32) Pravda



Poslední členové rodiny Grangerových dorazili během odpoledne. Postupně
se seznámili se Severusem. Nikdo se nezdržel nijakých komentáře na jejich
adresu, což jej velmi překvapilo a dá se říci, že uklidnilo.
Vždycky toužil po rodině, mít někoho s kým by se mohl dělit o své
starosti i radosti, kde by věděl, že je vítaný a chtěný pro sebe samého.
Ne pro umění lektvarů nebo donášení informací. Nebo dokonce proto, že je
jedním z mnoho poslušných služebníků. I tohle mu vyvstalo v paměti, když
se rozhlížel po všech přítomných u večeře.
Panovala zde velmi příjemná atmosféra. Všichni se navzájem bavili,
sdělovali si své zážitky z dob, kdy se neviděli. Dokonce i on sám se
zapojil do hovoru, zejména se strýcem Richardem, který jakožto černá ovce
rodiny zůstával stále svobodný. Skoro všichni si jej proto dobírali. On
stále tvrdil, že mu naprostá svoboda vyhovuje. Nikdo ho prý nerozptyluje
od jeho věděcké práce (byl botanikem v jedné z největších anglických
botanických zahrad v Glasgow ve Skotsku a byl na to patřičně hrdý). V tom
mu Severus nejprve pilně
přizvukoval, než do něho jeho drahá polovička dost nelibě šťouchla loktem
a zamračila se na něho. Což u ostatních vedlo k patřičné odezvě, a to
mohutné salvě smíchu.
„Byl to kouzelný večer,“ řekl Severus Mie, když se večer ukládali k
spánku. „Máš závidění hodnou rodinu. Já takové zázemí neměl,“ zesmutněl a
Hermina se k němu už v posteli přivinula a pohladila ho po tváři.
„Teď už je to také tvoje rodina. Sice ještě ne formálně, ale mají tě
rádi, věř mi!“ řekla, dívaje se mu stále do očí.
„Ani nevíš, co to pro mě je…“
„Pššš,“ položila mu ukazováček na rty, „už budeme spát. Jsem docela
unavená a jak znám malou Cassie, tak nás přijde brzo ráno vzbudit,
abychom s ní šli sáňkovat nebo stavět sněhuláka,“ pousmála se a položila
si hlavu na jeho rameno.
„To snad…“
„Uvidíš,“ odvětila už v polospánku. Políbil ji do vlasů a pevněji ji k
sobě přivinul. Zabořil svou hlavu do polštáře a za chvíli také usnul.


„Mainee,“ skočila malá Cassie k nim do postele. „Mainee, Sevie,
vstávejte!“ začala je oba lochtat a šťouchat.
„Cassie, ne…,“ chtěla ji Hermina zabránit, aby Severuse chytila za nos.
„Nech Seva spát,“ řekla potichu a chytila malou za ruku, kterou se právě
natahovala k jeho obličeji.
„Ty malá ďáblice,“ zasyčel Severus potichu a zvedl malou do vzduchu. „My
chceme ještě spát,“ řekl přísně a zamračil se na ní.
Malá se smála a vřískala, když jí Severus nadhazoval a třásl s ní ve
vzduchu.
„Severusi, prosím, už jí nech,“ snažila se jejich ranní dovádění ukončit
Hermiona a sedla si na posteli. Severus tedy malou posadil mezi ně a
otočil se na bok čelem k nim.
„Sevie, půjdeš si semnou po snídani hrát ven?“ zeptalo se ho to malé
stvoření, které, ač si to musel nerad přiznat, mu nějak přirostlo k
srdci. Strávili spolu včera sotva pár hodin, ale dokázala si ho získat.
Snad to bylo tím, že z ní hned při první kontaktu vycítil závan magie,
nebo to bylo tím vším co se kolem něho během včerejšího dne dělo. To
vřelé přijetí celé její rodiny a to pochopení, akceptování jejich vztahu
i přes velký věkový rozdíl… Nevěděl.
Malá, poté co ji Severus slíbil, že s ní spolu s Hermionou půjdou ven,
odešla z jejich ložnice.
Severus si ještě na chvilku svou lásku přitáhl do svého náručí a užíval
si její blízkosti. Pak, ale Hermiona vstala a odešla do koupelny se
upravit. Během několika minut ji následoval.
„Co je to?“ zeptal se.
„Co myslíš…,“ otočila se po něm, když si uvázala pásek od županu.
„Tohle,“ ukázal na platíčko léků položené na poličce u zrcadla.
„To je antikoncepce,“ odpověděla a hned si jednu pilulku vyloupla a
zapila pohárem vody.
„Proč si nevaříš lektvary?“ bylo první co ho napadlo. „Vlastně jsem ti ho
měl připravit hned, když…“
„To jsou mudlovské léky. Beru je už od té doby, co jsem dostala
menstruaci,“ odpověděla.
„Ale …“
„Měla jsem nějaké problémy. Mamky lékařka mi je doporučila a předepsala.
Chodím k ní na pravidelné prohlídky a ona mi vždy předepíše potřebné
množství do další kontroly. Jsou naprosto bezpečné a účinné. A vzhledem k
tomu, že je užívám již dlouho, tak mohu mít jistotu, i když náhodou někdy
zapomenu. Což se ještě nestalo. Užívám je pravidelně každý den ráno,
vynechávám pouze v době menstruace,“ dostalo se mu sáhodlouhého
vysvětlení.
„Hm,“ to bylo vše, co na to zahučel a dál se věnoval své ranní hygieně.


