19. kapitola – Neohrožení Zareagoval jsem téměř okamžitě. Vklouzl jsem do jejího těla a jen zdálky jsem zaslechl její překvapený výkřik, ale na to nebyl čas – pročesával jsem se poklidnou bělostnou džunglí, než jsem opět narazil na ten hnisající nádor na její duši, okamžitě se mi zvedl žaludek, uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy jsem tohle dělal naposledy. Už už jsem málem bral nohy na ramena a plazil se po studené trávě pryč od ní, ale přinutil jsem se zatnout zuby a vydržet. Ta… věc byla živá. Nedalo se říct, že by úplně mluvila nebo se hýbala, spíš to vypadalo, jako by z ní vycházely vlny, které zaplavovaly celé zrzčino nitro, spokojenost, poklid, štěstí. Zhluboka jsem se nadechl a skočil do toho po hlavě – v jedné vteřině jsem si myslel, že nejspíš umřu odporem, v té další už jsem splašeně oddechoval uprostřed duté koule. Ten pocit byl ještě mnohem silnější. Jako omamná vůně kadidla, vtíral se mi do kůže, a já ho jen s námahou odháněl, byl jako roj včel, ten puchýř přímo pulzoval spokojeností. A ta magie… byla silnější než předtím. Tak otravně známá, kdybych si jenom dokázal vzpomenout. Vím, že jsem toho člověka znal, kdysi dávno v Bradavicích, ale jméno i tvář jsem si nedokázal vybavit. Nejhorší na tom bylo, že jsem to věděl, ale nedokázal jsem si vzpomenout. Měl bych to nějak uzavřít, pomyslel jsem si. Nějak zamezit tomu aby se ty pocity šířily do jejího těla. Ale jak? Ta hnisající odpornost k ní byla přirostlá jako lišejník ke kůře stromu, musela to tam mít odjakživa, jak nechutná představa. Nemohl jsem se to pokusit vyrvat, mohlo by ji to i zabít. Nevěděl jsem, co dělat. Snad poprvé za celou tu dobu tady. A ten pocit… bezmoc, byl jeden z nejhorších, jaké jsem kdy zažil. Vystoupil jsem z jejího těla a zadíval se do jejích světlých očí, které byly momentálně velké jak dvě Zlatonky. Lehce se chvěla a její dech byl mělký – cigareta zapomenutě dohořívala ve vlhké trávě. Zatnul jsem čelist a zavřel oči, ticho bylo téměř hmatatelné. „Je to zase ta magie v tobě,“ prolomil jsem mlčení, můj hlas zněl hrubě, nemilosrdně. Trhaně se nadechla a pak si odkašlala – věděl jsem, že to bude těžké, musel jsem to přece vědět. Tak proč jsem se i přesto vracel? Co mě táhlo zpátky, když je mi teď jasné, že jsem měl zůstat tam, jak mi můj rozum radil celou tu dobu? „Co budeme dělat?“ zeptala se tiše, donutil jsem se na ni pohlédnout, ale její oči se upíraly k zemi. V dlaních svírala lem své uniformy a bylo vidět, že se i ona kouše do jazyka. Nadechl jsem se, abych odpověděl… ale mohl jsem lhát? Uvěřila by mi? A chtěl jsem vůbec ještě lhát? „Já nevím,“ vydechl jsem nakonec, i když mne přiznání té pravdy stálo několik sáhů mé hrdosti. Zvedla tvář, zadívala se na mne, oči podivně skelné, ale stále stejně ostré, bledé rty se chvěly a hrdlo se prudce stáhlo. Jo, možná kvůli tomuhle jsem se nakonec vrátil. Přisunula se ke mně a sevřela mě v náručí. „Mně to nevadí, Draco, vážně,“ zašeptala uslzeně a mně se rozšířily oči. Ona mě utěšovala! Mě! Kde je konec světa, proč nikdo nebojuje, měl bych se právě teď propadnout do jámy pekelné, kéž by mě zasáhl blesk, co jsem komu udělal? Jsem přece Draco-všemocný-Malfoy! Nepotřebuju, aby mě někdo utěšoval, a už vůbec ne psychicky narušená zrzavá holka! Vyprostil jsem se z jejího obětí a šokovaně se na ni podíval. Překvapeně zamrkala a trochu stáhla ruce, ale pak si skousla ret a znovu sklopila oči – došlo jí to? „Nikdy,“ polkl jsem hlasitě. „Nikdy, jasné?