Proto Snape tak naléhal, aby nastoupila na ministerstvo pokud možno okamžitě. Bez Brumbála už nebyl nikdo, kdo by se postavil mezi Voldemorta a cokoliv, co si zamane. Jakkoliv se to zdálo k smíchu… Jeden kouzelník zmohl mnohem víc než celé ministerstvo. Pokud měla Christina začít znovu, muselo to být na odboru záhad. V tom se vyznala. V tom byla Nad očekávání a dost možná mnohem víc, přestože podle Snapea byla práce na odboru záhad tak záhadná, že by Christina musela dosahovat Longbottomovy neschopnosti, aby v ní nebyla dobrá. A ona Longbottomovy neschopnosti nedosahovala. I když jí podle Snapea nebyla daleka, což jí rád opakoval. Jako by Brumbálova smrt zastavila čas. Darkwaterová se ozvala až po bradavickém rozloučení s Brumbálem – kterého se Christina nemohla a možná ani nechtěla zúčastnit – a ona tu dobu využila k úvahám o odboru záhad. Když se potom s Darkwaterovou setkala, byla přesvědčená, že VÍ, k čemu chce Voldemort odbor záhad zneužít. Bylo to ohavné… ale ve zvráceném smyslu toho slova pochopitelné. Snape se s Brumbálem rozloučil po svém. „Až padne ministerstvo, padnou i Bradavice,“ usoudil s ledovým klidem. „Potom se tam vrátím.“ Ani jeden z nich nezapomněl na to, o čem spolu mluvili na Tkalcovské ulici – na něco takového se bez Obliviate zapomenout nedalo – na začátku července už ale nic nepřipomínalo tu bezmocnou, odevzdanou noc. Jako by se oba zhluboka nadechli a s tím nádechem museli vydržet až do konce. Brumbálova smrt začala odpočítávat jejich životy. Ani jeden z nich nečekal, že přežijí sami sebe, oba se ale byli ochotni pro toho druhého obětovat. Svou smrtí nemohli ztratit víc, než už dávno ztratili. Podle Darkwaterové nebyl návrat na ministerstvo problém. Jak se ukázalo, nečekaným problémem byl návrat na odbor záhad. Což se podle Snapea dalo čekat. Christina se s Darkwaterovou setkala v Atriu ministerstva. „Ne snad, že bych byla tak nedočkavá, ale proč si nepromluvíme dole?“ Darkwaterová pohnula rameny. „Vypadá to, že ministerstvo konečně zvážilo tvou žádost.“ „Mou patnáct let starou žádost?“ „Jak se zdá, někomu na kouzelnických zákonech už byla opravdu dlouhá chvíle.“ „Žádost o přeložení se musí obnovovat každý rok. Jak by mohlo ministerstvo cokoliv zvažovat, když o nic nežádám?“ „Nevím.“ „Jsi zástupce mého vedoucího, měla bys.“ „Já vím, a proto se mi to nelíbí. Břichnáč mi přece nebude krást pracovníky.“ Břichnáč, který spolupracoval s Voldemortem? Nebo Břichnáč, který se ji naopak pokoušel mít pod dohledem? Christina si představila, jak na ni každou chvílí naskočí Pastorek, popadne ji za ruku, vyhrne rukáv saka a zvolá HA! Až na to, že ona měla předloktí neposkvrněné Voldemortem, takže Pastorkovi by jeho HA! nebylo k ničemu. „Rychlost ministerstva mě nepřestane udivovat. Že jsem mezitím umřela, to nikomu nevadí?“ „Podle všeho ne.“ „A to, že už o přeložení nestojím?“ „Jak se zdá, tak ani to ne.“ „A to, že jsem až donedávna nesplňovala požadavky odboru?“ Darkwaterová se na Christinu bez úsměvu podívala. „Vypadá to, že pro tebe někdo našel škvíru v zákonu.