Hermiona seděla na pohovce a nervózně poklepávala nohou. Občas, když
zaslechla dupání na schodech, naprosto nevědomky se postavila.

„Prosím tě, uklidni se!“ okřikla ji Francise po několikáté a tentokrát už
trochu rozzlobeně.

Mia se opravdu snažila, ale představa, že se za několik okamžiků setká s
Ronem, jí naháněla strach. Mnohokrát si promnula paže a uvědomila si, že
má nepřirozeně studené ruce. Polední dobou se jí do dlaní a prstů
dostával nepříjemný chlad často. Netušila proč. Jakoby jí její vlastní
tělo něco naznačovalo? Ale co? Možná už byla jenom paranoidní a zoufale
hledala cokoliv, na co by mohla myslet, a potlačit tak obličej zrzka,
který se jí nekompromisně dral ho hlavy. Její kamarádka jí podala šálek
čaje. Hermiona na ni vděčně pokývla a začala si o teplý hrneček zahřívat
zkřehlé prsty.

„Napsala jsi rodičům?“ Fran prolomila několikaminutové ticho. Rosie stále
spala.

„Ano, napsala. Vysvětlila jsem jim... situaci. Máma se mnou chce mluvit,“
přiznala s obavou v hlase.

Věděla, že její kamarádka je ta poslední, která by se rodičům svěřovala s
každým detailem, ale něco takového by jim jistě řekla. Až překvapivě
neodbytně do toho Hermionu tlačila. Té však bylo tak dobře daleko od
všech lidí, na kterých jí tolik záleželo a kteří ji znali téměř celý její
život. Jenomže věděla, že rodiče neměli o Ronově zradě ani tušení.
Nemohla je za to přece trestat!

Lokla si mátového čaje. Z vedlejší místnosti se ozval tichý pláč.
Okamžitě se zvedla a šla za dceruškou.

„Probudila ses, miláčku?“ naklonila se k ní. Holčička sebou trhaně
cukala, přerývavě dýchala a nešťastně vzlykala.

„Zase se ti zdál zlý sen?“

Mia nesouhlasně svraštila čelo – moc ji noční můry její dcery rmoutily.
Možná si jenom ještě nezvykla na jiné prostředí. Pokoušela se zjistit, co
se jí zdá, avšak dívenka nebyla schopna mamince nic vysvětlit. Nejspíš si
své noční děsy ani nepamatovala. Hermiona mávla hůlkou k rádiu, ze
kterého se rozezněla píseň „All I want for Christmas is you“. Jedině ta
dokázala holčičku uklidnit.

Její matka ji za moment zvedla z postýlky, která se do maličké ložničky
téměř nevešla, vzala ji do náruče a začala s ní tančit po pokoji. Rose se
hlasitě smála, a když ji matka vyhazovala do vzduchu, nadšeně křičela.
Hermiona se s ní začala zběsile točit a dívala se do jejích modrých očí.
Jakoby se dívala do Ronových. Najednou se zprudka zastavila, protože ty
jeho oči na ni zíraly ode dveří. Přitiskla si dceru na prsa a měla dojem,
že jí do celého těla bodají ostré jehly. Hrozně ji bolelo ho vidět.

„Ahoj,“ promluvil a rozpačitě přešlápl, očima na okamžik koukl do země,
ale pak se na ženu a dceru zase podíval, „Fran mě pustila dál a odešla.“

„Tatínku!“ zavřískala Rosie a snažila se vymanit z matčina sevření.

Hermiona ji neochotně postavila na zem. Holčička se vrávoravě rozběhla k
otci. Zdvihl ji do náruče.

„Nezlobíš mamku?“ zeptal se se zářivým úsměvem a rozcuchal jí neposedné
rusé vlásky.

Mia se při tom pohledu neubránila lehkému pozvednutí koutků. Rozhodně pro
svou dceru vybrala dobrého otce. Muž si jejího krátkého úsměvu všimnul.
Vzápětí zase nasadila odměřený výraz.

Udělala k Ronovi několik kroků. Pohled upřela pouze na svoji dceru.

„Tak si to s taťkou užijte,“ líbla ji na tvář.

Holčička horečně přikývla a věnovala otci láskyplný úsměv.
Hermi se protáhla mezi zárubněmi a postavila se do obýváku. Opřela se o
kuchyňskou linku a počkala, dokud do místnosti nepřijde Ron s Rosie.

„Tak v sedm ji přivedeš?“ snažila se o co nejklidnější tón, avšak dle
Weasleyho obličeje se jí to moc nedařilo.

„Hermiono, já – “

„Promluvíme si potom,“ zarazila ho.

Potřebovala ten šok ze shledání nějak vstřebat. Mluvit s ním – byl další
krok – na který ještě nebyla úplně připravená. Stejně pochybovala, že na
tom bude za jedenáct hodin lépe.

Ron vypadal velice zklamaně. Chtěl jí říct, jak moc ji miluje, že ji v
žádném případě nechce ztratit... Ale chápal, že musí respektovat její
rozhodnutí a počkat, dokud se s celou situací nevyrovná nejprve sama.
Strašně litoval, že do toho všeho kdy zatáhl Harryho a Ginny. Vážně teď
Hermioně nikdo nezbyl. Velice ho to trápilo. To on byl viník! Nezasloužil
si, aby s ním Harry dál mluvil, ačkoliv poněkud odměřeně. Jeho sestra na
něj sice doposud nepromluvila, ale byl si jist, že to nevydrží dlouho –
byli jedna rodina. Vzal Hermioně víc, než chtěl. A to jí toužil jenom
dávat. Ne brát. Netušil, jak to všechno napravit. Cítil vinu, jejíž tíha
mu nedovolovala jíst, smát se a skutečně žít. Ale snad měl omluvu. Malou
omluvu, kterou zkusí použít. Byl zoufalý. Hrozně zoufalý.

„Tati, babiska? A deda?“ Rosie ho zatahala za ucho, aby jí věnoval víc
pozornosti.

Když se na ni podíval, po těch několika dnech se konečně srdečně zasmál.

„No, to víš, že za nimi půjdem,“ slíbil jí.

Odpudivě se zašklebil na špinavé zdi a podivný puch, který se rozléhal
chodbou. Bude muset svojí ženě říct, že na takovém místě nemůže s jejich
dcerou zůstat dlouho. Vůbec nejradši by byl, kdyby se vrátily obě domů.
Je ochoten pro to udělat cokoliv. Vybavil si Hermionin lehký úsměv, když
ho sledovala s Rosie. A poprvé po těch nekonečně dlouhých dnech mu svitla
alespoň jiskřička naděje. Ta holčička, která se ho teď držela za ruku a
důležitě vykračovala po jeho boku, byla jeho největší zbraní...