Severus se hlasitě rozkašlal. Zřejmě dlouho letaxem necestoval. Jak jinak
by se mohlo stát, že omylem vdechne rozvířený popel, který ho teď dráždil
v krku?
„V pořádku?“ zeptal se Ron a Severus mlčky přikývl. Ještě pořád měl plíce
plné prachu, ale už to bylo lepší. Raději se rozhlédl kolem sebe, kde to
vůbec jsou.
Poznal svůj obývací pokoj. Byl pořád stejný, ale přesto… tak nějak jiný.
Zářil tak nějak čistotou a pořádkem.
Severus si najednou všiml něčeho za křeslem. Zdál se mu ten pohyb?
Srdce se mu sevřelo.
„Susie?“
Nemohl tomu uvěřit. Konečně je doma. A čeká tu na něj Susie. Nejspíš se
maličká vylekala, když z krbu vyšlehly plameny. Ihned se vrhl ke křeslu,
aby se zmocnil toho bezbranného malého tvora. Tolik toužil po tom ji zase
vidět a držet ve svém náručí.
Susie se krčila za opěradlem, ale když na ni Severus promluvil svým
konejšivým hlasem, poznala ho a zamňoukala mu v odpověď. Severus byl
dojatý a natáhl se po té malé sněhové vločce. Susie mu neuhnula. Právě
naopak, natáhla se k němu blíž, jako by snad právě na tohle čekala.
Severus ji sevřel ve svém náručí. Sám nevěděl, co cítí, ale bylo to
neskutečně silné. Tak silné, že měl chuť se rozplakat.
„Susie, miláčku, ty na mě čekáš?“ rozněžňoval se Severus a otíral se
nosem o čumáček své malé kočičky, které se nejspíš takové mazlení velmi
zamlouvalo, protože i ona vytvářela svou iniciativu při tření čumáčků.
Zřejmě to byla její oblíbená činnost.
„Tys nám ale vyrostla,“ změřil si ji Severus pohledem a potěžkal v
náručí. Očividně bylo o ni dobře postaráno a hlady rozhodně netrpěla.
Její bříško bylo malinko nafouklejší, než si Severus pamatoval, takže
trochu začínala připomínat sněhovou kuličku.
„Tady máš,“ objevil se odněkud Ron a podával mu sklenici vody.
„Díky,“ zamumlal Severus překvapeně. Tohle by od zrzka rozhodně nečekal.
Najednou se odněkud roznesl dusot nohou. Severus měl pocit, že nahoře
musí být celý zástup lidí. Proto byl překvapen, když spatřil po schodišti
sbíhat pouze Luciuse.
„Severusi!“ hulákal blonďák. „Severusi! Tak rád tě vidím!“
Ani nevěděl jak, ocitl se Severus v pevném sevření. Susie se to asi moc
nelíbilo, a tak Severusovi vyklouzla z náručí.
„Severusi,“ tiskl jej blonďák pevně k sobě. Pak povolil, aby věnoval
Snapeovi zkoumavý pohled, a pak ho opět přitiskl k sobě.
„Nevěděl jsem, že přijdete tak brzy,“ prohodil směrem k Ronovi.
Zrzek pokrčil rameny. „Šlo to rychle. V Azkabanu jsme neměli žádné
problémy.“
Lucius opět přitiskl Severuse k sobě.
Když ho konečně pustil, opět si ho zvědavě prohlédl.
„Nedáš si, Severusi, palačinky?“ zeptal se pak zcela nečekaně.
„Pala- co?“ nerozuměl tázaný.
„Palačinky,“ usmál se Lucius šťastně. Zřejmě se na Severusův návrat
opravdu velmi těšil.
„Kde bys vzal palačinky?“ nechápal Snape.
„No přece…“ zaváhal Lucius, „…usmažil.“
„Ty?“ divil se Snape. „Jak bys je mohl zrovna ty usmažit?“
„Podle kuchařky přece,“ vysvětloval blonďák trpělivě.
„Kde bys vzal kuchařku?“ nechápal Snape. „Já nějakou mám?“
„Teď už ano,“ přiznal se Lucius a vzápětí nadšeně dodal: „Je tam spousta
skvělých receptů. Ještě jsem všechny nevyzkoušel. Pořád nemáme troubu,
tak zkouším ty méně náročné. Taky jsem dostal pár super receptů od paní v
obchodě.“
„Od koho?“ nepobíral to Snape. Tolik informací najednou bylo až příliš.
