Ráno v den návštěvy Prasinek jsem se probudila celá zpocená a nesvá. Celou noc jsem se nervózně převalovala, vůbec jsem nemohla spát. Moc dobře jsem věděla, že setkání s Corbinem není nic zvláštního, co by mě mělo znepokojovat, ale... Faktem bylo, že se mi líbil a vážně jsem začínala uvažovat o tom, jaké by bylo mít s ním vztah. Jenže na něco takového byli třeba dva, takže bez povědomí o tom, jak to myslí Corbin, bylo zbytečné se něčím takovým zatěžovat. „Nechápu, proč si bereš takový příšerný hadry. Jdeš snad nakoupit do samoobsluhy?“ Josephine na mě takhle útočila celou cestu z Nebelvírské věže až na nádvoří, kde jsme se měli připravit na odchod do Prasinek. „Vypadám úplně normálně,“ řekla jsem bez zájmu, protože jsem byla až po uši zabořená do snahy vymyslet, co bychom s Corbinem mohli přes den dělat. Připadala bych si hrozně trapně, kdybychom stáli někde v koutě a beze slova na sebe koukali a čekali, až ten druhý přijde s nějakým návrhem. Tomu jsem se chtěla za každou cenu vyhnout. „Kromě toho, posledně, když mě Corbin viděl, byla jsem celá od bláta. I kdybych šla v pytli od brambor, vypadala bych líp.“ „Jenže minule jsi s ním nešla na rande!“ protestovala. „Ani teď nejdu.“ Posadila jsem se na nízkou zídku a rozhlížela jsem se, jestli neuvidím Jamese. Nevím přesně, co jsem vlastně chtěla udělat, pokud ho zahlédnu. Ignorovat ho? Schovat se před ním? Každopádně jsem se chtěla vyhnout tomu, aby mě před Corbinem nějak ztrapnil. Měla jsem strach, že s ním bude chtít mluvit a řekne něco, po čem už mě Corbin nebude chtít vidět. James uvažoval trochu jinak, snažil se mě chránit, neuvědomil by si, že udělal něco špatně. Štěstí ale stálo při mně a James se vůbec neukázal. Zahlédla jsem jen Lily a podle toho, že byla sama, jsem usoudila, že můj povedený bratříček dostal školní trest. Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, že by zrovna on vynechal výlet do Prasinek – zvlášť, když se jeho mladší sestřička chystá na schůzku, o níž se domnívá, že je to rande. Cesta do Prasinek s Jo po boku vůbec neutíkala. Neustále jsem se ohlížela za sebe, jestli se náhodou přeci jen neobjeví James, ale po něm ani po Siriusovi nebylo ani stopy. Trochu se mi ulevilo. Do vesnice jsme došly mezi posledními, protože Josephine neustále tvrdila, že je trapné, když holka přijde na rande prví. Já se chvíli oháněla tím, že na žádné rande nejdu, ale brzo jsem pochopila, že plýtvám silami, takže jsem poslechla, abych měla klid. Corbin stál nedaleko hostince U Tří košťat a netrpělivě se rozhlížel. Vztekle jsem si pomyslela, že Josephine rozhodně neměla pravdu, když mi tvrdila, abych nepospíchala. Nepřipadala jsem si jako takové terno, aby na mě Corbin rád čekal, proto jsem se s kamarádkou rychle rozloučila a přidala jsem do kroku. Jakmile mě Corbin uviděl, přestal přešlapovat a usmál se. Než jsem k němu došla, koutkem oka jsem zahlédla, jak se na něj několik dívek i chlapců dívá. Zřejmě si špitali, jestli je to opravu ten famfrpálový hráč, anebo je mu jen hodně podobný. „Ahoj,“ pozdravil, „už jsem myslel, že jsi na poslední chvíli dostala trest.“ Jen jsem zavrtěla hlavou. „Moc se omlouvám, kamarádka mě zdržela.“ „Za to se nemusíš omlouvat,“ usmál se tak srdečně, že jsem mu to musela uvěřit. „Počkal bych i dýl.