“ Takže tolik k blízkému pádu ministerstva… Christina Darkwaterovou nicméně ujistila, že odbor záhad neopustí. Ne proto, že byla blízko pochopení smrti – jak by taky mohla nebýt po tom, co se stalo v červnu? Ve skutečnosti nepochybovala, že ji tam bude Darkwaterová velmi, VELMI potřebovat. Podobně jako mudlorození. Podobně jako Voldemort. Všechna ta špína do sebe začala konečně zapadat. Ještě ten den se Christina zastavila u Narcissy. Dávno odolala pokušení prásknout Bellatrix, která se chovala, jako kdyby neunikala spravedlnosti, protože ta ji ve skutečnosti snad ani nepronásledovala. Jinak si Christina nedokázala vysvětlit, jak je možné, že nikoho nenapadne hledat Bellatrix u Narcissy. Jak se ale zdálo, rozpadat se začalo úplně všechno – bystrozorové se ani nepokoušeli pátrat po azkabanských uprchlících, a pokud Narcissa nelhala, azkabanští uprchlíci se měli s přičiněním Pána zla velmi brzy rozmnožit. „Vracím se na ministerstvo,“ oznámila Christina Narcisse – protože pro Bellatrix to novinka nebyla, o tom nepochybovala. „Cože?“ zeptala se Narcissa. Bellatrix se na pohovce lehce předklonila, dlouhé vlasy se jí svezly z ramen na prsa, led ve sklenici s ohnivou whisky zacinkal. CINK. CINK. „Vracím se na ministerstvo,“ zopakovala Christina. „To snad ne,“ pohnula Narcissa hlavou. „Kdo se postará o Reguluse?“ Bellatrix znovu pohnula sklenicí, možná proto, aby upoutala Christininu pozornost k pobavenému úsměvu. „Greengrassová.“ „Val to umí s Regulusem. Já s kletbami. Co je na tom špatného?“ Když spolu se Snapem tu noc na Tkalcovské ulici mluvili… zeptala se ho, proč se, proboha, zmínil Val o Siriusovi. To se mu nepodobalo. To bylo… neprozíravé. „Nic nepoví,“ usoudil Snape. Christina se na něho podívala. „To jí tak věříš?“ Zdálo se, že Snapea pobavila. „Nevěřím nikomu.“ „Zavázal sis ji Neporušitelným slibem?“ „Jsou i jiné metody…“ „Jaké?“ „Takové, které sis v Rusku neosvojila.“ A tím to podle všeho považoval za uzavřené. Bellatrix se smát přestala. „Nepochopím, proč sis to nechala uhnat. Nemyslím, že by sis tím potřebovala udržet někoho takového, jako je Snape.“ „Že to nepochopíš – a ostatně ani to, že nemyslíš – mě nepřekvapuje,“ neuhnula Christina pohledem a Bellatrix se nepatrně ušklíbla. Cokoliv si myslela o Snapeovi, Christina ho nehodlala nechat urážet, tím spíš potom Reguluse. Možná svého syna nemilovala tak, jak si zasloužil… ale přesto. Narcissa se na Christinu beze slova dívala. Za poslední rok, za rok bez Luciuse, nečekaně zestárla. Byla krásná – přes všechno to ošklivé, co se jim stávalo, Blackové snad ani neuměli nebýt krásní – ale ne tak jako kdysi. Kdyby zbyla sama na všechno, bylo by to hrozné, ona ale byla na všechno s Bellatrix, a to bylo mnohem horší. Jakkoliv podporovala Luciuse a skrze toho potom Voldemorta, Bellatrixino nadšení z Christinina návratu na ministerstvo nesdílela. „Copak nestačí, že Temnému pánu slouží Severus?“ zeptala se, ale Bellatrix ji nenechala domluvit. „Sloužit Pánu zla je ctí.“ „Ctí, která velmi často končí v Azkabanu,“ namítla Narcissa. „Ale na jak dlouho?“ zeptala se Christina. „I bradavický Filch odvádí svou práci lépe než mozkomorové.“ Narcissa pomalu pohnula hlavou. „Den v Azkabanu je o den víc, než by v něm měl člověk strávit.“ „Pro Pána zla jsem v Azkabanu strávila roky,“ připomněla Bellatrix. Když to Bellatrix podala takhle, i ze selhání se najednou stala zásluha. „Já je strávila ve skleněné rakvi.“ Bellatrix dala okamžitě najevo své opovržení: „Jak hrozné.“ Christina zatoužila ukázat jí, JAK hrozné to ve skutečnosti bylo, ale nakonec se ovládla. „Souhlasím, že sdílet ji s ostatními Smrtijedy, bylo by to horší.“ „Pánu zla se občas hodí i hrubá síla.“ „Je to taky to jediné, co jsou mu takoví Macnair nebo Crabbe schopní nabídnout.“ „Proto má mě,“ připomněla Bellatrix, a potom nadhodila: „A tebe. A jak se zdá… i Greengrassovou.“ „Což mi připomnělo…“ začala Christina, „… čí byl ten nápad s přeložením?“ „S přeložením?“ zopakovala Narcissa. „Mluvila jsem s Břichnáčem.