Když o pár minut později sešel Severus do kuchyně, narazil tam na blonďáka, který se již otáčel kolem kuchyňské linky. „Luciusi, co tu děláš?“ pronesl překvapeně. Oslovený se ohlédl přes rameno, a když spatřil Severuse, usmál se. „Jenom vařím čaj a chystám tousty,“ odpověděl naprosto samozřejmým tónem, jako by tohle dělal běžně den co den. Severus zavrtěl hlavou. „Odkdy vstáváš se slepicemi? Myslel jsem, že potomci bohatého a vznešeného rodu Malfoyů mají úplně jiné návyky.“ Lucius se smutně usmál. Od té doby, co skončil na ulici, se mnohé změnilo. A zatímco byl Severus v Azkabanu, on se naučil starat o běžný chod domácnosti. Teď si dokázal představit, co znamená pojem domácí práce. Připadalo mu směšné, že ve svém vlastním domě v Malfoy Manor nezanechal po sobě jedinou stopu. Jeho tvář se rozjasnila při vzpomínce, kolik času a potu zde zanechal, neboť kam se v tomto domě podíval, mohl zahlédnout alespoň část své práce. Byl na sebe hrdý, a přesto si na nic z toho nemohl dělat nárok. Místo vlastního domu zušlechťoval cizí dům, ale považoval to pouze za malou splátku dluhu, který měl vůči Severusovi. Kdo měl právo se v tuhle chvíli divit, byl spíše on. To Severus byl tím, jehož přítomnost v kuchyni byla výjimečná. Celý předchozí týden totiž ze svého pokoje nevystrčil paty a najednou je tady. Nepochybně malý zázrak. Lucius se ovšem zdržel jakýchkoli komentářů. Byl rád, že je Severus zase v pořádku, a odhadoval, že tohle není zrovna příhodný čas na jakékoliv provokace. „Měl bych jít na nákup,“ pronesl Lucius zamyšleně. „Mám tu několik posledních toastů. Kupoval jsem je asi před týdnem, ale datum trvanlivosti mají do zítřka. Uzavřené v těch igelitových sáčcích vydrží o něco déle než běžné pečivo. Přesto bych měl něco koupit. Teď, když je tu Kevin, bude třeba větších zásob.“ … a když jsi konečně dostal chuť k jídlu, Severusi, pomyslel si, a byl rád, že se Kevin vrátil, neboť si již začínal dělat velké starosti o zdraví svého přítele. Kdyby Kevin nepřijel a Severusův stav se nelepšil, asi by začal shánět odbornou pomoc, především dobrého psychologa. „Víš, že by mi ani nevadilo, kdybys na chvíli z mého domu taky vypadl?“ prohodil Severus provokativně. Lucius se nenechal rozhodit a odpověděl: „Abyste mohli být s Kevinem sami?“ Severus protočil oči a ulomil si kousek toastu. Lucius to s mírným úsměvem sledoval. Bylo k neuvěření, jak velkou změnu prodělal jeho zmijozelský přítel během necelých 24 hodin. Ještě před několika hodinami bezmocně ležel ve své posteli a teď stál v kuchyni a vypadal nadmíru spokojeně. Věděl, že velkou nebo spíše veškerou zásluhu má na tom právě Kevin. Trošku ho taky trápilo, že Kevinovi stačilo tak málo, aby Severuse rozveselil (vlastně nemusel udělat skoro nic, stačila pouze jeho přítomnost), zatímco on se celý předchozí týden tak úporně a bezvýsledně snažil. Jenomže na ničem z toho teď nezáleželo. Důležité bylo, že Severus je z nejhoršího venku. „Nevím, kam tím směřuješ,“ odsekl Severus podrážděně. „Ale víš,“ usmál se Lucius vševědoucně. „Třeba by konečně mezi vámi k něčemu došlo.“ Severus zlostně zavrčel. „Přestaň s tím, Luciusi! Jsi nesnesitelný,“ rozčílil se. „Vážně, Severusi, měl bys odhodit všechny zábrany. Podívej, kdybych já byl ty, tak bychom s Kevinem už dávno…“ „Dávno co?