... věnováno Andie nejenom za to, že opravdu ráda čte a taky ráda komentuje... Jaro se pomalu, ale přesto lámalo. Christina se začala znovu ukazovat ve společnosti – společnost Bellatrix by si byla s radostí odpustila, ale nemohla předstírat, že není. Nepřemáhala se jenom pro Brumbála, ale i pro Reguluse. Snape mohl donekonečna opakovat, že jeden krásný rok je mnohem víc než deset špatných let – o nic takového se nepokoušel, protože to považoval za uzavřené – Christina ale nebyla sama. Jednoho dne ten jeden krásný rok skončí a ona za sebou nechá Reguluse… možná uprostřed války, ve které bude potřebovat Bellatrix mnohem víc než Remuse. Christina na to jenom pomyslela a zvedal se jí žaludek, ale čím víc o tom uvažovala, tím víc si uvědomovala, že to tak dost možná skončí. A že to skončí brzo… Zhoršovalo se to. Když se na sebe po ránu podívala do zrcadla, nepoznala by to, ale hluboko UVNITŘ… se rozpadala. Bolelo to, protože musela přestat brát lektvar, aby neublížila Regulusovi. Snape ho nahradil odvarem z neškodných bylin, ale jeho neškodnost se projevovala ve všech ohledech a Christina si úlevu dost možná jenom namlouvala. A nebyla v tom ani zdaleka tak dobrá, jak by potřebovala, protože ji bolest pokaždé srazila na kolena a ona se jenom chvěla a sténala. Navzdory tomu poslední dobou vypadala mnohem lépe než Snape – což nebylo nic nového pod sluncem, kdyby ale hádala, kdo z nich má před sebou poslední rok života, ona by to nebyla. I když se pokoušel předstírat opak, něco přicházelo. Snape byl unavený, v tom si s ním Christina ale nezadala. Pokoušela se dokázat jemu, Val a nakonec i sama sobě, že se o Reguluse dokáže postarat, protože ona nikdy nezklamala a nehodlala s tím začínat, ale nebylo to tak snadné, jak… si nemyslela. Val Christinu navštěvovala čím dál méně, ne proto, že by nechtěla, ale proto, aby si Christina zvykla postarat se o Reguluse sama. Na začátku června se potom Christina rozhodla znovu nastoupit na ministerstvo. Regulus celou noc proplakal. Christina ho nosila sem a tam, hladila po baculatých zádech, šeptem se ho pokoušela uklidnit… byl nakrmený a přebalený, ale nestačilo to. Kdyby mohla, vrazila by ho do náruče Ušatci, přemístila se a ukázala se za dva dny. Ušatec by byl bezpochyby nadšený, ale kdo ví, jestli a v jakém stavu by se pak s Regulusem shledala. Když v hale zaslechla pohyb, seběhla po schodech s radostí, s jakou snad Snapea nikdy nikdo nevítal. „Severusi…“ Byl nečekaně bledý a pod očima měl tmavé stíny. Jako by celou noc s Regulusem probděl on a ne ona. „Ach bože, co zase?“ Christina přeslechla znechucení v jeho hlase a zvedla Reguluse, který už ani nedokázal plakat. „Nespal celou noc.“ „Je to batole, něco takového se snad dá čekat.“ „Takhle ale nikdy předtím neplakal. Nevím, co s ním.“ Snape zvedl ruce. „Já snad ano? Nejsem Molly Weasleyová. Učím v Bradavicích.“ „Lektvary.“ „Obranu. Myslíš snad, že by něčemu pomohla?“ „Obrana ne, ale lektvary ano. Nemohl bys…“ podívala se na něho Christina prosebně. „Nachystat ti odvar proti bolesti? Je tak jednoduchý, že by sis ho mimochodem mohla nachystat sama. Mám svých starostí dost, natož Reguluse a k tomu tebe navíc.“ „Ten odvar přece nechci pro sebe. Mně nic není. Tedy nic neobvyklého.