Sotva Hermiona opustila koupelnu, zaklepala jí na okno hnědá poštovní
sova. Otevřela okno a pustila jí dovnitř. Sova si sedla na opěradlo
křesla a tiše zahoukala. Když jí však chtěla sejmout ruličku pergamenu
přivázanou k její nožce, ohnala se po ní zobákem.
„Ale no tak, holka,“ řekla Hermiona, ale pak si všimla, že je dopis
adresovaný Severusovi.
„Severusi,“ zavolala směrem ke dveřím do koupelny.
„Hano,“ odpověděl ze zubním kartáčkem v ústech.
„Máš tu nějaké psaní, asi od profesora Brumbála, je tam pečeť Bradavic,“
řekla, „chtěla jsem jí ho sejmout, ale je to pro tebe.“
„Hned,“ odvětil a během pár vteřinek vycházel z koupelny již upravený a
umytý.
„Co je v tom dopise?“ zeptala se po chvilce a sedla si vedle něho na
postel.
„Brumbál byl na ústředí a řekl jim o tom útoku na vás. Pan Potter má
silné nutkání s tebou mluvit, ať jsi, kde jsi!“ řekl stroze.
„To se budeme muset vrátit?“ zesmutněla a opřela se o jeho rameno.
Pohladil ji po tváři.
„Ne, napíšu mu, že jste v pořádku a uvidíte se až v Bradavicích po Novém
roce! Možná by jsi měla připojit pár řádek taky ty.“
„Jak znám Harryho, tak tomu tohle určitě stačit nebude,“ odvětila a
usmála se nad představou, jak bude Harry s Ronem vyvádět, když ji
neuvidí. Budou na Brumbála stále dotírat, dokud Severuse nepřesvědčí, aby
ji tam dopravil. Nechtěla však opustit tuhle ‚rodinnou idylku‘, která se
tu zatím rýsovala. „A Ronovi taky ne!“ doplnila.
„Ale rozhodně to nebude bezpečné se teď v Londýně ukazovat. Smrtijedi
budou mít pohotovost dokud tě nechytí a nepředvedou pánovi. Sám se divím,
že mě ještě nepovolal,“ řekl a rychle se zvedl z postele odepsat
Brumbálovi.
„Severusi,“ hlesla a v očích se jí objevily zrnka slz, „na tohle jsem
úplně zapoměla.“
Hned se k ní vrátil a poklekl před ní. „Miláčku, neboj se. Všechno bude v
pořádku, jen musíme být opatrní. Nedovolím, aby se ti něco stalo, ano!“
konejšil jí a pevně jí objal.
„Přesto se bojím. O tebe, o rodiče, o nás…,“ šeptla mu do ramene a
popotáhla.
„Na…,“ podal ji kapesník, „utři si slzy a půjdeme za Cassie. Snad přijdeš
zase na jiné myšlenky,“ zvedl se, dopsal dopis pro Brumbála a vypustil
sovu z odpovědí.


