Harry už byl ve štábu dva týdny, ani si to neuvědomil. Měl pořád tolik
práce, že dokonce málem zapomněl odškrtávat dny zbývající do jeho odjezdu
do Bradavic.
Často se procházel domem a vzpomínal na Siriuse. Někdy si procvičoval
svoje
schopnosti, které za ty dva týdny téměř ovládl, ani se nemusel tolik
soustředit.
Věděl, že mu to bude velmi užitečné v boji proti Voldemortovi. Taky ale
přemýšlel o jeho nabídce. O tom, co by se stalo, kdyby přijal.

„Harry. Vzbuď se!“ Ron po něm mrsknul polštářem.
„Vždyť už jsem vzhůru,“zamumlal Harry a otočil se na druhou stranu.
„Jak chceš.“ Pokrčil Ron rameny a vzápětí...
„Áááá, Rone, nech toho.“ Harry byl úplně mokrý. Ron na něj totiž vylil
kbelík plný ledové vody.
„Teď jsi vzhůru,“ vyrazil ze sebe Ron mezi záchvaty smíchu. Harry se po
chvíli začal smát taky. Radši se převlékl do suchého a sešel dolů na
snídani.

„To je dost, že jdete,“ přivítala je paní Weasleyová, když vešli, „až se
nasnídáte, potřebovala bych, aby některý z vás nakrmil Klofana. Já dneska
nemám čas, Brumbál si mě zavolal kvůli záležitostem Řádu.“
Ron se ušlíbl. Z jeho pohledu bylo rozpoznatelné, že Klofana bude muset
nakrmit Harry.
„Buďte bez obav, paní Weasleyová, já ho nakrmím.“
„Díky, drahoušku, to budeš moc hodný. Co si dáš? Toast, nebo vajíčka?“
Později, když za sebou po schodech táhl pytel plný mrtvých krys, si Harry
říkal, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Ale koneckonců, ještě se na
Klofana nebyl za celou tu dobu ani podívat. Měl pocit, že mu to svým
způsobem dluží.

Sotva vstoupil do pokoje, Klofan se po něm ohnal zobákem. Rychle se
uklonil a počkal, až se hipogryf ukloní také. Když to udělal, pomalu k
němu přistoupil a poplácal jej po zobáku.
„Tak co, Klofane, jak ses měl v létě?“ Harry si nebyl jistý, jestli mu
Klofan rozumí, ale měl pocit, jako by trochu svěsil hlavu. Asi mu chybí
Sirius. A není sám.
„Jen klid, mně taky chybí.“ Radši vytáhl první krysu a začal Klofana
krmit. Nechtěl myslet na Voldemortovu nabídku a na svůj díl viny. Klofan
se do krysy ochotně pustil. Harry se pro sebe usmál.