“ Tentokrát se na ni podíval Snape. „Jak jsem si o tobě kdy mohl myslet, že jsi inteligentní? TY vypiješ odvar. JEMU se uleví. Je to dostatečně jasné, nebo musíme probírat tvá…“ kupodivu nedokázal nalézt vhodná slova. „O to, myslím, nestojí ani jeden z nás,“ pochopila Christina. Snape si nenadšeně povzdechl. „Ukaž mi ho.“ Christina mu chlapce podala. Jednu ruku mu položil na hlavu – zdála se nečekaně velká a drsná a Christinu ohromilo, že je schopná takového něžného doteku – druhou mu pomalu, lehce zvedl bradu. Regulus, zčervenalý vyčerpáním a ani zdaleka ne tak hezký jako obvykle, kupodivu přestal plakat. Nikdy předtím Snape Reguluse do náruče nevzal. Jemně, jako by se bál, že mu ublíží, mu vsunul ukazováček mezi rty. Regulus ústa pootevřel a pokusil se prst vsát. Christina stála vedle Snapea a pozorovala, jak prstem pomalu hladí Regulusovu dáseň. Chlapec mu v náručí nečekaně zavrněl. „Jak to, že to s ním tak umíš?“ zašeptala Christina. „Že by seminář, který jsem si nikdy nezapsala?“ Snape nezvedl pohled od zčervenalého Reguluse. „Myslíš, že jsi zábavná?“ „Spala jsem hodinu, nesmíš ode mě čekat zázraky.“ „Já nespal už druhou noc, takže toho nech, nebo ti to hodím na hlavu a poper se s tím, jak dokážeš.“ Regulus zvedl ruce a propnul prsty, jako by se pokoušel Snapea si přitáhnout. „Co je s ním?“ „Proč se nepodíváš sama?“ Christina zaváhala a Snape se na ni unaveně… no, úsměv to asi nebyl, ale podobalo se to úsměvu jako už dlouho ne. Zvedla ruku, a když Snape Regulusovi pootevřel ústa, vsunula mu do nich konec ukazováčku. „Roste mu zub,“ zašeptala bez dechu. „Jak to, že jsi se svým úžasným úsudkem neskončila v Havraspáru?“ „Tak zub… Něco tak jednoduchého by mě ani nenapadlo.“ „Opravdu nechápu, proč sis místo syna nepořídila kočku.“ Christina se na Snapea podívala. „Víš, co to znamená?“ Stáli spolu v hale, oba bledí a unavení, Snape s vrnícím Regulusem v náručí. Okny na ně dopadalo hebké odpolední světlo. „Že ho budu moct odstavit. Budu moct začít tam, kde jsem skončila.“ Snape se na ni bez úsměvu zadíval. „Jsi neskutečná, víš to? Je ti úplně jedno, že… Škoda slov.“ „Domluvili jsme se tak spolu,“ připomněla Christina. „Možná jsem změnil názor.“ „Změň ho znovu.“ Snape se na okamžik odmlčel, a potom zavolal: „Ušatče!“ Skřítek se přemístil do haly. „Ano, pane?“ Jeho náklonnost k paní, natož k Regulusovi, neznala mezí, ke Snapeovi ale choval skutečnou úctu. Snape mu podal Reguluse. „Vezmi chlapce a ulož ho. Když bude plakat… zabal do čistého kusu bavlny vychlazený kousek ovoce a dej mu ho sát.“ „Ano, pane,“ Ušatec se na vrnícího chlapce rozněžněle zadíval. Než se přemístil, Christina pro všechny případy dodala: „Pokud ho tím ovocem udusíš, vystavím tvou hlavu v domě Blackových, rozumíš?“ Ušatec s chlapcem zmizel. Christina pozorovala schodiště, kterým samozřejmě neodešel, a když se konečně ohlédla, uvědomila si, že se Snape přesunul do pokoje. Následovala ho. „Opravdu to chceš?“ zeptal se. „Ano,“ nezaváhala ani na okamžik. Snape si založil ruce na prsou. Po úsměvu, který na okamžik zahlédla, když svíral v náručí Reguluse, nezbyl ani stín. „Potom to musí být hned.“ „Kdy hned? Hned… TEĎ?“ „Pokud možno pošli sovu Darkwaterové. Pokus se to vést mimo Břichnáče.“ Christina na okamžik zaváhala – na ministerstvu nebyla už dlouho, ale snad se toho za tu dobu tolik nezměnilo… „Břichnáč odbor záhad nevede. Proč bych…“ Snape ji nenechal domluvit: „Budou se pokoušet přesunout tě mezi bystrozory.