“ „Břichnáč je jenom loutkou v rukou Pána zla,“ ohrnula Bellatrix horní ret v něčem, co možná považovala za úsměv. „Podobného dojmu jsem nabyla, když se mi pokoušel vysvětlit, proč se najednou rozhodl podepsat pod mou žádost. Kterou jsem se mimochodem snažila stáhnout.“ „Předpokládám, že neúspěšně.“ „Víc než jenom to. Břichnáč předstíral, že mi nerozumí, a nakonec se div že nepokusil přede mnou přemístit. I kdybych byla slepá, musela bych poznat, že je pod Imperiem.“ Sama Imperius použila tolikrát, že na ni z toho kdysi schopného, pevného kouzelníka přímo křičel… „Břichnáč je už vedoucí odboru jenom naoko,“ poznamenala Bellatrix. „Podobně jako ty budeš naoko bystrozorkou.“ „Nechci pracovat pod Břichnáčem ani naoko, ani jakkoliv jinak,“ předklonila se Christina. „Jsem dobrá v tom, co umím.“ „Budeš dobrá i v tomhle.“ „A co to tohle obnáší?“ „Do konce léta to sama poznáš.“ Konec léta jako by se stal přelomem, na který všichni čekali… s nadšením nebo s obavami. „Do konce léta poznám leda neutěšenost druhého patra.“ „Bude to mnohem lepší…“ Bellatrix pohnula sklenicí, „… až se ministerstvo pročistí a zmizí lidé jako například naše úžasná neteř. Nedávno jsem uvažovala, že bych milou Andromedu navštívila. A pořádně… si s ní promluvila.“ Christina pomalu pohnula hlavou. „Ještě ne. Tonksová je hloupoučká, až to bolí. Dozvídám se od ní toho tolik, že by byl Brumbál zaplakal, kdyby to slyšel.“ „Například?“ „Například o Remusovi Lupinovi a jeho pokusech přesvědčit ostatní vlkodlaky, aby se obrátili proti Pánu zla.“ Bellatrix se ušklíbla. „To se mu nepovede.“ „Já vím, on ale podle všeho ne. Neopatrnost Brumbálových lidí nezná mezí. Bylo by velmi neprozíravé někoho z nich zabít před tím, než Pán zla ovládne ministerstvo.“ „Ten den není daleko,“ poznamenala Bellatrix s úšklebkem. „Myslíš, že není potřeba se jich do té doby obávat?“ „Bez Brumbála ani do té doby, ani po ní. Znám je lépe, než bych ráda. Vzpomeň na Pettigrewa, na Severuse, na mě. Jak dlouho nás měli mezi sebou a nepřišli na to?“ Bellatrix se znovu pobaveně ušklíbla. „Ti lidé jsou mrtví už dávno. Jenom to zatím neví. Špinit si s nimi ruce by byla naprosto zbytečná námaha.“ „Jako bystrozorka,“ začala Bellatrix, ale Christina ji přerušila: „Na odboru záhad budu moct mnohem lépe uplatnit své… slovo.“ Narcissa se na ni podívala. „O čem to mluvíš?“ Bellatrix se usmála. „Snape ti o tom pověděl?“ „Ani nemusel,“ pohnula Christina hlavou. „Něco takového bych udělala, kdybych chtěla podložit smysl válečného tažení proti nečistokrevným. Plno lidí se za nás postaví, když bude mít pocit, že jenom žádáme o něco, co nám právem náleží. Nikdo se necítí rád okrádán.“ „A pečeť odboru záhad tomu dodá zdání oprávněnosti,“ usmála se Bellatrix. Christina ne. „Proč zdání?“ Chvíli se na sebe dívaly, potom se zeptala Narcissa: „O čem to, u Merlina, mluvíte?“ „O tom, co jsou nečistokrevní zač,“ otočila se na ni Bellatrix. „Odbor záhad vypracuje nezpochybnitelnou studii. A Brousek, nebo kdokoliv, kdo ho nahradí, vydá prohlášení, že mudlorození svou moc ve skutečnosti ukradli.“ „Jak by mohli?“ nepochopila Narcissa. Bellatrix se na ni pobaveně podívala. „Od toho bude na odboru záhad Christina… aby to vysvětlila.“ Ne, od toho na odboru záhad nebude, ale… „Sama tomu uvěříš.