“ Můj hlas zněl pištivě, roztřeseně – hluboce, hluboce šokovaně a nevěřícně, jak – vůbec – mohla? Horlivě pokývala hlavou a zatvářila se trochu provinile, dost pozdě. Nikdy jsem nebyl slaboch. A ani jsem jím nehodlal být. Ukázat zranitelnost, zoufat si, nechat ostatní, aby mne litovali… to jsem nikdy nehodlal udělat. A jedna bláznivá pusa před stovkou vojáků to nemohla změnit. Bez šance. Možná jsme teď měli něco jako „vztah“ (znělo to dost podivně, obzvlášť v našem případě), ale já se rozhodně nechtěl měnit. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy. I když… otázkou je, jak moc jsem se vlastně od začátku války změnil. Vždy, když jsem na to pomyslel, raději jsem nervózně začal hned uvažovat nad něčím jiným. Ale byl to fakt, nebo ne? Totálně nepřehlédnutelný, nepopiratelný, nezměnitelný. A někdy… se dokonce zdálo, že už jsem to docela přijal, smířil se s tím. Všichni se změnili, že ano? Jsme jiní než předtím – šílenější, vážnější, bojovnější. Jsme tam, kde jsme nikdy nechtěli být, ale neudělali bychom ani krok zpátky. Bojujeme proti tomu, čemu jsme věřili a nikdo nám neřekl, že je to tak správně, nějak jsme se rozhodli sami, i když nemáme vůbec žádnou šanci. Bojujeme proti dvěma nejmocnějším kouzelníkům na světě, a přesto jsme pořád ještě nějakou shodou náhod naživu. Poznamenaní tím, co se stalo. Možná lepší nebo horší. Ale jiní. Všichni do jednoho. „Měli bychom se vrátit do tábora,“ poznamenala a nejistě po mně mrkla. Trochu jsem zatřepal hlavou a zhluboka se nadechl. „Jo,“ kývl jsem hlavou; stále jsem se na ni nedíval, „musíme se připravit na stěhování.“ A šli jsme. *** Armáda se shromáždila před zbouraným jídelním stanem, všichni stáli v řadě, napjatě čelící vlnící se magické bráně, ani nedýchali. Vyčaroval jsem nový pentagram, o dost větší než ten předchozí, a přinutil všechny kouzelníky v armádě, aby do něj schovali nějakou svou osobní věc, kterou hodně často drželi v ruce. Pentagram by měl znásobit jejich magickou blánu natolik, že to bude vypadat, jako by tady stále byli. Najmě při použití vyhledávacího kouzla, které patřilo k černé magii, alespoň co se osob týče. Já obětoval hřeben, Lupin fotografii své ženy, která zemřela v prvních vlnách boje, Grangerová si sundala z uší zlaté náušnice. Ale hlavně že to fungovalo. Teď jsme se snažili předstírat, že posloucháme proslov generálmajora Raffarina, jehož slova se ztrácela v mrazivém větru a s batohy na zádech jsme se připravovali na průchod bránou. „Kdo půjde první?“ přehlušil generálmajor vítr a rozhlédl se svým pichlavým pohledem po vojácích před ním. Několik vteřin bylo úplné ticho – protočil jsem oči –, které ale přehlušil rázný hlas. „Já půjdu,“ postoupila Grangerová do přední řady, vlasy měla stažené v pevném drdolu, který mi připomínal tu starou škatuli McGonagallovou, ruce odhodlaně založené na prsou. Nadzvedl jsem jedno obočí – snaží se snad něco dokazovat? Trapné. Hluboce trapné. „Zkoušela jsem vyčarovat to neviditelné magické pole, a myslím, že mi to docela šlo.