Jak dlouho tady, hluboko pod Londýnem, seděl a držel dopisy svých rodičů, Harry nevěděl. Cítil se zmateně, přemožen city. Celé roky snil o nějakém fyzickém kousku, který před ním v rukou drželi jeho rodiče, o něčem, čeho se mohl dotknout, a teď se to na něj navalilo všechno v jediný den. Nevěděl, co si myslet. Konečně se postavil a opatrně uložil dopisy svých rodičů zpět do krabice, ve které je našel, pootočil se k hromadě zlata a několik stovek galeonů přehrnul do měšce. Švihnutím hůlky se tři krabice vznesly do vzduchu a levitovaly. Harry se na ně ohromeně podíval, protože tak snadno mu kouzla nikdy předtím nešla. Nakonec pokrčil rameny a opustil trezor. S Ailstookem nasedl do vozíku, který je vyvezl na povrch. Oslepený vyšel z banky Gringottových na denní světlo a při chůzi se automaticky zakryl neviditelným pláštěm. Po chvíli se vzpamatoval a vykročil k obchůdku Madame Malkinové, potřeboval totiž dokončit nákupy, kvůli kterým do Příčné ulice přišel. Harry vstoupil do obchodu Hábity pro každou příležitost a zjistil, že ho vítá hůlka mířící mu do obličeje. „Kdo je tu? Ukažte se!“ uslyšel nervózní přikazující hlas, a pomalu si začal uvědomovat, že je vlastně stále neviditelný. „Omlouvám se, Madame Malkinová,“ ozval se omluvně, když si sundal plášť. „Snažím se vyhýbat davům.“ „Pan Potter!“ vydechla Madame Malkinová s hůlkou přitisknutou na srdce. „Propánakrále, myslela jsem, že je to ničemný Smrtijed. Moc se vám omlouvám.“ „To je v pohodě,“ uklidňoval ji Harry. „Je to moje chyba. Měl jsem předvídat, že lidé budou ještě stále nervózní.“ V krátké době si Harry koupil šest hábitů, včetně společenského hábitu. Madame Malkinová ho rozzářená vyprovázela z obchodu s úklonou. Harry kráčel k docela opuštěnému koutu Příčné ulice, aby se mohl přemístit do Doupěte, když tu náhle z Kouzelného zvěřince, který Harry zrovna míjel, vyběhl velký černý pes a srazil Harryho k zemi. Neviditelný plášť z něj při pádu sklouzl a než se rozkoukal, pes mu už stál na hrudi, díval se na něj a šťastně supěl. Harrym jako by projel elektrický proud! Pes velmi věrně připomínal Siriuse v jeho zvířecí podobě! „Zlobivý pes! Zlobivý!“ Z obchodu vyběhla naštvaná majitelka Kouzelného zvěřince a odtáhla psa od Harryho. Harry se pomalu postavil a přemýšlel. „Moc se vám omlouvám, pane. Dostali jsme ho zrovna dneska, víte, a –“ náhle se zarazila a upřeně Harryho zkoumala. „Vy jste Harry Potter.“ Nebyla to otázka. „Ano, jsem,“ přiznal Harry. Prodavačka ho ohromeně pozorovala dál. Harry si nešťastně povzdechl. Ticho začínalo být trapné, tak Harry promluvil: „Takže, říkala jste, že jste ho dostali právě dnes?“ „Ach, ano pane,“ odpověděla bez dechu. „Neměli jsme ani čas ho pojmenovat a už začal dělat potíže.“ Harry shlédl na psa, který kupodivu vypadal podobně jako Čmuchal, a pes mu pohled oplácel. Harry skoro cítil, jako by pes sondoval jeho duši. Srdce mu roztálo a zašklebil se na psa. „Kolik?“ zeptal se. „Promiňte, pane?“ zeptala se majitelka obchodu nechápavě. „Dost s tím ´pane´, prostě mi říkejte Harry,“ řekl Harry netrpělivě. „Dobrá, pane… ehm, Harry,“ opravila se pomalu. „Kolik?“ zeptal se znovu. Rychle vyřkla cenu a vyvalovala na Harryho oči. Aby se to ještě nezkomplikovalo, pomyslel si Harry. „Vezmu si ho,“ vysvětlil. „Jste si jist?“ zeptala se prodavačka a stále se na Harryho dívala s úctou. „Ovšemže jsem si jist!