“ „Věřím tomu už teď,“ zalhala Bellatrix a napila se ohnivé whisky. A potom Smrtijedi utekli z Azkabanu. Christinu to nechalo víceméně chladnou. Jednak se o tom zmínila Narcissa, jednak mohlo být všechno jenom sotva horší proto, že se vrátí Lucius. Krátce po hromadném útěku se služebníci Pána zla poprvé sešli s Voldemortem. Christina se jejich setkání nezúčastnila – na rozdíl od Narcissy, která se sice Smrtijedkou nikdy nestala, ale přesto se to odehrávalo u ní doma – Snape by to nedovolil, ani kdyby o to stála. V horším stavu, než když se potom uprostřed noci vracel, nebyl ani po Brumbálově smrti. Od toho setkání u ní býval velmi často, nikdy ale nespal v ložnici pro hosty, ve které se kdysi dávno uzdravoval Sirius. Občas se spolu posadili ke kuchyňskému stolu, Snape v rukou svíral hrnek s Ušatcovou výbornou kávou, Christina v náručí pohupovala Reguluse, kterého Snapeova blízkost nečekaně uklidňovala. „Pottera budou přesunovat,“ oznámil tu noc. „Budu se toho muset zúčastnit.“ „Severusi,“ položila mu ruku na paži. Okamžitě se odtáhl. „Nemusíš mít strach. Vím, k čemu jsem se Brumbálovi zavázal.“ V noci při přesunu zemřel Moody. A jeden nebo dva Smrtijedi, ale to Christinu nezajímalo. Neplakala, ale všechno uvnitř ní křičelo. Od svého probuzení si nevzpomínala zdaleka na všechno, přesto si byla jistá, že k Moodymu chovala… úctu. „Tohle se bude stávat častěji,“ zašeptal Snape. „Mnohem častěji.“ „Já vím,“ zvedla Christina hlavu. „Ale proto to není o nic snazší.“ Odložila Regulusovy křtiny. Nebyla na to ta správná doba. Remus se ztratil ve víru událostí a Christina pochybovala, že by byl ochoten mít cokoliv společného s chlapcem, o kterého se pomáhal starat Snape. I když byl Reguluse syn jeho přítele… Christina už jeho přítelem nebyla. Prvního srpna padlo ministerstvo. Konečně. Celý červenec byl jako dlouhá nemoc, utrpení tak hrozné, že každý jenom čeká, až skončí. Na ministerstvo se jako vlny vevalili Voldemortovi služebníci. Brousek byl po smrti a novým ministrem kouzel se – nečekaně – stal Břichnáč. Pokaždé, když se na něho podívala, měla pocit, že to, co vidí, je jenom schránka, do které Yaxley Břichnáče polapil a on se každým pohybem, každým nádechem pokouší prodrat ven, ale nejde… nejde to. Druhého srpna začala s tím, co od ní Voldemort čekal. Darkwaterová odmítla. Jednoho rána na Christinu narazila v chodbě vedoucí k oblouku. Už dávno tam nesedávala Christina – od toho dne, kdy oblouk pohltil Siriuse, se na něho nemohla ani podívat – ale Darkwaterová. „Neodcházej,“ požádala ji Christina. Darkwaterová se neusmála. „Mám se podílet na téhle… špíně?“ To bylo Severusovo slovo. „Když odtud utečeš, k čemu to bude?“ „Sama víš, že mudlorození,“ použila ten výraz s odporem, „nikomu nic neukradli. Že jsou kouzelníci jako já nebo ty. Myslíš si snad, že je tohle správné?“ „Už dávno nezáleží na tom, co si myslím,“ neustoupila Christina. „Jak dokážeš… jak jenom dokážeš…“ Darkwaterová se na ni dívala a Christina poprvé po mnoha letech zahlédla ten pohled… pohled plný opovržení, zklamání, pohled Gideona, Fabiana, Jamese… kohokoliv, na koho si nevzpomínala. Tak ráda by Darkwaterovou přesvědčila, že se jenom snaží, aby z odboru záhad vzešlo co nejméně bolesti. Jenomže nebylo kam ustoupit. Ode dne, kdy se stala Spáčem, aby ochránila Lily, Samuela Carlylea, Rutherfordovy, za ní stál Voldemort, svíral ji za ramena, s úšklebkem se k ní skláněl a čekal, co odpoví… „Máš na vybranou. Buď odsud utečeš a ponecháš mudlorozené mému úsudku. Úsudku, který se opírá o pravidla vymezená Yaxleym a Umbridgeovou. Nebo se přeneseš přes své ideály a pokusíš se udělat to, co považuješ za nejlepší. Pokud považuješ mou studii za nepodloženou, máš možnost mi to dokázat.