Ke konci října jsem k hodinám Nauky o mudlech začala cítit averzi. Připadalo mi, že se stále mluví o tom samém – mudlové jsou podřadní. Carrowová nám vysvětlovala, co jsou mudlové zač. Nyní jsme se měli dostat k odkazu Salazara Zmijozela. Profesorka to přeháněla a tíživé bylo, že s ní moji spolužáci z koleje souhlasili. Vůbec se mi na hodinu nechtělo. Asi jsem podvědomě tušila, proč. Hned v úvodu hodiny se přiřítila do třídy Alecto Carrowová a sjednala si klid. V ruce měla testy, které jsme psali minulou hodinu. „Vidím,“ začala jízlivě, „že mnozí z vás stále nechápou, co se vám snažím od první hodiny vštípit. Odpovědi některých z vás vypadají spíše na cílenou provokaci. To si líbit nenechám. Kdo z vás najde u známky vykřičník, je po škole. V sedm večer vás očekávám zde na doučování,“ oznámila přísně. Mávla hůlkou a práce se rozletěly k pisatelům, krom jedné. „Musím však pochválit zmijozelské, alespoň ti dávají při hodinách pozor a rozumí tomu, co jsou mudlové zač,“ ušklíbla se. „Až na jednu výjimku,“ zatvářila se zlověstně. „Slečno Nailotová, byla byste tak laskavá a přišla sem?“ vyzvala ji hlasem plným pohrdání. Nimet se nejistě zvedla za zkoumavých pohledů spolužáků. Zamířila k profesorce a žaludek měla jako na vodě. Alecto jí strčila její test před nos. „Mohla byste přečíst svým spolužákům, kdo jsou podle vás mudlové?“ řekla ironicky. Nimet se zahleděla na pergamen. „Mudlové jsou lidské bytosti, stejně jako my,“ přečetla svou odpověď. „Takže vy nejenže máte tu drzost tuto lež napsat, ale neštítíte se ji ani vyslovit nahlas!“ zaječela. „Můžete nám tento svůj názor vysvětlit, ať se pobavíme?“ z výrazu tváře profesorky bylo znatelné, že je nepříčetná vzteky. Nimet sebou trochu škubla. „Vy… vy jste chtěla, abych to… přečetla, madam,“ hlesla. „Jistě, chtěla jsem vědět, kam až se svojí drzostí zajdete. Nechápu, jak něco podobného můžete vůbec vypustit z úst. Obzvláště vy, když vás ta pakáž ukradla z našeho světa a zkoušela z vás vychovat stejnou chamraď, jako jsou oni.“ „Jen se o mě začali starat,“ namítla tiše dívka. „Proto vím, že jsou obyčejní lidé jako já nebo vy.“ Celý zbytek hodiny mě profesorka Carrowová dusila a ponižovala cílenými otázkami, kdy jsem musela odpovědět tak, že z toho mudlové vycházeli neschopní. Jako podřadná forma života, která je věčně špinavá, třeba od odpadků, potravin a hlíny při pěstování plodin. Jako barbaři ručně lovící zvěř… Byla jsem z toho pořádně skleslá. Zato profesorka byla spokojená. Nakonec mi uložila trest na celý víkend, při kterém mi sympatie s mudly chtěla vyhnat z hlavy. Byla jsem z toho smutná. Nechtěla jsem s profesorkou trávit celý víkend. Za svůj kousek v hodině jsem si ale získala sympatie nebelvírských studentů, se kterými jsme hodiny měli. „Ty ses zbláznila,“ komentovala to Stella, spolužačka Nimet. „Proč si tu chátru tak bránila? Vsadila ses s někým, že naštveš Carrowovou? Ty máš ale odvahu.“ Nimet se na ni zahleděla. „Tohle nám tvrdí ona, ale už neřekne, odkud ty informace má. To se mi nelíbí,“ pověděla jí zpříma. „Ty seš teda, Nim. Člověk by řekl, že s mudlama vážně sympatizuješ,“ Stella se otřásla odporem. Nimet se odvrátila stranou. Proč nedovedla profesorka přiznat, že mudlové jsou také jenom lidé a kouzelníci též. Vždy si myslela, že učitelé mají předávat znalosti, nikoli si prosazovat svoje názory. Zavrtěla hlavou. „Pojď, půjdeme na obranu,“ vyzvala ji Stella. „A snaž se alespoň profesora nerozčilovat.