“ odsekl Harry. Tohle ho opravdu začalo rozčilovat. Rychle z měšce vytáhl peníze a zaplatil jí. Ještě musel pro psa koupit nějaké jídlo, obojek a vodítko. Pes ho po celý čas, kdy si prohlížel obchůdek, následoval, takže mu po krátké úvaze vodítko odepnul. Rychle poděkoval ještě stále omráčené prodavačce a vyšel z obchodu. Poodešel do ústraní, chytil psa za obojek a přemístil se. Objevil se na předních schůdcích domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí. Nebyl si jist, co ho sem přivedlo, ale když o tom popřemýšlel, nemůže přece po zbytek svého života žít v Doupěti. A když měl nyní peníze, mohl zrekonstruovat dům, který už vlastnil. Klepl hůlkou do domovních dveří, a pak obezřetně vstoupil do haly. Jakmile pokročil od dveří dál, vstupní halou se ozval šeptavý hlas Pošuka Moodyho. „Severus Snape?“ Z koberce se zvedla postava šedá jako prach, připomínající Moodyho, a když se Harrymu uvolnil jazyk, vytáhl hůlku. Chvilku přemýšlel, co dál, ale nic skvělého ho nenapadlo, tak hůlkou jednoduše mávl. Postava zmizela a Harry ohromeně zíral na místo, kde před chvilkou stála. Jeho kouzla jsou teď očividně mnohem silnější, když už je Voldemort po smrti. Věděl, že ani nemusí kontrolovat, jestli je Pošukova kletba zrušena. Dostal chuť vyzkoušet si své nové schopnosti a řekl si v duchu Expecto patronum. Z jeho hůlky vyskočil stříbrný jelen a klusal v kruzích po místnosti, dokud se nerozplynul. Harry radostně zavýskl. Nevěděl, proč najednou kouzlí mnohem snáze než dříve, ale jak šel dál do místnosti, vyčistil si mysl od myšlenek o svém kouzlení. Na to se může později zeptat Hermiony. Než udělal další krok, ozvalo se prásknutí a objevil se Krátura. „Přijal snad pán dům číslo dvanáct za svůj domov?“ zaskřehotal nadějně a vzhlížel k Harrymu s tázavým pohledem. Harry si nemohl pomoci a usmál se na něj. Přidřepl si k němu a odpověděl: „Věřím, že tu jednou žít budu. Ale předtím bych to tu rád uklidil a možná se i zbavil některých věcí.“ Doufal, že Kráturu nepopadne záchvat hromadění majetku rodiny Blacků jako z doby před tím, než mu Harry předal Regulusův medailonek. Ale Kráturu žádný záchvat nepopadl, jen na Harryho zářil a odvětil: „Samozřejmě, pane Harry. A jak vám může Krátura pomoci?“ Harry na okamžik zvažoval Kráturovu nabídku, až se konečně zeptal: „Znáš nějaký způsob na odstranění portrétu Siriusovy matky?“ Než mohl Krátura odpovědět, pes, kterého Harry přivedl s sebou, hlasitě zaštěkal. Zdálo se, jako by mu vadilo, že mu Harry nevěnuje dostatek pozornosti. Při tom hluku se závěsy skrývající paní Blackovou roztáhly a dům naplnily její hlasité nadávky a skřeky. Harry poplašeně vzhlédl ke stropu, potom se roztržitě sklonil a poplácal psa po hlavě. Ten sednul, očividně uspokojen. Následně Harry zamířil hůlkou k portrétu paní Blackové a závěsy ji spěšně zakryly. „Vidíš, co myslím, Kráturo?“ zeptal se Harry a obrátil oči v sloup. „Ano, pane Harry,“ zamumlal poslušně Krátura. „Seženu věci a zítra se do toho můžeme pustit,“ řekl Harry. „Zatím se můžeš vrátit zpět do Bradavic. Zavolám tě, než začneme. Přísahám.“ Krátura znovu odpověděl: „Ano, pane Harry.