“ No jasně, tobě jde přece vždycky všechno, že? Až na to, že to pak většinou skončí katastrofou. „Tak tedy prosím,“ ustoupil Raffarin od brány, v očích se mu zračila zvědavost i nedůvěra. Grangerová se zhluboka nadechla, udělala několik kroků vpřed… a zmizela. Někteří vojáci sebou trhli, jiní dokonce vyjekli. Protočil jsem pohled – co si jako mysleli, že se stane? „Další,“ zavelel generálmajor – a řada se začala zmenšovat. Obrátil jsem se na mýtinu, již jsme opouštěli. Nebude mi chybět, věděl jsem to, nepřirostla mi k srdci. Objevili jsme se tady, v Zapovězeném lese, pak jsem zmizel do Španělska a teď se zase stovky vojáků přesouvají dál. Prostranství náhle vypadalo větší než předtím, v úplném středu se kupila hromádka zbytečností navršená uprostřed pentagramu, zpoza ochranné bariéry nás pozorovaly desítky očí, zvědavých, dravčích i vyplašených. Cítil jsem jejich pohledy na své kůži, bylo to jako by mi tam vypalovali svou značku. „Půjdeme?“ vyrušil mne z mého rozjímání její hlas. Usmívala se na mě, výraz plný důvěry a klidu – ale jak jsem měl poznat, jestli to jsou její skutečné pocity? Zachmuřeně jsem přikývl, protáhl se spolu s ní okem brány a vkročil na úplně jiné místo. Okamžitě jsem kouzlem zkontroloval vševědčino magické pole. V pořádku, překvapivě. Vedle mě se lehce zakymácela zrzka, ale pak se ustálila a zvědavě rozhlédla po okolí. Jen několik stop od nás se zvedal prudký svah, spíš jenom vysoké hnědé skály, téměř kolmé a hladké – na toto místo nikdo nikdy nechodil. A na druhé straně… stál v dálce hrad. Majestátní, neporazitelná škola. Cítil jsem, jak mou hrudí projela ledová ruka – Bradavice. „Když si uvědomím, že jsme to my kdo obléhá Bradavice místo toho, abychom je bránili, napadá mě, že možná stojím na špatné straně,“ ozvalo se vedle mě tiše. Nemusel jsem se obracet, abych věděl, kdo tam stojí. „Ale když se podívám za sebe, dojde mi, že bych neměnil,“ doplnil jsem ji stejně tiše. Hrad tam stál, zapadalo za ním slunce, v dálce se rýsovaly obrysy skleníků, Astronomické věže, famfrpálového hřiště. „Měla bych se omluvit,“ začala odvážně, ale já ji přerušil. „Jenže já bych to nepřijal.“ Prudce se na mě otočila. „Ale je tu něco, co s tebou potřebuju probrat.“ Chápavě kývla hlavou a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Opodál generálmajor vydával rozkazy – stany se začínaly znovu stavět, kouzelníci pomáhali ostatním, a všechno tak šlo mnohem rychleji. „Magické pole? Je něco špatně?“ začala se vyptávat, ale zarazil jsem ji jediným gestem, pomalu jsme se dali do kroku, zrzka se někam v záchvatu inteligence vypařila. „Jedná se o Angel, o tu magii. Nevím, co to způsobuje ani jak to zastavit.“ „Zjistil jsi už, komu ta magie patří?“ Mezi obočím se jí vytvořila vráska – už se zase přepnula do toho „vševědka módu“. „Ne,“ potřásl jsem hlavou, „a ani nevíš, jak mě to štve. Je to k ní strašně pevně přirostlé, jako by to v ní rostlo odjakživa, ale jak do ní někdo mohl vložit část své magie, jako by to byla jenom nějaká krabice? Nechápu to,“ zachmuřil jsem se, ale ona se náhle zastavila a trhaně se nadechla. „Grangerová?