„Draco se chová čím dál víc podivně, nezdá se vám?“ Sirius se na mě tázavě otočil. Severus se tvářil nevzrušeně. Aneb další z našich (ne)vinných dýchánků v plném proudu… „Proč myslíš?“ ozval se konečně můj přítel. „Dobrovolně vynechal famfrpálový zápas… Už aspoň měsíc nevyvolal žádný konflikt s Harrym nebo kýmkoli jiným z Nebelvíru. Vypadá jako oživlá mrtvola…“ popisovala jsem postupně jednotlivé „příznaky“. Popravdě řečeno, nebyla jsem si jistá, co se děje… jestli se něco děje… a pokud ano, jak reagovat. Draco Malfoy pro mě vždycky byl jen rozmazlený samolibý hajzlík, vychytralý a poměrně zbabělý. Sice jsem si uvědomovala, že ten jeho arogantní postoj je do jisté míry maska, za kterou se schovává… ale rozhodně jsem neměla v úmyslu snažit se zjistit, co se pod tou maskou skrývá. Zase tak daleko moje samaritánství nesahalo. Až donedávna… Pak se něco změnilo a mě najednou Draco začal zajímat stejně jako jeho tatík. Ani nevím, jak se to stalo. Najednou jsem si ho víc všímala… a nebylo těžké zaznamenat, že je v těžké nepohodě. „Hodláš zachránit další zbloudilou duši?“ utrousil s pobaveným úšklebkem Severus. „Možná…“ připustila jsem. „Zajímal by mě váš názor. Já ho vídám jen občas na chodbách, vy se s ním setkáváte několikrát týdně na hodinách. Souhlasíte, že se mění? Nebo je to jen moje utkvělá představa?“ „Myslíš, že zrovna my dva jsme dobří psychologové a dokážeme odhadnout, co se odehrává v křehké duši Malfoye?“ zaironizoval si Sirius. Severus se nadechl, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Dívala jsem se mu do očí a mírně se usmívala. „No jen to řekni,“ pobídla jsem ho potom. „Řekni, že si za to můžu sama. Že kdybych se nerozhodla ze svých hodin vyloučit všechny zmijozelské, měla bych teď lepší zdroje informací…“ „Tohle jsem zrovna nemyslel…“ opravil mě Severus. „I když to souvisí. Draco by na Tvé hodiny nechodil v žádném případě. Spíš mě překvapuje, jak najednou uznáváš, že i někdo tak pevně zakotvený na straně zla by se mohl změnit.“ „Nikdy jsem neřekla, že se nemůžou změnit,“ protestovala jsem. „Jen jsem poukazovala na to, že je poměrně velké riziko učit svoje tajné triky někoho, kdo má velmi blízko ke Smrtijedům.“ „A teď už se Ti nezdá rizikové přiblížit se k Dracovi?“ Malinko jsem si povzdechla. Severus měl zase dneska jednu ze svých méně snesitelných nálad. Občas mě to dohadování s ním opravdu dost unavovalo… Sirius se pro tentokrát držel pozice tichého pozorovatele a vyčkával, až si to se Severusem vyříkám. „Nezdá…“ odpověděla jsem posléze. „Ale jak už jsem nadhodila, zajímal by mě váš názor. Pokud možno ještě dneska…“ Zase chvíle ticha. Pak si Severus taky povzdechl, jako kdybych ho mučila… A potom, konečně, se rozhodl věnovat tomu dotazu svoji vzácnou pozornost. „Že se s ním něco děje, to je nepochybné. Je daleko tišší, víc se věnuje studiu, nesnaží se na sebe strhávat pozornost, neprovokuje. Vlastně se z něj stává ideální student,“ ušklíbl se, ale pak pokračoval. „Je ale otázka, jestli tohle všechno nejsou jen projevy puberty a dospívání. Ty v tom hledáš známky jakéhosi jeho přerodu, jenže tak to vůbec být nemusí.