“ S dalším hlasitým prásknutím zmizel. Harry pokýval hlavou a usmál se. Přecházel po místnosti a přemýšlel. Bude potřebovat obnovit Fideliovo zaklínadlo, neboť v současnosti o domě vědělo víc jak tucet lidí. S nově nabytou sebejistotou zastavil, pozvedl hůlku a mávl jí. Poté znovu vykouzlil zaklínadlo. Nyní byl jediným ochráncem tajemství domu číslo dvanáct. Harry si začínal užívat svých nových schopností. Ušklíbl se a dřepl si, aby zkontroloval psa, protože zase hlasitě vyštěkl. Myslím, že budeš potřebovat jméno, zamyslel se Harry. Nato ho napadlo jedno perfektní. „Pojď, Tichošlápku,“ a pes ho poslušně následoval a vrtěl při tom ocasem. Když vyšli na první venkovní schod, Harry zavřel dveře, chytil Tichošlápka za obojek a otočil se na místě – přemístil se. Harry hlasitě zaklepal na domovní dveře Doupěte poté, co dal Tichošlápkovi jasný povel „zůstaň“. Otevřela mu paní Weasleyová, která ho hned uvítala: „Harry, drahoušku!“ a odvedla ho dovnitř. V kuchyni nikdo nebyl, ale paní Weasleyová hned vysvětlila: „Všichni jsou v obývacím pokoji, drahoušku. Čekali jsme na tebe.“ Harry vešel do vedlejší místnosti a setkal se s celou rodinou, která ho nadšeně pozdravila. „Co se stalo?“ zeptal se Ron. „Byl jsi pryč celé hodiny! Dokonce už jsme večeřeli.“ Teprve teď si Harry uvědomil, jak je pozdě. Vážně už venku byla tma. „Promiňte,“ omluvil se. „Trvalo to déle než jsem si myslel. Koupil jsem si psa a navštívil Grimmauldovo náměstí.“ „Ty sis koupil psa?“ zeptal se Ron ohromeně ve stejnou chvíli, kdy mu Hermiona vyčetla: „Ach, Harry, tos neměl! Sám víš, že ten dům mohl být plný kleteb.“ Harry složil nákupní tašky a krabice od Gringottových, ponořil se do křesla a promnul si oči – byl to dlouhý a náročný den. „Ano, mám psa,“ odpověděl unaveně. „Je na dvorku, pokud ho chceš vidět. Nemohl jsem si pomoct – tak nějak mě porazil, když jsem chtěl opustit Příčnou ulici, a kromě toho vypadá přesně jako Sirius ve zvířecí podobě.“ Ron vybuchl smíchy a potřásl hlavou. „Jak jsi ho pojmenoval?“ konečně ze sebe vysoukal. „Tichošlápek,“ odvětil Harry. Pak se otočil k Hermioně, která zrovna s upjatým výrazem pozorovala Rona. „Dům číslo dvanáct byl úplně v pořádku, Hermiono, takže se není čeho obávat. Nebylo tam nalíčeno nic, vůbec nic.“ „Opravdu?“ zeptala se Hermiona, na což Harry jen přikývl. „Rovněž jsem se postaral o tu kletbu, kterou nachystal Pošuk na Snapea, a vytvořil nové Fideliovo zaklínadlo. Všichni poslouchejte – můj dům je číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí v Londýně.“ „Jak jsi takové složité kouzlo dokázal?“ zeptala se nevěřícně Hermiona. „Na to jsem se tě chtěl zrovna zeptat. Jen jsem mávl hůlkou a stalo se. Věděl jsem, co udělat, takže jsem to zkusil a fungovalo to.“ Teď na něj Hermiona hleděla s otevřenou pusou. „Hermiono, od té doby, co jsem zabil Voldemorta, dokážu všechno zvládnout neverbálně, a i když nevím přesnou recitaci, stejně dokážu to, co chci. Nevíš proč?“ Hermiona na něj ale jen hleděla, a stejně tak všichni ostatní v pokoji. „Beru to jako ne,“ řekl Harry a zklamaně zatřásl hlavou. Ale znovu se v něm probudila naděje, protože se Hermioně brzy vrátil hlas. „Je to vzácné, ale ne neznámé. Poslední osobou, o které jsem četla, že takovou schopnost měla, byl sám Merlin. Ani Brumbál nemohl…“ „Ale proč teď?“ naléhal na ni Harry. „Proč až po Voldemortově smrti?“ Hermiona vypadala jako by se ztratila v myšlenkách, ale po chvíli k němu vzhlédla. „Harry, jediný důvod, který mě napadá, je ten, že jsi byl viteálem –“ Harry ztuhl a odvrátil od ní pohled. „Prosím tě, Harry, nikdo tě neobviňuje. Jen mě vyslechni.