Chtěl odejít, když si všiml něčeho podivného. Jedna ze skříní v rohu se
mírně otřásala.
‚Určitě tam je bubák, no počkej, hned si to s tebou vyřídím.‘ Zprudka
otevřel dveře od skříně a připravil se na mozkomora.
Ze skříně ale nevyšel mozkomor, jako obyčejně.
„To ne.“ Před Harrym stálo jeho vlastní dvojče. Tenhle Harry ale nebyl
stejný. Oči měl temné, zlé. Chladně se usmíval. Vedle něho stál lord
Voldemort.
„Jsem opravdu rád, že jsi změnil názor, Harry. Brzy poznáš, že‘s udělal
správně.“
„Ne, to není pravda!“ Harry úplně zapomněl, že to je jenom bubák. Křičel,
jako smyslů zbavený.
„To se nikdy nestane, slyšíš?!“
„Harry, co se to...“ Do pokoje vešel Lupin. Šokovaně hleděl na Harryho
největší strach. Harry se vzpamatoval. Kvůli Lupinovi vytáhl hůlku a...
„Riddikulus!“ Bubák s prásknutím zmizel. Harry, krerý nemohl snést
Lupinův pohled, rychle odešel do svého pokoje. Bylo mu jasné, že teď o
tom bude vědět celý řád. Hrozně se styděl, že málem nezneškodnil ani
pitomého bubáka. Děsil se toho, v co se proměnil. Teď už to věděl.
„Harry?“ Do místnosti za ním vešli Ron s Hermionou. Polekaně sebou škubl.
Musel tu sedět dlouho, venku už byla tma. Smutně se na ně podíval.
„Vy už to víte, že jo.“ Nebyla to otázka. Viděl jim odpověď v očích.
Ještě chvíli tak stáli a mlčeli. Hermiona to už nemohla vydržet, vrhla se
Harrymu kolem krku. Ron si sedl k oběma na postel.
„Harry, poslyš, jenom chceme, aby‘s věděl, že ať se stane cokoliv, pořád
budem s tebou.“ Harry se na oba smutně usmál.
„Já to vím, Rone. Ale co když se to opravdu stane? Co když se k němu
opravdu přidám? Co když mu podlehnu? Víš, jaké to je žít s vědomím, že
stačí jedno slovo a Sirius by mohl žít? Já... já nevím, jak to mám dál
snášet. Ještě ke všemu ty sny. Kdybych vás neměl, nevím, asi by to
všechno dopadlo úplně jinak. To jenom vy mi udržujete zdravý rozum. Nikdo
jiný. Jen jsem chtěl, aby jste to věděli.“ Hermiona stěží zadržovala
slzy. Oba dva si plně uvědomili, jak jsou pro Harryho důležití.
Po další chvíli vyplněné tichem se Harry zvedl.
„Asi bychom měli jít na večeři, nebo se tvoje mamka bude pěkně zlobit.“
Ron se nejistě zazubil.
„To je fakt. Tak jdeme.“
Ihned po vstupu do kuchyně Harry svého rozhodnutí litoval. Nacházel se
tam snad celý Řád.
„Ehm... Ona bude porada?“ zeptal se Ron. Paní Weasleyová zavrtěla hlavou.
Všichni se teď dívali na Harryho. Úplně v koutečku se krčil zjevně
nešťastný Lupin. Všechny tři najednou hlad přešel.
Právě v tu chvíli plameny v krbu zezelenaly a do kuchyně vstoupil samotný
Brumbál. Harry začal pomaličku couvat. Bohužel si toho Brumbál všiml.
„Musím tě poprosit, abys nikam nechodil. Měli bychom vyřešit jistou
záležitost. Rone, Hermiono, možná by bylo lepší, kdyby jste šli na
chvilku ven.“ Oba se zatvářili vzdorně, ale odporovat řediteli se přece
jen neodvážili. Proto urychleně opustili místnost. Brumbál znova obrátil
svou pozornost k Harrymu. Upřeně se mu díval do oči. Za chvíli se Harry
chytil za jizvu. Rychle odvrátil zrak. Znova cítil tu nenávist, která
rozhodně nebyla jeho.
„Vzhledem k okolnostem se zvýší tvé stráže. Zítra, až pojedete do Příčné
ulice, vás ti, které tu vidíš, budou doprovázet jako eskorta. A neboj...“
dodal, když viděl Harryho výraz, „budou mít neviditelné pláště, proto je
nikdo neuvidí. To je všechno, co jsem ti chtěl říct.Vlastně ne...ještě
něco. Kdyby jsi něco potřeboval, na mě se můžeš kdykoliv obrátit.“ Ještě
se se všemi rozloučil a opět vstoupil do zelených plamenů. Harry toho
využil a vyběhl z kuchyně, jak nejrychleji dovedl. V jeho ložnici už
netrpělivě čekali Ron a Hermiona.
„Tak spusť, co ti chtěl?“
„Ani nic důležitého, jenom to kvantum lidí je moje eskorta na zítřejší
cestu do Příčné ulice.“ Kysele se zašklebil.
„Teda Harry,“ pronesl Ron se špatně potlačovaným smíchem, „jestli si na
tebe zítra troufne nějaký smrtijed, podepíše si rychlou cestu do
Azkabanu.“ Kéž by měl Ron pravdu...