„Jsi v pořádku? Smíš mluvit.“
„Ano. Pokud se to tak dá říct.“ V očích měla plamínky.
„Tak to abychom začali s tím, kvůli čemu tu dneska jsme.“ I v jeho
pohledu se cosi zablýsklo. Mávnul hůlkou; „Accio nástroje! “ a ze skrýše
ve stráni, jen pár kroků od místa, kde stáli, se mu k nohám snesla slušná
hromádka nástrojů. Ginny překvapeně zamrkala. Už to, že Draco vytvořil
tajnou skrýš mimo hrad, kde schovával takové množství věcí, ji
překvapilo. Ale teprve když uviděla obsah té skrýše, tak skutečně
vykulila oči.
Draco se tvářil nadmíru pobaveně.
„Smíš mluvit.“
„Ale, Draco?“
„Ano, Lili?“
„To přece? Jak? Ty umíš…?“
„Je vidět, že se pořád známe teprve krátce. Vždyť jsi u mě v pokoji
strávila několik dní, to sis nevšimla…?“
„To ty?“
„No jasně.“
Ginny si ještě jednou s pootevřenými ústy prohlédla vysypané náčiní.
Olejové barvy, štětce, hadříky, stěrky, palety, stojany, plátno vypnuté
na rámu, lahvičky s terpentýnem a oleji a další drobnosti, potřebné na
malování olejomalby, to vše Draco hbitými pohyby připravoval k použití.
Hábit pověsil na strom a vzal si na sebe kdysi bílý plášť, teď pokrytý
změtí barevných skvrn a šmouh ve kterém vypadal… netypicky, budeme-li
volit slova hodně opatrně. Ne, že by mu to neslušelo, ale pro Ginny to
byl takový šok, že na něj koukala jako na zjevení. Draco mezitím začal
vysvětlovat. „Sešlu na nás na oba zahřívací zaklínadlo. Nemusíš se bát,
že tu zmrzneš. Ty barvy nejsou očarované, bude to statický portrét, ne
jako třeba obrazy v Bradavicích. V tomto směru mám radši mudlovský styl a
techniky. Mávnul hůlkou a oběma rázem bylo tepleji. Pak začal míchat
barvy a malovat. Pozadí měl z velké části hotové z dřívějška, dokonce i
linie postavy tam byly hodně zhruba nadnesené. Musel na obrazu už
několikrát intenzivně pracovat. Díval se střídavě na Ginny, červenající
se směsicí studu a polichocení pod korunou rozložitého stromu, a na
plátno. Maloval, zejména zpočátku, rychlými, obratnými tahy, impulsivně a
temperamentně, jakoby s plátnem sváděl duel v šermu. Neustále odstupoval,
poměřoval, měnil štětce, tónoval a přimíchával barvy, občas nějakou
naředil troškou oleje nebo kapkou terpentýnu, tu a tam očistil nějaký
štětec terpentýnem a hadříkem, a ve svižném tempu jeho práce postupně
přibývaly drobné barevné skvrny na jeho rukou, plášti, ale i šmouhy na
čele, ze kterého si hřbetem ruky utíral stékající pot. Občas spolu sice
prohodili pár slov, Ginny se s jeho svolením snažila navázat rozhovor,
protože se cítila celkem nesvá, ale Draco odpovídal jen krátce, věcně a s
viditelnou roztržitostí, soustředil se především na malování a byl jím
úplně unešený. V očích měl svit, ve tváři podobnou vášeň a extázi, jakou
míval když vrcholily jejich noční hry. A tak se tah za tahem, kousek za
kouskem, hodinu po hodině čím dál jemněji a rozvážněji vynořoval z plátna
nádherný, živoucně věrohodný portrét Ginny. Ta se chtěla na obraz
podívat, ale Draco jí to nedovolil. Maloval a malovat, chvílemi jí nechal
si sednout a odpočinout si, sám ale stál a tvořil jako o život, bez
odpočinku, skoro bez dechu, překotně, ale přesto promyšleně, divoce a
přesto s něhou. Když už byl nejvyšší čas na oběd, odložil štětce a paletu
a kriticky na obraz pohlédnul.
„Budu ho muset ještě domalovat, dočistit, tu a tam poopravit a vytónovat,
ale to už zvládnu po paměti. Myslím, že je nejvyšší čas jít na oběd.
Obleč se.“
„?“
„Můžeš mluvit.“
„Měl by ses napřed omýt. Vypadáš jak kdybys maloval na tělo. A nebo spíš
někdo na tvé…“
„Já vím. Znám na to kouzla. Pořádně se omyju až po obědě, ve sprchách
Zmijozelu. A ten bodypainting mi zní jako příjemné zpestření mých plánů
na dnešní večer. Chci si tě nafotit, a myslím, že když na pár aktech
budeš nějak originálně namalovaná a přizdobená, bude to jenom dobře.“
Ginny zčervenala.