„Od paní Parkerové. Prodává v obchodě s potravinami v Sedberghu. Párkrát
jsi tam musel určitě být. Je to nejbližší obchod s potravinami. Je to moc
příjemná paní a občas mi dává skvělé tipy do domácnosti anebo tipy na
recepty.“
„Odkdy, Luciusi, vůbec vaříš?“ divil se Snape.
„No,“ zaváhal blonďák. „Jednou se to člověk musí naučit, aby se taky
dokázal postarat sám o sebe, ne? A navíc je to strašná zábava. Nechápu,
proč u nás museli vařit domácí skřítkové. Narcissa by si to taky měla
zkusit. Ženská, která neumí vařit, není dobrá manželka. A není na škodu,
když si to někdy zkusí i chlap.“ Tázavě pohlédl na Severuse. „Tak dáš si
ty palačinky?“
Severus několikrát překvapeně zamrkal, aby se ujistil, že se mu tohle
opravdu nezdá, a pak odpověděl: „Samozřejmě.“
Měl pocit, že by vyjedl celou spíž. Snědl sice tácek chlebíčků a talíř
svíčkové, ale zatím neměl ten pocit, že by to jeho žaludek nějak
zaplnilo. Raději si upil ze sklenice, kterou mu přinesl Ron. Zrzek právě
procházel místnost a prohlížel si její příslušenství. Severus měl pocit,
že pár věcí je tu jaksi navíc. Nepamatoval si, že by je kupoval. Ale
neměl to Luciusovi za zlé. Ten blonďák měl prostě styl a zařizování
interiéru se musí řadit k jeho přednostem.
Netrvalo dlouho a do místnosti napochodoval Lucius s velkým táckem
palačinek.
„Tak si vezmi,“ strkal mu tácek pod nos.
„Doufám, že je to aspoň jedlé,“ ucedil Snape pochybovačným tónem a jednu
si vzal.
„Jsou s jahodovou marmeládou,“ upřesnil blonďák a napjatě sledoval svého
přítele, který poněkud nedůvěřivě kousl do palačinky.
S notnou nedůvěrou převalil Severus sousto z jedné strany na druhou. Pro
jistotu, že by to bylo nepoživatelné, si kousl jenom málo. Ovšem během
pár vteřin se k jeho chuťovým pohárkům dostavila neuvěřitelná rozkoš.
Pohlédl na blonďáka. Nevěřil, že tohle ukuchtil právě on. Možná si z něj
dělá legraci. Nemohla tohle nakonec usmažit přece jenom paní Weasleyová?
Lucius se zatvářil spokojeně a hrdě, když si všiml, že Severusovi nejspíš
chutná. Proto se obrátil do místnosti a zeptal se: „Nedáš si taky, Rone?“
Samozřejmě zrzka dlouho pobízet nemusel, protože během pár okamžiků stál
Ron u Luciuse a tahal jednu palačinku z tácku.
„Díky, Luciusi,“ usmál se vděčně na blonďáka.
Severusovi zaskočilo.
„Vy? Vy si tykáte?“
Oba se zarazili.
„No,“ zamyslel se blonďák, ale byl přerušen zrzkem.
„Lucius byl nějakou dobu velmi častým návštěvníkem v sídle Fénixova řádu,
a tak… si s nějakými členy vytvořil… jaksi přátelské…jak bych to řekl…
vztahy.“
„Třeba s…?“ hořel Severus po bližších informacích.
„Mamkou,“ odpověděl Ron. „Hodně jí pomáhal v kuchyni a …“
„Nechtěl jsem být sám,“ omlouval se Lucius. „Bylo tu tak… prázdno. A tam…
byla spousta lidí. Lidí, kteří měli informace o tobě a tvém uvěznění.
Bylo to tam… lepší.“
„A Susie?“ zatvářil se Severus zděšeně. Fakt, že tuhle roztomilou něžnou
kočičí slečnu tu nechá zavřenou, mu rvala srdce.
„Myslím, že se zamilovala do Remuse. Často s ním ležela v knihovně a
spala mu na klíně, zatímco si četl.“
Severus měl pocit, že už ničemu nerozumí.