“ „Dokázat…“ zašeptala Darkwaterová. Christina semkla rty. „V zákonech, na kterých Umbridgeová založila svou komisi, nejsou žádné škvíry. Takže ti radím hledat… velmi dobře hledat mudlorozeným kouzelnické předky. Protože nic jiného je už před Azkabanem nezachrání.“ Nechala Darkwaterovou stát uprostřed chodby. Řekla jí všechno. A současně jí neřekla nic. Jenom tak mohla dosáhnout toho, čeho chtěla. Protože když Darkwaterová zatne zuby a pustí se do hledání… NAJDE. Christina o tom uvažovala od Snapeova setkání s Voldemortem. Ve srovnání se Severusem měla jednu nespornou výhodu. Umírala. Nemohla nic ztratit, až na Reguluse a toho jednou ztratí tak jako tak. On ale bude žít. Bude žít, protože se o to postará Severus. Proto se ona mohla starat o ostatní. Zavázala se, že bude na odboru záhad vypracovávat posudky na jednotlivé kouzelníky. Že bude vybírat mudlorozené, které bude potom komise posuzovat. Nebo lépe odsuzovat. K tomu ale Christina potřebovala víc než jenom silný žaludek. Potřebovala Val, která kdysi dávno pracovala pro odboj. Která byla nepřekonatelná v přeměňování. Která dokázala padělat jakékoliv dokumenty, o které ji Christina požádala. Takže odbor záhad od pádu ministerstva pracoval jednoduše – u koho se dal nalézt kouzelnický předek, u toho ho Darkwaterová nalezla. Když nehledala dost hluboko, Christina jí jednoho nebo dva nenápadně podstrčila. U koho se ale nalézt nedokázal, pro toho Val vytvořila dokumenty, na základě kterých se mohl dostat ze země. Kdyby to Voldemort odhalil, zabilo by to jenom dva lidi. Rutherfordovou a Greengrassovou výměnou za životy mnoha jiných… Občas někoho nezachytily včas. Občas skončili mudlorození v Azkabanu. Občas je na útěku zabili Lapkové. Valiny padělané dokumenty se při doteku kohokoliv jiného než oprávněného majitele stávaly nečitelnými. Nikoho nenapadlo je podezírat. Všechno bylo v pořádku, a když Christina jednou ráno pozorovala spícího Reguluse, napadlo ji, že Sirius by na ni byl hrdý. Byl by hrdý na to, že bojuje nejenom za sebe, ale i za něho. A možná… by se i Walburga ráda podívala na svého vnuka. Možná by ho nevypálila z rodinného gobelínu tak jako… Ruce na ohrádce se Christině rozechvěly. Musela se posadit, aby se pod ní nepodlomily nohy. Rodinný gobelín. TEN ZATRACENÝ RODINNÝ GOBELÍN. Prudce vstala a vyklouzla na chodbu. Srdce jí bilo neskutečně divoce, potřebovala se uklidnit… MUSELA se uklidnit. Jenomže… Jak to, že ji to nenapadlo hned? Když se Regulus narodil, navštívila ministerskou matriku, aby si nenápadně ověřila, že jako otec není uvedený Sirius Black. Přestože se kdysi dávno v matrice samovolně zapsalo Christinino úmrtí i oživení, otcovství bylo stále ponecháno jenom na ni, a protože ona v nemocnici neuvedla nic, ani v matrice nic nestálo. Jenomže s tím gobelínem to bylo jinak… na tom byla. Ona i Regulus. Se Siriusem si ani nestihli promluvit o tom, že by se jednou… možná… Regulus byl neopomenutelným dědicem, ale ne, pokud na matrice nebyl Sirius zapsaný jako jeho otec. Takže všechno, co patřilo Siriusovi… připadlo Bellatrix?! Panebože… Nohy se pod Christinou opravdu podlomily a ona se po zdi svezla na zem. Ne, to není možné, napomenula se. Grimmauldovo náměstí 12 používal Brumbál jako ústředí Řádu, Sirius se musel postarat, aby se něco takového nestalo. Krátura sloužil Blackovým, a kdyby po smrti svého pána připadl Bellatrix, zmínila by se o tom. A spolu s tím i o všem, co vyslechl. A koho zahlédl. Komu ráno připravoval snídaní, koho slyšel společně poslouchat přenos zápasu mezi Strakami a Katapulty – Sirius podporoval Straky, Christina Katapulty, jenom aby ho mohla zlobit – kdo ho volal, když se neúspěšně