„Brzy budeme potřebovat zajít do Příčné ulice,“ prohlásila při snídani paní Weasleyová a Harry jí musel dát za pravdu. Když se totiž ráno oblékal, zjistil, že je jeho oblečení už poněkud ošuntělé, a také se chtěl zastavit u Gringottových. Ale pak ho zasáhla děsivá myšlenka. „Myslíte, že nás ke Gringottovým vůbec pustí po tom incidentu s drakem?“ „Netuším,“ zahihňal se Ron. „Skřeti nebyli asi zrovna moc naším nápadem ´vloupat se ke Gringottovým, ukradnout nějaký poklad, půjčit si draka a celé to místo zničit´ nadšeni.“ „To není nic k smíchu,“ zarazila ho paní Weasleyová přísně, zatímco Harrymu nandávala na talíř míchaná vajíčka. Seděl u jídelního stolu spolu s Ronem, Hermionou, Charliem a Percym. „Harry, četl jsi včerejšího Věštce?“ změnila paní Weasleyová téma. Když zavrtěl hlavou, předala mu s nečitelným výrazem ve tváři včerejší noviny. Harry byl na titulní straně novin. Skvěla se na ní fotografie jeho s malou holčičkou z toho dne, a článek informoval o Harryho střetu s Ritou Holoubkovou a zakončoval Harryho prohlášením, že se vše vrací k normálu. „Ty ses pustil do křížku s Ritou Holoubkovou a zapomněl nám o tom říct?“ zeptal se nevěřícně Ron. „Zapomněl jsem,“ odpověděl Harry upřímně. „George, pamatuješ?“ „Ach, ano,“ zamumlal Ron, zatímco ostatní přikývli s pochopením. „Už nikdy se znovu neukážu na veřejnosti,“ povzdechl si Harry. „Ne, když budu obklopen hloučkem paparazziů pokaždé, když vyjdu ven.“ Kromě Hermiony se tvářili všichni zmateně, tak to Harry vysvětlil. „Paparazzi je mudlovský výraz pro novináře, který pronásleduje slavné osobnosti na každém kroku.“ Výraz paní Weasleyové se rozjasnil, a pak řekla: „Ale to je nesmysl. Lidé si jen musí zvyknout, že se budeš na veřejnosti objevovat. Nadšení časem ztichne.“ „Stejně si do Příčné ulice vezmu neviditelný plášť,“ odvětil Harry a paní Weasleyová nic nenamítala. Takže po snídani se pan a paní Weasleyovi, Hermiona, Ron, Harry a Ginny shromáždili u krbu a pomocí letaxu se dopravili do Děravého kotle, ve kterém se nyní nacházelo více kouzelníků než posledně, když tu Harry byl. To se chystali vloupat ke Gringottovým. Na lesklých stolech a židlích se povalovalo několik výtisků Denního věštce a vypadalo to, že všichni návštěvníci klábosí o Voldemortově smrti. „Věštec píše, že je pryč, tak musí být pryč!“ vykřikl zrovna jeden kouzelník hlasitě. „No, Jime,“ odporoval mu jiný kouzelník, „od kdy začal Věštec šířit pravdu? Nemyslím, že si někdo vážně mohl myslet, že zrovna Potter zabil Brumbála. Nebo ano?“ „Vy-víte-kdo by nejspíše zabil toho, kdo vytiskl ten článek o jeho smrti, takže je Vy-víte-kdo očividně mrtev,“ bránil se první kouzelník vzdorně. Posluchači kolem těch dvou diskutérů souhlasně zabručeli a jeden z nich zvolal: „Dobrý postřeh!