“ otočil jsem se k ní – stála tam, v půlce pohybu, jednu nohu zvednutou, ruce rozpažené v podivné poloze, v obličeji úplně bílá, s otevřenou pusou a vykulenýma očima; došlo jí něco, na co jsem byl já krátký? „Co jsi to říkal o oběti? Tehdy když jsi zahnal neživé?“ zašeptala nepřirozeně vysokým hlasem, spíš sípěla než mluvila. Nechápavě jsem nakrčil obočí a zapátral ve své paměti, Merline, to bylo tak dávno! „Že krev je ta největší oběť, kterou můžeš podstoupit, hnedka po duši. V krvi se totiž uchovává naše magie,“ zopakoval jsem svá dávná slova a ona zbledla ještě víc. Co se zatraceně dělo? „A v duši je také magie?“ zasípěla znovu, oddechovala mělce, jako by se měla každou chvílí složit. „Ne tak docela,“ zamračil jsem se. „V duši žádná magie není – naše duše je tou magií.“ Dokončila pohyb, tvrdě dopadla na zem, v obličeji k smrti bledá, v očích výraz nejhlubšího děsu. Tohle se mi přestávalo líbit. Co se právě teď stalo? „Já vím, co to je,“ vydechla nevěřícně a pak si zakryla dlaní pusu, viděl jsem už jenom její vystrašené široké oči. „Můj bože, já to vím.“ „Grangerová, jestli je tohle jenom nějakej hnusně nepovedenej vtip, tak tě přivážu na koště a nasměruju tě přímo do hradu. Takže buď začni mluvit nebo se neudržím.“ Můj hlas zněl jako sopka těsně před vybouchnutím – a přesně tak jsem si taky připadal. Jestli budu muset přežít ještě další katastrofu, odstěhuju se odsud natrvalo. Nenáviděný strach se mnou přeléval jako vysoká ničivá vlna, pohlcoval všechny orgány, svíral je ve své ledové pěsti a nepouštěl; dusil mě zevnitř a já s tím nemohl nic udělat. „Ona je viteál,“ promluvila Grangerová, děs se změnil na naléhavost, zoufalství a žal. Odtáhla si ruku od obličeje a místo toho si vjela do vlasů, a vymotala je z drdolu. „Nějaký kouzelník do ní umístil část svojí duše.“ „Ale to nejde,“ zavrtěl jsem odmítavě hlavou, to byla přece hloupost, a Grangerová to musela vědět, tak proč? „Jde,“ teď zněl její hlas plačtivě. „Voldemort jich měl šest, než jsme je s Harrym všechny zničili. Tvoje duše se totiž rozlomí, pokud někoho zabiješ, a jestli tu část pak někam uschováš, je jedno jestli do předmětu nebo do živé věci, staneš se nesmrtelným, protože tvoje duše nemůže umřít. To proto Voldemort přežil, když se vražedná kletba, kterou zabil Harryho rodiče a pak chtěl zabít i jeho, obrátila na něj, protože měl viteály! A pak mohl znovu povstat. A co když… co když těch viteálů nebylo šest ale sedm? Co když je Angel dalším z nich?“ Teď už ječela, její křik připoutával pozornost, vrásky v mém obličeji se prohloubily, má čelist ztuhla, pěsti se sevřely. „Lžeš,“ zasyčel jsem. Hněv. Bublal celým mým tělem, vařil mě ve svém pekelném ohni. „Ty lžeš.“ Můj obličej se zkroutil do ubohé masky – bolelo to. „Ne,“ zatřásla hlavou a znovu schovala svá ústa v dlaních. „Lžeš!“ zaječel jsem jako smyslů zbavený, sahal jsem po hůlce – jak vůbec mohla?! –, když vtom se kousek od nás ozval klidný, trochu otrávený hlas. „To už se zase hádáte? Člověk by čekal, že spolu jako dva dospělí lidi dokážete vycházet,“ založila ruce v bok a svrchu se na nás dva zadívala. Obrátil jsem se na ni, bolest, hněv, chlad, smíření, šok, strach, odhodlání, nevěřícnost, popření, nenávist, aspoň minimum z toho, co se svářelo v mém nitru, muselo být vidět i v mé tváři. Ztuhla, přejela nás dva pohledem, zatvářila se zmateně, pak vyplašeně. „Co se stalo?