pokoušel péct. Bellatrix by to z něho dostala, i kdyby mu Sirius zakázal o tom mluvit, což znamenalo, že k němu neměla přístup. Neměla přístup do domu Blackových. Christina ale ano. Nechala Reguluse s Ušatcem a přemístila se před Grimmauldovo náměstí. Které mohlo být buď prázdné, nebo obývané… kým? Možná ho Řád po svém odchodu zabezpečil. Možná nepustilo nikoho, kdo měl na ruce Znamení zla, podobně jako Luciusova brána nepustila nikoho, kdo ho neměl. Christina ale nikdy nesloužila Voldemortovi, takže se neměla proč bát. Nebo snad ano? Na konci ulice zahlédla dva kouzelníky – přemístila se naštěstí dost daleko od domu na to, aby mohla využít chvíle, kdy se na sebe otočili, a ona se přemístila znovu, tentokrát přímo na práh domu. Nezaváhala ani na okamžik a proklouzla do chodby. „Severusi Snape?“ zašeptal něčí hlas. Moodyho hlas. Christina strnula uprostřed pohybu připravená použít kouzlo… Jenomže na koho a jaké, to se nedozvěděla, protože v tu chvíli se na konci chodby objevila obrovská popelavá postava, současně velká i vyzáblá, hrozná a přesto tak známá. Alastor Moody. Christina chápala, že to není on, přesto ucítila, jak se jí do očí derou slzy. Jeden po druhém umírali, dokonce i lidé, které považovala – jakkoliv to bylo hloupé – za nesmrtelné. „Severusi Snape,“ zopakovala postava a valila se chodbou a Christina byla připravená poslat na ni cokoliv, co by ji napadlo, ale dokázala myslet jenom na to, co musel Severus udělat… co musel udělat, aby dokázal svou věrnost Pánu zla. „Já vás přece nezabila,“ zašeptala a postava se kupodivu zastavila. „Ani on vás nezabil. Byl to Voldemort. Jenom ten.“ Moodyho přízrak vybuchl v oblaku prachu a Christina ustoupila o krok, o dva. Lepší uvítání si snad ani nedokázala představit. V domě se ale nic nepohnulo. Zdál se prázdný, přesto v něm nehodlala strávit ani o chvíli déle. Stáli před ním Voldemortovi služebníci… museli mít proč. Prošla chodbou a na každý pád nahlédla do kuchyně. I ta, podobně jako chodba, byla prázdná. Na stole ale něco leželo. Christina k němu bezděčně přistoupila a zadívala se na úzkou broušenou nádobu… s lektvarem. Zvedla lahvičku a nepatrně pohnula zátkou. Christina byla možná v lektvarech tak slabá, že být to jenom o něco málo horší, byla by Longbottom, ale hodiny Snapeovy snahy dosáhnout u ní zlepšení, za sebou zanechaly své. A to cosi ve skle nápadně připomínalo… mnoholičný lektvar? „Mdloby na tebe!“ zařval najednou někdo. Okamžitě uhnula a kletba se rozprskla o polici za Christininou hlavou. Odhodila nádobu a prudce se otočila. „Mdloby na tebe!“ zopakoval Harry. Christina kletbu beze slova odrazila. A znovu: „Mdloby na tebe!“ Christina znovu použila štítové kouzlo. „Nechci ti ublížit -“ „Expelliarmus!“ Tentokrát použila Expelliarmus i Christina a Harry uskočil na poslední chvíli. Kletby narážely do zdí a obraz Walburgy Blackové někde za nimi se rozkřičel. „Expelliarmus!“ zakřičel znovu Harry a Christina povolila. Hůlka jí vyklouzla z ruky a dopadla na zem před Harryho. Odzbrojení si Christina mohla dovolit, v holínce měla zasunutou druhou, rumunskou hůlku. Zvedla ruce. „Neublížím ti.“ „Jak byste mohla,“ ušklíbl se Harry, pomalu se sklonil a sebral Christinu hůlku. „Kdo jste?“ „Christina Rutherfordová,“ nelhala. „Co tady chcete?