“ „Já vím,“ přikývla jsem. „Jen bych na to ráda přišla, to je celé. Siriusi, a ty si o tom myslíš co?“ „Já jsem přece Draca Malfoye dřív skoro neznal. Měl jsem ho zafixovaného jako dalšího pitomečka z jejich rodu. Takže nedokážu posoudit, jak hodně se změnil. Je fakt, že na mých hodinách se chová slušně, ale to je tak všechno, co k tomu dokážu říct. Možná by ses měla zeptat spíš Hermiony, Harryho nebo Rona, ti s ním přece měli v minulosti hromadu střetů. Mají s ním většinu společných hodin. Oni spíš mají možnost všimnout si něčeho neobvyklého.“ „Potter s Weasleym a něčeho si všimnout?“ protočil oči Severus. „Ha, už to udělal zase!“ zajásal vítězoslavně Sirius. „Co jako?“ otázal se povzneseně Severus. Potlačila jsem úsměv. „Co jako“ nejsou slova, která by patřila do běžného vyjadřování důstojného mistra lektvarů. Navíc se mi zdálo, že se malilinko začervenal. Teď jde o to, proč… Jestli protože už mu došlo, z čeho si bude Sirius utahovat… Nebo jestli na tom opravdu něco je a to utahování má jakýsi reálný podklad… „Znova jsi implicitně přiznal, že Hermiona je chytrá a všímavá!“ vpálil mu tu bombu do obličeje můj nezbedný přítel. „Ty znáš taková slova jako implicitně, Blacku? Dana na Tebe má zřejmě lepší vliv, než jsem se domníval,“ utrousil Severus. „A ano, tohle byla pochvala Dany, jsem si toho vědom… a dokonce explicitní…“ „Rád bys to zakecal, viď? Ale to se Ti nepodaří…“ Ti dva se ještě chvíli pošťuchovali, já jim do toho nijak nezasahovala. O Dracovi se dnes už nejspíš nic nového nedozvím… ale vlastně mi to tak moc nevadilo. Bylo příjemné vidět, jak spolu vycházejí líp a líp. Promluvit si o Dracovi s Hermionou byl dobrý nápad… A moje drbavá část si udělala poznámku, že bych se měla zaměřit i na ten… ehm… vztah?... to zvláštní souznění mezi Severusem a Hermionou… …………………… Hned další den ráno jsem si Hermionu odchytila ve Velké síni a požádala ji, jestli se u mě může večer zastavit. Takže teď tu na ni čekám a jsem docela zvědavá, jestli moje očekávání nezklame. „Mám takový možná trochu zvláštní dotaz,“ začnu, jakmile se posadí. „Jak bys popsala chování Draca Malfoye v poslední době? Není s ním něco v nepořádku?“ „Že už i Ty bys trpěla tou posedlostí?“ reagovala Hermiona. „Cože?“ „Promiň, to mi jen tak vyklouzlo… Já jen, že s Harrym není k vydržení. Pořád jen mele, že Malfoy má určitě něco za lubem a že ho musíme sledovat.“ „No vida…“ podotkla jsem nepříliš inteligentně a přitom uvažovala, kam tuhle novou informaci zařadit. „A Ty si o tom myslíš co?“ Hermiona se na okamžik odmlčela. Zavřela oči a zdálo se, že si něco vybavuje. Pak začala bezhlesně pohybovat rty. Když oči znovu otevřela, jiskřilo jí v nich poznání. „Jsem pitomá…“ zavrtěla kriticky hlavou. „Harry mi tak dlouho nutil myšlenky na Malfoye, že jsem se rozhodla ho naprosto ignorovat. Ale když jsi se o tom teď zmínila… jo, jednoznačně s ním je něco v nepořádku. Jen ne tak úplně v tom smyslu, jak si myslí Harry…“ „Nýbrž?