Další noc se ztratila v nenávratnu. Když se po krajině rozlila tma, Hermioně se nepatrně ulevilo. Věděla, že noc znamená spánek a ten jí propůjčí pár hodin – a vůbec nezáleželo na tom, že jí připadaly jako pouhé minuty – zapomnění a klidu. Kdyby měla tu moc, zařídila by, aby noc trvala navždy, ale svět už asi chtěl pro všechny jistou omezenost, takže jí nezbylo než vstát, dojít se vykoupat a překousnout další nudný den. Sešla do kuchyně, v náruči jídlo, které si přinesla z domova a které jí tak strašně dlouho trvalo vybalit. Byly to jen pohyby navíc, o nichž se z nějakého podivného důvodu domnívala, že jí mohou jen přitížit. Ale pak si vzpomněla na vypůjčený sáček čaje a uznala, že by se také měla podělit. Krabice sušenek vyskládala na kuchyňskou linku, sáčky s těstovinami srovnala do jedné z prázdných poliček. Víc k životu nepotřebovala – žádné omáčky, oblohy navíc, jen základ. Odjakživa nerada plýtvala, nicméně teď to bylo dáno spíš namáhavostí každého švihu hůlkou, každého nádechu... Postavila na čaj, opřela se zády o linku a přes chodbu se dívala do obývacího pokoje. Napadlo ji, zda je její nevítaný, nicméně zatím nepřekážející společník tam, anebo ještě spí. Potichu přešla chodbu a nahlédla dovnitř. Byl tam. Seděl v křesle, bradu položenou na kolenou, oči upřené k vyhaslému krbu. Připadala si jako ten nejslabší a nejkřehčí člověk na světě, který se dívá do jakéhosi kouzelného zrcadla, v němž se obrazí něco tak slaboulinkého a téměř průsvitného, něco, co je na první pohled neschopné života. A to něco jí vhánělo slzy do očí. Vypadal tak zranitelně... Nadechla se, aby promluvila, ale nakonec si to rozmyslela. Neviděl ji tu rád, nicméně cítil stejnou slabost – ne-li horší – a tak neměl sílu ji vyhodit nebo se s ní hádat. Nechtěla mu to ještě ztěžovat. Se svěšenou hlavou se vrátila do kuchyně, kde si zalila šálek čaje a posadila se ke stolu. Ukazováčkem obkreslovala květiny vyobrazené na dečce, na níž stála malá porcelánová miska karamelových sušenek. Hermiona je milovala, přesto si nevzala ani jednu. S tím vším, co odešlo, zmizela i sladká hřejivá chuť karamelu. Ať jedla cokoliv, bylo to jako žvýkat vatu. Život pro ni byl posledním výdechem umírajícího – výdechem, který se neustále opakoval. Málokdo si uměl představit, jaké to je, když je každý výdech tím posledním a zároveň pouze jedním z mnoha. Nenáviděla se za to, že si to uvědomuje a musí nad tím přemýšlet. A na světě byla jen jediná věc, která to mohla zastavit teď a tady: smrt. Ale tak hrozné to zase nebylo, nebo ano? Netoužila po smrti s takovou vážností, s jakou po ní prahnou sebevrazi. Věděla jen, že smrt je lehká a žít s tím pocitem, který ji ovládal a mít její myšlenky, je neúnosně těžké. Avšak útěk? Takový zbabělý útěk? Nejzbabělejší ze všech? Ne, kdyby něco takého chtěla někdy doopravdy udělat, už by se to stalo. Po smrti se dalo sáhnout kdykoliv, ale pokusit se to překonat mohla jen teď. Pak už nebude mít žádnou sílu, ani tu sotva patrnou, která jí ještě zbývala. Hermiona věděla, že i ta dokáže zázraky a snažila se – ačkoliv tomu nevěřila – doufat v lepší zítřek. I to bylo namáhavě. Zhluboka se nadechla a vstala. Co když ten křehoučký zbytek zlomeného muže právě teď uvažuje o konci svého života? Co když každou chvílí sáhne