“ „Nemám přece povolení.“ „Nevadí, zajistí ti všechno potřebné. Ty ale odmítneš.“ „Ovšemže odmítnu. Odboru záhad rozumím, od Ruska už ale uplynula moc dlouhá doba.“ „Na tom přece nezáleží. Stačí jedna kletba, Christino, a…“ „Moment… Zmínil ses, že se budou pokoušet přesunout mě. Proč by něco takového dělali?“ „Ministerstvo dlouho nevydrží. Do konce léta bude pod Voldemortovou nadvládou.“ Christina pomalu pohnula hlavou. „To je nesmysl. Brousek by nic takového nepřipustil.“ Snape ji bez hnutí pozoroval. „Pán zla se ho ptát nebude.“ Christina sehnula hlavu a zadívala se na husté, bílé cosi, které se pomalu převalovalo v drobném šperku. Kdysi dávno složila slib, že neublíží žádnému členovi Brumbálova Řádu… a ten slib byla odhodlaná dodržet bez ohledu na své omezené schopnosti. Jako bystrozorka dosazená na ministerstvo Voldemortem… by ale nemohla. „Ty si myslíš, že to nezvládnu?“ „Kdybych si to myslel, nedovolil bych to. Bude to špína, Christino.“ „Na odboru záhad?“ Snape se nepatrně ušklíbl. „Nikdo neví, čím odbor záhad ve skutečnosti je. A tak by mohl být čímkoliv.“ „Nerozumím…“ „Budeš.“ „Chceš říct, že se Voldemort pokusí využít odbor záhad k boji proti Brumbálovi?“ „Něco mnohem horšího.“ „Jak by mohl? Navíc Brumbál přece -“ „Jsem unavený, rád bych si jenom na chvíli odpočinul.“ Christina se nezeptala, proč chce odpočívat u ní. Ve skutečnosti si v první chvíli neuvědomila, jak je to zvláštní. Že jeho blízkost Reguluse uklidnila… že se jako první dotkl Regulusova zubu. Odešla se podívat na Reguluse, a když se do pokoje vrátila, zjistila, že Snape usnul na pohovce. Neprobudila ho, poznala, že spánek potřebuje víc než cokoliv jiného. Probral se po setmění a beze slova se vrátil do Bradavic. Druhý den odpoledne poslala Christina sovu Darkwaterové. Netrvalo dlouho a na okno cosi zaškrábalo. Otevřel Ušatec. „Dopis pro vás.“ Christina se zaškaredila: „Ovšemže pro mě, pro koho jiného? Dopisuješ si snad s Kráturou?“ Skřítek si prohlédl obálku. „Je od paní Narcissy.“ „Úžasné…“ Christina dopis nenadšeně otevřela. Nebýt obálka zapečetěná, možná by nepoznala, kdo ho poslal. Narcissa škrábala, jako by se nemohla dočkat, až dopis dorazí. Nebo jako by se jí chvěla ruka… List obsahoval jenom pár slov, Christina ale víc nepotřebovala. Přehodila si přes ramena sako a beze slova pro Ušatce se přemístila k Luciusovu sídlu. Tam narazila na nečekanou překážku. Poprvé ode dne, kdy ji Lucius pozval na setkání se služebníky Pána zla, se nemohla dostat přes bránu. Takže Narcissa ji napsala, aby ji potom nechala neúspěšně se na ni dobývat? V šeru za bránou zakřičel páv. Luciusovo sídlo se až na to nečekané vyvřísknutí zdálo docela opuštěné… Potom na oblázky sypané cestě zahlédla Narcissinu útlou postavu. „Co to má znamenat?“ Narcissa se před bránou zastavila, cosi zašeptala a brána se pootevřela. „Bellatrixino opatření.“ Christina proklouzla na druhou stranu. Když za ní brána zapadla, cítila se na okamžik jako lapená. Jenom na okamžik… ale přesto. „Na odhánění nezvaných návštěv?“ Narcissa se na ni podívala nečekaně bolestným pohledem. „Už to začalo.“ „Začalo co?“ „Proto jsem ti napsala. Nezlob se, ale nedokážu tu sama čekat, až se ozvou…“ Christina se pokoušela pochopit smysl Narcissiných slov. „Až se ozve kdo?