4. kapitola – Intriky James vztekle vrazil do Nebelvírské společenské místnosti, kde bylo stále ještě dost lidí, ale ani se nezastavil a rovnou zamířil do ložnic. Jeho kamarádi se po sobě tázavě podívali. Nakonec se zvedl Sirius a vydal se zjistit, co se přihodilo. „Nechci nic slyšet!“ odbyl ho hned u dveří James. Seděl na své posteli a mračil se, kromě něj tu zatím nikdo jiný nebyl. „No tak, kámo, co tě žere? Spadla ti zlatonka do záchodu?“ pokusil se zlehčit situaci Sirius. Mladík se ušklíbl, ale vtipu se nezasmál. „Právě jsem ze sebe udělal totálního idiota.“ Dost neochotně začal vyprávět, čeho byl svědkem. Prostě to potřeboval ze sebe dostat, i když tím pádem dal najevo, že jeho plán, pomstít se Snapeovi, mu zatím vůbec nevychází. Sirius byl prakticky jeho nejlepší přítel a tak se před ním nemusel stydět dát občas najevo slabost, ačkoliv věděl, že Black umí být v takových chvílích pěkně rýpavý. Nikdy by ho ale nezradil. „Proč jsem tam vůbec lezl, nevíš?“ zakončil svůj monolog. „Evidentně jsi potřeboval dostat lekci. Až budeš chtít příště dát Srabusovi za vyučenou, nech to na někom, komu Lilyiny vnady nezatemňují mozek.“ Potter už se zase chtěl začít vztekat, ale Sirius ho přerušil. „No co, vždyť je to pravda! Ty jsi vážně skvělej kouzelník, ale když jde o Evansovou, chováš se značně ehm,“ odmlčel se a mírně se uchechtl, „pošetile.“ James zmkl a podíval se na něj: „Co chceš dělat?“ „To brzo uvidíš,“ odtušil jeho přítel tajemně a bez vysvětlení odešel z místnosti. _____________________________________________________________________ Hned na druhý den si Sirius přivstal a zašel do sovince. Na kus pergamenu napsal vzkaz, pomocí hůlky ho začaroval tak, aby nikdo nepoznal, že je to jeho rukopis, a vypůjčil si jednu ze školních sov. „Chci, abys tohle zanesla do Bradavic. Při snídani ve Velké síni, ke zmijozelskému stolu.“ Sova pokývala hlavou na znamení, že mu rozumí. Zatvářil se spokojeně. Doufal, že se jeho plán vydaří, ačkoliv nebyl nijak zvlášť promyšlený, a pořádně Snapeovi zavaří. Nechtěl Jamese zklamat. Za pár chvil už sám seděl u snídaně a napjatě čekal, až přiletí pošta. Sova, kterou vybral, skutečně zamířila tam, kam jí nařídil a upustila dopis přímo do Averyho klína. Zmijozel ihned odložil vidličku na talíř a jal se to psaní otevřít. Rychle přelétl těch pár řádků a začal se zkoumavě rozhlížet po sále. Tvářil se u toho značně znepokojeně. Pak ale beze slova strčil obálku do kapsy hábitu a dal se opět do jídla. Teprve když byli v bezpečí jejich společenské místnosti, vzal si Mulcibera a další dva spolužáky stranou a vyjevil jim obsah dopisu. „Vy zmijozelové jste vážně tak tupí nebo to jenom děláte? Jak jinak si vysvětlit, že nemáte ani ponětí, kam pořád mizí ten umaštěnec Snape. Držte si ho zkrátka a vysvětlete mu, kde je jeho místo. Nebo budete litovat, až na vás jeho konání uvrhne špatné světlo. Přemýšlejte o tom.“ „Co si o tom myslíš?“ zeptal se vysoký blonďák. „Je to jasná provokace. Vsadím se, že to napsal někdo z Nebelvíru. Ale tak jako tak, něco pravdy na tom bude,“ odpověděl Avery stojící po jeho boku. Mulciber se zatvářil překvapeně. „Nemyslím samozřejmě to, že bychom byli tupí,“ i když u některých by se o tom dalo pochybovat, pomyslel si při pohledu na svého spolužáka, „ale to, že Severus se poslední dobou chová podivně. Musíme zjistit, co za tím je. Nelíbí se mi, že ten pisálek o tom ví víc než my.“ „Škoda, že nevíme, kdo to napsal,“ posteskl si menší a obtloustlejší hnědovlasý zmijozel, který dosud nic neřekl. „Nějak už bychom to z něj vytloukli.“ „Však my si poradíme i bez toho. Budeme Severuse sledovat,“ uzavřel jejich poradu Avery. _____________________________________________________________________ Bohužel pro zmijozely, Severus byl příliš mazaný, než aby se nechal načapat. Do konce června zbývalo pár dní a on chtěl toto období prožít pokud možno v klidu. Nepostával proto zbytečně na chodbách, ani se nezdržoval ve společenské místnosti. Vždycky se zašil někam, kde by ho nikdy nehledali, a krátil si poslední chvíle roku četbou nebo dlouhými rozhovory s Lily. Skrývali se spolu v prázdných učebnách a v závěrečný týden školy ho dokonce tajně propašovala do svého pokoje, přičemž se jim důmyslně podařilo obelstít antichlapecké schody. Naneštěstí, byl to právě jeho dočasný pobyt v Nebelvíru, který se mu stal nakonec osudným. Profesorka McGonagallová přistihla Mulcibera, jak čmárá na stěnu vedle vstupu do nebelvírské společenské místnosti – Nebelvír je hnůj, a dala mu za úkol ten nápis ihned odstranit, samozřejmě bez použití hůlky. Zmijozel byl vzteky bez sebe, ale nedalo se nic dělat. Popadl hadr a kbelík s teplou vodou a dal se do práce, aby to měl co nejdřív z krku. Už nějakou dobu drhnul zeď, když se otevřel portrét Buclaté dámy a vyšel Severus s Lily. „Díky za krásně strávené odpoledne.“ Severus doslova zářil. Mulciber jenom vykulil oči a hned se skrčil do stínu, ale měl kliku. Ti dva si ho ani nevšimli. „Není zač, Seve. Pojedeme spolu v pátek domů?“ „Budu moc rád. Tak se zatím měj.“ „Ahoj.“ Lily se usmála a vrátila se zpátky, zatímco její přítel se spěšně vydal chodbou pryč. Mulciber mrsknul hadrem do kýblu a utíkal za Averym do sklepení. Trest-netrest, tohle bylo důležitější. Díky němu konečně přišli na kloub Severusovu tajemství a rozhodně to nebylo nic, z čeho by měli radost.