“ povytáhl překvapeně obočí a provrtal Luciuse svým pohledem. „Skončili v posteli,“ dořekl blonďák. „Dovol mi, abych tě upozornil, že já i Kevin v jedné posteli skutečně spíme,“ odsekával Snape ironicky. „To není to samé,“ připomněl mu Lucius. „Vážně nechápu, jak tě může Kevin nechat tak chladným. Už dávno bych se po něm vrhl. Přesně tohle bys měl udělat. Myslím, že nad vším moc přemýšlíš.“ „Díky,“ procedil skrz zuby ironicky. „Tvé rady jsou vskutku cenné.“ „Jestli ti to ještě nedošlo, tak já i Kevin to s tebou myslíme dobře,“ upozornil ho Malfoy. „Co kdyby ses mi přestal plést do života!“ rozčílil se Snape. „Chtěl bych tě vidět na mém místě. Jasně, že takhle se ti zdá všechno jednoduché, chytráku. Jenomže ty na mém místě nejsi, tak mi přestaň dávat ty své užitečné rady! Sám jsi troska, tak nevím, na co si to hraješ!“ „Promiň,“ vypadlo z Luciuse překvapeně. Naštvat Severuse byla ta poslední věc, kterou si dnes ráno přál. „Dáš si dva nebo tři toasty?“ „Prosil bych tři,“ ozvalo se ode dveří a oba muži sebou trhli. Do kuchyně vešel Kevin, který pohlédl na svého přítele. „Toby, chápu, že teď neprožíváš nejjednodušší období, ale neměl bys na Larryho tolik křičet. On to s tebou myslí skutečně moc dobře. Asi nemůže vědět, jak se cítíš, ale snaží se ti pomoct. Oběma nám na tobě záleží.“ Severusova nálada najednou klesla na bod mrazu. Nevěděl, jak se má cítit. Nejdřív ho Kevin slyší, jak křičí na Luciuse, a pak ho za to ještě pokárá. Co si teď o něm vlastně musí myslet? „Omluvte mně,“ vykoktal se sebe a snažil se zmizet z místnosti. Prošel kolem Kevina, aniž by se na něj podíval. Cítil se mizerně. Najednou si nebyl skutečně jistý Kevinovou náklonností. To, jak se teď zastal Luciuse… co když to něco znamená? Vyšel před dům a posadil se na schody před vchodem. Najednou se mu v hlavě opět rozlehl Luciusův hlas, který říká, že kdyby byl na jeho místě, neváhal by a ihned by Kevina sbalil. Co když má Lucius s Kevinem nějaké plány? Co když to nebyly jenom plané řeči? Co když mi ho chce přebrat? Hloupost, zavrtěl hlavou a složil ji do dlaní. Lucius mi nemůže přebrat někoho, koho stejně nemám. Připadal si jako idiot. Proč jsem si toho nevšiml dřív? Vždycky jsem měl pocit, že ti dva spolu vycházejí nadmíru skvěle. Kevin měl k Luciusovi vždycky blíž než ke mně. Do háje, zaskuhral. Všechno je to moje vina. Držel jsem si Kevina moc dlouho od těla. Kdybych mu už dřív dovolil… dovolil co? Dotýkat se mně? Ale přece tehdy v tom kině… byl jsem to já, koho se Kevin dotýkal. A byl jsi to ty, kdo si poté přehodil s Luciusem místo, debile. Ale dnes ráno… byl jsem to já, koho Kevin líbal a hladil. A byl jsi to ty, kdo ho od sebe odstrčil. Styděl se za slzy, se kterými teď bojoval. Sám ani netušil, proč se cítí tak zoufale. Nejspíš proto, že opět zkazil vše, co zkazit mohl. Byl si jistý, že až se vrátí zpátky do kuchyně, Kevin už nikdy nebude jeho. Ztratil svou šanci. *** Lucius zrovna krájel čerstvou papriku na proužky, když ucítil něčí dotek na svém zápěstí. Překvapeně vzhlédl a jeho oči se setkaly s Kevinovými. „Ukaž,“ usmál se na něj a vzal mu nůž z rukou, „dodělám to.“ „Díky“ vykoktal ze sebe Lucius ohromeně. Kevin začal krájet papriku a pak jakoby mimochodem prohodil od kuchyňské linky: „Myslím, že bys měl jít za Tobym.“ „To ani náhodou,“ zaprotestoval blonďák rezolutně. „Tohle se mi nezdá jako dobrý nápad.