“ Harry, Hermiona a Weasleyovi proklouzli na malý dvorek, aniž by na sebe Harry upoutal pozornost. Ten byl nesmírně rád za to, že lidé v hostinci byli příliš zabraní ve své diskuzi, než aby si všimli nově příchozích. Přehodil přes sebe neviditelný plášť, zatímco pan Weasley poťukával hůlkou na zeď, která vedla do Příčné ulice. Stejně jako návštěvnost Děravého kotle, i Příčná ulice se změnila. Pár obchodů bylo ještě zavřeno, ale mnohem více jich mělo vyčištěná okna a cedule nově natřené. Ulice nabyla toho veselého dojmu, který Harry znal před válkou. Znovu byla zalidněna nakupujícími a mnohem větší množství lidí diskutovalo o Voldemortově úmrtí. Nad přítomností Rona a Hermiony mnozí pozvedli obočí, byli nyní téměř stejně slavní jako Harry, ale nepřitahovali takovou pozornost jako on. Skupinka se prodírala směrem k bance Gringottových a když vystupovali po kamenných schodech k bronzovým vstupním dveřím, Harry si sundal plášť. Tentokrát chtěl, aby ho poznali. Samozřejmě, skřeti je ostražitě sledovali, jakmile zpozorovali Harryho, Rona a Hermionu, a dva z nich si k nim pospíšili dříve, než mohli udělat další krok. „Prosím, následujte nás, pane Weasley, slečno Grangerová a pane Pottere.“ „Setkáme se tedy před bankou,“ řekla paní Weasleyová a Harry přikývl na znamení, že ji slyšel. Ti dva skřeti je vedli z hlavního sálu do další, menší místnosti, uprostřed níž stál stůl a kolem něj čtyři židle. Harry, Ron a Hermiona se posadili a Harry pocítil lehkou nervozitu, když se očima střetl se skřetovým přísným pohledem. „Přibližně týden zpět, vy, Harry Jamesi Pottere, vy, Hermiono Jean Grangerová, a vy, Ronalde Biliusi Weasleyi, jste se vloupali do Gringottovy banky,“ oznámil první skřet. „Kdyby to byl obvyklý případ, stanuli byste před Starostolcem, byli shledáni vinnými, což bezesporu jste, a poté byste se stali nejnovějšími vězni Azkabanu.“ Začal se zlomyslně smát a připojil se k němu i druhý skřet. Harry, Ron a Hermiona se po sobě nervózně ohlédli. Náhle se smát přestali a tentokrát promluvil druhý skřet. „Nicméně, včera s námi hovořil ministr kouzel, a jsme si tudíž vědomi důvodů, které vás donutily takto jednat. A proto, nebudeme vás žalovat.“ Trojice kamarádů si vyměnila úsměvy předtím, než skřet zvedl jeden dlouhý tenký prst a promluvil znovu. „To ale nemění fakt, že jste se vy tři vloupali do Gringottovy banky. Pokud chcete i nadále využívat našich služeb, zaplatíte škody, které jste způsobili, a vydáte tisku prohlášení, ve kterém uvedete, že jediným důvodem, proč jste se do banky vloupali, bylo ukrást předmět černé magie, který byl nezbytný k pádu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Je to jasné?“ Harry a Hermiona přikývli, ale Ron vyhrkl: „Kolik máme zaplatit?“ „Dvacet tisíc galeonů,“ odpověděl první skřet. „A hrome,“ vykřikl Ron. „Vezměte to z mého účtu,“ pospíšil si Harry. První skřet pokýval hlavou, a potom se zeptal: „A z kterého, pane Pottere?“ „Co tím myslíte, ´z kterého´?“ zeptal se Harry poplašeně. Skřet se na Harryho na moment zadíval, a pak se otočil k Ronovi a Hermioně. „Náš obchod s vámi je dokončen, slečno Grangerová a pane Weasleyi. Bangooku, doprovoď je ven.“ „Setkám se s vámi v Doupěti,“ řekl ještě Harry. „Mám pocit, že tohle bude na dlouho.“ Ron s Hermionou na to jen kývli a následovali druhého skřeta ke dveřím, i když jejich oči zářily zvědavostí. Harry se otočil zpět k prvnímu skřetovi, o němž zjistil, že se jmenuje Ailstook. „Co tím myslíte, ´z kterého´?