„A…“ koktal Snape. „Siriusovi to nevadilo?“
Ron se nervózně kousl do rtu. „No, pořád to bylo sídlo Fénixova řádu,
takže…“ Podrbal se nervózně na hlavě. „Prostě se s některými věcmi musí
Sirius smířit.“
„No, neměl z toho moc velkou radost,“ zatvářil se Lucius provinile. A
Severus si oddechl. Fakt, že by Luciusova přítomnost v domě Blacků
nechávala Siriuse klidným a chladným, Severuse děsil. Tohle by už totiž
nebylo normální.
„Kdyby se mě vždycky nezastával Remus,“ vysvětloval Lucius, „tak by mě
Sirius roznesl na kopytech.“
„Sirius byl vždy trochu prudší povahy,“ dodal Ron.
„Arthur se na mě zpočátku díval taky trochu nedůvěřivě.“
„Znáš taťku,“ ozval se zrzek.
„Já to chápu, že… Choval jsem se hrozně. Za svou špatnou pověst si můžu
sám,“ kál se Lucius a zrzek ho uznale poplácal po rameni.
Severus jen stěží udržel zavřenou pusu, aby na ty dva nezíral s pusou
dokořán.
„Do háje,“ ucedil zlostně, když mu ukápl kousek marmelády na košili.
„To nic,“ ozval se Lucius pohotově. „Já to vyperu.“
Snape povytáhl levé obočí. Tady už snad ničemu nerozumí.
„Cože uděláš?“
„Vyperu,“ zopakoval Lucius trpělivě. „Paní Parkerová mi taky dává tipy na
to, jak prát odolné skvrny. Škoda, že ještě nemáme pračku. Ale kde bychom
tu vzali elektřinu, že?“
Severus se zhluboka nadechl a vydechl. Musel si dát přestávku, jinak by
se snad musel nervově zhroutit. „Můžu promluvit s Kingsleym,“ odpověděl
nakonec.
„S Kingsleym?“ nechápal tentokrát Lucius. „Co on má s tím společného?“
„No, možná by se podíval na to, aby nám tu zapojili tu elektřinu co
nejdříve. Nějaké jednání s mudlovskými úřady by bylo zřejmě na dlouho.
Kingsley by to zařídil obratem.“
„Tak fajn,“ rozzářila se Luciusova tvář. „Třeba konečně začnu i péct.“
Ron ho opět poplácal po zádech. „Mohl bych přijít?“
Lucius mu věnoval tázavý pohled.
„Na koláč,“ upřesnil Ron.
„No jasně!“ rozzářily se blonďákovy oči.
„Jen doufám, že to dopadne s těmi koláči přinejmenším stejně dobře jako s
těmi palačinkami. Skoro lepší než od mamky.“
Lucius matně zrůžověl pod slovy takové chvály. Říci o něčem, že je to
skoro lepší než od paní Weasleyové byla neskutečná pochvala. Nikdo
nevařil lépe než Ronova matka. Aspoň nikdo v Luciusově okolí.
„Vezmi si ještě,“ vybídl místo toho raději zrzka a pak nabídl i
Severusovi další palačinku. Bývalý profesor s ničím neotálel a začal se
ládovat takovým božským pokrmem. Pomyslel si, že kdyby to šlo každý den
takhle, byl by asi nejšťastnějším člověkem na světě. Nikdy by ho
nenapadlo, jak orgastickým zážitkem může být jenom samotná konzumace tak
vynikajícího jídla. Obžerství není hřích, ale neuvěřitelná rozkoš.
„Tak já už půjdu,“ ozval se Ron, jakmile dojedl i druhou palačinku. „Ehm…
Severusi, Remus říkal, že si ten hábit můžeš klidně nechat. Vyřizoval ti
to Harry, ne?“
Severus překvapeně zamrkal. Už si pomalu začínal zvykat na to, že tu
vůbec nic nechápe.
„Tak…“ zaváhal zrzek. „Tak se tu mějte.“
A přešel ke krbu, kde se natáhl po misce s letaxovým práškem.
„Přijď někdy na oběd, Rone,“ křikl po něm Lucius.