„Nebudeš to nikomu ukazovat, viď?“
„Když nebudeš zlobit,“ usmál se Draco. „Ne, neboj. Jen kdybychom se na
tom oba dohodnuli. Ten obraz bych ale rád měl doma v pokoji.“
„Dobře,“ kývnula Ginny a o chvíli později, když mu pomohla uklidit
umělecké náčiní do skrýše, vyrazili na oběd.
Hermiona se své kamarádky po obědě ujala ochotně. Ginny byla jedna z mála
dívek, se kterými si Hermiona opravdu rozuměla a hlavně jí pořád tak
trošku mrazilo při pomyšlení, že chybělo vlastně jen málo a role mohly
být zcela opačné. Ginny její péči přijímala s povděkem, vážně se nechtěla
dostat do problémů v případě střetu s nějakým učitelem. Následky
vyzrazení tohoto zákulisního dění v Bradavicích by pravděpodobně byly
fatální. Většina čarodějů sice byla spíše liberálního ražení, ale tahle
forma hrátek rozhodně míru jejich liberálnosti přesahovala. Paradoxně asi
jediné bezpečné místo bylo u učitele – samozřejmě ne jen tak nějakého
učitele, ale u jejich kamaráda Hagrida. Hermionu to napadlo, už když
odcházely z jídelny, a Ginny na to jen kývnula. Představa, že zmizí z
davu jí docela uklidňovala, přestože vajíčko v jejím nitru bylo zrovna
nečinné, věděla, že se to může změnit, kdykoliv jen Draco pomyslí. A
rozhodně nechtěla, aby to bylo někde na chodbách nebo ve společenské
místnosti před desítkami spolužáků. Krátce na to už seděly u Hagrida ve
srubu a popíjeli fenyklový čaj s medem.
„S těma hlasivkama bys měla zajít za madam Pomfreyovou, ta si s tím
určitě hravě poradí. Proč jsi tam vlastně nezašla už ráno, mohla jsi to
trápení už mít z krku?“
„Ginny si myslela, že to není tak závažný, aby kvůli tomu chodila na
ošetřovnu. Pak ale ztratila hlas úplně. No a teď po obědě tam madam
Pomfreyová nebyla, tak nás napadlo zaskočit za tebou – většinou tu
nějakou zásobu bylinek míváš…“
„Jo, to jo,“ zamručel zjevně polichocený Hagrid, „bylinkovej čaj s medem
by jí mohl alespoň trošku pomoct.“
Náhle se ozvalo sotva slyšitelné zavrnění. Ginny zamrkala a zalapala po
dechu. Hermiona ale nezpanikařila a odvedla Hagridovu pozornost. Nakrčila
obočí a zachrchlala.
„Ten čaj je ale pořádně silný, Hagride.“
„Silnej? No možná maličko, ale snad ne tolik, abyste z toho musely obě
takhle chrčet, ne?“
„No, víš… Hagride…“
Hermiona se dostávala do úzkých, ale stav, kterému se hodně rychle
blížila Ginny byl ještě vážnější. Vystřelila z domku jako blesk a
metelila rovnou do Zapovězeného lesa.
„Ale no tak, snad ten čaj nebyl tak špatnej, holky?“
Zeptal se s podivem Hagrid, když Hermiona vyběhla za ní. Jen ještě od
dveří křikla: „To je dobrý, Hagride. Jenom potřebuje trošku čerstvého
vzduchu. To bude dobrý, nikam nechoď, OK? A díky za čaj…“ zaslechl ještě,
než Hermiona zmizela v lesním příšeří.
Hagrid zůstal sedět u stolu a poněkud zmateně zíral na dva zpola plné
hrnky, ze kterých se pořád ještě kouřilo. Pak si usrknul a zamrmlal:
„Jakejpak silnej. By mě zajímalo, co to do nich sakra vjelo.“ Pokýval
hlavou a pak se vrátil ke své denní rutinně. Třaskaví skvorejši dnes
ještě nedostali nažrat.
Mezitím se Ginny zmítala v přívalu sílící extáze, od které si nemohla
pomoci a která stále gradovala. Ležela schoulená mezi kořeny rozložitého
dubu a kdyby obojek netlumil všechna její slova, rozléhalo by se lesem už
dávno kromě vzdychání a lapání po dechu i její bezmocné sténání. Hermiona
k ní doběhla a přiklekla k ní, vzala jí za ramena a trošku s ní zatřásla.
