„Sedí v baru,“ informoval B.J.
„Musí fungovat, čekáme raněné. Jdu za ním!“ rozhodl plukovník Potter.
„Nechte to na mně, pane,“ zastavila ho Margaret.

Změřil si ji kalným zrakem.

„Neztrácej čas… Jedině že by sis se mnou dala panáka.“
„Pití nic nevyřeší.“
„Pomůže mi necítit… Zatraceně, tomu klukovi nebylo ani dvacet!“

Položila mu ruku na rameno.

„Hodněkrát jsem tě slyšela říkat pacientům, ať se nestydí za své emoce,
že je nemá cenu potlačovat. I mně jsi to doporučoval… Tak co kdyby ses
sakra řídil vlastní radou! Nepotřebuješ zapomenout, potřebuješ to ze sebe
dostat…“

Pevně ho obejmula… a Hawkey se konečně rozplakal.