„Jo, možná někdy,“ usmál se zrzek. „Až budu mít čas.“
A hodil prášek do krbu. Ještě než vstoupil dovnitř a zmizel v plamenech,
naposledy se po nich otočil a zavolal: „Tak nashle.“
„Je to fajn člověk, že?“ obrátil se Lucius na Severuse, jakmile zrzek
zmizel. „Tenhle mladý muž.“
„Promiň, ale odkdy si tykáš s Weasleym?“ pohlédl na něj Severus s výrazem
nepochopení v tváři.
Lucius pokrčil rameny. „Ani nevím. Tak nějak se to seběhlo. Ron je fajn.
Nevadí mu, že… Víš, očividně dělá, že zapomněl na to, jaký jsem byl
předtím. Obdivuju, že někdo tohle svede, protože třeba… No, ne všichni
Weasleyovi se ke mně takhle taktně chovají. Ron je… výjimečný člověk.“
Severus protočil oči. V životě by ho takový nesmysl nenapadl. Ron a
skvělý člověk. Tohle přece nešlo dohromady.
„A Harry?“ zeptal se Severus.
Lucius pokrčil rameny. „Harry je fajn. Ví, jak to bylo v tom lese. Ví,
že… Prostě že…“ Zatvářil se bezmocně. „Vím, že jsem mu to během
posledního roku příliš neulehčil. Celý ten incident v Malfoy Manor a tak.
Ví, že jsem ho chtěl Pánovi předat, abych se konečně zbavil jeho hněvu.
Ví, že jsem to dělal kvůli rodině. A ví, že jsem nakonec litoval toho, že
jsem se přidal k Smrtijedům. Byla to největší chyba v mém životě a
uvědomil jsem si ji až příliš pozdě. A byl jsem zbabělý postavit se
Pánovi zla. Proto jsem… Ale souhlasím s tím, co udělala Narcissa. Udělal
bych to samé. Harry byl naše jediná naděje proti Pánovi zla.“
Lucius zmoženě klesl na křeslo.
„Viděl jsi Siriuse?“ zeptal se Severus po chvíli.
„Jasně,“ přikývl Lucius. „Tomu ten barák patří.“
„Jak na tebe reagoval?“ zajímal se Snape.
„Vrčel na mě,“ odvětil blonďák. „Prý jsem jakýsi aristokrat a namyšlený
panák nebo tak nějak. Víš, co si myslí o příslušnících čistokrevných
rodin. Pohrdá dokonce vlastní rodinou. A já jsem vlastně taky jeho
příbuzný.“ Pak se opravil. „Vlastně byl.“
Na chvíli bylo ticho. Pak si Lucius všiml, že Severus už dokonale
vyčistil tácek od palačinek, proto si pro něj došel, že ho odnese zpátky
do kuchyně.
„Dáš si ještě něco, Severusi?“ zeptal se ho blonďák, ještě než zamířil do
kuchyně.
Severus zavrtěl hlavou. „Možná ještě trochu vody,“ podal blonďákovi
prázdnou sklenici. „Myslím, že bych to s tím jídlem neměl přehánět a měl
raději začít trávit.“
Lucius se na něj usmál a pak zmizel v kuchyni. Když se opět vynořil,
kromě sklenice s vodou ještě něco držel. Pak to podal Severusi.
Byla to bonboniéra.
„My něco slavíme?“ podivil se Snape.
„Ne,“ odpověděl Lucius. „Ale Remus říkal, že čokoláda je dobrá na… Víš,
čokoláda uklidňuje a… je to dobrý prostředek, jak se zbavit napětí… víš,
Mozkomorové…“
„Aha,“ přikývl Severus, když mu došlo, kam tím Lucius míří. Remus vždycky
doporučoval čokoládu těm, kteří potřebovali zmírnit napětí a strach po
setkání z Mozkomory.
„Mám čokolády plnou celou jednu přihrádku v kredenci,“ přiznal Lucius
hrdě.
Severus měl chuť se rozesmát. Ach, jak na něj ten blonďák myslí.
„Jako pro mě?“ ujistil se raději.
Lucius horlivě přikývl. „Byl jsi v Azkabanu… no, pár dní to bude, takže
mě napadlo, že v tomhle případě, to asi tabulka čokolády nespraví. Raději
jsem udělal zásoby.
Severus se teď opravdu začínal tiše smát.