“ „Neblázni, Larry,“ uklidňoval ho Kevin. „Jsi přece jeho nejlepší přítel.“ „To bych neřekl,“ ucedil a pak se opravil, „spíš by to neřekl on o mě.“ „Ale no tak. Nějaký ten pátek se už znáte. Možná si teď jenom potřebuje s někým promluvit a tobě důvěřuje.“ Lucius si povzdechl. Neřekl by, že mu Severus věří. Představa sdílného Severuse byla naprosto absurdní, protože on si svá malá i velká tajemství a trápení nechával výhradně pro sebe. Neřekl by, že se na tom mohlo něco změnit. „Dobrá, půjdu ho najít,“ podvolil se nakonec, protože odporovat Kevinovi nebylo tak snadné. Vždyť tenhle člověk ho viděl jako Tobyho dobrého přítele a přátelé se od sebe neodvracejí, když potřebují pomoct. Najít Severuse nebylo složité. Seděl před vchodem do domu, a když Lucius otevřel domovní dveře, trhl sebou. Jakmile si však všiml, že se jedná o Luciuse, lhostejně se otočil zpátky. Pocítil zklamání, že to není Kevin. To ho utvrdilo v přesvědčení, že mu na něm tolik nezáleží. „Severusi,“ oslovil ho Lucius, ale protože nevěděl, jak pokračovat, zmlkl. Chytil Severuse za rameno. „Mohu si přisednout?“ Odpovědi se nedočkal. Mlčení však považoval za tichý souhlas a posadil se vedle svého přítele. „Děje se něco?“ zeptal se ustaraně. „Něco se stalo mezi tebou a Kevinem?“ „Ne,“ hlesl Severus zničeně. „Právě že ne.“ „Jak to myslíš, že právě že ne?“ nerozuměl blonďák. „On… já…,“ odmlčel se, jako by hledal odvahu říct to nahlas. „Líbali jsme se spolu, objímali a… ale to nic,“ mávl rukou a hořce se ušklíbl. „Proč ti to vlastně říkám?“ „Chceš říct, že mezi vámi mohlo k něčemu dojít?“ pídil se Lucius po bližších informacích. „Co se pokazilo?“ „Já… já nevím,“ zazoufal si Severus, „odstrčil jsem ho.“ „Cože jsi udělal?“ zděsil se blonďák. „Pro Merlina, proč jsi to udělal?“ „Já nevím!“ zavyl Severus zničeně. „To nic,“ změnil najednou Lucius tón hlasu a snažil se svého přítele uklidnit. „To je běžná reakce.“ „Běžná reakce?“ Severus hystericky zavyl. „Kdyby po tobě vyjela nějaká buchta, taky bys ji odstrčil?“ Lucius se zamyslel a pak odpověděl: „Kdybych byl na tvém místě, asi jo.“ „Ale já to nemyslel tak, že…,“ hlesl Severus bezmocně, „ jasně, že kdybys byl na chlapy, tak bys žádnou ženskou nechtěl.“ „Takhle jsem to nemyslel,“ opravil ho blonďák. „Chtěl jsem říct, že kdyby na mě někdo takhle vyjel, taky bych nevěděl, jak reagovat. Hlavně kdyby to byl chlap a já neměl žádné předchozí zkušenosti s muži. Prostě se musíš přes to přenést. Je jasné, že máš v sobě nějaké zábrany. Pořád se ti honí hlavou, že dva muži k sobě prostě nejdou. Společnost na to pohlíží jako na zkaženost nebo úchylku. Vím, co to znamená žít s předsudky. Taky jsem si dřív myslel, že muchlování s mudly je zvrácenost. A víš co? Ono není. Dřív nebo později stejně pochopíš, že láska je krásný cit a že nezáleží, jestli se milují muž a žena anebo dva muži navzájem. V obojím jde o ten samý cit. A když se milují, je normální, že chtějí svůj cit zpečetit i nějakým fyzickým aktem lásky. Není na tom nic divného.“ „Ty si dokážeš představit, že to děláš s chlapem?“ provrtal ho Severus svým tázavým pohledem. „Dokážu si představit, že to dělám s tím, koho miluji.“ Zdálo se, že Severus chvíli přemýšlí nad jeho slovy. „Co když to nedokážu?