31) Vánoce Ráno, spíše v dopoledních hodinách se první probudil Severus. Stále držel svou Hermionu v náručí a ta byla přitisknutá svými zády k němu. Neposedné pramínky jejích kučeravých kaštanových vlasů jí spadaly přes obličej. Opatrně je odhrnul, aby viděl její nádhernou a emocemi prostou tvář. Spala klidně, tiše oddechovala a byla naprosto uvolněná. Už to nebyla dívka, ale žena. Jeho žena. Ta, s níž se rozhodl strávit zbytek svého života. Ano, už byl rozhodnut dávno, ale tato noc ho v jeho rozhodnutí jen podpořila. Jemně jí políbil do vlasů. Hermiona se zavrtěla a pomalu se otočila na záda. „Dobré ráno.“ „Dobré ráno,“ usmála se na něho. Přivinula se k němu blíž a on ji pevně objal. „Pořád ještě nelituješ téhle noci?“ zeptal se s obavou v hlase. „Ne, nikdy nebudu,“ hleděla mu do očí a on věděl, že je tomu opravdu tak. „Miluju tě,“ řekl jen a políbil jí. „Ale myslím, že by jsme měli už vstávat. Jistě tvoji rodiče budou už vzhůru a bude jim divné, kde jsme.“ „Myslím, že je jim to jasné,“ pohladila ho po tváři, „po včerejšku,“ dodala. „Přesto by jsme měli už vstát, miláčku.“ „Hmm, asi máš pravdu, ale mně se ještě nechce, ještě malinkou chviličku,“ škemrala jako malé dítě a upírala na něho ten svůj roztomilý psí kukuč, kterému nelze odolat. „Ale jen malou,“ nechal se přemluvit a ona se k němu znovu přivinula. Když se dostali do jídelny, akorát se podával oběd. Její rodiče si je změřili přísnými pohledy, ale nijak to nekomentovali. „Chtěli jsme se s vámi domluvit,“ začal její otec, „jak to bude dál. Víte, jsme domluveni s mou matkou, Hermioninou babičkou, že u ní strávíme několik dní, ale za těchto okolností…,“ nedořekl. „Vím o tom, Hermiona mě na tuto skutečnost upozornila již při původní domluvě,“ začal Severus, „myslím, že by v tom neměl být problém. Ale bezpečnější bude, pokud nás tam přemístíme.“ „Opravdu?“ nedůvěřivě se zeptala maminka, „Nebudou nás hledat? Neohrozíme tím příbuzné?“ vyptávala se dál plná nedůvěry a strachu. „Mami, když Severus říká, že tam odjet můžeme, tak můžeme. A ostatně,“ řekla Hermiona, „Severus tam bude s námi a i kdyby nám hrozilo nějaké nebezpečí, tak on je naše silná zbraň, viď Severusi?“ otočila se na něho se zářivým úsměvem. Ten jen pozvedl své obočí a mírně zakroutil hlavou v náznaku její pošetilosti. „A kdy by jste se chtěli přemístit?“ zeptal se nápadník jejich dcery. „Jsme domluvení na zítřejší oběd, ale jestli vám…“ „Ne, to je v pořádku. Zítra před obědem se tedy přemístíme,“ potvrdil Severus. „Severusi, co kdybys po obědě provedl rodiče a mně po panství, mohli by jsme se projít v zahradě?“ „Pokud si to budou přát,“ otočil se na rodiče. Oba jen souhlasně přikývli a pak se pustili do hostiny, kterou jim domácí skřítkové nachystali. Po velmi příjemně stráveném odpoledni, kdy je Severus provedl celým panstvím s přilehlými budovami – stájemi, skleníky, stodolou, ze které byla jeho předky vybudována honosná galerie kouzelnického umění s několika velmi cennými kousky, ale také artefakty Temné Magie, ty vyhledával zejména jeho otec a děd. Její maminku nejvíc uchvátily skleníky. Bylo tam množství exotických květin a stromků. Podle Severuse je milovala jeho matka, stejně jakomnožství knih v knihovně, byly především její láskou, a také zařízení hudebního salónu byla její zásluha. Bylo skoro pět hodin, když se rezešli do svých pokojů připravit se ke