“ Narcissa se na Christinu nerozhodně zadívala. „Myslela jsem, že se o tom Severus možná zmínil…“ „Jak se zdá, nezmínil. Co se stalo?“ „Pán zla pověřil Draca zabitím Brumbála.“ Christina se prudce nadechla… potom zvedla ruku ke krku… a nechala ji klesnout. „Co je to za hloupost? Draco a zabít Brumbála?“ „Neuvědomila jsem si, že o tom nevíš. Že jsi nikdy nevstoupila do služeb Pána zla. On hloupá rozhodnutí nedělá.“ „Nikdy jsem si nemyslela opak. Dracovi je ale sedmnáct. Jak si Pán zla myslí, že by mohl něco takového dokázat?“ „Nemyslí,“ zašeptala Narcissa a pohled se jí znovu zaleskl. „Proto Draco potřeboval pomoc ostatních.“ Christina odolala touze popadnout Narcissu za ramena a vysypat to z ní jako svrčky z pokladničky. „Jakých ostatních? Oni jsou s ním v Bradavicích? Bellatrix… a kdo?“ „Carrowovi, Rowle, Yaxley… nevím, kdo všechno,“ Narcissa Christinu nečekaně uchopila za předloktí. Sevřela ji tak prudce, že se Christina zachvěla. „Je tam s nimi Draco, Christino.“ „A Severus.“ „Mám tam syna.“ „Já…“ Christina se nadechla. Přítele. PŘÍTELE. Než to mohla vyslovit, přemístila se před bránu Bellatrix, s divoce rozevlátými vlasy připomínala Gorgonu. „Je po něm,“ smála se, uvolněně, nadšeně. „Je po něm.“ Narcissa Christinu pustila. „A Draco?“ Jako by si Bellatrix teprve v tu chvíli všimla dvou postav v šeru. Zastavila se, zčervenalá vzrušením. „Zabili jsme Brumbála, Narcisso.“ Christina prudce sevřela šperk. Zdálo se jí, že se hluboko pod ním rozpadá… že se všechno v ní láme. Ne. TO NE. Draco přece nemohl zabít Brumbála. Proč ne? Jednoduše ne. Něco takového se nemohlo stát. Stalo se to. Bylo po všem. Zášleh bolesti Christinu na okamžik ochromil, ale ona si nemohla dovolit… nemohla si dovolit nechat se jí ovládnout. Ne tady. Ne v tuhle chvíli. Za Bellatrixina záda se přemístil Draco, mnohem bledší než obvykle a strhaný, jako by ještě nedávno přihlížel něčemu hroznému. Vysoko nad ním se divoce, oslnivě zablesklo a blesk tu nečekanou společnost na okamžik zahalil bílým, přízračným světlem. „Ach Draco,“ zašeptala Narcissa, protáhla se bránou a přivinula syna do náruče. Draco se zdál naprosto a dokonale netečný. Bellatrixino nadšení ale vystačilo za oba. „A Severus?“ zeptala se Christina. Bellatrix se na ni podívala. „Není to úžasné?“ „Kde je Severus?“ „Nemusíš mít strach. Je v pořádku. Škoda že Šedohřbet nezadávil toho Weasleyho, mohlo to být dokonalé zakončení dne.“ Christina ji neposlouchala, protáhla se bránou na druhou stranu. „Copak s námi nebudeš slavit?“ otočila se po ní Bellatrix. I Draco se podíval – nečekaně prázdným pohledem. „Ne bez Severuse,“ zašeptala Christina a přemístila se ke svému domu. Zdál se klidný a bezpečný, ale nebylo to jenom zdání? „Přiveď Val,“ požádala Ušatce. „Okamžitě. Je to naléhavé, takže cokoliv dělá, dělat to přestane.“ „Ano, paní,“ vypoulil skřítek obrovské oči. Brumbál byl mrtvý. MRTVÝ. Draco – možná Rowle, možná Yaxley, možná Bellatrix – ho zabil. Všechno začalo znovu. Jenom to bylo mnohem horší. Christina procházela přízemím a zkoušela spolehlivost ochranných zaklínadel, když se Ušatec přemístil zpátky. Za ruku přitom svíral Val. Přes ramena měla narychlo přehozený plášť a vlasy měla stažené do nedbalého uzlu. „Stalo se něco Regulusovi?