“ svěřil se nakonec se svými obavami. „Co když selžu? Vždycky jsem všechno pokazil.“ „Severusi, ve svém životě jsi dokázal spoustu velkých věcí, takže mi teď neříkej, že nedokážeš milovat muže.“ Objal ho kolem ramen. „Jsi jako malý školáček. Musíš si víc věřit. Žádný učený z nebe nespadl. Jsem si jistý, že v Kevinovi budeš mít skvělého učitele. A co víc. Myslím, že by tě to všechno moc rád naučil, tak mu v tom nebraň. Podle mě jenom dychtí po chvíli, kdy začnete s nějakými lekcemi lásky.“ Severus se začal pobaveně šklebit. „Luciusi, víš, že jsi pěkný mizera? Vážně. Vždycky jsem obdivoval, jak jednoduše lidmi manipuluješ.“ „Nemanipuluju. Já jenom ukazuju směr, ty sám si vybíráš, kterou cestou se dáš.“ „A opravdu si myslíš, že by ke mně mohl něco cítit?“ „Myslím si, že tohle je velmi, velmi hloupá otázka na někoho tak chytrého jako jsi ty. Kdyby tě neměl rád, neměl by důvod se sem vracet, nemyslíš?“ „Ale mohli bychom být spolu šťastní?“ zapochyboval Severus. „Kdybych si to nemyslel, tak by tu teď Kevin nebyl.“ „Ty mě máš rád, viď, Luciusi?“ pohlédl na něj vděčně a zavrtal svůj pohled hluboko do těch jeho ocelově šedých očí. „U Merlina, Severusi!“ lekl se Lucius a stáhl svou ruku zpátky. „Tak moc rád tě zase nemám.“ Spěšně vyskočil na nohy, ale tvářil se pobaveně. „Půjdu zpátky a doufám, že se k nám co nejdřív připojíš.“ Po Luciusově odchodu zůstal Severusovi v hlavě jenom zmatek. Lépe to nešlo popsat. Z předchozího rozhovoru vyplynuly dvě podstatné a přesto neuvěřitelné věci. První z nich byla, že Lucius je skutečně jeho nejlepší přítel, kterému na něm záleží, a ta druhá signalizovala, že by přece jenom Kevin mohl jeho city opětovat. Svět přece jenom nevypadá tak špatně. Mezitím se Lucius vrátil do kuchyně, kde už Kevin servíroval na stůl a právě naléval čaj do tří šálků. Jakmile si všiml, že Lucius vchází, vyzvídal: „Co říkal?“ „Nic,“ odbyl ho Malfoy. „Nic?“ nerozuměl Kevin. „Promiň, ale tohle je mezi mnou a ním. Bude v pohodě, uvidíš. Jenom je trochu nejistý, ale to se poddá. Myslím, že je mu už líp,“ vysvětlil blonďák a usedl ke stolu. Natáhl se po svém toustu. „Nad něčím jsem přemýšlel, Kevine,“ ustal ve snídání a podíval se na muže, který stál opřený o kuchyňskou linku, „a dostal jsem přímo ďábelský nápad.“ „Mám se bát?“ prohodil Kevin zaujatě. „Co kdybyste si dnes dopoledne či odpoledne udělali s Tobym takový malý výlet?“ podíval se na něj významně. „A pointa je kde?“ zeptal se Kevin, když neshledal na výletě s Tobym nic ďábelského. „No, zatímco byste se někde toulali, sbalil bych mu všechny osobní věci, aby mohl co nejdříve s tebou vyrazit do Birminghamu.“ „On s tím souhlasí?“ podivoval se Kevin. „To už je jenom taková drobná nepodstatná věc,“ ujistil ho blonďák a lišácky se usmál. „To zní jako malé spiknutí proti němu,“ usoudil. „Je to v jeho vlastním zájmu,“ bránil se Lucius. „Neví, co je pro něj dobré, a tak to musí druzí udělat za něj. Jednou mi za tohle poděkuje.“ Kevin chvíli přemýšlel, než prohodil: „Bylo by fajn, kdyby se mnou skutečně odjel. Už nějakou dobu jsem si říkal, že by bylo báječné, kdybychom mohli být spolu častěji. V současné době jsme od sebe míle daleko, a abychom mohli být spolu, musím si vybírat dovolenou, a to věčně nepůjde. V Birminghamu mám zaměstnání, nemůžu odjet, a tak mě napadlo, že by on mohl přijet za mnou. Říkal, že v současné době nemá zaměstnání a tam by si určitě něco našel. Měl by tam více možností než zde, ale nechci ho do ničeho nutit. Vím, že tady je doma. Chtěl jsem si s ním o tom promluvit, ale zatím jsem nenašel vhodnou příležitost.