Druhý den si Hermiona přispala. Probudila se někdy kolem jedenácté a byla
za dlouhý a bezesný spánek opravdu vděčná. Líně vylezla z postele,
ustlala, odtemnila, otevřela okno a nasála do plic čerství vzduch. Zdálo
se jí přirozené doufat, že včerejšek se nikdy nestal. A když do pokoje
vstoupil Ron, dokonce tomu při pohledu na vysmátého manžela uvěřila.

„Prospala ses?“

„Ano,“ odpověděla s pohledem stále upřeným z okna.

Vůbec si nevšimla, kdy ji zezadu objal a položil jí hlavu na rameno.

„Jsem hrozně pyšný, fakt,“ zalichotil jí. Zlehka se pousmála.

„Mám pro tebe překvapení,“ nelíbilo se mu, že se na něj nedívá, a tak si
ji k sobě otočil. Pořád se hloupě usmíval a Hermionu to udivovalo čím dál
tím víc.

„Jestli myslíš ten večírek, George mi to prozradil,“ oznámila mu.

„To je blbec. Já ho přetrhnu!“ rozčiloval se Ron. Pak zamručel, že musí
jít odpoledne do práce. Celý rozčilený nad bratrovou opovážlivostí
nabroušeně vypochodoval z domu a přemístil se.

Hermiona šla uvařit oběd a pokoušela se zaplnit každou minutu volného
času. Ze zoufalství vyškrabovala špínu, která se držela mezi dřezem a
kuchyňskou linkou. Jakmile měla oběd hotový, začala uklízet, jakmile
douklízela, začala dělat pořádek v knihovně a na svém stole.

Když se v pracovně podívala na svoji, Ronovu a Harryho fotku z
bradavických let, zase jí myšlenky sklouzly ke včerejšku. ‚Co se to se
mnou děje? Takhle se přece nechovám! Nepředstírám! Proč to najednou
dělám? Proč?‘ ptala se sama sebe. A najednou její oči zabrousily k fotce
o kousek dál, která zachycovala ji a Rose - Ron si je odváděl z
nemocnice. Náhle pochopila, proč to dělá – kvůli své dceři. Chtěla jí
zachovat rodinu. Sobě zachovat rodinu. Nejspíš, možná.

„Připravená?“ vyrušil ji Ron. Záporně zakroutila hlavou a šla se
převléknout do něčeho lepšího. Jí osobně bylo celkem jedno, že má na sobě
vytahané tepláky a staré tričko, ale měla takový dojem, že by její
vzezření mohlo vzbudit otázky, na které se jí nechtělo odpovídat. Vlastně
nestála o žádnou společnost.

Vešla do Doupěte a dnes poprvé se opravdu upřímně usmála. Sešla se tu
většina jejích přátel, Grangerovi a celý Weasleyovic klan. Ron se u ní
nějakou dobu držel, ale potom uviděl George a spěchal mu vynadat. V tom
okamžiku se Hermiona ještě více uvolnila a téměř se bavila. Jakmile jí
Ginny přinesla ospalou Rose, cítila se vzhledem k situaci docela dobře.

Bylo zvláštní, jak se jí Ronova nevěra vykouřila hlavy. Tedy do chvíle
než se otevřely dveře a do domu vstoupili další hosté. Vykročila k
Nevillovi, Lence a jejímu manželovi. Ale zprudka se zastavila, když za
nimi zahlédla Colette. Zalapala po vzduchu. Dala svou dceru Harrymu do
náručí a utíkala do patra. Ve chvíli, kdy vstupovala na schodiště, jí
začaly proti vlastní vůli vytékat slzy.

Zabouchla se v nejbližším pokoji. Zmateně zamrkala, protože na druhé
straně místnosti stál Ron. V ruce držel malou ampulku, ve které byl
nějaký lektvar.

„Co to piješ?“ zeptala se a snažila se uklidnit hlas. Protože tu bylo
přítmí, musela hodně přimhouřit oči, aby mu viděla do obličeje. Jeho
výraz ji zarazil. Mračil se, jeho rysy se jí zdály mnohem starší, měl
kruhy pod očima a vypadal velice zničeně.

„Jenom něco proti nevolnosti. Dala mi to mamka,“ i tón jeho hlasu
prozrazoval vyložené utrpení. Mia to nechápala. Otočila se k němu zády,
aby si otřela uplakané oči. Když se na něj znovu podívala, lahvička byla
prázdná. A Ronův obličej znova zářil nepředstavitelným štěstím.

„Půjdeme dolů,“ chytil ji za ruku a vyvedl na chodbu.

Hermiona se zastavila tak prudce, že Ron málem upadl. Podíval se jí do
očí. Tvářil se nechápavě. Zrovna otvíral pusu, aby řekl něco ve smyslu
„co to vyvádíš?“, ale jeho žena ho přísným pohledem zarazila. A tak na
sebe mlčky hleděli několik minut. Docela ji překvapovalo, že Ron mlčí a
trpělivě na ni zírá. Jenomže posledních 24 hodin měla dojem, jakoby
Ronalda Weasleyho vlastně neznala. Stála před důležitým rozhodnutím:
mlčet, nebo promluvit?

Mohla hrát pořád divadlo? I ona se za těch několik hodin cítila o mnoho
let starší. A ačkoliv se chvílemi bavila, sžíralo ji to zevnitř. Avšak ve
stejném okamžiku ji dostihla myšlenka na malou Rose. Co se stane, pokud
promluví? Lépe řečeno pokud Rona neuvěřitelně seřve. Pravděpodobně se
rozejdou. A rozvod nebyl v kouzelnickém společenství tak častý jako u
mudlů. Navíc její dcera by si tohle břemeno nesla celý život s sebou. A
ať se na zrzavého mladého muže před sebou dívala se sebevětším
opovržením, někde hluboko uvnitř ho pořád milovala. A pokud by tohle
všechno opomněla, nemohla vynechat fakt, že dole v místnosti jsou všichni
jejich příbuzní a známí.

Zhluboka se nadechla…