Hned první den školy utekl žákům šestého ročníku až překvapivě rychle.
Venku stále ještě vládlo letní počasí, a tak se nejeden studen rozhodl
využít poslední příležitosti, jak si užít teplých slunečních paprsků, a
odpočívat na zelených loukách kolem jezera.
Harry, Ron, Hermiona a zbytek nebelvírských splužáků se pohodlně usadili
na kraj vody a dali se do tlachání o nejrůznějších novinkách.
Harry se co nejrychleji zapojil do rozhovoru o posledním famfrpálovém
zápasů Tornád se Sokoly, a tajně doufal, že nikdo nezavede řeč na loňské
události.
Když včerejšího večera po dvou měsících procházel Vstupní síní, vybavily
se mu až neskutečně živě vzpomínky, na které by nejraději navždy zapomněl.
Jeho přátelé to naštěstí včas pochopili, a jako by se mlčky domluvili, že
udělají cokoliv, aby Harryho rozptýlili.
Ostatní tolik taktu bohužel neměli.
A tak se znovu našlo několik zvědavců, kteří si na něj ukazovali prstem a
něco si vážným hlasem šeptali.
Většinou šlo o naprosto scestné a nesmyslné informace.
Jenom za včerejší hostinu ve Velké síni slyšel skupinku třeťaček,
přesvědčivě mluvit o tom, jak se postavil skupince Smrtijedů a pouhým
pohledem je dokázal zničit.
O malou chvíli později zaslechl dva studenty pátého ročníku, jak tvrdí,
že Harry má schopnosti, které ještě žádný kouzelník na světě neměl.
„Podle toho, co se tady po škole povídá, jsem nějaký supernadpřirozený
hrdina z jiné planety,“ prohlásil ještě téhož večera Harry kysele v
ložnici.
Jeho kamarádi se hlasitě rozesmáli, jedině Ron se na něj pouze povzbudivě
usmál.
Byl totiž jeden z mála, kdo znal všechny podrobnosti toho večera, jelikož
ke své smůle byl tehdy u toho.
A Harry mu byl za to nesmírně vděčný, neboť, jak si jednoho dne uvědomil,
Ron tam byl pouze proto, že ho chtěl zachránit.
V každém případě, přes letní prázdniny, pokaždé když otevřel Denního
věštce, spatřil nové informace a spekulace, o květnových událostech.
A ať chtěl nebo ne, dohromady dávaly všechny úryvky celou pravdu.
Veřejnost tak při nejmenším věděla, že toho dne, nejenže Voldemort zabil
Jamese a Lily Potterovy, ale také se chystal zabít Harryho, a to vše na
základě jakési věštby, jejíž obsah se naštěstí nepodařilo nikomu dalšímu
odhalit.
Dále bylo známo, že Brumál svedl s Pánem zla souboj, a Harry se mu
dokázal beze strachu postavit.
Nepochyboval, že tahle informace pocházela od Smrtijedů, kteří byli toho
večera uvězněni Brumálovým kouzlem, a později převezeni do Azkabanu.
Harry taky tušil, že to ironií osudu byli právě oni, kdo rozvířili
pověsti o jeho nadpřirozených schopnostech.

„Hele, Harry…“ Hermiona odložila učenici, kterou si až do této zaujatě
četla, a dloubnutím vyrušila svého kamaráda z jeho úvah.
„Ano?“ zeptal se a lehce zatřepal hlavou, aby se mu podařilo úplně se
znovu vrátit do reality.
„Co se stalo mezi tebou a Ginny?“
Harry se na ni zmateně podíval.
„Co by se mělo stát?“ zeptal se podezíravě.
Jeho kamarádka si odfrkla.
„Ale, no tak, nechej toho. Už od včerejší cesty vlakem se k sobě chováte
nějak divně,“ konstatovala vážně.
„Definuj divně,“ zasmál se nepřesvědčivě Harry a pohledem mimoděk
zabloudil ke skupince dívek z pátého ročníku, v jejichž středu seděla
Ginny.
„Ha! Vidíš? Tohle mám na mysli. Pořád po sobě pokukujete, když se ten
druhý nedívá, ale jinak spolu neprohodíte kromě pozdravu ani jedno slovo,
jen se občas uculíte, a hned sklopíte pohled,“ udeřila na něj Hermiona.
„To se ti jenom něco zdá, Hermi,“ snažil se o pobavený tón Harry.