“ Strach. Muselo to probíhat stejně? Odvrátil jsem tvář, zatnul čelist. Tohle ne. Měl jsem chuť do něčeho praštit, useknout si ruku, abych přebil tu příšernou bolest, utéct, jak jsem to dělal vždycky. „Co se stalo?!“ Naléhavost, panika. Stál jsem k nim zády, přesto jsem však cítil ten pohled, jímž mne propalovala. „Grangerová, řekni, že lžeš,“ řekl jsem v chabém posledním pokusu, ale už jsem tomu sám nevěřil. Můj hlas zněl dutě, prázdně, nepřítomně. „Potřebujeme si promluvit, Angel,“ odpověděla místo toho Grangerová tiše, cítil jsem její sklopený pohled a slzami smáčené tváře. Mlčel jsem, stál jsem tam jako kamenný sloup, oči křečovitě zavřené, čelist zatnutou. Ne. *** Seděli jsme znovu za skladištěm, já se shrbenými zády a zatuhlými svaly, pohled upřený do země, Grangerová opřená o dřevěnou stěnu, žalostně vypravujíc celý příběh, Angel mezi námi, poslouchala. Emoce v její tváři byly jako aprílové počasí – měnily se snad ještě rychleji. Občas jí unikl povzdech, jindy vyjeknutí. Já se do vysvětlování nezapojoval, má mysl byla prázdná, mé nervy otupělé. Necítil jsem nic. Grangerová skončila, nastalo ticho, až příliš ohlušující. „Aha,“ promluvila nakonec Angel docela vyjukaně. „Tak dík, že jste na to přišli. Bez vás bych to asi nikdy nezjistila,“ pokračovala jakoby nic, v hlase jí zněl úsměv, rukou si pročísla vlasy. Nevěřícně jsem zvedl hlavu – cože?? „Stejně je to divný pomyšlení,“ mluvila dál a nakrčila obočí, „že mám v sobě část duše někoho jiného. Já nevím, jestli vám to něco říká, ale když si to člověk vezme z toho náboženského hlediska…“ nadechla se, ale Grangerová ji přerušila. „Angel, nejsem si tak docela jistá, jestli jsi pochopila, co jsem ti právě řekla.“ Její hlas zněl napjatě, jako kdyby mlela z posledního. „Ale jo, já to pochopila dokonale,“ mávla rukou a pak se opřela dozadu o lokty. „Ale co s tím mám dělat, Hermiono? Vztekat se? Brečet? Vždyť se ani nic nezmění – tak možná budu muset umřít, no. Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem už riskovala svůj život, asi by to bylo na hodně dlouho. Jsme přece ve válce. Lidi tady umíraj každej den. A navíc bojujeme proti dvěma nejmocnějším kouzelníkům na světě – je velmi vysoká pravděpodobnost, že umřeme úplně všichni. A nějaký viteály nebo jak jsi to říkala, ty mě teda vážně nerozhoděj.“ Mluvila suverénně, naprosto klidně, neohroženě, ještě se na konci ušklíbla. Zvedl jsem hlavu, podíval jsem se na ni. Srdce mi zase začalo bít, mozek se mi zaplavil krví, svaly se uvolnily, pěsti otevřely, už jsem mohl dýchat, už jsem se mohl hýbat. Vždyť ona má nakonec pravdu! „Jo,“ zachrčel jsem sotva slyšitelně, koutky úst mi zacukaly. „To je zatracená pravda.“ Usmála se, široce, jako právě vycházející slunce, i se zrzavými prameny vlasů, poletujícími okolo jejího obličeje. A kývla na mě. Nakonec stejně umřeme úplně všichni. „A Grangerová,“ odvrátil jsem se ještě od ní, když jsem si něco uvědomil. „Pán Zla ani Potter to nejsou. Jejich magii bych poznal bez váhání. Takže to s tím umíráním asi nebude tak horký,“ ušklíbl jsem se. Jo. Znovu jsme se zaklesli pohledy – dva stupidně se culící idioti. Vždyť ono to s tím umíráním zase nebude tak horký.