“ Odmlčela se. „Myslím, že Voldemortova duše ovlivňovala tvé magické schopnosti.“ „Ale vždyť jsem byl schopen kouzlit!“ namítl Harry. „Já vím, Harry, ale protože v tobě byla část Voldemortovy duše, nedovolilo ti to plně rozvinout svůj potenciál! Když je teď pryč, jsou tvé magické schopnosti schopny rozšířit se, a proto můžeš dosáhnout svého plného potenciálu. Zvláště v posledním roce ses přemáhal, takže tvé schopnosti i tak vzrostly, ale stále se ještě mohou rozšiřovat za neprobádané hranice, kdybys chtěl.“ I když nechtěl, musel si přiznat, že má Hermiona nejspíše pravdu, a zdráhavě přikývl. Ale potom si připustil, že jediné, co se mu na té teorii nelíbí, je fakt, že byl viteálem. Weasleyovi na Harryho stále ještě zírali s otevřenými ústy a překvapenými výrazy ve tvářích, dokud si Charlie konečně nepročistil hrdlo a nezeptal se: „Takže, myslíš, že bys nám mohl ukázat malou ukázku, Harry?“ Harry rozpačitě přikývl a vytáhl hůlku. Znovu neverbálně vyčaroval Patrona. Uběhla doba, než se někdo zmohl na slovo. Harry se začal cítit nepohodlně. Ale vzápětí jej napadla neuvěřitelná myšlenka. „Hermiono, kdybych nebyl viteálem, stále bych byl tak mocným?“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Nemyslím. Neustálý emocionální a fyzický tlak, jenž na tebe v posledních sedmi letech působil, mohl opravdu způsobit, že by tvé magické schopnosti vzrostly dost nad průměr, ale až dosud jsme to nebyli schopni zjistit kvůli části Voldemortovy duše, která byla v tobě skryta.“ Harry nepřítomně vyjel rukou k jizvě na čele, když o tom přemýšlel. „Opravím dům číslo dvanáct,“ prohlásil, protože ho nenapadalo nic lepšího, co by řekl. „Ale proč bys to dělal, drahoušku?“ zeptala se nechápavě paní Weasleyová. „Vždyť víš, že u nás máš dveře otevřené. Nemusíš se stěhovat jinam!“ Harry si povzdechl. Zdálo se mu, že to vzal za špatnou stranu. „Omlouvám se,“ řekl jemně. „Ale paní Weasleyová, nemohu tu žít navěky. Vím, že jsem vítán, ale myslel jsem jen, že bych chtěl mít širší možnosti… ehm, na později.“ Nervózně jí pohlédl do očí. „Achich. Harry, drahoušku, myslím, že je nejvyšší čas, abys mě a Artura začal oslovovat našimi jmény! Nemyslíš, Arture?“ řekla a otočila se na pana Weasleyho, jenž seděl v křesle s prázdným výrazem. „Ano, zlato, cokoliv řekneš,“ zamumlal zasněně, a paní Weasleyové se po tváři netrpělivě mihl náznak zloby. „Samozřejmě, že se chceš odstěhovat, v tvém věku!“ zvolala paní Weasleyová, než propukla v pláč a začala štkát. Panu Weasleymu okamžitě z tváře prázdný výraz zmizel a přešel pokoj, aby svou manželku objal. Ta mu na rameni zhrouceně vzlykala. Pohladil ji po vlasech a paní Weasleyová ze sebe přidušeně vydala: „Všechny naše děti, Arture! Charlie, B-Bill, a teď H-Harry… kdo bude d-další? G-Ginny, a pak Ron… všichni p-pryč…“ „No, no, Molly, věděla jsi, že se tohle jednoho dne stane.“ Konejšil ji dál, zatímco Harry omráčeně seděl. Jednou mu paní Weasleyová řekla něco podobného před jeho pátým ročníkem, totiž že ho bere jako vlastního syna, a její poslední prohlášení je tomu také blízké. Byl přemožen štěstím, jeden den si myslel, že nemá rodinu, a nyní tady paní Weasleyová pláče, protože Harry nebude žít v Doupěti navždy. Dnešek byl plný překvapení.