“ Přikývla jsem a zamířila se spolužačkou na hodinu. Předmět se sice jmenoval Obrana proti černé magii, ale brzo jsem pochopila, že jde o úplný opak. Celou dobu jsme probírali úvod do černé magie, její podoby, výhody. Příčilo se mi to, ale zatím jsem mlčela. Před sedmou hodinou večerní se do učebny nauky o mudlech trousili prváci, kteří našli u svých prací vykřičník. Sešlo se zde sedm nebelvírských studentů a jediná ze Zmijozelu – Nimet Nailotová. Nepříliš nadšeně očekávali příchod profesorky Carrowové, namísto toho se však dostavil její bratr se skupinkou osmi starších studentů. Nimet si prohlížela příchozího Carrowa a zmateně se ohlédla na své spolužáky, kteří si mezi sebou šuškali. „Bude tu klid,“ okřikl je profesor. „Na hlasité výlevy dostanete dostatek prostoru,“ ušklíbl se zlověstně. „Prý jste si vysloužili trest za nepozornost ve výuce či drzost. Moji studenti,“ ukázal na starší poškoláky, „zase potřebují doučování. Hodí se jim cíle pro učení kletby Cruciatus – ty jim obstaráte vy. Alespoň se příště při hodinách o té mudlovské verbeži budete víc snažit. Pánové a dámy,“ otočil se zpět na své studenty, „rozeberte si je a začněte. A pořádně, nebo tu budete klidně i do půlnoci.“ Několik studentů, včetně Nimet, couvlo dozadu. „Ta kletba je zakázaná, to přece nejde!“ vypískla dívka s copánky a vypadala vyděšeně. „Jistě,“ ušklíbl se profesor. „Ale je zařazena v osnovách pro šestý a sedmý ročník. Pokud bude někdo v budoucnu pracovat na patřičných místech ministerstva, měl by ji umět, aby dokázal zlikvidovat nebezpečné osoby. A jelikož Bradavice jsou škola, musí vás na to připravit.“ Nimet sklopila zrak k zemi. Obdobně jako ostatní nevěděla, co dělat. Starší studenti také navíc vypadali, že se jim do toho moc nechce. Pokud si Nimet dobře pamatovala, tak Cruciatus použil ten muž ve vlaku. „Začněte, nebo tu kletbu okusíte vy!“ zavrčel výhružně profesor. „A vy ji nebudete trénovat jen dnes, ale celý týden po večerech. Je-li vaše přání prvákům trest vaší neschopností prodloužit, nebudu vám bránit,“ vysmíval se. Na tato slova zareagovali čtyři studenti. Každý vyzval jednoho nejbližšího prváka. Příjemné jim to nebylo. Nimet stála jako opařená, na ni zatím nemířili. Zahleděla se na nebelvírského studenta, kterého poznala – Nevilla. „Tohle dělat nebudu,“ protestovala Ginny Weasleyová rozhodně. O okamžik později se třásla bolestí a křičela pod silným náporem kletby vzteklého profesora. Studenti, kteří se rozhodli cvičit, na chvíli ustali. Nikomu ta kletba nešla, protože jim to nebylo po chuti. „Pane profesore,“ ozval se roztřesený hlásek Nimet. „Ano?“ obořil se na ni. „Co chcete?“ „Budeme se také ve vyšším ročníku učit i o obranných prostředcích proti této kletbě?“ Ve skutečnosti nevěděla, co si od toho slibovala. Hlavně chtěla, aby toho profesor nechal, což se stalo. Jeho pozornost upoutala Nimet. „Samozřejmě. Budete mít pro trénink obrany dostatek prostoru, až na vás kletbu spolužáci použijí. I proto jsou zde tito studenti, musejí se kletbu naučit zvládnout, aby ji mohli sesílat a spolužáci trénovali obranu. Myslíte si snad, že jste natolik výjimečná studentka, že se obranu zvládnete naučit již nyní, slečno Nailotová? Rád se vám budu intenzivně věnovat.