Seděl za stolem v kuchyni a četl noviny. Ne, nečetl Denního věštce, jak by se dalo předpokládat. Byly to mudlovské noviny. Byl to další ze způsobů, jak studovat mudly. Díky dennímu tisku dostával Lucius nový pohled na mudlovský svět. Začínal se pomalu orientovat v jejich světě. Začínal se cítit jako mudla. Susie mu ležela na klíně a spokojeně oddechovala. Lucius se ani nedivil, že je tak unavená. Taky by byl, kdyby běhal jako ona. Vlastně měl někdy pocit, že je stejně vyřízený jako ona. Pobíhání kolem domu bylo někdy opravdu náročné. Ze čtení vytrhlo Luciuse hlasitě bouchání na dveře. Zarazil se. Nechápal, kdo by to mohl být. Nepočítal, že by se tu Kevin ukázal tak rychle. Navíc by přece slyšel motor. Anebo se přeslechl? Neochotně vstal. Bylo mu líto, že musí Susie budit z tak sladkého spánku. Něžně ji položil na židli, na které ještě před chvíli seděl, a vydal se k domovním dveřím. Když je otevřel, čekalo ho malé překvapení. Remuse by tu totiž nečekal, ačkoli v prvních týdnech Severusova uvěznění se s ním jako s členem Fénixova řádu stýkal opravdu hodně. Tehdy fungoval jako prostředník. Byl ze všech členů asi nejvíce ochotný spolupracovat s Luciusem a předávat mu informace. Než stačil cokoli říct a projevit své překvapení spustil vlkodlak. „Luciusi, mám pro tebe velmi důležitou zprávu.“ Blonďák mu naznačil, aby vešel dovnitř. Remus už zakráčel dobře známou cestou do kuchyně, kde přijal Luciusovu nabídku, aby se posadil. Malfoy si nedočkavě přisedl vedle něj a dlouze se na něj zadíval. „Tak o co se jedná?“ vyjel netrpělivě. **** Byla hluboká noc. Neprostupná tma pohlcovala Severusovu celu. Muž ve středních letech seděl na posteli a nespal. Dlouhé noci již nedokázal spát. Byla mu neustálá zima. Nevěděl, jestli ta zima je fyzická anebo ten chlad pramení z jeho nitra. Cítil úzkost a strach. Žil v neustálé nejistotě. Nevěděl, z čeho tyto obavy pramení, ale nejspíš to bylo způsobeno přítomnosti Mozkomorů. Jejich přítomnost se stala pro Severuse už součástí jeho života, zatímco strach, samota a nejistota byly součástí Severusova života vždy. Kdyby nebyla taková tma, hleděl by Severus do zdi, teď jen nepřítomně civěl do prázdna před sebou. Věděl, že je to špatně. Všechno v jeho životě bylo špatně. V jeho životě nikdy nebylo nic dobře. Všechno jenom špatně. Tomu nikdo nedokáže porozumět. Bylo už pro něj těžší a těžší udržet svého ducha při životě. Cítil, že umírá. Vnitřně. Že jeho duch je slabší a slabší. Věděl, že by měl bojovat, ale byl unavený z toho boje. Měl pocit, že už to nedokáže. Chlad prostupoval hlouběji do jeho těla. Cítil ho v každém svém nervu, v každé žilce, kterou proudila jeho krev. Cítil, jako by mu žilami proudila zmrzlá voda. Cítil, že život uvnitř něj zamrzá. Severus se cítil zlomený. Jeho duch byl zmrzlý až na samotné jádro. Nechce zde být už více. Lucius o tomhle nic neví. Tohle v Azkabanu nezažil. Tehdy to bylo jiné bez Mozkomorů. Být na Luciusově místě držel by se sám od sebe stranou. Luciusovi se ani nemůže zdát, jak těžké to zde je. A pokud Lucius ví, co je pro něj dobré, půjde od něj stranou. To horko ho dusí. Spaluje ho zevnitř. A pot přichází skrze každičký pór. Proč je mu takové horko a zároveň zima? Nechce tu být už více. Bylo by to tak dobré, kdyby teď mohl být na Luciusově místě. I kdyby to mělo být pouze na jeden jediný den. A bylo by to dobré, kdyby dokázali žít od sebe. Bylo by dobré, kdyby mohl být po Luciusově boku. Všude je lépe než tady. Bylo by dobré, kdyby s Luciusem dokázali žít bez jakýchkoli starostí. Už zde