pro hůlku a... To nemohla dovolit. Ne, že by jí na něm záleželo, ne že by mu někdy smrt nepřála, ale... Viděla v něm sebe, a kdyby usoudil, že už přes srdce nepřenese ani jediný nádech, a rozhodl se vzít si život, bylo by to, jako by zemřela sama. Byl by to signál, aby udělala to samé, protože ve skutečnosti není žádný způsob, jak se toho zbavit a nikdy už nebude lépe. To nemohla dopustit. Co záleželo na tom, že je sobecká a chce ho ochránit jen, aby ochránila sebe? Zastavila se ve dveřích obývacího pokoje. Stále tam seděl, stále v té stejné pozici. „Malfoyi,“ oslovila ho. Jméno Draco nemohla vyslovit nahlas. Znamenalo by to pro ni jakési propojení, smazání toho, co bylo dřív. Z Malfoye by se stal Draco, z arogantního spratka, který si nikoho a ničeho nevážil, by byl obyčejný mladý muž schopný stejných hlubokých a někdy příliš zoufalých citů, jaké prožívala i ona. Lhala by sama sobě, kdyby si nepřiznala, že z toho má strach. Musela by ho zařadit na dlouhý seznam věcí, co se změnily. A ze staré Hermiony, která se už teď vznášela ve vzduchu jako duch, by ubyl další kousek skutečnosti. „Nesnažím se ti pomoct, ale...“ Jak jen to říct? Má mu prozradit, že by nejraději padla na zem, stočila se do klubíčka a plakala tak dlouho, dokud by slzy nevyřešily všechny její problémy? Pochopil by ji, kdyby mu řekla, že jí v tom něco brání a ona neví co? Že nic nemá smysl a přesto nepřichází žádný konec? Možná by ji měl za blázna... a třeba opravdu bláznem byla. „Já se s tím taky neumím smířit,“ řekla tiše. Tvář mu ztvrdla, jako by zatínal zuby s až nelidskou silou. Trvalo to sotva deset sekund, než se prudce vymrštil z křesla a bez jediného pohledu na malou tmavovlásku s unavenýma očima, opustil místnost. Dívala se, jak stoupá po schodech do patra a nemohla nic namítnout. Možná na něj neměla mluvit. „Tak promiň,“ povzdychla si, když už ji nemohl slyšet. Doufala, že to ještě nezhoršila. Co když jediný důvod, proč se ještě trochu držel, byl právě ten, že mu nikdo nikdy neřekl do očí o jeho slabosti, o tom, že to také nezvládá? Ale vždyť to nakonec nemohlo tak bolet. Přece si musel uvědomit, jak na tom je a pár slov... Hermiona upřímně nevěděla – nevěděla vůbec nic. Zimomřivě si třela nadloktí, nerozhodně stála uprostřed chodby a čekala, sama nevěděla na co. Zázrakům už nevěřila, ale stále si říkala, že nelidská snaha – taková, která se před ničím nezastaví – možná má tu moc vrátit jí zpět část minulého života. Znělo to naprosto absurdně, ale co by dnes dala za možnost znovu hledat viteály a být na útěku! To mělo smysl, někam to vedlo, ale tohle? K čemu byl tenhle život po válce dobrý? Neustále stát uprostřed a ani nevědět čeho? Nemoci udělat krok ne, protože by nebylo, kam jít, ale protože už nezbyla žádná síla... Vrátila se do své ložnice a převlékla se do teplejšího oblečení. Netušila, zda někde poblíž žijí mudlové, proto si raději vzala obyčejné světlé džíny a smaragdově zelený svetr, který dostala od Rona, když spolu těch několik týdnů chodili. Vztah s Ronem už také patřil do minulosti. Popadla peněženku, hodila si ji do tašky – kdyby cestou potkala nějaký obchod – a opustila domek. Nikam nechvátala, pomalu kráčela po prašné cestičce do kopce. Když stanula na jeho vrcholu, zjistila, že se v údolí choulí