně tak," přikývla jsem. Ne že by to byla úplná hračka, musely jsme se trefit dlouhou jehlou se speciálním roztokem přímo do toho střípku a nepoškodit přitom tkáně okolo. Ale podařilo se a pak už jsme Míru mohly nechat odvézt na pooperační. Jeden zachráněný... Jako by na nás všechno najednou dopadlo. Pohlédly jsme na sebe a obě najednou se začaly klepat jak ratlíci. "Musíme... musíme pokračovat," polkla jsem s obtížemi. "Já vím..." řekla tichounce Katka. "Díky žes mi s ním pomohla. Asi... asi jsem trochu zpanikařila." "V pohodě..." Krátce jsme se objaly. Třes ustával, v očích se opět objevilo odhodlání. "Tak jdeme!" pronesla pevným hlasem. Pokolikáté už jsem si pomyslela, jak silná osoba Káča je. Tu jen tak něco nezlomí... „Podíváme se na Lucku?“ zeptala se, když jsme opouštěly místnost. „Při léčení kleteb asi moc užitečné nebudeme… Nejdřív bychom měly ošetřit to, co dokážeme po mudlovsku.“ ……………………….. Další zranění už byly rutinní případy. Člověk se na ně nemusel příliš soustředit. Nehrozilo, že by mi pacient pod rukama umřel, jako tomu bylo u Míry. Jenže… myšlenky se tím pádem pochopitelně začaly toulat. Bylo mi mizerně… Ne, bylo mi vlastně ještě daleko hůř. Nejradši bych se neviděla. Měla jsem chuť si někam zalézt a tiše si zoufat. Neměla jsem náladu na nic a na nikoho …………………………. „Jak je na tom?“ zeptala jsem se Severuse, který se skoro celé odpoledne věnoval Lucce. Hodil po mně jedním ze svých nečitelných pohledů. Nicméně asi pochopil, že dnes nejsem zrovna ve své kůži a tak si odpustil ironickou poznámku ve smyslu, že snad mám oči… „Pořád v bezvědomí. Vypadá to, že použili nějaký druh hibernační kletby. Dokud ale nevím, kterou přesně, je obtížné ji účinně léčit.“ „Co doporučuješ?“ „Zatím musíme vyčkávat. Bezprostřední nebezpečí jí nehrozí. Provedl jsem nějaká diagnostická kouzla, která budu pravidelně opakovat, abych si ověřil, jestli dochází k nějakému vývoji. Poppy taky odebrala vzorky k analýze, výsledky zatím nemáme.“ „OK, díky…“ Odtrhla jsem zrak od Luciny a vyrazila dál. Čekal mě příšerný úkol… Rozhovor s rodinami mrtvých. Po dvou hodinách jsem se připotácela zpátky na ústředí Základny. Snažila jsem se nenápadně prokličkovat k mým soukromým místnostem. Měla jsem tam ne zcela nepatrné zásoby alkoholu a měla jsem silný pocit, že přesně to teď potřebuju. Byla jsem ale odchycena před cílem… „Co takhle malá procházka, darling? Myslím, že by sis měla vyčistit hlavu,“ oslovil mě Sirius. „Díky, ale nechci,“ zavrtěla jsem hlavou. „Úpravy paměti už jste dokončili?“ „Jo. A neměň téma. O všechny, kterým jsme mohli pomoci, je postaráno. Nejvíc na zhroucení tu aktuálně vypadáš Ty…“ „Divíš se?“ „Nedivím… Právě proto Ti nabízím trochu odreagování.“ „Odreagovávám se už pár týdnů v Bradavicích!“ vyštěkla jsem na něj hystericky. „Nevidíš snad, jak to dopadlo?!?“ Přistoupil ke mně, aby mě objal. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale byla jsem slabá. Příliš slabá… Ani nevím, jak mě tam dostal, ale za chvíli jsme byli v našem obývacím pokoji, seděli jsme na pohovce a já mu vzlykala do košile. „Asi nepomůže, když Ti řeknu, že to nebyla Tvá chyba, co?“ „To teda rozhodně nepomůže!“ zaprskala jsem vztekle a zároveň zoufale. „Ledaže bys měl nějakou důmyslnou teorii, čí vina to teda je, když ne moje…“ „Tohle už jsme přece řešili…“ povzdechl si. „Co třeba že to nebyla ničí vina? Prostě se to stalo.“ „Výborně… Hned se cítím líp. Nechceš se s těmahle útěšnýma kecama stavit u těch rodin, který dnes přišli o pár svých blízkých? Říct jim, že se to prostě stalo. To se tak běžně stává, že jdeš do práce a po cestě narazíš na hordu zdivočelých vlkodlaků s pár hrdlořezy v záloze…“ Okamžik na mě hleděl a zřejmě uvažoval, jakou zvolit strategii. „Dáš si panáka?“ zeptal se posléze. „Jo,“ souhlasila jsem okamžitě. „Ale naléváním do skleničky se neobtěžuj, bude mi chutnat i z láhve.“ ……………………… „Vážně si myslíš, Blacku, že opít ji je ten nejlepší způsob, jak ji zbavit depresí? Vlastně já málem zapomněl, Ty přece nemyslíš…“ „Poslyš, mám o ni strach stejně jako Ty. Jen se nebojím to přiznat a snažím se dělat aspoň něco!“ „Jistě. Jako třeba nalít do ní skoro litr slivovice…“ Do mého mozku jen pomalu a neochotně pronikaly hlasy těch dvou. Poslední věta mě ale zaujala… „Já jsem fakt vypila litr té výborné domácí slivovičky? Vida, to musím říct bráškovi. Vždycky tvrdil, že po opravdu velkém flámu člověka hlava bolí bez ohledu na to, jak kvalitní alkohol pil. Teď mu můžu s určitostí říct, že se plete. Protože mě hlava nebolí.“ Dokončila jsem svůj proslov a vítězoslavně se na ně usmála. Sirius i Severus na mě svorně hleděli naprosto zmateně a malinko vyděšeně. „No nebojte, nepřišla jsem o paměť, jestli se vám honí hlavou něco podobného… jen se ke mně ta včerejší deprese přes alkoholový obal nějak nezvládla prokousat.“ „Zajímavé…“ zabručel si Severus. „Vidíš, říkal jsem Ti, že jí to pomůže,“ podíval se na něj Sirius vítězoslavně. „Tak jestli to úplně pomohlo, to bych si nebyla tak jistá… ale v každém případě děkuju,“ usmála jsem se na ně. „A když už jsem při vědomí, můžeme vyrazit na obhlídku zraněných, ne?“ „Jsi určitě při plném vědomí?“ přeměřil si mě nedůvěřivě Severus. „Bez obav, já umím pít…“ zašklebila jsem se na něj. ………………………..