nechce být více. *** Začínal další z těch stereotypních, šedých dnů. Severus se probudil celý rozlámaný. Už několik dní ho bolelo celé tělo. Pobyt mezi čtyřmi zdmi mu nesvědčil. A vytoužený spánek taktéž nepřicházel. Přitom zrovna spánek bylo to, po čem Severus nejvíce toužil. Usnout. Už navždy. Utéct z tohoto místa do říše snů, kde je vše dobře, kde není strach a starosti. Odpočinout si. Ale bylo to pouze vroucné přání. Dokázal vždy spát pouze tři čtyři hodiny a nikdy nepřišel osvobozující sen. Věděl, že i v tomhle musí mít prsty Mozkomorové. Dokázal hodiny a hodiny probdít v prázdné černotě. Sám se svými myšlenkami, stejně černými jako tma kolem něj. Po tak krátkém spánku mu dělalo problémy dát se dohromady. Bolelo ho celé tělo a ani drobná rozcvička to nedokázala spravit. Jeho svaly byly ztuhlé a nepohyblivé. Oči měl nevyspalé a cítil se neustále unavený. Když mu přinesli jídlo, chvíli seděl a přemýšlel, jestli má vůbec hlad. Ale pak vždy vstal a došel si pro svou porci. Aspoň mohl dělat taky něco jiného než ležet, sedět anebo přecházet po cele. Jedl už jenom z povinnosti. Celý den většinou prožil tím, že ležel bez hnutí v posteli a nepřítomně hleděl do stropu. Celý jeho život mu probíhal před očima a on teď jasně viděl, jak zbytečný byl. Kdyby se nenarodil, nikomu by nechyběl. Bylo to smutné, ale pokud se dokázal na celou věc podívat objektivně, pak to byla víc než svatá pravda. Jeho život byl úplně zbytečný a možná by tehdy udělal líp, kdyby se vůbec nenarodil. Aspoň by nezemřela Lily. Lily a mnoho dalších lidí. Snažil si jenom vybavit to množství nevinných, kteří museli zemřít jenom díky němu. Bylo mu špatně ze sebe samého. Hnusil se sám sobě. Jak dobře teď je, že je od něj Kevin míle daleko. Nechtěl by, aby kvůli němu zemřel další člověk. I Luciusovi teď musí být bez něj mnohem líp. Nezáleželo na tom, co by si přál on. Jemu by s nimi bylo dobře, ale byl si jistý, že by brzy jejich životy zničil. Každý člověk, který pro něj něco znamenal a na kterém Severusovi záleželo, na to vždy doplatil. Jak dobře jenom je, že ho oddělili od zbytku společnosti. I díky tomuto faktu si byl jistý, že v kouzelnické společnosti konečně nastane mír. Kevin ho už nikdy neuvidí a to bylo víc než dobře. Severus si byl jistý, že těch krásných pár dní, které mohl s Luciusem a Kevinem prožít, mu už nikdo nevezme. Ani Mozkomorové. Byla to ta nejšťastnější vzpomínka v Severusově životě. On nezapomene nikdy. Na druhou stranu si přál, aby Kevin zapomněl. Přál by si mít kouzelnou hůlku a vymazat z Kevinovy hlavy všechny vzpomínka na sebe. Věděl, že tak by to bylo lepší. Pro Kevina by to bylo lepší. Bolelo to, ale Severus si tak vroucně přál, aby byl Kevin šťastný, i kdyby to mělo znamenat, že má být šťastný bez něj. I kdyby to mělo znamenat, že bude šťastný s někým jiným. Někdy jenom brečel, když si představoval Kevina s někým jiným. Ale pak si uvědomil, že tak je to jenom dobře. Přál si, aby Kevin zapomněl, protože tak to bude pro oba lepší. Prostě jim nebylo souzeno zůstat spolu. Severus si nepřál zničit život někomu dalšímu. Někomu koho hluboce… nevěděl, co k němu přesně cítí. Jenom věděl, že mu velmi záleží na Kevinově štěstí. Obrátil se na druhý bok. Byla mu zima. Přemýšlel, že někde blízko se musí pohybovat Mozkomor. Neobviňoval je ze svých temných myšlenek. Věděl, že stejně depresivní stavy by měl i bez nich. Mozkomoři to jenom zhoršovali a i o jejich vlivu Severus pochyboval. Měl pocit, že celý život žil jako v přítomnosti Mozkomorů. Zaslechl něčí kroky. To ho úplně