Druhý den ráno se opět objevila sova z psaním, že by bylo dobré, kdyby
přece jenom na malou chvíli se mohli přemístit na ústředí a uklidnit, tak
Harryho i ostatní. Prý si s nimi neví rady a bojí se, aby mladý pan
Potter ještě nevyvedl nějakou hloupost. Samozřejmě společně s panem
Weasleyem.
„Asi nám nic jiného nezbývá,“ odvětila Hermiona, když mu četla přes
rameno vzkaz od Brumbála.
„Merlinžel ne, zdá se,“ odfrkl si nad infantilností a pošetilostí svého
ředitele. Předtím mu nedělalo žádné problémy udržet pana Pottera v
mezích, ale zdá se, že teď je to nemožné. Dohodli společně, že nejlepší
čas na přemístí bude za šera a s několika mezipřemístěními, pro případ,
že by je přece jen někdo mohl vyslídit.
Hermiona při obědě řekla rodině, že si se Severusem zajedou do města na
večeři ve dvou. Chtějí si maličko užít svého soukromí a toho, že je zde
nikdo nezná. Pohledy jejích rodičů byli dosti výmluvné, a tak je Severus
ubezpečil, že z Hermiony nespustí oči ani ruce (to už si řekl spíše pro
sebe). Bude si ji střežit jako oko v hlavě.
Po čtvrté se tedy poprvé přemístili do Cardiffu, potom do Bristolu,
Portsmouthu. Tam si došli do jedné z přístavních restaurací na výtečnou
večeři. Severus to tam docela znal. Když bylo potřeba získat nějaké velmi
zvláštní a neobvyklé přísady do lektvarů, věděl, že jedině v kouzelnické
části Portsmouthského přístavu je jistě sežene. Po více než hodince
strávené v příjemném prostředí restaurace se nakonec přemístili do
Londýna na ústředí. Tedy do přilehlého parku. Severus byl stále ve střehu
a svou hůlku pevně svíral ve své pravé ruce. Levou si držel Hermionu v
těsné blízkosti.
„Tak jsme tady, Albusi,“ řekl, když vešli do jídelny. Členové řádu akorát
dojídali svou večeři.
„Hermiono!“ vykřikli oba chlapci současně a vyskočili ze svých míst, aby
ji co nejrychleji objali a přivítali. Ani jeden si nevšiml, že ji
profesor stále drží za ruku.
„No tak,“ s úsměvem od sebe chlapce odstrčila, „vždyť mě rozmačkáte.“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry.
„Myslím, že tady by jste jí už mohl pustit, ne?“ zavrčel Ron na Snapea a
očima se zaměřil na jejich spojené ruce.
„To je v pořádku,“ usmála se na Severuse Hermiona a jemně přikývla.
„Když myslíte,“ odfrkl si a jen velmi nerad ji pustil. Chlapci ji
okamžitě odvedli do svého pokoje, aby si mohli v klidu a v soukromí
popovídat.
„Hermino, jsi opravdu v pořádku?“ zeptal se Harry, když se posadili na
jedné z postelí v jejich pokoji.
„Samozřejmě, Harry,“ uklidňovala ho. „Profesor Snape přišel právě včas,
aby nás přemístil do bezpečí. Smrtijedi ho, ale ošklivě zranili.“
„Co se stalo, jak …,“ dožadoval se vysvětlení Ron, „a proč tě vlastně
nepřivedl hned sem, tady by jsi byla taky v bezpečí, nebo ne?“
„Se… profesor Snape mi dal adresu kam se mám přemístit, a když se chtěl
přemístit s mými rodiči, tak už k nám do domu vtrhli Smrtijedi a
profesora ošklivě zranili na rameni. Pár dní jsme strávili na jednom
starém panství,“ záměrně neřekla, že je to jeho rodný dům. Pokud to
Severus tajil i před Brumbálem, tak ona jeho tajemství udrží i před
kluky. „Ale pak jsme se všichni přemístili k mým příbuzným.“ Ani
tentokrát jim přesně neřekla, kde vlastně jsou. Usoudila, že to tak bude
bezpečnější, pro ní i pro ně.
„A rodiče jsou v pořádku?“ zeptal se ještě Harry.
„Ano, nejprve byli trošku vyděšení a zmatení, ale když jsem jim všechno
vysvětlili, tak se docela uklidnili.“
„Jak vysvětlili?“ nechápal Ron.
„No já…,“ zasekla se, „…já jsem jim celou dobu neřekla o ví-víte-kom, a
pak se tam objevil Severu…,“ ujelo jí.
„CO?“ oba s vykulenýma očima a pusou dokořán vyhrkli.
„No,“ zčervenala a sklopila zrak.
„Mio?“ probral se jako první Harry. „Ty Snapeovi tykáš? Vždyť je …“
„Harry, ale on takový není. Na mě. Já…,“ opět se zastavila, aby se mohla
zhluboka nadechnout a srovnat si myšlenky v hlavě. „Já … poznala jsem ho
i trochu jinak, než jak se chová ve škole. Tam on musí, ale osamotě…
chová se ke mně jinak. Je milý a pozorný. A…“
„Ty si snad pod Imperiem, tohle přece nemůže být pravda!“ probral se i
Ron a brunátný vzteky vyskočil na nohy. „Hermiono, on tě nějak očaroval
nebo ti dal nějakej lektvar? Tohle přece nemůžeš myslet vážně?!“
„Rone, Rone uklidni se, ano!“ osopila se na něho. I ona se postavila na
nohy a odešla k oknu. Chvilku jen tak mlčky stála a dívala se ven.
„Hermiono?“ položil jí Harry ruku na rameno a opatrně ji otočil k sobě.
„Ty ho máš ráda, viď?“ zeptal se potichu a podíval se jí do očí.
„Harry,“ vydechla, ale slzám už zabránit nedovedla. Objala ho kolem krku
a položila se hlavu na jeho rameno. „On takový opravdu není,“ snažila se
ho hájit. „Kdyby jste jen věděli, jak dovede být vnímavý, pozorný. Dovede
poslouchat a vyprávět. On musí být takový, jaký je ve škole. To kvůli
vy-víte-komu a Zmijozelským, ale v soukromí je…“
„Hermiono, ale je to pořád Snape!“ řekl Ron stále podrážděně. „Copak jsi
zapomněla, jak nám už od prváku ubližoval, strhával body a ty tresty…Ty
si se snad musela pomátnout,“ nedal se přesvědčit. „No Harry, řekni taky
něco!“
„Srdci se nedá poručit, kámo!“ řekl jen a odvedl Hermionu ke křeslu, kam
ji posadil. Zakroužil hůlkou nad stolkem a během vteřiny se tam objevil
tác s karafou a skleničkami. Nalil dýňovu šťávu a nabídl jí Hermioně.
Přijala ji a hned se napila. Nalil i sobě a Ronovi.
„A on?“ zjišťoval Harry. „Ví o tom, že ho…“
Přikývla, ale pohledem zůstavala na skleničce, kterou svírala ve svých
rukou.