“ „No…“ zaváhala. „Rozhodně se nepovažuju za experta na Malfoyovy duševní pochody… Vlastně jsem docela ráda, že si mě tenhle rok nevšímá a neprovokuje… Ale kdybych to měla nějak vymezit, řekla bych, že ho něco pořádně žere. Je vyčerpaný a … jednou dvakrát jsem ho přistihla, když mu obličejem probleskl takový … pocit nebo co… jako kdyby měl z něčeho strašný strach. Sakra, jak to, že jsem si to neuvědomila dřív?!?“ „To nic,“ uklidňovala jsem ji. „Lidi mají sklony si nevšímat věcí, které mají přímo před očima. Jsem ráda, že Ti to došlo aspoň teď. Konečně si nepřipadám jako jediný blázen, který to zaregistroval…“ Hermiona mě nezklamala a opět potvrdila, že jí to zapaluje až ďábelsky rychle. „Chceš si s ním promluvit?“ zeptala se váhavě. „Uvažuju o tom,“ přikývla jsem. „Jen si pořád nejsem jistá, jestli to je dobrý nápad. A jak se do toho vlastně pustit. Přece jenom, jsem pro něho jen mudla a tyhle jeho předsudky se těžko překonávají. Mimochodem, Harry si vážně myslí, že se Draco stal Smrtijedem?“ „Jo… A že dostal od Voldemorta nějaký super důležitý a tajný úkol…“ odpověděla Hermiona a protočila přitom oči. Mně ta myšlenka ale zas tak úplně nesmyslná nepřipadala. I když… no, uvidíme… V každém případě už jsem byla poměrně dost rozhodnutá, že rozhovor s ním bych uskutečnit měla. V dalších dnech a týdnech jsem ale zjišťovala, že tohle moje rozhodnutí nebude zase tak snadné realizovat. Draco se mi poměrně úspěšně vyhýbal… Odchytávat si ho někde během vyučování nebo ve Velké síni při jídle mi nepřišlo jako strategicky rozumné… a jinak jsem na něho v podstatě nepotkávala… ………………… „Kam se šineš?“ „Výuka Nitrobrany se Severusem, nezapomněl jsi?“ „Takže se zase vrátíš pozdě v noci a budeš se budit hrůzou?“ zabrblal Sirius. „Třeba to tentokrát už bude lepší,“ neztrácela jsem naději. Jak jsme se o prázdninách dohodli, skutečně jsem začala se Severusem trénovat svoji Nitrobranu. Ne že by to byl zrovna příjemný zážitek, ale jednoznačně šlo o užitečnou dovednost a tušila jsem, že při dobrém vedení bych měla být schopná si své myšlenky uchránit i před případným Voldemortovým útokem, až mu zase někdy budu stát tváří v ksicht. „Zaznamenala jsi za pár hodin výrazně větší pokrok než Potter za celý minulý rok,“ konstatoval minule Severus. Potěšeně jsem se usmála a zároveň čekala, že určitě dodá něco pořádně kousavého. Nezklamala jsem se. „To by Tě ale nemělo uspokojit. Být výrazně lepší než Potter ještě rozhodně neznamená být dost dobrá. On skutečně není to pravé měřítko…“ „Však já taky hodlám pokračovat. Až do té doby, kdy dost dobrá budu, a to i podle Tvých měřítek.“ Takže dnes znovu. Ano, pravidelně mě z těch hodin pekelně bolela hlava a pravidelně jsem se pak v noci budila propocená a vyděšená. Jako spouštěč nočních můr to fungovalo velice spolehlivě. Severus mi sice nabízel Bersen, ale já si pořád myslím, že bych se užívání lektvarů měla pokud možno vyhnout. A moje bylinkové čajíčky na zahnání zlých snů nestačily… „Připravena?