“ pokračoval Harry ve výslechu. Christina zatím uvažovala. Po Siriusově smrti tedy musel jeho majetek připadnout Harrymu, Sirius byl nakonec jeho kmotr. Ale jak to, že to nikoho nenapadlo? Jak to, že to nenapadlo ji? Služebníky Pána zla ano, proto Grimmauldovo náměstí hlídali. A Remus to musel vědět… až na to, že by jí to po tom, co se stalo Brumbálovi, pravděpodobně neřekl. Christina se na Harryho podívala. Připomínal Jamese víc, než si kdy dokázala představit. Zatoužila mu pomoct… pomoct se vším, co bude proti Voldemortovi potřebovat. Jenomže nemohla. Bolestně si uvědomila, že spolu poprvé opravdu mluví… a neprobíhá to tak, jak by ráda. „Jsi tady sám, Harry?“ „Co je vám do toho? Jenom tak sem vpadnete a čekáte, že se s vámi budu bavit? Ani vás neznám.“ „Potkali jsme se přece v Bradavicích.“ Ruka se Harrymu zachvěla. „U Snapea.“ Odpor v jeho hlase nemohla Christina přeslechnout. „Ale taky u Brumbála. Copak se o mně nezmínil?“ Harry pohnul hlavou. „Ale ano, zmínil. Říkal, že vám věří stejně jako Snapeovi.“ No, v tom případě si nepolepšila. Copak to nemohl Brumbál vymyslet… lépe? Holoubková z něho v tom jeho životopise udělala úplného Machiavelliho. Jak se ale zdálo, ten byl na rozdíl od Brumbála mnohem lepší politik než kouzelník. „Takže se vás zeptám znovu a naposledy. Co tady chcete?“ Škoda že při vstupu do domu nepoužila Homenum Revelio… nechala se zmást Moodym a zapomněla na opatrnost. Pokud byl Harry sám, mohla se s ním nakonec vypořádat, ale pokud jí vpadne do zad Remus, Tonksová nebo Weasley… „Povím ti to, ale skloň hůlku.“ „Myslíte si, že jsem blázen?“ „Mou hůlku máš ty. Co si myslíš, že ti bez ní udělám?“ Harry ani na okamžik neuhnul pohledem… a nakonec ruku pomalu, neochotně sklonil. „Tak spusťte.“ Aspoň že tasit dokázala mnohem rychleji, než on zvednout ruku, o tom nepochybovala. Dobře. Něco mu říct musela. Tak jako tak to bude něco, co ji ohrozí, ale nesmělo to ohrozit Severuse. Být Harry v nitrobraně jenom o něco málo slabší, bylo by to jako svěřit se Voldemortovi samotnému. „Znala jsem tvého kmotra, Siriuse Blacka,“ Christina si uvědomila, že pronést to nahlas… je nečekaně… osvobozující. „Víc než jenom to. Máme spolu syna.“ „Cože?“ Harry se na Christinu ohromeně zadíval. „To není možné. Lžete!“ „A ty mi určitě povíš, proč bych to dělala.“ „Abyste se dostala k Řádu… nebo aspoň k tomu, co z něho zbylo.“ „Sirius tě považoval za chytrého,“ založila si Christina ruce na prsou, „ale myslím, že z něho mluvila láska k Jamesovi.“ „Něco takového bych přece věděl,“ Harry prudce pohnul hlavou. „Něco takového by mi řekl.“ Christinu nečekaně zabolelo u srdce. „Byl na útěku z Azkabanu, kouzelnická společnost ho měla za Smrtijeda, Smrtijedi za krvezrádce. Víš, co by znamenalo pro mě, pro našeho syna, kdyby se to někdo dozvěděl?“ „Nikdo to neví?“ zeptal se Harry podezíravě. „Remus ano. Promluv si s ním o tom, pokud chceš. Mohl by ses zeptat Krátury. Nebo…“ Christina nepatrně zaváhala, „… se se mnou podívat na rodinný gobelín. Proto jsem ostatně tady. Náš syn z něho musí pryč.“ „Je na rodinném gobelínu?“ „Regulus je čistokrevný, nemá proč na něm nebýt.“ „Regulus,“ zašeptal Harry. Christina naznačila úkrok k pokoji a Harry zvedl ruku. „Jsem neozbrojená, Harry, nesnaž se ještě víc snížit mínění, které o tobě mám. Pokud jsi opravdu tak chytrý, jak tvrdil Sirius, zavolej si Kráturu a zeptej se ho, kolik času jsem tu strávila.