Hermiona Grangerová po porážce lorda Voldemorta žila poklidným životem.
Pravidelně si připomínala, jak moc o něj během těch hrůz druhé války
stála. Pokaždé, když se rozčilovala nad nějakým problémem, vrátila se do
roku 1998, kdy ležela na studené podlaze sídla Malfoy Mannor a Bellatrix
Lestrangeová ji mučila. A tak se z jejích každodenních problémů staly
vždy jen zanedbatelné záležitosti.

Jestli ale válce za něco vděčila, pak za procitnutí Ronalda Weasleyho,
který konečně pochopil, že Hermiona je pro něj ta pravá. Ve temných
časech, kdy zažívali největší psychické vypětí, je oba zachraňoval před
úplným zlomením cit, který spousta spisovatelů a básníků napříč historií
označila za ten nejsilnější a nejmocnější.

Hermiona nebyla žádná hloupá naivní husička, která by věřila každé
romantické básni psané perem člověka, který se skutečnému životu jenom
vyhýbal. Přesto věřila, že láska mezi ní a Ronem je téměř dokonalá a
neotřesitelná. Ti dva se přece dobře znali téměř od dětství, stáli při
sobě v mnoha těžkých životních zkouškách, trávili spolu od jedenácti let
většinu svého času a hlavně - zamilovali se do sebe. A ženská duše je i
přes všechny feministické tendence duší romantickou. (pozn. autora: s
tímhle já osobně nesouhlasím, co se týká lásky jsem naprostý pesimista.
Ale toto smýšlení je dle mého názoru všeobecně přijímáno)

Další obrovské štěstí, které se svým manželem mohla sdílet tak úzce jako
nic na světě, bylo narození jejich dcery Rose. Holčička vnesla do jejího
života další dávku štěstí a lásky. A tak vytvořili Weasleyovi skutečnou
rodinu, jejíž fotky rozmístěné na každé volné ploše v jejich domě to
potvrzovaly. Nemohla vědět, co cítí Ron, ovšem ona byla šťastná - šťastná
tak, že to ani nedokázala popsat slovy. S tímhle pocitem se už několikátý
rok vracela do skromného domku se záhonky tulipánů.

Až jednou přišel den, který měl tuhle její idylu od základů nabourat.
Přitom začal tak skvěle...