Severus vešel do laboratoře těsně před devátou. Už ve dveřích se zarazil. Ta holka se mu snad jen zdá. Opět spí zde. Tentokrát ji viděl ležet na zemi na dece. „Slečno Wieldová,“ oslovil ji. Teisha se zavrtěla a otevřela oči. „Kolik jste toho naspala?“ „Něco jo,“ zamumlala a raději se hned zvedala ze země. „Pět hodin,“ dodala a deku složila. „Jděte se upravit a pak přijďte.“ Přikývla a odešla do svého pokoje. Vrátila se asi za deset minut. „Posaďte se, musíme si promluvit.“ Nezatvářila se nadšeně. „Co zas?“ zavrčela. „Proč jste si nevzala uspávací lektvar, když jste opět nemohla spát?“ Pokrčila rameny. „Zjevně vám nedochází jedna věc, slečno Wieldová. Potřebujete se naučit řadu věcí v rekordním čase. Je nutné, abyste dobu odpočinku opravdu trávila odpočinkem a obzvláště spánkem, abyste měla síly na práci. Jinak jste pro mne nepoužitelná.“ „Já se snažím. Napřed mi vyčítáte, jak se flákám, když chci odpočívat a teď děláte opak,“ vrčela. „Přehnaný odpočinek je na škodu. Nedostatečný však také. Potřebuji vám zadávat úkoly obtížné i na psychiku. Jak je chcete zvládat vyčerpaná?“ „Nemůžu za to,“ ohradila se opět. „Nějak to zvládnu.“ „To chci vidět,“ zavrčel. „Dnes máte poslední možnost v noci nabrat síly. Je na vás, zda budete paličatá, nebo si konečně vezmete potřebnou dávku lektvaru. A nyní k práci. Zde máte zadání,“ podal jí pergamen. „Jak myslíte poslední?“ vyhrkla. „Nepřejte si to zjistit,“ zavrčel. Teisha složila ruce na prsou a vzdorovitě na něj hleděla. Čekala, co z něj vypadne dále. „Pokud dnes nebudete pořádně spát, už nebudu brát ohledy a psychicky náročnou práci vám zítra zadám, i kdyby vás vaše únava měla položit a vy to nezvládla,“ vysvětlil. „Nemohu otálet donekonečna.“ „Nestarejte se,“ zamumlala. „Co mám dělat dnes?“ „Radím vám neprovokovat mne,“ sykl chladně. „A nedělejte si ze mne legraci. Myslíte si, že pergamen, co držíte v ruce, jsem vám dal jen tak pro zábavu?“ Začínal toho už mít dost. „Na podpal,“ zamumlala si pro sebe a rozložila ho. „Ještě jedna provokace a budete toho litovat,“ štěkl výhružně. Tentokrát si dala pozor a myslela si své. Úšklebek však skrýt nedokázala. Začala. Svou práci měla hotovou kolem druhé hodiny odpolední a Severus ji poslal na oběd. On sám se šel také posilnit. Došel do jídelny a sedl si na druhý konec stolu, než dívka. Nedojedl ani polovinu, když do místnosti vešel pán domu. „O, jaké milá společnost,“ ušklíbl se a z jeho hlasu čišela ironie. „Vy jste tu ještě chyběl,“ zavrčela otráveně Teisha. Lucius po ní střelil vzteklým pohledem. „Nechápu, jak se ti podařilo oblbnout Narcisu, ale vůbec se mi nelíbí, že saháš na mé knihy. Varuju tě. Jestli jim něco uděláš, tak si mě nepřej!“ Severus se na Luciuse nechápavě podíval, ale výraz jeho obličeje byl neproniknutelný. „Nemusela jsem nikoho oblbovat. Na rozdíl od vás se vaše žena umí chovat,“ ulevila si. Severus dívku sjel varovným pohledem. Z toho mohla mít pořádný malér. „Co si to dovoluješ?“ vyjel na ni Lucius a vytahovat hůlku. Sotva ji však vyndal z kapsy, už byl bez ní. „Myslel jsem, že ti minule Pán Zla dal nějaké pokyny,“ ozval se Severus s jeho hůlkou v ruce. „Co si o sobě vůbec myslíte?“ vykřikla Teisha a už stála na nohou. Nemluvila ale k Malfoyovi. „Umím se o sebe postarat sama!“ nasupeně dodala a vypálila z jídelny. „Zjevně ne,“ ucedil mezi zuby Severus, hodil po Luciusovi jeho hůlku a také vyšel svižně ven. Malfoy se ušklíbl. Ta holka Snapea setřela dobře, to musel uznat. Teisha vletěla do svého pokoje a prudce za sebou zabouchla dveře. Opřela se o ně a z očí se jí kutálely slzy. Ani nevěděla pořádně proč. Severus byl pořádně dopálený. Šel do laboratoře a schoval pergamen s úkolem, který pro ni měl připravený. Místo toho sepsal jiný, složitější. Nebyl si jistý, zda ho zvládne. Docela o tom pochyboval. Navíc jí v návodu nechal hned několik nejasností, aby ji donutil se ptát. Pak již vyčkával, až dorazí. Byl odhodlaný ji za každou chybu vždy pořádně ztrestat. Za dvacet minut se dveře do laboratoře otevřely. Teisha to ale nebyla. Do místnosti vstoupil Voldemort a zběžně přelétl místnost. „Kde je Teisha?“ zajímal se. „Můj Pane?“ překvapeně vzhlédl Severus. „Slečna Wieldová se doposud nevrátila z oběda,“ řekl pravdivě. Stále na ni měl příšerný vztek. „Má zpoždění?“ ptal se chladným hlasem. „To je časté?“ „Ano, slečna Wieldová má v tomto ohledu často potíže. I když alespoň ráno tu bývá včas,“ odpověděl vyhýbavě. O tom, že tu bývá, avšak nepřipravená, pomlčel. „Nedá si říci ani četnými mučícími kletbami. Mám jít pro ni, můj Pane? Přejete si s ní hovořit?“ „Počkám,“ řekl zlověstně. Sám se může přesvědčit, kdy dívka dorazí. „Chci dnes vést její lekci!“ oznámil Severusovi po chvíli a všiml si pergamenu na stole, který vzal do ruky. „Její dnešní práce?“ Severus se zarazil. S tím opravdu nepočítal. „Ano, chtěl jsem ji nechat zkusit ho připravit. Zajímá mne, jak by si s tím poradila. Dělá zatím méně náročné práce a já chtěl otestovat, kolik jí zatím chybí i ke zvládnutí takového úkolu.“ V duchu se proklínal, že si pergamen nenechal u sebe. Z tohoto může být pořádný malér. „Výborně, to se hodí,“ ocenil Pán Zla a usadil se na židli. Byl na svou novou učednici zvědav. Chtěl si ověřit, zda se její přístup změnil od chvíle, kdy vedl její lekci poprvé. Byl nedočkavý. Severus si dobu čekání krátil přípravou základu pro další lektvar. Měl vážné obavy, že bude slečna Wieldová se svým dosavadním přístupem a obtížným lektvarem v těžké situaci. To ještě netušil, že to, co mělo následovat, předčí i jeho samotný odhad.