“ A když tohle řekl, v hlavě se mi začala srovnávat spousta věcí. Především jsem si už nebyla jistá, co vlastně k Siriusovi cítím? Otálel a ignoroval mě tak dlouho, že jsem prostě a jednoduše přestala trpět zamilovaností? A byl to taky důvod toho, že mi to bylo úplně jedno? Měla jsem Siriuse ráda a nemohla jsem si ani představit svět, ve kterém by nebyl a nebyl zároveň někde poblíž mě, ale – nepotřebovala jsem s ním mít takový typ vztahu, o němž jsem si myslela, že ho chci ze všeho nejvíc. Sirius byl přítel. Necítila jsem nad tím objevem žádnou lítost, nepřipadala jsem si provinilá. Naopak, zdálo se mi, že přítel je mnohem víc. Už hodně dlouho jsem o sobě věděla, že patřím k lidem, kteří chápou, jak je láska pomíjivá a jak rychle se vytrácí, aniž by s tím mohl člověk doopravdy něco udělat, proto jsem ji nikdy nestavěla před přátelství. Kdyby o mě Sirius stál a já z nějakého důvodu kvůli téhle lásce musela opustit Josephine nebo Jamese, neváhala bych a lásku bych odmítla. „Jsi nějaká zamyšlená,“ ozval se Corbin tichým hlasem přímo u mého ucha. Nechápavě jsem se na něj podívala a pak jsem se rozhlédla kolem. Aniž bych si to uvědomila, mířila jsem k jednomu volnému stolku v zadní části hostince U Tří košťat. Corbin mě následoval. „Přemýšlela jsem o zkouškách. Mám z nich docela strach.“ „Říkala jsi, že se učíš každý den,“ namítl s úsměvem a pomohl mi usadit se na židli. Jeho gentlemanské chování mě příjemně zahřálo u srdce. „To ano, mám pocit, že už snad umím všechno, co potřebuju, ale když na to přijde, nejsem schopná nic napsat ani říct. Mám prostě okno a začnu panikařit,“ přiznala jsem trochu zahanbeně. Uvědomovala jsem si totiž, že všechna má snaha se něco naučit je tedy docela zbytečná. Corbin se posadil naproti a nepatrně se naklonil přes stůl, abychom se v tom ruchu lépe slyšeli. „Tak na to zkus nemyslet. A na písemky si vezmi žvýkačky, mně pomohlo, když jsem se něčím zaměstnal.“ A tak jsme se první hodinu bavili především jen o zkouškách. Jelikož už byl Corbin nějaký ten rok ze školy, nepamatoval si přesně, jak se cítil, přesto se mu povedlo mě uklidnit. Když už se mi zdálo, že jsme toho na téma školy řekli možná až moc, nenápadně jsem odbočila k famfrpálu. Věděla jsem o něm hodně málo, ale vůbec to nevadilo, protože mluvil především Corbin a já poslouchala. Bylo to příjemné, tak příjemné, že mě upřímně mrzelo, jak rychle čas utekl. S největší radostí bych si s Corbinem povídala až do rána, ale nechtěla jsem dostat školní trest a on se musel vrátit na stadion, kde měl mít brzy trénink. Tak jsme vyšli před hostinec, rozloučili se, slíbili si, že si zase napíšeme a pak se naše cesty rozdělily. Celou cestu zpět do Bradavic jsem šla sama, přesto mi připadalo, že jsem se na nádvoří ocitla nečekaně brzy. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem si byla naprosto jistá, že mi ji nemůže zkazit nic na světě. Ale to jsem zapomněla na Siriuse! „Čau,“ zahučel, když kolem mě procházel s tou nejzamračenější tváří, jakou jsem u něj kdy viděla. „Ahoj,“ zkusila jsem mu to oplatit trochu víc zvesela. Doufala jsem, že mu to trochu spraví náladu. Výsledek byl však naprosto opačný, Sirius se zamračil ještě víc. „Užila sis rande?“ „Užila,“ odpověděla jsem popravdě, ačkoliv mi bylo jasné, že přesně tohle slyšet nechce. „Aspoň někdo se dneska bavil,“ utrousil uštěpačně. „Že musíte pořád vyvádět kraviny a pak dostanete trest, to je vaše blbost. Tak si tu svou protivnost schovej pro někoho jiného.