několik malých domečků. Víska působila klidně a opuštěně, což přesně teď potřebovala. Nechtěla potkat moc lidí, necítila se mezi nimi dobře. Trvalo jí to víc než půl hodiny, ale nakonec vešla do maličkého obchůdku. Za dřevěným pultem stála stařičká paní, na vrásčité tváři upřímný úsměv. Hermiona se nějakou chvíli procházela kolem regálů, než si vybrala pár kousků už trochu tvrdého pečiva, balíček slaniny, vajíčka a dvě plechovky fazolí. Svůj oblíbený meruňkový džus v obchodě nenašla, tak se spokojila aspoň s mrkvovým. Doufala, že Draco není na něco z toho alergický. Z obchodu nezamířila hned zpět, celou hodinu se potloukala kolem vesničky a pozorovala zelené kopce. Neměla z toho žádnou radost a necítila ani náznak volnosti, ale zdálo se jí to lepší než se dívat na neštěstí Draca Malfoye. Přemýšlela nad tím, zda odmítl pomoc přátel, tak jako to udělala ona, protože mu naopak ještě víc přitěžovala, anebo zjistil, že nemá žádné přátele, kteří by mu pomohli. Měla špatné tušení, že se jedná spíš o tu druhou možnost. S Malfoyem se chtěla bavit spousta lidí, ale skutečného přítele asi nikdy neměl. Zmučeně si povzdychla. Netušila, co by dělala, kdyby si teď uvědomila, že ve skutečnosti není schopná si sama pomoci a neměla by za kým jít. Uklidňoval ji fakt, že kdyby se s ním něco dělo – něco opravdu vážného – měla by možnost zasáhnout. Třeba by po tom všem nakonec přijal pomocnou ruku od mudlovské šmejdky a Potterovy pobočnice, přechytralé Hermiony Grangerové. Přechytralé... Dnes by si Hermiona vzpomněla na ta těžší kouzla jen s velkými obtížemi. Dva roky základní magie znamenaly opravdu málo kouzel a ještě méně lektvarů. K čemu by je také potřebovala, když pracovala v mudlovské knihovně a ve volném čase seděla u televize nebo spala? Ale možná by jí to ještě šlo, kdyby nebyla tak hrozně líná. Do domku se vrátila právě včas, aby dala vařit oběd. Draca nikde nezahlédla, takže se ve své ložnici nejspíš schovával před světem. Celou dobu, co připravovala oběd, uvažovala, zda je moudré jít klepat na jeho dveře s tím, že mu také přichystala jednu porci. Draco se ale nakonec ukázal sám. Vešel do kuchyně téměř neslyšně, a kdyby nepostavil skleničku na linku poněkud hlasitěji, nejspíš by se ho později opravdu lekla. „Udělala jsem tortellini s masem,“ oznámila a pokusila se o co nejupřímnější úsměv. Nemohlo to ale vypadat příliš věrohodně, protože se nesmála už řadu týdnů. Dracova tvář byla stále bezvýrazná a bledá, což se jí vůbec nelíbilo. Od konce války ho neviděla, ale dobře si rozpomínala, že tenkrát nebyl tak hubený. Jedl vůbec? „Doufám, že ti budou aspoň trochu chutnat.“ Položila talíře na stůl. Nečekala na něj, posadila se a pustila se do jídla. Koutkem oka sledovala, zda se nechystá odejít. Když uslyšela vrznutí židle, trochu se jí ulevilo. Draco s ní evidentně nehodlal bojovat. Však už měli ta dětská léta dávno za sebou. I Malfoyové musejí dospívat. Jedli v tichosti a dlouho. Hermiona neočekávala, že by jí snad poděkoval nebo jídlo pochválil, přesto se cítila nesvá, když dojedl, zvedl se, beze slova odnesl prázdný talíř do dřezu a opustil místnost. Ráda by věděla, co se Dracovi honí hlavou, protože možná – ale jen možná – měl na všechno tohle nějakou odpověď, kterou sám neviděl, ale ona by mohla...