Epilog 18. listopadu 2008 Hermiona za hlasitého potlesku úklonou hlavy pozdravila hosty a s vděčností se opět zařadila mezi Harryho a Rona. Nebyla zvyklá na takhle velkou společnost a už vůbec ne na pozornost. A teď stála na pódiu v hlavním sále na Ministerstvu kouzel a na krku měla Merlinův řád první třídy. „Dalším oceněným je muž, který boji proti Zlu obětoval většinu svého života a neváhal se mu podívat přímo do tváře: pan Severus Snape, který…“ Za zády Kingsleyho Pastorka se ozvalo tiché, suché zakašlání. Kingsley neztratil reflexy bystrozora, takže se v tu samou chvíli otočil. Za ním stál vysoký, štíhlý muž jako vždy oblečený celý v černém. Na pohublé, bledé tváři měl nečitelný výraz. „…který je naším speciálním hostem. Dovolte mi, abych přivítal pana Severuse Snapea!“ Hermiona musela ocenit Kingsleyho duchapřítomnost. Nikdo neočekával, že by si Severus Snape přišel pro Merlinův řád, když o něm již několik měsíců nikdo nic nevěděl. Jen ona někde v hloubi duše doufala… Začala tleskat. Ministr a Harry reagovali stejně pohotově a po vteřině šokovaného ticha se k nim připojili i hosté v sále. Hermionino nitro naplnila euforie. Měla pocit, že každým okamžikem vzlétne. Tleskala a široce se usmívala. Přišel… XXX Odešel! Hermiona se prodírala přeplněným tanečním sálem, odložila nedopitou skleničku šampaňského, vyšla na chodbu a pak už nedbala na důstojnost a popoběhla. Chodba byla liduprázdná – nebylo se co divit, když zábava, jídlo a alkohol byly uvnitř - takže se klapot jejích vysokých podpatků nepříjemně rozléhal. Odcházejícího muže to nezpomalilo. Ani se neohlédl. Ani nezarazil. „Profesore Snape!“ vykřikla, když už hrozilo, že zmizí za rohem. Nic. „Severusi…“ Konečně se zastavil. Chvíli zůstal nehybně stát jako by ho zasáhlo Petrificus totalus, ale pak se pomalu otočil. „Kdybychom byli v Bradavicích, strhl bych vám deset bodů za křik na chodbě,“ pronesl suše. Hermiona se nervózně usmála. „Naštěstí pro mě nejsme ve škole.“ Snape dobrou minutu mlčel, až měla pocit, že by bývalo mnohem jednoduší, kdyby jí ty body mohl strhnout. „Já…já se omlouvám, že jsem křičela, ale chtěla jsem s vámi mluvit…“ Jeho obočí vylétlo vzhůru. Byly doby, kdy ji to strašně štvalo. Byla doba, kdy to dokázala ocenit. Teď se nemohla rozhodnout… „Jen jsem se chtěla zeptat, jak se máte?“ „Žiju,“ odpověděl úsečně. Hermionina tvář se stáhla bolestí a lítostí. Dřív než stačila promluvit, zarazil ji pohybem ruky. „Myslím, že bych se vám měl omluvit, slečno Grangerová,“ řekl rozvážně. „Když jste mě navštívila na ošetřovně, reagoval jsem trochu…prudce.“ Prudce? Trochu? „Měl bych…jsem vám vděčný nejenom za záchranu života, ale i za to, že jste poskytla své vzpomínky Starostolci a zachránila mě tak před Azkabanem. Jsem…vaším dlužníkem… Já…děkuji, slečno Grangerová.“ „Opravdu mi tak chcete říkat?“ dostala ze sebe. „Ehm… Děkuji, Hermiono.“ Řekl to tak tiše, že ho téměř neslyšela. Otočil se k odchodu. „Severusi!“ Znovu se k ní obrátil. Výraz tváře, který na chvíli trochu změkl, se zase stáhl do neproniknutelné masky. „Já…myslela jsem…chtěla jsem se zeptat…jestli bychom nemohli zkusit být přáteli?“ dostala ze sebe nejistě. „Přáteli?“ „No, ano.“ „Nemám přátele,“ odsekl. „Protože nechcete,“ odvětila dřív, než si to stihla rozmyslet. Vypadal doopravdy zaskočeně. Chvíli přemýšlel. „Nejspíš je chyba na obou dvou stranách,“ řekl pomalu. „Možná byste se mohl jednou té druhé strany zeptat,“ navrhla tiše. Mlčel. „Možná,“ přisvědčil nakonec tak tiše, že ho málem neslyšela. „Víte, mohli bychom si psát dopisy…“ navrhla. Pro začátek… Trochu víc se poznat. „A někdy se třeba i sejít…“ Uvažoval nad tím, jako by se jednalo o otázku života a smrti. Možná to skutečně nebylo daleko od pravdy… Pomalu přikývl. „Ale jen za předpokladu, že vaše dopisy nebudou tak dlouhé, jako eseje z lektvarů. Jestli jsem za něco opravdu vděčný, tak za to, že nebudu muset hlídat Longbottoma, aby sebe i vás nezabil a za to, že nebudu muset číst vaše elaboráty!“ S tím se otočil a odešel. Už ho nezdržovala. Pro tuto chvíli bylo řečeno vše, co mohlo být, jakkoliv to bylo nedostatečné. Její úsměv se proměnil v jakýsi pobavený škleb, který ho doprovázel na jeho odchodu. Neodmítl ji. Na ničem jiném nezáleželo. Bylo to vítězství, i když malé. Hořkosladké a trochu bolestné, ale přeci jen vítězství. A u Severuse Snapea se i malá vítězství počítají. Protože i ta znamenají pokrok. Za beta-read děkuji Filomeně.