“ „Kdy odjíždíš?“ „Zítra,“ povzdechl si Kevin sklíčeně. „Nejpozději odpoledne, abych stihl do půlnoci přijet domů. Další den už musím zase do práce.“ „To se nám hodí do našeho plánu,“ promnul si Lucius ruce. „Zabalím mu věci a zítra můžete prostě vyrazit spolu. Nebudeme se ho na nic ptát. Kdybys ho znal, věděl bys, že stejně se vším už z principu nesouhlasí, přestože je to pro něj dobré. Znám ho moc dobře na to, abych s jistotou mohl říct, že on s tebou do Birminghamu chce. Možná má jenom obavy, že by se někam vnucoval.“ „U mě je vždy vítaný, stejně jako ty, Larry. Kdybys měl někdy cestu kolem, budu moc rád, když se stavíš. V současnosti je můj byt prázdný. Nikdo mě tam nečeká. To, co dělá domov skutečným domovem, jsou lidé, kteří tě tam čekají.“ Nastalou chvíli ticha se rozhodl Lucius vyplnit tím, že pokračoval své snídani. „Jsi si jistý, že Toby přijde brzy?“ zapochyboval Kevin. „Děláš si o něj starosti, že? Asi chápeš, jak jsem se musel cítit celý předchozí týden. Tohle je jenom slabý odvar toho, co bylo předtím. Díky bohu, že jsi přijel. Teď už je to s ním vážně lepší.“ „Díky, Larry,“ pohlédl na něj vděčně, „díky, že jsi mi zavolal. Když jsi říkal, že má Toby deprese, nevěděl jsem, že je to tak zlé. Měl jsem se vybodnout na nějakou práci, nevím, co to se mnou bylo. Celé noci jsem myslel jenom na něj a na to, jak jsi říkal, že nic nejí, nespí a je zavřený jenom ve svém pokoji. Měl jsem o něj strach a vyčítal jsem si, že nejsem s ním. Děsí mě ty jeho stavy. Cítím z něj strašnou beznaděj a smutek. Včerejší večer jenom probrečel. Mám o něj starosti.“ Lucius zpozorněl. Severus včera večer brečel? „Ale dnes ráno jste si docela užívali, ne?“ pronesl ledabyle. „Nějaké ty techtle mechtle.“ Kevin si ho zkoumavě změřil. Odkud bere ten blonďák informace? „O nic nešlo,“ ujistil ho. „To mě mrzí,“ politoval ho Malfoy. „Toby potřebuje jenom čas. Po tom vězení je trochu rozhozený, musíš mít s ním trpělivost. Dá se dohromady a uvidíš, že bude mnohem svolnější k jakýmkoli věcem, ať už budou nevinné nebo ne.“ Lucius se na své židli narovnal a podíval se do očí svému společníkovi. „Kevine, měl bys vědět jednu věc. Toby tě miluje. I kdyby to tisíckrát zapřel, nemůže to změnit. Nikdy by nepřiznal nahlas, co k tobě cítí. Bojí se vlastních citů a zklamání. Nikdy mu nikdo neřekl, že ho miluje, a tak vyznání citů považuje za něco nepatřičného, něco, co se prostě nedělá. Jenom potřebuje čas, protože až zjistí, že s tím citem nelze bojovat, přijde den, když sám sobě přizná pravdu. A pak to bude schopen říct i nahlas.“ „Takže,“ změnil Lucius téma, „jak to vymyslíme s tím dneškem? Zorganizuješ nějakou akci, abych mohl nerušeně zabalit pár ponožek a spodního prádla Tobymu na cestu?“ „Myslím, že než tak učiníme,“ rozhodl Kevin, „bylo by nejlepší, kdybychom si nejprve o tom promluvili přímo s ním. Myslím, že má právo rozhodnout se. Neměli bychom to dělat za něj. Neměli bychom na něj jakkoli tlačit. Možná že nakonec budeme sami překvapeni jeho odpovědí.“ „Ale kdyby nesouhlasil,“ mrkl na něj Malfoy, „pořád máme v záloze plán B.“