„Tím myslíš, že zmizel?“ zaječela paní Weasleyová. Rychle chtěla vyběhnout z kuchyně do schodů, ale Bill jí zastoupil cestu, usadil na židli a do rukou jí vtiskl hrnek čaje. Pan Weasley poslal uklidněný pohled Billovým směrem, a pak se zeptal: „Takže? Co se stalo?“ „Sotva stál na nohou, když jsme se dostali domů,“ začal Charlie, „takže jsem ho s Percym uložil do postele. Všichni jsme pak v obývacím pokoji diskutovali. Když jsme zaslechli prásknout domovní dveře, tak jsme se šli podívat. Myslel jsem, že jste se nejspíš už vrátili, ale byl to George. Zahlédli jsme ho těsně před tím, než se přemístil.“ Paní Weasleyové vyklouzl vyděšený výkřik a zabořila hlavu do dlaní. Pan Weasley se postavil za ni a položil jí uklidňující ruku na rameno. „Začneme po něm ihned pátrat. Teď nemůže přemýšlet jasně. Charlie, kdy že jsi to říkal, že utekl?“ „Před pouhými deseti minutami,“ odvětil Charlie. Pan Weasley si povzdechl a pravil: „Zkontrolovali jste místní márnici?“ „Ano,“ odpověděl Bill, „ale tam nebyl. To bylo první místo, co nás napadlo.“ „Dobře, poslouchejte všichni,“ prohlásil pan Weasley. „Chci, aby všichni začali hledat, zatímco pošlu zprávu Kingsleymu. Molly a Ginny, vy tu zůstanete pro případ, že by se vrátil domů.“ Všichni v kuchyni přikývli na srozuměnou a zbytek Weasleyových se venku přemístil, zatímco na ně paní Weasleyová s Ginny hleděly z okna. Harry se objevil v Prasinkách, protože měl podezření, že ví, kde by George mohl být. Prasinky byly plné lidí, z nichž většina držela v rukou Denního věštce a hleděli na hrad v dáli, který stále vypadal poničeně. Harry držel hlavu skloněnou a přál si, aby s sebou měl neviditelný plášť, protože jakmile vykročil, ozývaly se výkřiky jako „To je Potter!“ či „Harry Potter!“ Harry byl vmžiku obklíčen lidmi křičícími otázky a oslňovaly ho blesky fotoaparátů. „Denní věštec, pane Pottere, Denní věštec. Jak přesně jste porazil Vy-víte-koho?“ „Týdeník čarodějek, můžete nám říct, co jste dělal celý poslední rok?“ „Řekněte nám, Pottere, je pravda, že je slečna Grangerová vaše přítelkyně?“ „Jak se cítíš, když jsi zodpovědný za smrt desítek nevinných ve finální bitvě, Harry?“ Zbytek novinářů okamžitě ztichl, jakmile se ozval povědomý úderný hlas zvolající poslední otázku, a Harry se otočil a spatřil Ritu Holoubkovou, s krokodýlí kabelkou zavěšenou na rameni, Bleskobrkem v ruce a s nemožnými brýlemi nasazenými na nose. „Myslel jsem, že už nepíšete pro Věštce,“ poznamenal Harry obviňujícím hlasem. Rita na Harryho bleskla širokým úsměvem a řekla: „Teď píšu na volné noze.“ „Samozřejmě,“ odpověděl Harry a snažil se projít davem, ale Rita mu skočila do cesty, aby ho donutila zastavit. „Odpověz na otázku, Harry,“ řekla s širokým úsměvem. „Nemůžeš se schovávat napořád, a ty to víš.“ Harry na ni zíral, zatímco ostatní novináři čekali na jeho odpověď se zadrženým dechem. Konečně chladně odpověděl: „Máš nervy ze železa, když na mě zkoušíš pohovor znovu, Rito. Všechny ty lži, jež jsi vydala, když jsem soutěžil v turnaji Tří kouzelníků. A ta kniha o Brumbálovi? Jo, tvoje šance na pohovor se mnou jsou velmi nízké.“ „Ach, Harry,“ zamrkala Rita s krátkým smíchem a nevnímala, že jí začal poprvé tykat, „prostě tomu nerozumíš. Proč tedy teď nepůjdeš –“ „Ne,“ odsekl Harry. „Ty tomu nerozumíš. Pokud na mě ještě zkusíš pohovor nebo o mně něco vydáš, budu informovat ministra kouzel o určitých nelegálních aktivitách, kterých ses dopustila.