Severus mezitím všem přítomným vypověděl, co se odehrála ten osudný den u
Grangerových, a že momentálně jsou všichni u svých příbuzných na
bezpečném místě. Kde to raději neřekne, vzhledem k tomu, že mimo Hermiony
a jejích rodičů jsou tam i ostatní příbuzní, který by títmo mohli být v
ohrožení. Raději tedy si tuto informaci nechá pro sebe.
Zdálo se mu, že už tu strávili dostatek času a bylo by moudré se vrátit
zpátky. Zeptal se, kde najde Hermionu. Ginny jej odvedla ke dveřím, kde
spávají chlapci a odešla zpět za ostaními.
Severus zaklepal na dveře a hned vstoupil. Když pohlédl na uplakanou
Hermionu vzteky sevřel ruce v pěst.
„Co jste se jí udělali?“ řekl chladně a dost výhružně.
Hermiona se hned zvedla a poodešla k němu. Pravou rukou jej chytila kolem
pasu a levou mu položila na hruď. „Nic, to je v pořádku, Severusi,“ řekla
potichu a pokusila se o úsměv.
Ten jen zamžikal očima a přemýšlel, jestli se nepřeslechl. ‚Tak ona jim o
nás řekla! Nebo jí k tomu přiznání donutili?‘ problesklo mu hlavou a
okamžitě si oba dva změřil přísným pohledem. Přesto však Hermionu v
obranném gestu levou rukou přivinul blíž k sobě.
„Opravdu jsme jí nic neudělali, pane,“ řekl Harry a podíval se mu zpříma
do očí.
„Tak mi vysvětlete, proč pláče?“ odfrkl a svůj pohled tentokrát zaměřil
na mladého Weasleyho. Ten okamžitě zrudl a sklopil zrak. ‚Takže on!
Nejspíš mu konečně došlo, že jeho pokusy o získání Hermiony jsou liché.‘
ušklíbl se a sklopil svůj pohled na dívku ve svém objetí.
„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se a pozvedl si její obličej, aby si mohl
prohlédnout její tvář.
„Ano.“
Pohladil ji po líci a políbil na čelo. „Už by jsme měli jít. A vám bych
radil, nepokoušejte mou trpělivost a své štěstí! Byl bych rád, kdyby jste
si tuto skutečnost nechali pro sebe. A ve vašem vlastním zájmu…“ zamračil
se na oba chlapce v místnosti.
„Pane,“ oslovil ho černovlasý hoch, „prosím, dejte na Miu pozor!“
Přikývl. Potom jemným pohybem naznačil Hermioně, že odcházejí. Rozloučila
se s chlapci a stále objímajíce Severuse okolo pasu, opustila pokoj. Na
chodbě se od něho odtáhla. Přece jenom stačí, že o nich ví kluci a
Brumbál. Nikdo další by to zatím vědět nemusel. Rozloučili se i s
ostatními a s mezipřemístěním se vrátili zpět za rodiči k babičce.



oooOOOooo



Prosím o komentáře, protože pouze na nich bude záviset, jak dlouhá
povídka bude. Moc děkuji.