štědrovečerní večeři. Severus poprosil Trixx, jednu z domácích skřítek, aby všechny vánoční dárky umístila pod vánoční stromek v salónu až budou večeřet. Hermiona je tam odnesla sama, sotva se převlékla. A její rodiče své dárky vzali sebou cestou, pak je dali skřítce, která je pod stromeček uložila. Večeře proběhla v poklidu v příjemném tichu, pak se všichni odebrali do salónu, kam jim skřítci přinesli kávu, vánoční punč a čaj. Nesmělo chybět ani vánoční cukroví a zákusky. Hermiona se stejně jako za svých dětských let vypravila ke stromečku, aby mohla rozdávat dárky. „Tak, pro koho bude asi první dáreček?“ spustila rozpustile, když si přiklekla ke stromečku a natáhla se pro malý dárek v červeném lesklém balícím papíru. „Pro maminku,hmm!“ dodala a rozešla se, aby mohla dárek předat. „Děkuju,“ hlesla její matka potichu a rozhlédla se po přítomných. Pomalu začala rozbalovat svůj dárek. Byla to překrásná sametová krabička se zlatým zdobení a unitř se skvěla nádherná starožitná brož se safíry. Maminka na ní zůstala nevěřícně koukat. Měla ráda šperky, ale něco takového… Nemohla si pomoc a z oka se jí spustila malá slzička dojetí. „Děkuju,“ hlesla ještě jednou. „Tak a druhý dárek,“ vzala pod stromečkem objemnější balík, „je pro tebe, zlato,“ a odnesla mu jej. „Opravdu je pro mě? Děkuju!“ a i on si jej hned rozbalil. Byla dvoudílná mudlovská encyklopedie bylin a léčivých rostlin. Tu koupili její rodiče. Mysleli si, že by se mu mohla líbit, když se do lektvarů byliny a všelijaké rostliny používají. Byl hodně překvapený a měl z ní velkou radost. „Děkuju,“ řekl směrem k jejím rodičům, „ani nevím co víc na to říct, je to od vás velmi milé a každopádně to pro mě hodně znamená. Děkuju,“ zopakoval a začal si knihami hned listovat. Každá rostlina tam byla vyobrazena ve fotografií v několikáti úhlech s celkovými popisky, která část je léčivá, která naopak jedovatá, kde rostou, kdy se sbírají a tak dále. Byl překvapen kolik mají mudlové léčivých rostlin. „Další dáreček je pro tebe, tati,“ nesla mu velkou obdélníkovou krabici. „Hm, co to asi bude,“ se zvědavostí v hlase pronesl její táta a krabici rozbalil. Čekala ho tam celá nová sada rybářských prutů s navijáky a dalšími rybářskými potřebami. „No, to se teda mají ty ryby na co těšit. Ty budou sami skákat na háčky,“ usmál se. „I já moc děkuju.“ „Pro koho je asi tohle?“ zapřemýšlela Hermiona a přečetla si kartičku na dárku – „Maminka!“ „To je taky pro mě, to jsem musela být letos asi vážně hodná!“ usmála se a přijala malou krabičku. Byl v ní značkový parfém. „Teda maminko, ty nám budeš vonět,“ poznamenal, když si přivoněl k manželčině zápěstí, kam umístila malou kapičku parfému. „Děkuju,“ podívala se na dceru, věděla, že to byl dárek od ní. „A já mám taky dáreček,“ přitiskla si na prsa nevelký balíček. Posadila se do tureckého sedu a začala rozbalovat svůj dárek. Byla to kniha od rodičů – „Jak si užít první lásky“. Byla z toho trošku v rozpacích. „Chtěli jsme tě jen maličko pozlobit,“ řekl otec a omluvně se usmál, „když jsi nám napsala, že si sebou přivezeš přítele, tak jsme si mysleli, když je to tvá první známost, kterou jsi se nám rozhodla představit, že by to byl vhodný dárek.“ „Tati,“ její hlas byl maličko rozlobený, ale přesto škádlivý. Pak se na plno zasmála a oba své rodiče objala. „Ale přečtu si jí ráda,“ dodala ještě a vrhla se opět na dárky. Když už byly všechny rozdány a ona žádný neviděla, ozval se její milý. „Myslím, že jeden dárek tam ještě je!