“ Ritin obličej zbledl a hleděla na Harryho, s ústy dokořán a rozšířenýma očima. Ostatní novináři a kolemjdoucí fascinovaně pozorovali Harryho a Ritu, dokud se Rita konečně neotočila a spěšně neodešla pryč. Dav jí ustupoval z cesty, když je míjela. Harry se cítil dost nesvůj, když se obracel zpět k davu. Všichni stále ještě čekali, že Harry něco řekne, a tak se snažil pročistit si hrdlo. „Ehm…“ hlesl, pak pročistil hrdlo znovu. Skoro si přál, aby na něj novináři zase začali sypat otázky a cítil, že má jazyk jakoby svázaný do uzlu. Ale k jeho překvapení to vyšlo tak, že nic říkat nemusel. Dívka, které nemohly být víc jak čtyři roky, se vysmekla z matčiny ruky, protlačila se davem a běžela k Harrymu. Dítě objalo Harryho kolem nohou a vzhlédlo k němu. Nevěděl, kdo byl víc překvapen: zda on, či novináři. Dívčina matka spěchala, aby ji odvedla, ale Harry na ni mávl s rychlým „To je v pořádku.“ Dívenka se na něj dívala širokýma, modrýma očima, a on dolů na ni Lilyinýma očima, a potom se zeptala: „Bude teď všechno opravdu lepší?“ Harrymu zaplály oči, a zamrkal. Novináři kolem něj nedočkavě sledovali scénu, a ze všech stran se rozsvěcovaly blesky. „Ano,“ oznámil. „už je po všem.“ A poté jemně odtáhl dívčiny ruce z nohou a kráčel davem, který se před ním rozděloval jako Můza a Červené moře, směrem k bráně Bradavic. Harry našel George sedícího u sochy jednooké čarodějnice, za níž vedla tajná chodba do Prasinek. Byl bledý a měl červené oči, ale na Harryho se ani nepodíval, když si k němu přisedl. „Ahoj, Georgi.“ George neodpověděl, tak to Harry zkusil znovu. „Vím, jak se cítíš.“ Co Harry neočekával, byl náhlý Georgeův vztek. Otočil se, pohlédl Harrymu zpříma do očí a udeřil ho do tváře. Harry neuhnul, věděl, že George potřeboval vyventilovat vztek, stejně jako sám Harry po Siriusově smrti. Když George promluvil, jeho hlas byl tichý, ale byl v něm nezaměnitelný znak běsu: „Neopovažuj se mi říkat, jak se cítím, Harry Pottere. Všichni mi to říkají, a všichni se pletou.“ George se od něj odvrátil, hrudník ztěžka zvedající, a zíral na zeď. „Máš pravdu,“ řekl Harry jednoduše a George se na něj podíval ohromen. „Nevím, co prožívá člověk, jemuž zemře jeho dvojče, ale vím, co prožívá, když mu zemře někdo blízký.“ „Stejně je to všechno tvoje vina,“ zamumlal George a otočil se znovu k Harrymu. „Zachránil jsi Rona, Ginny, a dokonce i mamku, ale Freda jsi nezachránil! Jak jsi mohl!“ ke konci už George křičel. „Omlouvám se, Georgi,“ zašeptal Harry, ale George ho znovu udeřil do obličeje. Harry zamrkal, ale jinak nic neudělal. „Georgi, nikdy sis nepomyslel, že já k tomu všemu nemám co říct? Mou rodinu zabil také. Remuse, mé rodiče, Siriuse, Brumbála…“ George neodpověděl a Harry si povzdechl. „Podívej, Georgi. Nesmíš dovolit, aby tě to ovládlo. Tím myslím, jasně, vzpomínej na Freda, ale nenech svůj smutek, aby tě pohltil. Zničilo by tě to. A Fred by nechtěl, abys přestal žít, jakmile on umřel, ne?“ „Nedělej, že jsi Freda znal tak dobře jako já,“ zavrčel George. „Nedělám,“ odvětil Harry. „Ale ty ano.