“ zeptal se stručně Severus a když jsem přikývla, hned na mě namířil hůlku. Prázdná mysl… přikážu si ještě a pak už se ponořím do spleti vzpomínek. První a nejdůležitější pravidlo, které mi Severus vštípil, bylo, že nemá cenu snažit se potlačit všechny myšlenky. Je to příliš náročné a navíc v podstatě neúčelné. Mnohem užitečnější je podstrčit soupeři vzpomínky nedůležité nebo ještě lépe matoucí, polopravdivé. Drobný problém byl v tom, vybrat, co je dostatečně nedůležité. Tedy… až by se mi v hlavě hrabal Voldemort, věděla bych o poměrně slušné zásobičce. Jenže se Severusem jsem nechtěla zabíhat třeba do některých pikantních detailů ze svého milostného života… „Zlom jim vaz… Ovšem myslím to pouze obrazně, jasný?“ To se mě Tomáš snaží povzbudit před tím, než se vrhnu do spárů novinářské smečky po útocích z 11.září… „Takže jsem jim nepomáhala… vlastně jsem jim spíš škodila…“ Hodně čerstvá vzpomínka na rozhovor, který jsme vedly s Hermionou o právech domácích skřítků. „Pojedeme spolu, bude to lepší… Já Tě sice před chvílí málem zastřelil, ale mám takový pocit, že s Danou bys momentálně byl ve větším nebezpečí.“ Bodie a jeho nezapomenutelné hlášky, tentokrát na Siriusovu adresu poté, kdy můj drahý provedl jistou mírnou pitomost. „Dneska vaříš Ty, doufám?“ ptá se mě pro jistotu Levon, když se usazuje u stolu. „To si říkáš kamarád?!?“ plácne ho se smíchem Joe. „Jasně… ale zdraví mám jenom jedno a na Tvoje kuchařské umění nejsem dost otužilý.“ „Taky bychom Tě nemuseli zvát vůbec… pak by ses krmil těmi ohřívanými blafy z bufetu, co?“ pošťuchuje ho Joe. Joe, můj tehdejší přítel… A Levon, jeho nejlepší kámoš, který mi nikdy neodpustil, že to kvůli mně Joe zemřel. I když se vlastně nikdy přesně nezjistilo, kdo a proč ho zavraždil… Tahle vzpomínka trvala déle než ostatní. Už je to dávno… tehdy jsem byla ještě mladá, nezkušená, naivní… Joe sice nebyl můj první… a nebyl ani první, o koho jsem přišla… ale milovala jsem ho celým svým srdcem a nepřipouštěla si, že bych ho mohla ztratit… Od té doby se spousta věcí změnila… už nejsem tak důvěřivá… tak hloupoučká… a i když jsem teď se Siriusem hodně šťastná, stejně mi pořád kdesi v temném koutku mého podvědomí problikává obava… obava, že tohle štěstí mi nevydrží dlouho… že je otázka času, než zabijou i jeho… že budu zase sama… a že už to tentokrát zřejmě neunesu… Najednou prudce otvírám oči a snažím si uvědomit, kde to jsem. Přede mnou stojí Severus a netváří se příliš spokojeně. Nějak jsem se v tom vzpomínání zapomněla koncentrovat na obranu… „Jsi v pořádku?“ ptá se nejdřív starostlivě. Když přikývne, jeho tón se rychle změní do káravého. „Ke konci jsi se naprosto neodpustitelně a nepochopitelně přestala soustředit… Mohl jsem vnímat Tvoje pocity, emoce… Je Ti doufám jasné, jak by tohohle nepřítel dokázal zneužít?“ „Jasně… já… nevím, co se to se mnou stalo… Dám si pozor, aby se to už neopakovalo,“ odpověděla jsem a dala si záležet, aby můj hlas zněl pevně a jistě. I když zrovna moc jistě jsem si nepřipadala… „Dobře…“ přikývnul Severus a dodal: „Jinak… ten začátek byl dobrý… mnohem lepší než při minulých hodinách.“ „Díky,“ usmála jsem se. „Jestli Ti to nevadí, radši bych pro dnešek skončila.“ „Taky myslím, že už nemá cenu pokračovat.“ …………………… „Pořád ještě toužíš si promluvit s Dracem?