“ zeptala se okamžitě. „Poslala jsem pro tebe Ušatce právě proto, aby se mu nic nestalo,“ Christina se zastavila uprostřed pohybu. „Val, Brumbál je mrtvý.“ „Cože?“ pohnula Val rty. Potom se strnule posadila na pohovku. Jako loutka, které někdo upustil vodící provázky. Christina ji chvíli pozorovala, a potom pokračovala v procházení zaklínadel. Nebylo to snadné… připadala si, jako kdyby se pokoušela podepsat se zlomenými prsty, všechna kouzla byla najednou neobratná a rozechvělá. Kdysi dávno zabezpečovala ústředí Brumbálova Řádu s takovou lehkostí, že se na jednotlivé ochrany ani nemusela soustředit. Kdysi dávno… „To není možné,“ zadívala se Val do prázdna. „Je, dozvěděla jsem se to od Bellatrix Lestrangeové. Byla u toho.“ „Co to znamená?“ Christina na okamžik zaváhala, a potom k Val přistoupila. „Nevím. Abych se to dozvěděla, musím za Severusem. Ale nechci tu nechat Siriuse samotného.“ Val pomalu zvedla hlavu. Christina se zarazila. Něco… něco bylo špatně. „Co?“ „Reguluse,“ promluvila zvolna Val. „Chtěla jsi říct Reguluse.“ Christina zaváhala. „A neřekla jsem snad?“ Val pomalu pohnula hlavou. „Val…“ Christina se na ni chvíli dívala, a potom se posadila na pohovku vedle ní. S neupravenými vlasy a pláštěm spadlým z ramene připomínala ta žena Val, kterou Christina znala. Drobnou Val s velkýma temnýma očima a stříbrozelenou šálou. Val, se kterou se smála, se kterou si opakovala na přeměňování, se kterou tehdy v Prasinkách narazila na… „Regulus je syn Siriuse Blacka.“ „Já vím,“ promluvila Val. Christina v první chvíli myslela, že se přeslechla. „Cože?“ „Já vím. Severus mi to řekl.“ „To není… to není možné. Proč by… ti říkal něco takového?“ Val se nevesele usmála. „Vzpomínáš si na Cleo?“ Cleo… Christina si vybavila okamžik, kdy ležela na nemocničním lehátku a vedle ní Sirius. Tehdy ho představila jako svého manžela… jako Lancelota Wilkese. „Cleopatru Wilkesovou?“ „Když jsem se dozvěděla, že jsi zemřela, začala jsem o to všem… víc uvažovat. Nemusela jsem, válka se odehrávala daleko ode mě, přesto… Proč si myslíš, že mě sem Severus přivedl?“ „Přece jsme spolu v Bradavicích…“ „Sama víš, že je Severus všechno, jenom ne lehkomyslný. Znali jsme se spolu ne ze Zmijozelu, ale z odboje proti Pánu zla.“ Christina si toho dokázala představit plno, ale Greengrassovou v ODBOJI? „Proč bys… přece…“ Val se nepřestávala nevesele usmívat. „Snad nepodléháš předsudku, proti kterému sama bojuješ? I čistokrevní mohou odmítat nadvládu Temného pána, především pokud je prosazována takhle. Nebo máš pocit, že jich málo zemřelo? Ty, Black, Prewettové tehdy, Bonesová, Skrk a mnoho dalších dnes…“ „Nikdy by mě nenapadlo…“ začala Christina, ale nedokázala pokračovat. „Co s tím má společného Cleopatra?“ „Víš, že jsem po Bradavicích odcestovala do Skotska a sem jsem se vrátila až po tvé smrti. Všechno se tehdy odehrávalo tady. Pán zla měl dlouhé ruce, ale na severu se nás tou dobou až tak nedotýkaly. Až tady – a ve společnosti Cleo, se kterou jsme se tou dobou dost potkávaly – jsem si uvědomila, co všechno celá ta válka znamená. A že se z ní vytratilo to, na čem opravdu záleží, bez ohledu na rodinu, na postavení, na krev. Čisté srdce.“ „Val…“ zašeptala Christina. Val se usmála. „No, není to náhoda? Dva čistokrevní kouzelníci, nečekaně zařazení do Nebelvíru.