Druhý den mě čekala velmi nepříjemná záležitost: omluva Duncanovi. Ráno jsem vstala opravdu brzy a vyrazila jsem na snídani chvíli před tím, než se podávala. Nechtěla jsem to dělat složitější, než to bylo, tak jsem si prostě stoupla ke vchodu do Velké síně a čekala. Netrvalo to dlouho a Duncan se opravdu objevil. Ihned jsem k němu zamířila. „Ahoj,“ pozdravila jsem. Zatvářil se velmi odměřeně – asi přemýšlel, jestli by nebylo lepší mě ignorovat. Jeho nová přítelkyně Jane na mě zahlížela velmi nepřátelsky, což bylo ještě nepříjemnější. „Chtěla jsem se omluvit za to, co ti provedli James se Siriusem. Je to moje chyba, neřekla jsem jim, že už spolu nechodíme,“ povzdychla jsem si zmoženě. „Mysleli, že mě podvádíš a... jsou to zkrátka skvělí bráchové a já... Já se moc omlouvám.“ Duncan se nadechl a už to vypadalo, že si vyslechnu, jak hrozně hloupá jsem, ale potom se zarazil a řekl jen: „V pořádku, bylo to nedorozumění.“ Potom mě beze slova obešli a já tam chvíli stála jako solný sloup, než jsem se vydala ke svému kolejnímu stolu, abych se také najedla. *** U snídaně vládlo trochu napjaté ticho, protože se na mě Sirius ještě stále zlobil, že jsem jim zatajila svůj rozchod s Duncanem. V duchu jsem plánovala, jak se mu omluvím, protože mou vinou se v podstatě ztrapnil tím, že ztrapnil Duncana, ale ještě, než jsem stačila vypít polovinu svého šálku s bílou kávou, se mi všechny plány vytratily z hlavy. K Jamesovi přiletěla sova – hned jsem poznala, že je Mortyho – nastavila pařát, na kterém měla přivázaný srolovaný vzkaz a poctivě čekala, než jí ho James sundá. „Morty se s obálkami zrovna dvakrát nekamarádí, co?“ pousmála jsem se, protože to rozhodně nebylo poprvé, co pergamen prostě stočil a neobtěžoval se dát mu podobu úhledného dopisu. Moje maminka byla jiná, ta vždy psala na dokonale srovnaný pergamen, který přeložila napůl a vsunula ho do obálky, na niž ozdobným písmem vepsala mé jméno. Občas, když nešlo o naléhavý vzkaz, přikreslila květinu, nebo bradavický hrad – dokud neměla Mortyho, bývala celých těch deset měsíců prakticky sama a měla spoustu času. „Nesnáší obálky, protože jich má v práci plné zásuvky,“ zazubil se James a rozvinul vzkaz od otce. Sledovala jsem, jak se pohledem vyloženě vpíjí do slov, která jsem na takovou vzdálenost nemohla přečíst. Najednou se mu na tváři objevil maniakální úsměv, a to nevěstilo nic dobrého. „Tomu neuvěříte!“ šťastně zavyl. Podívala jsem se na Siriuse. Vyměnili jsme si nechápavé pohledy, a pak jsme svou pozornost přesunuli na Jamese, který se usmíval jako měsíček na hnoji. „Něco doma?“ chtěla jsem vědět. James důležitě přikývnul, vzkaz přitom doslova drtil v ruce. Napadla mě jedna možnost, ale nechtělo se mi tomu věřit. I když, o co jiného by mohlo jít? „Mortyho povýšili?“ hádal Sirius. Brácha pomalu zavrtěl hlavou a mě už to začalo štvát, takže jsem se bez obalu zeptala: „Mamka je těhotná?“ „Ne!“ vyhrkl a úsměv mu na chvíli zmizel z tváře. Zcela zjevně si nic nepřál míň, než mít za sourozence prťavé, uřvané děcko. No, vlastně já bych z toho asi taky nebyla úplně nadšená. „Tak to vyklop!“ přikázal mu Sirius, kterého už tahle hra také nebavila. James si teatrálně povzdychl, jako bychom mu zkazili jeho nejoblíbenější zábavu, ale už nás nenapínal a prozradil, co v dopise stojí. „O Velikonočních prázdninách se koná Mistrovství Británie ve famfrpálu a táta sehnal lístky!“ „Paráda!“ radoval se Sirius. No jo, klučičí záležitosti! Jenom oni můžou být tak nadšení z lístků na akci, během níž budou různobarevní blázni na košťatech létat vzduchem a vzájemně se srážet. Ale znamenalo to i dobré věci, například to, že si s maminkou užiju klidné prázdniny. Zase budu chvíli jen já a ona... „Ty nemáš radost?“ nechápal James. „Je to holka, Jamesi,“ zastala se mě Lily a nechápavě zavrtěla hlavou, jako by nemohla pobrat, jak je možné, že z mé strany očekával nějakou nadšenou reakci. „Samozřejmě, že mám,“ nedbala jsem Lilyiny poznámky. „Už hrozně dlouho jsem s mamkou nic nepodnikla. Budeme se válet na zahradě, jíst obrovská čokoládová vejce a půjdeme na velikonoční oslavu k té protivné ženštině, co bydlí na konci Lhotky.“ Neznělo to vůbec zle. Budu mít klid, nekonečný a naprostý klid. Žádní bratři, nebo nevlastní otcové – zkrátka žádná mužská společnost. Pozvu Josephine - ona se na pár dní bez Neda obejde - a všechny tři vyrazíme na Příčnou a celý den strávíme prohlížením překrásných hábitů, které si nemůžeme dovolit. Bude to super! „Ale táta sehnal pět lístků,“ namítl James, „vy jedete taky,“ Ve tváři měl zamyšlený výraz, nejspíš mu nešlo do hlavy, jak jsem přišla na to, že jedou jen oni. Mně se to zdálo logické, protože nás s maminkou famfrpál nikdy nebral a Morty to jistě věděl. „Aha,“ hlesla jsem. „A na jak je to dlouho?“ „Na dlouho, ale my pojedeme jen na poslední tři dny,“ odpověděl. Donutila jsem se k umělému úsměvu, abych jim nekazila radost a v hlavě už se mi rozbíhaly představy, v nichž jsem úplně zmoklá stála v nejvyšší lóži stadionu a snažila jsem se nevnímat dva naprosto nezkrotně fandící bratry. Určitě by jim déšť nevadil, nevadilo by jim ani příšerné horko a dost možná by si nevšimli ani tornáda, jen kdyby ten jejich famfrpál mohl trvat věčně. Štěstí, že i famfrpálová mistrovství někdy končí! A/N: Tak mám za sebou první zkoušku, teď ještě musím zvládnout zítřejší test a pak poslední zkoušku 25.1. a budu moct zase pořádně psát :) Jinak příště se podíváme, jak Beth stráví nejkýčovitější den v celém roce...