“ usmál se a pokynul směrem ke stromečku. Hermiona prohledala všechna zákoutí pod stromečkem a v přilehlém okolí a nemohla nic najít. „Ale tady už nic není,“ řekla a otočila se na Severuse. Ten jen zvedl hlavu a všichni ostatní jej následovali. K Hermioně se snášel malý obláček ukrývající její překvapení. „Jééé, to je pro mě!“ zavískla Hermiona a hned rozbalovala svůj dárek. Byla to malá krabička a v ní… „Seve,“ vydechla překvapením, „to ale nemohu přijmout,“ řekla smutně. „Proč?“ nechápal a přešel k ní. Vyjmul s krabičky prstýnek z bílého zlata s malým diamantem a navlékl jí ho na pravý prsteníček. „Hermiono, prosím, přijmi tento prsten jako zástavu mé lásky a až nadejde ten správný čas…,“ odmlčel se pohlédl na její rodiče, „rád bych vás požádal o ruku vaší dcery. Vím, že je stále mou studentkou, a proto berte to zatím jen jako vánoční dárek.“ Její rodiče se na sebe podívali a oba přikývli. „Věřte mi, že vaši dceru z celého srdce miluji a nikdy bych ji neublížil a nenechal ublížit,“ zdůraznil. „Jak už jsem vám řekl včera, je pro mě cennější než můj život. Dlouho jsem nevěřil, že ještě potkám lásku, a že já sám budu znovu milovat. Miluju tě a…,“ víc už říct nestihl, protože Hemriona uvěznila jeho ústa k hlubokému a dlouhému polibku. „Taky tě miluju a až dokončím školu, velmi ráda přijmu tvou nabídku,“ odpověděla mu a znovu jej políbila. Druhý den ráno u snídaně se všichni domluvili, že až v poklidu sbalí své věci, sejdou se v hale. Nejprve se přemístí Hermiona se zavazadly a hned po ní Severus s jejími rodiči. Nejlepší prý bude, když se přemístí na molo u jezera a pak ten kousek k rodinému sídlu Grangerů dojdou. Sešli v půl jedenácté ve vstupní hale i se svými kufry a taškami. Severus je všechny zmenšil na cestovní velikost a dal je Hermioně do kabelky. Jen Křivonožkova cestovní přihrádka zůstala tak jak je. Skřítkům dal ještě poslední instrukce a pak se rozloučili. Hermiona se tedy přemístila jako první. „Severusi, počkejte ještě okamžik,“ řekl její otec, „rádi bychom s vámi na chviličku ještě mluvili, když už je naše Mia pryč.“ „Prosím, poslouchám,“ odvětil a změřil si je oba svým pohledem. Nevěděl, co by mu mohli chtít, takhle o samotě. „Víte, Hermiona je naše jediné dítě,“ řekla paní Grangerová a mile se na něho usmála, „ chceme pro ni jen to nejlepší a myslíme si…“ „Stejně jako já,“ skočil jí do řeči, „můžete mi věřit. Vše co jsem vám za uplynulé dva dny řekl, je pravda.“ „To my víme, a proto jsme vám chtěli poděkovat a říct vám, že…,“ otočil se pan Granger na svou ženu, „jsme velmi rádi, že jste to právě vy, koho si naše dcera vybrala.“ „Děkuji,“ dokázal ze sebe zaskočený Severus vyslovit a pak jim oběma nastavil své rámě a přemístil se s nimi za Hermionou. „Kde jste tak dlouho?“ zeptala se netrpělivě, sotva se zjevili. „Chtěli jsme ještě Severusovi něco o samotě říct, drahoušku,“ odpověděl jí otec a poplácal svého budoucího zetě po rameni. Ten se jen zlehka usmál a pozvedl významně obočí. „Tati, co…?“ „Nic broučku, všechno je v tom nejlepším pořádku,“ usmál se na ní otec, vzal svou ženu za ruku a vydali se cestou od jezera nahoru k babiččině domu. „Severusi?