“ To byla první slova, která se k Georgeovi doopravdy dostala, a George vzhlédl k Harrymu s údivem, než se kompletně zhroutil v slzách. Harry ho objal a zůstali tak hodnou chvíli, dokud se Harry neodsunul a neřekl: „Měli bychom jít do Doupěte. Tvá rodina se o tebe strachuje.“ George přikývl a postavili se. Harry rychle vytáhl hůlku a vykouzlil Patrona, a na Georgeův tázavý pohled vysvětlil: „Jen dám ostatním vědět, kde jsi a že jdeš domů.“ Přemístili se hned, jak vyšli ze školních pozemků. Harry neměl nejmenší chuť vběhnout do dalšího davu novinářů. Weasleyovi úzkostlivě čekali před Doupětem. Jakmile se Harry pustil Georgeovy ruky a zorientoval se, paní Weasleyová k Georgeovi přiběhla a objala ho, plačíc na jeho rameni. Nešikovně ji poplácával po zádech, a pak hlesl: „Promiň, mamko.“ Šli spolu dovnitř a zbytek rodiny se otočil k Harrymu. „Co se ti stalo?“ vypálil na něj Ron otázku. „Nechal jsem George, aby si na mně vypustil trochu zloby,“ odvětil Harry. Ron se ušklíbl a poznamenal: „Vypadáš, jako by tě podupalo stádo slonů.“ „Rone!“ napomenula ho Hermiona. „To je dobré,“ řekl jen Harry. „Půjdu pak za paní Weasleyovou, aby mě dala do pořádku.“ „Kde byl?“ zeptal se pan Weasley, když se skupinka přesunula do kuchyně. George byl nahoře v posteli. „V Bradavicích,“ odpověděl Harry. „Museli jsme se s ním těsně minout.“ Pan Weasley smutně přikývl a promluvil: „Bohužel, nemyslím, že pro něj bude zítřek o mnoho lepší. Pro nikoho z nás.“ Tu noc Harry šel do postele přemýšlejíc o změně chování pana Weasleyho. Obvykle byl výstřední, mudly zbožňující rodinný typ, ale když čelil krizi, vyplula na povrch jeho vážnější část. Příští ráno bylo ponuré. Všichni byli oblečeni v černých robách, a i když před nimi ležela snídaně, nikdo nebyl schopen něco pozřít. Fredův pohřeb se měl konat v poledne na hřbitově v kostele svatého Catchpole. Všechny přípravy byly dokončeny v místní márnici, kde bylo Fredovo tělo uloženo. O půl jedenácté Weasleyovi, Harry a Hermiona šli na hřbitov. Dav se už srotil, byli tu i Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová, Alicia Spinnetová, profesorka McGonagallová, Kingsley Pastorek, Neville Longbottom a jeho babička, a Lee Jordan. Harryho starý famfrpálový tým si proklestil cestu k Georgeovi a jeden po druhém ho objali. Po nějaké době dav přešel k židlím a Kingsley Pastorek dopředu k rakvi. „Sešli jsme se zde, abychom uctili památku Freda Weasleyho a připomněli si, jaký byl a co všechno ve svém životě dokázal,“ prohlásil. V proslovu mluvil o Fredových mnoha činech, jeho a Georgeovu krámku s žertovnými předměty, o některých jeho vtípcích a čertovinách. Během jeho řeči bylo stejné množství smíchu a slz ve tvářích zúčastněných, kam až Harry dohlédl. Kigsley promluvil ke shromáždění o Fredově oběti ve jménu dobra, a jak zemřel pokoušejíc se zahnat zlo. Když skončil, dostal se k řeči Bill, a mluvil o Fredově veselejších chvílích, jak dokázal rozběsnit svou matku k šílenství, o jeho mnoha žertech a vtipech, a konečně svou řeč dokončil jednoduchou, sic pravdivou větou. „Fred miloval smích. Pokaždé, když se někdo zasměje, uctívá tím Fredovu památku. Nikdy nebude zapomenut.“ Georgeova tvář byla kamenná po celý čas, ani trochu nezaplakal, a někdy ze sebe vydal podivné pousmání. Ve výsledku byl pohřeb pěkný a jednoduchý, pomyslel si Harry, a Fred by to tak určitě ocenil.