„Poslouchej,“ zadíval se na svého blonďatého přítele, „ty si s tím Remus
nějak rozumíš.“
Lucius pokrčil rameny. „Je to fajn člověk. Hodně mi pomohl, když jsi tu
nebyl. Byl první, který byl ochotný mi předávat o tobě informace a
spolupracovat se mnou. První, který mě začal bránit před členy Řádu.
Remus je opravdu člověk se zlatým srdcem. A kdybys viděl, kolik
iniciativy projevil o tvé osvobození. Bojovali jsme za tebe spolu. Měl o
tebe stejně veliké starosti jako já. Rozuměl mi. Je to úžasný člověk.“
„Vlkodlak,“ opravil ho Severus.
„Vlkodlak s neuvěřitelně lidským srdcem,“ opravil ho tentokrát Lucius.
„Lidštějším než mnoho jiných obyčejných lidí.“
„Takhle bys ještě před pár týdny nemluvil,“ upozornil ho Snape.
„Já vím,“ sklonil Lucius zahanbeně hlavu a Severus se na chvíli zastyděl,
že urazil svého nejlepšího přítele. Neměl by si snad vážit toho, že tu na
něj dokázal Lucius čekat?
Místo toho raději roztrhl obal a otevřel bonboniéru.
„Tak který kousek mi doporučíš?“ zeptal se Luciuse s hraným zájmem.
Blonďák pokrčil rameny. „Ještě jsem nejedl mudlovské bonboniéry.“
Severus si vzal jeden kousek a nabídl svému příteli, který na chvíli
zaváhal, ale pak si jeden vzal, aby udělal Severusovi radost. Ne, že by
Lucius nebyl na sladké, ale bonboniéru původně kupoval výhradně pro
Severuse, ne pro oba. Severus byl přece tím, který strávil posledních pár
týdnů ve vězení s Mozkomory.
Během konzumace asi tak už šestého kousku čokolády přistálo něco v
Severusově klíně. Nejprve se lekl, ale když si všiml, že je to jenom
Susie, jeho srdce zaplavila vlna něhy a štěstí. Kočička se usídlila
přesně v jeho klíně, stulila se do klubíčka a spokojeně si položila hlavu
na jeho stehno.
Lucius se usmál. „Tohle dělá skoro pořád,“ ujistil Severuse a zvedl se z
křesla.
„Budu v kuchyni,“ upřesnil svou cílovou destinaci. „Nepotřebuješ ještě
něco, Severusi? Nechceš něco donést, podat, obstarat?“
„Ne, děkuji, Luciusi,“ pohlédl na něj Severus vděčně.
Najednou nechápal, proč celý život viděl štěstí tak složitě. Teď konečně
pochopil, kolik málo k opravdovému štěstí patří. Vlastně měl štěstí celý
život na dosah. Potřeboval k němu jenom jedno kotě a Luciuse. Nic, co by
už dávno nemohl mít. Proč na tuhle kombinaci musel přijít až teď?
Severus se pohodlně natáhl do křesla s úmyslem zavřít oči a relaxovat.
Lucius jeho plány ihned odhalil a velmi pohotově mu přistrčil pod nohy
malou židličku. Severus poděkoval a rozvalil se do křesla. Zavřel oči a
začal podřimovat. Byl unavený. Nejen z dnešního dne, který byl plný změn
a překvapení, ale celkově unavený z posledních týdnů. Pobyt v Azkabanu
byl náročný nejen psychicky, ale i fyzicky. Už dlouho si nedopřál
vydatný, dlouhý spánek. A tady bylo tak pohodlně a teplo. Cítil, jak na
něj doléhá dřímota.
„Nechceš zatopit v krbu?“ navrhl ještě Lucius, avšak na Severusovo
svolení nečekal. Donesl dříví a na několikátý pokus zatopil. (Ještě pořád
v tom neměl takovou praxi.)
V pohodlném křesle, s koťátkem na klíně, v teplé místnosti při praskání
ohně v krbu měl Severus ty nejideálnější podmínky.
Takhle vypadá štěstí.
Konečně ten pocit zažil na vlastní kůži.
Miloval svou znovu nabytou svobodu.
Miloval svůj domov.
Miloval praskání ohně v krbu.
Miloval Susie.
Miloval Luciuse.
A chtělo se mu spát.