“ Chvíli se na sebe dívali, a potom Christina se srdcem divoce bušícím vyšla na chodbu. Nezastavila se a přešla do pokoje s gobelínem. A to, že Harryho nechala za sebou, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí jejího života. Protože Regulus Black na gobelínu byl. Byla tam i jeho matka. Až na to, že se nejmenovala Christina Carlyle Rutherfordová. Christina se na neznámé jméno vedle Siriuse dívala… „Co to…“ nadechla se, a potom si vzpomněla. Na všechno. Nebylo to jako náraz, jako úder, jako zášleh… spíš, jako kdyby stála v písku a zpěněná voda jí obtékala prsty u nohou a najednou stoupala výš a výš, a čím víc ji zaplavovala, tím víc se jí všechno vybavovalo… až v Christině paměti nezbylo žádné bílé místo. To všechno bylo najednou černé, popelavě šedé, rudozlaté. Vzpomněla si na Rusko. Na Lily. Na Reguluse. Na Siriuse. A najednou ji napadlo, co všechno ve skutečnosti ztratila. Nejenom je, ale i sebe. Řekla Bellatrix, že jsou členové Řádu už dávno mrtví, jenom to zatím neví. Ve skutečnosti byla dávno mrtvá ona. Samuel Carlyle ji možná probral, ale nezbylo z ní víc než z Břichnáče pod Imperiem. Milovala Reguluse a milovala Lily a Voldemort jí je vzal a ona vzpomínala na to, jak je milovala, a pro tu vzpomínku nedokázala milovat ty, které milovat měla. Jako svého syna. Siriusova syna. Zaslechla Kráturu mluvit s Harrym. Sehnula se a vytáhla druhou hůlku. Potom švihla rukou a vypálila sebe i Reguluse. Rodinný gobelín… se třemi černými skvrnami vedle sebe. „Krátura tvrdí, že…“ vstoupil od místnosti Harry. Christina se na něho otočila s rukou zvednutou. „Lhala jsem, Harry, promiň.“ Harry zatnul prsty do hůlky, ale nezvedl ji. „Sloužíte Voldemortovi?“ „Ponechme tu otázku otevřenou.“ „Chci znát odpověď.“ „Jenom chtít už ale dávno nestačí,“ ušklíbla se Christina. Měla Harryho ráda… ale měla ho ráda jen a pouze proto, že byl synem Lily a Jamese. Možná kdyby ho poznala… ale to se zatím nestalo. A tak – i když VĚDĚLA, že na jeho místě by udělala to samé, že by každý udělal to samé, že udělal jenom to, co musel – si okamžitě vzpomněla na Snapea, který jí s hlavou v dlaních popisoval, jak za ním Harry vyběhl z hradu a nazval ho zbabělcem… a pocítila zášleh bezmocné, hořké bolesti. „Odlož svou hůlku a vrať mi mou.“ „Vlastnictví dvou hůlek je nezákonné.“ „Stěžuj si na mě Yaxleymu.“ Harry jí obě hůlky pomalu poslal po zemi. Zvedla je, svou vsunula do pouzdra u pasu. „Nevěřím, že by Siriusovi záleželo na někom… někom…“ Christina pohnula rameny. „Záleželo mu na Pettigrewovi a podívej, jak to dopadlo. Možná jenom neměl štěstí na lidi.“ Obešla Harryho a vyšla na chodbu. Harry šel strnule za ní. „Mohla byste mě dovést na ministerstvo.“ „Já vím o tvém úkrytu a ty víš o mém synovi. Myslím, že jsme vyrovnaní.“ „Tak proč mě nezabijete?“ zeptal se. „Potom bych nikomu nic neřekl a válka by skončila.“ Bylo mu sedmnáct, ale když promluvil, zdál se najednou mnohem starší… Christina se po něm otočila. Válka by skončila? Pro koho? Mohla mu říct, že si ho chce zabít Voldemort sám. Mohla mu říct, že to dluží Siriusovi. Mohla mu říct, že by ho nemohla zabít… nikdy, panebože, protože byl tím posledním, co zbylo po Lily. Nakonec ale zvolila polopravdu: „Složila jsem Neporušitelný slib, že neublížím žádnému členovi Fénixova řádu.“ Nezáleželo na tom, jestli byl Brumbál naživu, nebo ne. Protože ten slib… složila především sama sobě. Byla dobrá. To doba byla zlá. Účel v ní světil prostředky a ona to nenáviděla, ale musela… „Před domem hlídkují Voldemortovi lidé. Mohla byste…“ Christina Harryho přerušila: „Chceš, abych složila Neporušitelný slib i tobě?“ Chvíli se na sebe dívali, potom Christina položila Harryho hůlku na prádelník. Ani jeden neuhnul pohledem, dokud Christina nevyšla na práh a nepřemístila se. Kouzelníci před domem ji ani nestačili zahlédnout. Byl konec srpna. Christina celou noc nespala. Hladila Regulusovy jemné, černé vlasy a pokoušela se zapomenout své skutečné jméno.