“ zopakoval. „Jak jste si bezpochyby vědom,“ začal Ailstook, „Sirius Black vám zanechal veškeré své jmění, což znamená, že jste zdědil i trezor rodiny Blacků. Účet, který jste používal posledních deset let či tak nějak, je účet, který vám založili vaši rodiče pro případ, že by zemřeli. Na vaše sedmnácté narozeniny jste měl zdědit trezor rodiny Potterových. Ovšem kvůli okolnostem posledního roku se tak nikdy nestalo. Takže, abych přešel přímo k věci, vy, pane Pottere, vlastníte tři trezory: trezor rodiny Blacků, trezor rodiny Potterových a trezor, který vám založili rodiče pro případ, že by zemřeli.“ Harry pomalu přikývl, snaže se porozumět všemu, co bylo řečeno. „Mohu vidět trezor rodiny Blacků a trezor rodiny Potterů, a pak vám říct, z kterého vzít peníze na škody?“ konečně se zeptal. „Samozřejmě, pane Pottere. Kdybyste byl tak laskav a následoval mě.“ Harry se zvedl a šel za Ailstookem do úzké kamenné chodbičky, kterou osvětlovaly planoucí pochodně. „Který trezor první?“ zeptal se skřet. „Ehm, myslím, že trezor Blackových,“ zakoktal zaskočený Harry. Nasedli do vratkého vozíku, který vystartoval hned, jak se usadil Ailstook. Vozík se řítil každou sekundou hlouběji a hlouběji a přitom se otáčel a odbočoval po kolejích. Čím hlouběji jeli, tím více poškození způsobeného drakem, na kterém unikli, mohl Harry vidět. Uvědomil si odpornou skutečnost, že trezor rodiny Blacků bude velmi blízko trezoru Lestrangeových. A opravdu byl. Trezor rodiny Blacků byl od něj vzdálen jen pár metrů. Bylo tu několik skřetů, kteří opravovali škody po drakovi, a když Harry vystoupil z vozíku, hodili po něm tím stejným, chladným, povýšeným pohledem jako skřeti u vstupního vchodu do banky Gringottových. Ailstook přešel ke kamenným dveřím chránícím Siriusův trezor a přejel po nich konečky prstů. Dveře se rozpustily a odhalily hromadu pokladů. Harry nedokázal udržet ústa zavřená. Ačkoliv většina trezoru byla zahlcena mincemi, značné množství čítaly obrazy, brnění, zrezavělý meč a dokonce nábytek. Harry pohlédl na Ailstooka, který vypadal, že to na něj neudělalo sebemenší dojem. „Vezměte peníze odsud,“ rozhodl Harry. Ailstook kývl, luskl prsty a řekl: „Hotovo.“ Harry neviděl žádný rozdíl v množství zlata v trezoru. Zavrtěl nevěřícně hlavou a znovu se otočil k Ailstookovi. „Mohu dostat inventář toho, co tu je?“ Skřet přikývl a odpověděl: „Pošleme vám jej během příštího týdne.“ Harry se znovu usadil ve vozíku a skoro nepostřehl, že se vozík dal znovu do pohybu. Vozík nabíral rychlost a Harry pocítil závrať, ovšem nikoliv z jízdy. Siriusova rodina měla mnohem více vlivu a peněz, než si Harry předtím myslel. Ale přece jen, uvažoval, byli čistokrevnou rodinou, jejíž čistý rodokmen se dal sledovat o celé generace zpět. Po celou jízdu byl Harry ztracen v myšlenkách, a až když Ailstook oznámil: „Trezor rodiny Potterových, pane Pottere,“ si uvědomil, že vozík zastavil. Vylezl znovu z vozíku a postavil se před jinými kamennými dveřmi, nevěda, co má očekávat. Dokonce ani šok z toho, co bylo uloženo v trezoru Blacků, nemohl Harryho připravit na to, co bylo chráněno v trezoru rodiny Potterových. V prostorné jeskyni se kupily celé hromady pokladů! O stěnu se opírala brnění slabě zářící ve svitu pochodně. Přes poklady nedbale ležely portréty. U jakéhosi starobyle vyhlížejícího stolu byly umístěny čtyři židle, což skoro působilo dojmem, jako by si tu někdo mohl sednout a pořádat čajový dýchánek. Harry cítil, že se mu začínají podlamovat kolena, tak si rychle sedl. Očima našel Ailstooka, jenž stál u dveří s netečným výrazem. „J-Jak?