vytrhlo z myšlenek. Ozvěna kroků byla něčím tak neobvyklým na tomto místě, že ho dokázala vytrhnout z letargie. Věděl, že to musí být někdo z dozorců ze strany kouzelníků. Severus je ale neměl rád. Toužil po lidské společnosti, ale v tomto případě by dal přednost Mozkomorům. Dozorci svými činy dávali jasně najevo, co si o vězních myslí, a Severus musel uznat, že to není nic lichotivého. Chovali se k nim jako ke zvířatům. Kolikrát viděl, jak někoho jenom tak bezdůvodně zmlátili. Nestávalo se často, že by je někam pouštěli společně, ale občas je vyhnali do sprch nebo na nádvoří udělat si pár koleček. Severus se s ostatními vězni nebavil. Jenom pozoroval. Věděl, že jsou zde zavřeni ti největší zločinci. Jenomže ne všichni byli vrahy. Ne všichni vězni byli stejní. Někteří jako by se sem dostali spíše omylem. Drobní zlodějíčkové a podvodníci sem přece nepatřili. Přišli mu docela obyčejní. Viděl, jak agresivnější vězňové provokují ty slabší. Masoví vrahové a Smrtijedi byli vůbec tou nejhorší skupinou vězňů. Často vyprovokovali rvačky. Bylo smutné, že někdy je dozorci ihned rozehnali, ale někdy… Někdy jenom mlčky přihlíželi. Severus měl zlost, protože kdyby mohl on, ihned by tyhle nesmyslné potyčky ukončil. Nehledě na to, že na to vždy doplatili ti nevinní a slabší. Viděl po takové rvačce zemřít 19-letého kluka. Byl vysoký a hubený a proti němu se postavil nějaký hromotluk. Ten mu uštědřil takovou ránu do hlavy, že mladík následkům zranění ihned podlehl. Severus se pak o onom mladíkovi dozvěděl, že zde byl kvůli zfalšování dokumentů z nějakého oddělení Ministerstva. Nechápal, jak zde můžou zavřít tak mladého kluka kvůli tak pošetilému činu. Vynášet informace z Ministerstva je jistě nezákonné, ale tak mladý kluk si jistě plně neuvědomoval následky svých činů. Možná byl donucen třetí osobou. Severusovi se zdálo, že za svůj přečin dostal až nepřiměřenou daň. Svět byl prostě nespravedlivý. O tom se Severus přesvědčoval dennodenně již několik let. „Snape!“ ozvalo se od mříží. „Máš jít se mnou.“ Přeběhl mu mráz po těle. Vůbec netušil, kam ho zavedou. A měl strach, aby to nebylo nějaké nepříjemné místo. Snad ho nebudou mučit nebo tak něco. Vstal z postele. Věděl, že bránit se stejně nemůže. Dozorce odemkl jeho celu a ustoupil od ní, aby mohl Severus vyjít. Pak Severus následoval dozorce a přemýšlel, kampak asi mají namířeno. Nebyl si jistý. Existovalo několik míst. Sprchy to jistě nemohly být, protože se koupal před dvěma dny. To by bylo neobvykle rychle po sobě. Navíc ostatní vězňové zůstávali v celách, takže nepřicházela ani druhá možnost, a to procházka po nádvoří. Poslední možností byla prostě práce. Buď bude umývat záchody anebo sprchy. Anebo vytírat podlahu po něčích zvratcích. Tyto činnosti se od sebe příliš nelišily. Dozorci si pro ně naschvál vybírali ty nejodpornější práce. Ale Severusovi se taková práce příliš nepříčila. Ale od té doby, co se mu jeden dozorce snažil nacpat hlavu do záchodu, si na tuhle prácičku dával pozor. Byl by nerad, kdyby se tenhle incident opakoval. Severus přemýšlel, jestli mají dozorci v náplni práce i ponižování a psychické týrání věznů. Severuse pojalo úzko. Zamířili totiž úplně neznámou chodbou. To znamenalo, že jdou na nějaké nové místo, které Severus ještě neznal. A z toho měl obavy. Mohlo tam na něj číhat cokoli. Mlčky kráčel za dozorcem temnými a chladnými chodbami. Vlhko bylo všude kolem cítit, stejně jako všudypřítomná plíseň. Došli k nějakým masivním dveřím, které Severus neznal. Nevěděl, co se za nimi skrývá, a to ho děsilo. Modlil se, jenom aby to nebyla nějaká tajná mučící místnost. Dozorce složitým zapečeťovacím kouzlem odemkl dveře, které se těžkopádně otevřely. Dozorce ovšem nevstoupil jako první. Místo toho pokynul Severusovi. „Běž dovnitř.