“ zeptal se jednou večer Sirius. „No jasně… Ale nemám v úmyslu ho lovit lasem,“ pokrčila jsem rameny. „Proč se ptáš? Máš nějaký geniální nápad?“ „Mám spousty geniálních nápadů,“ uculil se. „Například vím, že občas večer rád chodí ke Tvým koníkům.“ „Fakt, jo?“ vykulila jsem oči. „No jo… Taky mě to překvapilo. Onehdy když jsem se byl proběhnout jako Tichošlápek, jsem ho tam ucítil. A pak jsem ho trochu špehoval…“ zakřenil se. „Tak super, díky za info,“ odpověděla jsem zvesela. Že by se konečně dění na téhle frontě dalo do pohybu? „A co odměna?“ nadhodil Sirius se svatouškovským výrazem. „Prosím?“ hrála jsem nechápavou. „Dostanu za tu báječnou zprávu taky nějakou odměnu?“ loudil a tvářil se pro změnu jako nedočkavé štěně, toužící po pochvale. „Co by sis tak zhruba představoval?“ „Co myslíš?“ „Nějak mě nic nenapadá…“ „No tak já Ti to zkusím vysvětlit… Ale ne tady…“ S těmi slovy mě bafnul do náruče a odnesl do ložnice… ……………………. Pěknou chvíli jsem ho zpovzdálí sledovala. A nestačila jsem se divit… Nejdřív jen tak stál a zíral na moje koníky, ruce opřené o hrazení jejich výběhu. Pak se k němu přiloudal Ilči a šťouchl ho čumákem do ramene. Draco ho na oplátku poplácal po šíji a po chvíli si zabořil hlavu do jeho hřívy. Byla jsem mírně v šoku. Tihle koníci mají sakra dobrý čuch na lidi a jen tak někoho si k sobě nepustí. Takže jestli se k Dracovi chovají takhle přátelsky… nemůže v něm být nic moc špatného. Což znamená, že… Buď se změnil opravdu radikálně… nebo nikdy zlý nebyl. To jsem nečekala. Když jsem jeho chování analyzovala postupně se Severusem, Siriusem a Hermionou, pořád jsem vycházela z toho, že je to arogantní aristokratický frajírek… který se dostal do problémů a začíná chápat, že by měl své chování poněkud přehodnotit. Myslela jsem si, že je na počátku cesty, která by ho… možná… někdy… mohla zavést na naši stranu. Ale zdá se, že je na té cestě mnohem dál… Váhala jsem, jestli ho vůbec mám oslovit. Jestli neudělám víc škody než užitku. Nakonec jsem si ale řekla, že to zkusím. Přiblížila jsem se k ohradě. Koně už o mně pochopitelně věděli dávno, jen to dosud nedávali najevo. Teď se ale radostně rozřehtali a pomrkávali po mně. Draco se otočil a tvářil se, jako kdybych ho přistihla při bůh ví jakém zločinu. Poplácala jsem Ilčiho i Ríha po zádech a rozdělila mezi ně pár kostek cukru. „Nechceš se projet, Draco?“ navrhla jsem poté. „Cože?!?“ vypadlo z něj udiveně. „Projet… a možná trochu popovídat,“ upřesnila jsem. Hleděl na mě značně podezíravě a přes ten před chvílí ještě uvolněný obličej se zvolna přetahovala jeho malfoyovská obranná maska nezájmu a pohrdání. Byla jsem si téměř jistá, že odmítne. Ilči jako kdyby to vytušil, znovu do něho strčil hlavou a zafuněl mu do tváře. „To popovídání je nezbytnou součástí projížďky?“ zeptal se ostražitě. „No… nutit Tě nebudu… ale myslím, že by to za to stálo.“ „Projížďku beru… moc rád… a o tom povídání bych ještě chvíli potřeboval uvažovat,“ nadhodil opatrně. „Dobře, to beru,“ usmála jsem se a pokynula rukou k přístřešku. „Tamhle jsou sedla a postroje, tak se do toho pustíme!“