“ Christina uhnula pohledem. Byla to hloupá otázka, ale nemohla se nezeptat… „Nevadí ti to?“ „Netvrdím, že bych Siriusi Blackovi takovému, jak ho znám, podala ruku. Ale věřím tvému úsudku.“ „Byl to dobrý člověk.“ „V tom případě o tom nemám proč pochybovat. Máte moc krásného syna.“ Christina cítila, že se začíná chvět. Vstala a otočila se k Val zády. „Jenom bych… potřebovala bych mluvit se Severusem.“ „O Reguluse se samozřejmě postarám,“ slíbila Val. Na odchodu se po ní Christina ohlédla. Val se nepřestala usmívat. Byl to úsměv, který Christina v tu chvíli potřebovala. Nebylo všem. Měla kolem sebe plno dobrých lidí. Měla Val. Severuse. Remuse. Potom se přemístila na Tkalcovskou ulici. S jednou rukou položenou na pouzdru u pasu postupovala ztemnělou ulicí. Nebe bylo nateklé bouřkou. Domy se podobaly jeden druhému, nebyly přímo ošklivé, přesto… Měla přibližnou představu o tom, kde Snape bydlí, ale nikdy u něho nebyla. Nakonec to ale nebylo tak obtížné, jak se bála. Zaklepala, ale nikdo neotevíral. „Severusi,“ zašeptala. Byla si jistá, že tam je, ale… co když potřeboval být sám? Sám jako… celou tu dobu. SÁM. A najednou i bez Brumbála. Nechal je tu všechny. Opřela se čelem o dveře a chvíli jenom stála. Vzduch vonící vzpomínkou na odpolední slunce byl dusný. Začínalo léto. Poslední léto Bradavic. Když jí začaly slzy stékat po bradě, otřela si je a vstoupila do domu. Snape žádná ochranná kouzla podle všeho nepotřeboval, ne dnes v noci. Nehledala ho dlouho. Stál rukama zapřený o krbovou římsu, vedle něho otevřená láhev ohnivé whisky a sklenice. Nikdy předtím ho neviděla pít, dokonce ani u Luciuse. „Severusi,“ oslovila ho hebce. Otočil se. Ještě nikdy ho neviděla tak… tak… zlomeného, bezmocného, bezbranného? Christina se zhluboka nadechla. Ne. Nikdy předtím ho vlastně neviděla. TEČKA. V tu chvíli si to uvědomila poprvé. Vždycky pro ni byl někdo, na koho se mohla spolehnout. Na koho ráda vzpomínala. Někdo, kdo byl úžasný v lektvarech. Kdo nenáviděl Jamese Pottera. Kdo se neustále posměšně usmíval. Kdo sloužil Pánu zla. Kdo sloužil Brumbálovi. Severus Snape byl ale víc než to. Byl to především… člověk. Měl zarudlé oči. „Odejdi.“ „Ne.“ „Odejdi.“ „Ne,“ zopakovala Christina. Než se nadála, mířil na ni, dásně odhalené v nelidském úšklebku. Jako tehdy v Bradavicích, když jí oznamoval, že ho Sirius Black málem zabil. Ruka se mu chvěla. Christina k němu pomalu přistoupila. Zastavila se teprve, když se jí konec Snapeovy hůlky zabodl do prsou. „Já z tebe nemám strach, Severusi.“ „Měla bys mít,“ promluvil zastřeně. „Jsem vrah.“ „I já jsem.“ Chvíli se na sebe bez hnutí dívali, potom Snape ruku sklonil. Otočil se ke krbu, vzal láhev a nalil si plnou sklenici. „Udělal jsem jenom to, co po mně chtěl. Vždycky jsem dělal jenom to, co po mně chtěl. Nikdy ho nenapadlo, jaké to je…“ podíval se na Christinu. „Nemáš ani ponětí, jaké to je.“ „Ne,“ pohnula hlavou. „Nemám. Pověz mi to.“ Snape uhnul pohledem. „Je mi ze sebe zle. Je mi zle z toho všeho.“ „Severusi,“ Christina natáhla ruku, ale on okamžitě uhnul. „Zabil jsem Brumbála.“ Christina to čekala… čekala to, ale když to konečně vyslovil, zachvěla se. „Proč?