“ Severus se zalekl. Zdálo se, že dozorce s ním tentokrát nepůjde. Znamenalo to snad, že uvnitř je něco velmi nebezpečného? Něco, co má Severusovi ublížit? Dozorce si všiml jeho zaváhání, a tak se po něm natáhl a chňapl ho za vězeňský hábit. Trhl s ním směrem k místnosti a prostrčil ho dovnitř. Dveře se s hlasitým rachotem za Severusem zavřely. Bývalého profesora lektvarů se zmocnila panika. Byl úplně sám uvnitř místnosti vyplněné ničím jiným než černotou. Neviděl ani centimetr před sebe. Byla tu tma a zima. Proboha, modlil se Severus. Co se teď chystají na mě pustit? Nějakou divokou šelmu, která mě má snad rozsápat zaživa? Anebo sem pustí tisícovku Mozkomorů? Jedna místnost, tisíc Mozkormorů a jeden Severus? Věděl, že má spoustu nešťastných vzpomínek, ale na druhou stranu si byl jistý, že přestože je jich hodně, pro tolik Mozkomorů by to bylo málo. Chtějí snad, aby ho takový nápor na jeho mysl zabil? Kdo by odolal útoku tisíců Mozkomorů? Na druhé straně místnosti se rozsvítilo nějaké světlo, které Severuse úplně oslnilo v té tmě, takže si musel na chvíli zakrýt obličej svýma rukama. To mu znemožnilo postřehnout, co se na druhém konci místnosti děje. Když konečně ruce z obličeje sundal, uviděl asi vprostřed místnosti stát velký stůl s lampičkou, která vrhala světlo na desku úplně prázdného stolu. Severus si všiml, že na druhé straně stolu někdo sedí. Severus na tu postavu s nechápavým pohledem zíral. „Posaď se, Snape,“ pokynul mu nějaký muž. Podle uniformy poznal, že to musí být další z kouzelnických zaměstnanců azkabanské věznice, ale také to musel být někdo výše postavený než obyčejní dovozci. Snape tam chvíli stál s výrazem naprostého neporozumění. „Snape, nesnaž se tohle prodlužovat. Mám na práci mnohem důležitější věci. Nenuť mě použít jakékoli donucovací prostředky.“ Snape se konečně pohnul a udělal pár nejistých kroků ke stolu. Byl si naprosto jistý, že ho budou vyslýchat. Přesně takhle to totiž vždycky vypadalo. Když došel ke stolu, muž mu znuděně pokynul na volnou židli. Snape se nejistě posadil na okraj židle připraven na jakékoli nebezpečí. Muž se pohodlně natáhl na židli, ruce si založil za hlavu a přehodil si nohu přes nohu. Pak se znuděným a naprosto znechuceným pohledem podíval na Severuse. „Fajn, přejdeme rovnou k věci. V Azkabanu končíš. Někdo si pro tebe přišel.“ „P…p..přišel?“ vykoktal Severus. „Jak…jak to myslíte?“ Severus si všiml, že se najednou třese po celém těle. Vůbec netušil, co to znamená, že v Azkabanu končí. Znamená to, že ho převezou někde jinde? Anebo že končí úplně? Že zemře? Že bude následovat trest smrti? Kdo si pro něj přišel? Myslel tím snad Smrtku? Dveře na druhé straně místnosti se opět otevřely. Severus nejprve zahlédl jenom něčí siluetu. Očividně to byla mužská postava. Druhý muž vkročil do místnosti. Přibližoval se. Severusovi na něm přišlo něco velmi povědomé. Tak, že na chvíli přestal uvažovat o tom, co s ním vůbec hodlají provést. Konečně na mladíka padlo světlo a Severus ho poznal. „H..Harry P..Po..Potter?“ vykoktal Severus zmateně. Co ten tady sakra dělá? A/N: V prostřední části kapitoly, hned po té části s Luciusem, kdy Severus popisuje své pocity v cele, jsem se nechala inspirovat textem od Nika Kershawa - Wouldn´t It Be Good. Děkuji za komentáře k minulé kapitole.