„Ginny? Ginny! Jsi v pořádku? Ginny!“
Zorničky její kamarádky se však právě v tu chvíli smrštily do velikosti
špendlíkových hlaviček, tvář jí zrůžověla a její tělo se vypjalo jako luk
ve výbuchu, který jí celou pohltil a její rty se zachvěly v bezhlesém
výkřiku. Vzhledem k tomu, že pod hábitem nic neměla a ten ze sebe během
předcházejícího zápasu se svým tělem strhala, ve vzduchu nyní zavoněla
její vůně, jak prudce zkropila svá stehna i zem pod sebou svými šťávami.
Hermiona jí pustila a zarazila se. Cítila se trapně. Ginny před ní právě
prodělala orgasmus a ona… tu klečela a zírala. Vlastně ještě zírá. Bylo
to hloupé. Hermiona chtěla odejít. Jedna, velká, silná a znechucená část
jejího já jí říkala: Vstaň a odejdi. Uteč. Byla tu však i jiná část.
Část, kterou si Hermiona jen nerada připouštěla, ale která se právě teď
jejím nitrem řítila jako z řetězu utržené dravé zvíře a byla stále větší
a silnější. Hermionu ten pohled fascinoval. Nemohla to popřít. Sama byla
růžová v tváři a nebylo to jen studem. Když ucítila Ginnyinu vůni,
uvědomila si, že je sama vlhká a že jí šimrá v podbřišku. Byla vzrušená
na nejvyšší míru. Sklouzla pohledem na nahé, rozechvělé tělo, které se
bělelo a ostře kontrastovalo s temnou, syrově vonící hlínou Zapovězeného
lesa. Pohlédla na tu záplavu rudých vlasů a zatrnulo jí v šíji. Takhle
neodolatelná chuť na sex ji snad ještě nepřepadla. Když ale uviděla slzy
v koutcích Ginnyiných očí, opět se zarazila a trošku se zastyděla. Pak
zavřela oči a opatrně vplula do jejích myšlenek.
Jsi v pořádku, koťátko?
To bude dobrý, Hermi… já jen… cítím se taková vykradená, víš, ošizená.
Ještě nikdy jsem toho nedosáhla úplně bez mazlení, jemných doteků… chybí
mi to. Tak zvláštně to jakoby… bolí.
Hermioně se zamotala hlava.
S tím bych ti možná dokázala pomoct.
Obě dívky otevřely oči, jejich pohledy se střetnuly a jen o několik
okamžiků později se vášnivě líbaly, ne váhavě a opatrně jako včera večer.
Ne.
Dnes se jejich jazyky zmítaly v divoké změti, jejich ruce začaly
automaticky bloudit po těle té druhé, jejich chvějící se těla rozehrála
jednu z nejkrásnějších lidských symfonií, hru vášně dvou nádherných
dívčích těl. Líbaly se mazlily ještě dlouho, s postupně kolísající
intenzitou. Hermiona si ani nevšimla, jak z ní postupně zmizelo všechno
prádlo, i když kouzlem to rozhodně nikdo neudělal. Ginny se proměnila k
nepoznání. Dívka, kterou znala jako spíše tichou a nesmělou Ronovu mladší
sestru, sama převzala iniciativu a za chvíli už svými rty kroužila kolem
jejích bradavek a přes bříško postupně níž. Tentokrát to byla Hermiona,
kdo zalapal po dechu, když Ginny poprvé políbila její rozkrok. Krátce na
to rozehrála svým obratným jazykem hru, ze které se Hermioně zatmělo před
očima. Zaryla prsty do vlhké, kypré hlíny a začala se chvět. O pár
desítek vteřin později se její steny slily v jediný výkřik slasti, když
sevřela pěsti i s hroudami hlíny tak, že jí zbělely klouby a propnula se
do výšky. Skropila Ginnyin obličej svou vlhkostí a pak padnula na zem a
několika chvil jen prudce oddychovala. Musela se hodně přemáhat, aby
neomdlela. Pak se k sobě s Ginny přitulily a ještě naposledy se políbily.
„Děkuji, špitla Hermiona.“
Ginny jen kývnula a poněkud uličnicky se usmála, když si špičkou jazyka
oblizovala horní ret. Pak posbíraly své věci a vyrazili směrem ke škole.
Kentaur Firenze, který, zaskočen prudkým vpádem dívek do lesa, celou dobu
stál nespatřen opodál, poněkud křečovitě nasucho polknul. Když dosti
vrávoravým krokem zamířil k jezeru, poprvé v životě děkoval bohům za to,
že jsou jeho vody teď na podzim skutečně ledové.