“ „Aby ho nemusel zabít Draco. Aby nepošpinil tu svou úžasnou nevinnost,“ Snape rozhodil rukama. Ruce, pomyslela si Christina. Brumbálova ruka… tehdy v Bradavicích se jí zdála jako zasažená zlou kletbou… a ona byla. Víc než jenom to, když jí nedokázal zabránit, aby ho pomalu rozežírala. Christina si bezděčně vzpomněla na Samuela Carlylea – na to, jak s ní po probuzení mluvil o šperku. Je to současně nádoba na obrovskou sílu, na sílu každé bolesti, strachu a vzteku, který se rozhodneš před ostatními skrýt. A lidské pocity… mají obrovskou sílu. Dokázal by ho ten šperk… udržet naživu? A vybral by si něco takového… Brumbál, pro kterého bylo všechno a všichni jenom součástí plánu moc velkého na to, aby ho ostatní dohlédli? Ne. Takhle to chtěl. Po Severusovi. „Umíral.“ Při pohledu do Snapeových nešťastných a současně nenávistných očí Christinu zabolelo u srdce. „Umíral celou dobu. Jen jsi… jen jsi mu to usnadnil.“ „Usnadnil,“ zopakoval Snape a strnule pohnul hlavou. Potom vyprázdnil sklenici. „Ovšemže, Brumbál se neobětoval. Obětoval mě. Všechno pro to jeho vyšší dobro. I životy ostatních.“ „Dobrou věc -“ začala Christina, ale Snape ji nenechal domluvit – zvedl ruku a prudce sklenicí mrštil proti zdi. Rozprskla se. Christina ustoupila a jednu ruku okamžitě položila na pouzdro. „Dobrou věc? DOBROU VĚC?“ Snape se na ni podíval, zuby vyceněné jako šelma. „Neudělal jsem dobrou věc, Christino. Jenom to, co po mně chtěl. Obětovat se Potterovi. Obětovat se jemu. Obětovat se jeho velkému plánu. Dnes a denně, neustále… Jemu na nás nikdy nezáleželo. Nezáleželo mu na tom, co chceme, co si zasloužíme. Pro vyšší dobro by nás zabil oba.“ Sáhl pro láhev a Christina, dřív než si to uvědomila, mu zadržela ruku. Prudce se na ni podíval. „I když porazíme Pána zla, co nám zbude? Jak žít… život vykoupený něčím takovým?“ „Ne všechno přece bylo, je a bude takové, jaké to chceme,“ zašeptala Christina, ale ruku nestáhla. Snape se na ni bez hnutí díval – připomínal strunu, která se napíná a napíná, až konečně praskne… a šlehne Christinu do očí. A potom… najednou povolil. „Provedl jsem hroznou věc,“ promluvil. „Tak hroznou, že mám strach ti o ní říct. Platím za ni dodnes a budu platit až do konce života. Tak to Brumbál připravil, a pak… si to nechal usnadnit.“ Chvíli se na sebe dívali, potom mu Christina ruku pomalu sklonila a schovala ji ve svých. Jsou věci, které se nedají odpustit… ale dají se zapomenout. Snape se zachvěl. „Nevíš, co jsem provedl.“ „Ani nechci. Nemusím.“ Snape odmítavě pohnul hlavou, ale Christina ho přerušila: „Nezáleží na tom, co špatného jsi udělal. Záleží jenom na tom, cos udělal dobrého. Co děláš znovu a znovu.“ „Nestačí to. Nikdy nebude.“ „Ale ano, cokoliv to bylo, už dávno jsi to splatil. Jsi dobrý člověk, Severusi. Silný člověk. Na slabé toho život tolik nenakládá. Možná to není spravedlivé, ale je to tak.“ „Mám pocit, že to… co mi tu Brumbál nechal, už neunesu.“ „Možná ne sám… ale spolu to zvládneme. Zvládneme všechno. A víš proč?“ na okamžik se odmlčela. A potom se usmála. „Protože nás čeká lepší zítřek.“ Dívali se na sebe bez hnutí, než ho Christina objala. Na okamžik strnul, jako by ho omotalo ďáblovo osidlo… a potom jí pomalu, neobratně položil ruce na záda. „Máš před sebou celý život, Severusi Snape,“ zašeptala. „Možná ne takový, jaký sis představoval. Ale bude to dobrý život. To ti slibuji.“ A od toho dne… už bylo všechno jenom horší.