Ve stínu rozložitého stromu odpočívala trojice přátel.
„Takové sucho už dlouho nebylo. Vypukne hladomor,“ promluvil první.
„Nějak bylo, nějak bude… Poradíme si,“ zavrněl druhý.
„Zrovna ty, tlusťochu, se pár hladových dnů obávat nemusíš,“ doplnil
syčivě třetí.
„Nemluvím o sobě, chytráci. Ale co náš maličký? Už takhle je kost a kůže…“
„Neboj, starouši, já se o sebe postarám…“
Mauglí přistál přímo mezi nimi. Pohodlně se opřel o Bálúa, prohrábnul
Baghírovi srst, čtverácky zamrkal na Káa.
„Mládě nevycválané,“ povzdechl si černý pardál. „Kdy se naučíš zdvořilým
způsobům…“
„Kdypak kdy?“ opičil se Mauglí. „Slyšíš, Bálú? Baghíra myslí, že jsi mě
špatně vychoval.“
„Někdy ani sebelepší výchova nepomůže,“ podotknul Ká a výstražně chlapce
drcnul svojí obrovskou hlavou.
„Dávej pozor, polámeš mu všechny kosti,“ napomenul ho Bálú.
„Pojďme na lov,“ navrhnul Mauglí. „Už týden se živím kořínky a bobulemi.
To není důstojná potrava pro člena Svobodného národa.“
„Plahočit se kvůli vychrtlému kolouškovi?… Ne, díky.“
„Voda v řece klesá. Háthí brzy vyhlásí vodní příměří. Pak bude lov ještě
obtížnější,“ upozornil je Bálú a dodal: „Sedí se ti pohodlně, človíčku?“
Mauglí se spokojeně zavrtěl. Byl unavený, kručelo mu v břiše. Ale měl pár
výborných přátel, na kterých mu záleželo a kteří by mu snesli modré z
nebe.