“ otočila se ke svému příteli v očích otazníky. „Vše je jak má být,“ odpověděl a políbil ji do vlasů, „pojď, půjdeme, nechce se mi tady mrznout. „Babičkóóó,“ zvolala Hermiona a rozeběhla se ke starší paní, která seděla v křesle u krbu a popíjela z hrnečku svůj čaj. „Mio, holčičko, tak dlouho jsem tě neviděla. Ty jsi nám zase vyrostla,“ objaly se, „ale to se říká jenom malým dětem a ty už jsi velká slečna.“ „Babičko, dovol abych ti někoho představila,“ řekla Hermiona, když se vymanila z objetí. „Tohle je můj přítel a snoubenec, babičko. Profesor Severus Snape!“ řekla významně a přitáhla Severuse blíž. „Dobrý den, paní,“ poklonil se Severus a gentlemansky ji políbil na ruku. „Dobrý den, buďte u nás vítán,“ usmála se na něho a pohladila ho po tváři. „Paule, Jane,“ přivítala se snachou a synem. „jsem tak ráda, že jste tady.“ „Už je tu někdo z rodiny?“ zeptal se táta. „Ano, už je tu…“ „Moje Mainee,“ zavřískal dětský hlásek a malé hnědovlasé děvčátko běželo v ústrety jeho Hermioně. „Cassie, zlatíčko, tak moc se mi to po tobě stýskalo! Jak jsi se měla?“ objala Hermiona malou holčičku a vtiskla jí dlouhý polibek do vlásků. Pak se i s ní v náručí posadila na velkou rohovou sedačku. V ten okamžik úpně ignorovala všechny přítomné v obývacím pokoji. Severus celé scéně jen tiše přihlížel a pozoroval Hermionu s holčičkou v náručí. První co mu blesklo hlavou bylo – ‚Jsou si tak podobné! Snad to není její…‘ – hned však ty hloupé myšlenky zarazil. ‚Ale sluší jí to s dítětem,‘ pomyslel si ještě a otočil se k ostatním. Do místnosti vešli další lidé a Hermioniny rodiče jej představili příbuzným. Byla tu Paulova sestra s manželem a svými dvěmi dcerami. Ta starší Grace byla maminkou té malé ďáblice, která si přivlastnila jeho lásku. Jak se však záhy dověděl, Hermiona je její kmotra a malá ji přímo zbožňuje. Byl zde také její manžel George. Měla ještě přijet jedna Paulova sestra s rodinou a bratr. Ten je však stále svobodný. Severus byl všem představen jako Hermionin snoubenec, a i přes její nízký věk to všichni přijali bez velkých rozpaků. Jediné co jim trošku bralo dech, byl jejich věkový rozdíl, ale vzhledem k Hermionině intelektuální vyspělosti je to velmi rychle přešlo. „Severusi,“ vyrušila ho jeho láska, „mohu ti někoho představit?“ usmála se na něho. Jen tiše přikývl a sklonil se k malé dámě. „Dobrý den, já jsem Severus,“ řekl a usmál se na děvčátko, které pevně svíralo ruky jeho milé. „No tak Cassie, neboj se. To je Severus, můj přítel. Mám ho velmi ráda a on mě také.“ „Hm,“ podívala se malá z Hermiony na Severuse a zase zpět. Zatahala ji za ruky. „Mainee, a jak mu mám říkat?“ zeptala se šeptem malá a Severus se usmál. „Jak by jsi mu chtěla říkat?“ zeptala se Mia. „Já nevím,“ pokrčila nerozhodně rameny a otočila se na Severuse. Ten už klečel u ní, aby si byli blíž. „můžu ti říkat Sevie?“ zeptala se rozpačitě. „Sice to oslovení nemám rád, ale když si to přeješ,“ podal jí ruku. „Tak ahoj Sevie, já jsem Cassie,“ řekla zdvořile a podala mu svou malou ručku. Opatrně ji vzal do své a políbil ji jí. Malá se na něho vřele usmála a skočila mu kolem krku. „Budeš mě mít taky rád jako Mainee?“ Teď už se Severus rozesmál naplno. „Pokusím se, ano?“ Cassie přikývla hlavičkou a rozeběhla se k rodičům. „Děkuju,“ pošeptala mu Hermiona, když se opět postavil a políbila ho na tvář. „Zaco?“ nechápavě se na ní podíval. „Za všechno.“ oooOOOooo Prosím o komentáře, protože pouze na nich bude záviset, jak dlouhá povídka bude. Moc děkuji