“ zeptal se slabě. Ailstook se na něj podíval se stále nasazeným pokerovým výrazem. Jeho slova byla zvučná a nacvičená, znělo to, jako by četl z knížky. „Rodina Potterových byla po mnoho let vlivná a významná součást kouzelnické společnosti, pane Pottere. Váš otec, James Potter, jen zdědil tento odkaz, a pokračoval v jeho růstu se svou manželkou, Lily Evans Potterovou. Nyní i vy, když na vás přišla řada, jste tohle zdědil.“ Harry dokázal jen němě přikývnout, jak absorboval skřetova slova. Očima přejížděl po trezoru, a potom se znovu obrátil na Ailstooka. „Můžete na mě na pár minut počkat venku?“ Ailstook přisvědčil a vyšel ven. Harry se postavil a prohlížel si jeskyni, pak zamířil k několika krabicím, které ležely před nějakým pokladem, a otevřel jednu z nich. Uvnitř krabice ležely navrchu různých předmětů dva dopisy, oba adresované Harrymu, psané odlišným rukopisem. Harry se zarazil, než se natáhl a oba dopisy zvedl tak jemně, jako by to byly artefakty nedozírné ceny. Pro něj však dopisy od jeho rodičů takovými objekty bezmezné ceny byly. Opatrně, aby nepoškodil pergamen, otevřel první dopis. Ten s chaotickým rukopisem. Milý Harry, Doufám, že tento dopis nečteš, protože to by pak znamenalo, že jsem po smrti a že jsi zdědil všechen poklad, jelikož se skřetové rozhodli, že je nejvyšší čas ti ten trezor ukázat. Mohu pouze předpokládat, že se věštba vyplnila, a doufat, že jsi uspěl v zabití Voldemorta. Blahopřeji. Tohle jsou rodinné peníze, Harry, tak jich užívej dobře. Musím říct, že jsem byl překvapen stejně jako ty, když mi moji rodiče, tvoji prarodiče, ukázali tenhle trezor na mé sedmnácté narozeniny. Vlastně by mě nepřekvapovalo, kdybys omdlel, ale neříkej své mamce, že jsem ti to řekl. Ona to neví a nepotřebuje vědět. Teď k tomu hlavnímu. V těchto krabicích je bohatství námi ceněné. Kromě jiných věcí je to zásnubní prsten tvé mamky a nějaké dopisy, které jsem si vyměňoval s Poberty během svých let v Bradavicích. Měl by tu být i můj neviditelný plášť, ale zrovna ho má Brumbál, takže by ses měl na plášť zeptat jeho. Pamatuj, Harry, že tě milujeme. Zůstaň silný, a žij dlouhý a šťastný život. Miluji tě, taťka. Harry vzhlédl a polekal se, když shledal, že má tvář zmáčenou slzami, a otřel si oči rukávem. Potom se podíval na druhý dopis a stejně opatrně jako ten první jej otevřel také. Drahý Harry, Neposlouchej nic z toho, co ti taťka navykládal. Doufám, že budeš z vlastních zkušeností vědět, že je vtipálek. Pokud ne, tak není žádné snadné cesty ti sdělit, že jsme po smrti. Je pro mě obtížné psát tato slova, ale docházím k závěru, že okolnosti už znáš celá léta. Ale to už mluvím z cesty. Některé ze šperků mé matky jsou uloženy v těchto krabicích, a já je chci darovat té velmi výjimečné dívce, která doufám jednoho dne vstoupí do tvého života. Kromě dopisů a šperků jsou v krabicích i fotografie, a já doufám, že si je užiješ a najdeš způsob, jak poznat své rodiče pomocí fotografií. A pamatuj. Miluji tě a přeji ti hodně štěstí po zbytek tvého života. S láskou, maminka