“ „Myslela… myslela jsem, že nejdřív… četla jsem, že nejprve je třeba znát obranu, než budeme útočit, pane profesore,“ nejistě pípla. „Vím, že bych to nezvládla… v knize je napsáno, že takovéto kletby mohou být smrtelné pro nezletilé kouzelníky…“ začínala se do toho zaplétat. „To jistě ano, proto jsem zde, abych na vše dohlížel. Takže pokud nechcete mít na svědomí smrt svého spolužáka, přestaňte mne obtěžovat zbytečnými dotazy!“ „Povím o tom rodičům!“ uslyšela Nimet chlapce, který stál nedaleko ní. Nimet polkla. Tušila, že spolužáci jí moc bolesti nezpůsobí, ale profesor klidně ano. Nastudovala si o kletbách, které se nepromíjejí, poměrně dost knih. Amycus už toho měl dost. „Sepíšete mi pojednání na jeden svitek pergamenu o tom, jaký vliv na výsledek kletby má její správné provedení,“ obořil se vztekle na chlapce. „A abyste nemusel pátrat jen v knihách, zde máte ukázku bezchybného provedení,“ křikl a seslal na něj kletbu velmi silnou, pod kterou ho nechal tak dlouho, jak si jen troufal. Pak se zeptal zbytku studentů. „Ještě někdo chce stejné zadání, nebo konečně prváci zmlknou a ostatní začnou pořádně cvičit?“ Nimet měla v očích slzy, a nebyla jediná. Neville se sklonil k prvákovi, který nevypadal dobře. „Potřebuje na ošetřovnu,“ kdosi zvolal. Carrow vytáhl lahvičku s lektvarem tišící následky Cruciata a nalil ho do něj. „Než se vzpamatuje, budete cvičit spolu s panem Lawsonem na slečně Nailotové,“ oznámil dívce, která s ním byla ve dvojici. „Měla plno otázek, aspoň se s kletbou více seznámí.“ Nimet zůstala stát na místě. Měla strach se pohnout, ale uklidňovala se faktem, že zatím kletbou skoro vůbec neublížil. Avšak bylo nepříjemné, když na ni mrzimorský student namířil hůlkou. Nikdo se neodvažoval protestovat. Raději začali dělat, co po nich chtěl. Starší studenti si uvědomovali, že když na prváky míří oni, neublíží jim tak, jako rozčílený profesor. A prváci nechtěli dopadnout jako jejich spolužák. Amycus je nechal cvičit celé tři hodiny. Během té doby mezi nimi procházel, vybízel je k tomu, ať zpracují svoji mysl a svým terčům chtějí cíleně způsobit bolest. Když jim to nešlo, sám je podrobil kletbě, aby sami zakusili, jak to má vypadat, a snažili se. I každý z prváků zakusil kletbu přímo od něj, ke konci cvičení hodně silnou. Ti, kteří trénovali a dostatečně nezvládli, nechal na závěr po jednom pod silnou kletbou tak dlouho, dokud neprosili o milost nebo neupadli do bezvědomí. Nakonec poslal madam Pomfreyové vzkaz, že tam má práci, a když se dostavila, odešel. Nimet bylo hodně špatně a chtělo se jí zvracet. Na nohou se neudržela. Něco takového se tu nemohlo dít jen tak, beztrestně. Madam Pomfreyová všechny ošetřila, dopravila na ošetřovnu a tam si je nechala až do rána. O víkendu jsem absolvovala trest s profesorkou Carrowovou. Vyžadovala po mně opisování sáhodlouhých textů o mudlech a jejich zkaženosti. Bolely mě ruce, ale přesto jsem se nesměla zastavit. Profesorka mě za každé zaváhání potrestala. Na konci víkendu jsem byla už tak vysílená, že si mě madam Pomfreyová nechala na ošetřovně celé pondělí.