“ Mohla jsem možná projevit víc laskavosti a pochopení, ale Sirius už byl dospělý a kromě toho měl dost času se vyvztekat, když jsem byla pryč. Neodpověděl mi. Díval se na mě, jako by chtěl začít křičet, ale neudělal vůbec nic. Tak jsem se dvakrát zhluboka nadechla a znovu jsem promluvila. „Poslyš, jestli se stalo něco, o čem si chceš se mnou promluvit, tak mluv, ale jestli ti jde jen o to mi zkazit náladu, tak pokračuj v cestě jako bych tu vůbec nebyla.“ Nato se otočil na podpatku a velmi naštvaným krokem spěchal po schodišti zpět k nebelvírské věži. Jelikož jsem se s ním teď chvíli nechtěla vidět a bohužel jsem taky patřila do Nebelvíru, s povzdechem jsem upustila od prvotního plánu válet se s knížkou v posteli a zamířila jsem do knihovny. Tam jsem vzala první, co mi přišlo pod ruku, a začetla jsem se. Žádná zábava to nebyla, ale aspoň se na mě nikdo nedíval jako na vraha. Siriuse jsem nechápala, přesto mi vrtal hlavou míň a míň. Byl to zkrátka vždycky trochu náladový tvor, který se dokázal přestat zlobit tak rychle, jako začal. Připadalo mi tedy zbytečné se jeho chováním nějak víc trápit. Byla jsem si jistá, že do večeře ho to nutně musí přejít a zase budeme kamarádi. Když jsem se o dvě hodiny později objevila ve společenské místnosti, ukázalo se, že jsem se pletla. Sirius seděl u krbu vedle Jamese, Remuse, Petra a Lily a tvářil se jako bůh pomsty. Jen jsem pozdravila ostatní a rychle jsem si i přes Jamesovy protesty pospíšila do ložnice, kde už na mě čekala Josephine, abych jí povyprávěla o své první vydařené schůzce. S radostí jsem jí všechno vylíčila do nejpodrobnějších detailů. Uvítala jsem totiž každou záminku, která mě nenechala myslet na Siriuse. Ať už jsem o něj měla či neměla zájem, chtěla jsem vědět, o co mu jde. Proč je tak naštvaný? Copak vehementně netvrdil Jamesovi, jak nemá zájem? Tak co ho tedy tak moc žralo? Netušila jsem, věděla jsem jen, že já v tom budu mít taky prsty. Přestože byla sobota, šla jsem spát brzy. Zalezla jsem do postele hned v osm, zahučela jsem na Jo něco jako: „Dobrou.“ a zavřela jsem oči. Jenže spánek se nedostavoval, místo toho jsem měla hlavu najednou plnou myšlenek. A kdo jiný v nich mohl hrát hlavní roli než uražený vztekloun Sirius? Měla jsem naléhavé nutkání vstát a jít ho najít, abychom si promluvili, zároveň jsem se však nedokázala ani pohnout. Jednak jsem nestála o jeho znechucenou tvář, ale pak jsem také nechtěla lézt z tepla. „Sirius je naštvaný, co?“ promluvila Josephine, která zřejmě odhalila, že nespím a jen ležím se zavřenýma očima. „Poslední dobou pořád,“ přikývla jsem. „Mohl by mi už ale říct, co jsem mu vlastně provedla.“ „To snad nepotřebuje odpověď, ne? Ty mi to pořád nevěříš, ale já ti říkám, že žárlí. Jestli chceš mít jasno, tak si s ním zítra promluv.“ Zhluboka jsem si povzdechla. Josephininy řeči jsem nebrala vážně, ale měla pravdu v tom, že bych si o tom se Siriusem měla promluvit. Nelíbila se mi totiž představa, že by se ke mně choval odtažitě i po návratu z Bradavic. Počítala jsem totiž s tím, že nějakou dobu budeme ještě bydlet pod jednou střechou a na takový typ soužití, jaký by následoval, kdybychom si tohle nevyjasnili, jsem nebyla zvědavá. „Fajn,“ souhlasila jsem nakonec, „promluvím si s ním.“