„Hele, já půjdu. Nechal jsem si v ložnici koště a před večeří bych se
ještě rád proletěl,“ vyhrkl rychle, když se jeho kamarádka chystala k
další poznámce.
Opravdu teď neměl náladu řešit, co se stalo. Mimo to, přece si slíbil, že
to nikomu neřekne. Kdyby se někdo náhodou dozvěděl, že…
Ne. Tohle tajemství musí zůstat utajeno.
Koutkem oka ještě zahlédl, jak naštvaně kroutí hlavou a něco si sama pro
sebe mumlá, pak opět vzala do ruky tlustou bichli a dala se do čtení.

Elizabeth seděla sama ve stínu velkého dubu poblíž jezera, lenivě otáčela
stránky jakési knížky, a čekala na své kamarádky.
„Copak Potterová? Dneska bez společnosti?“ ozval se jí nad hlavou jízlivý
hlas.
Ani se nemusela dívat, aby poznala, komu patří.
„Ty jsi dneska taky nějak opuštěný. Nemám pravdu, Malfoyi?“ nadhodila
kysele, přesto se už však nedokázala ubránit lehkému úsměvu.
Vedle ní se s širokým úšklebkem posadil chlapec se světlými vlasy a
bledým obličejem.
„Rád tě zase vidím, Potterová.“
Liz odložila knížku a otočila se na něj.
„Já tebe překvapivě taky,“ pokrčila rameny.
„Tak, jaké jsi měla…“ Malfoy se zasekl uprostřed věty a zatvářil se
rozpačitě.
„Prázdniny?“ doplnila ho Eliz.
„Nemusíš se mnou mluvit, jako by mě mělo všechno, co řekneš, rozhodit,“
podotkla rozmrzele.
Malfoy lehce zrudl.
„Promiň. To jen že… Po tom, co se stalo, jsem si myslel, že…“
„Že doma jenom brečím? Vlastně jo, ale nemůžu se celý život upínat jenom
na vzpomínky. Harrymu se přes to podařilo alespoň částečně přenést, tak
já to snad dokážu jednoho dne, taky ne?“
Povzbudivě se na ni usmál.
„Dokážeš. Určitě to dokážeš,“ řekl přesvědčivě.
Povzdechla si.
„Chtěla jsem ti poděkovat. Za všechno, co jsi pro mě loňský rok udělal. A
tím nemyslím jen to, že jsi mě třikrát zachránil,“ zamumlala a upřela
pohled na své ruce.
„Nemáš zač. Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct,“ odpověděl Draco vesele.
Elizabeth se na něj podívala a v očích jí zajiskřilo. Pak náhle její
pohled ztuhl.
„Co se stalo?“ zeptal se vylekaně Malfoy.
„Pansy. Pozoruje nás,“ konstatovala Liz suše.
„No a?“
„No a? Neměl by ses se mnou bavit, Draco.“
„Mě je jedno, co si myslí ostatní. Já se s tebou chci bavit, Potterová,“
namítl uraženě.
„Já s tebou taky. Ale pochop to. Sám moc dobře víš, že žiju jenom proto,
že jsi mě zachránil. Nebýt tebe, ON by mě zabil. Pokud by se mu doneslo,
že jsme přátelé, došlo by mu, kdo mě tehdy varoval. A pomstil by se ti,“
vysvětlila vážně.
Malfoy svěsil hlavu.
„Máš pravdu,“ zamumlal zkroušeně.
Liz ho chvíli pozorovala.
„Podívej, to, že to před ostatními musíme skrývat, neznamená, že nadále
nemůžeme být přátelé,“ nadhodila a snažila se znít jistěji, než si sama
připadala.
Lehce se pousmál.
„Pansy už nás ale stejně viděla,“ podotkl.
„A pořád nás pozoruje. Tak pro jednou předveď to, v čem jsi byl až do
minulého roku nejlepší. Nadávání mladším studentům,“ zasmála se Elizabeth.
„Dneska ti to nejenže odpustím, ale rovnou i schválím,“ dodala po chvíli,
když na ni její nový kamarád nevěřícně hleděl.
Draco se zazubil, mrkl na ni a pak nasadil svou starou známou masku
nadřazenosti.
„Dávej si pozor ty jedna malá napůl mudlovská potvoro. Nebo dopadneš
hodně špatně. A tvůj bratříček nemůže být všude, aby tě ochraňoval.
Zvlášť, když Goyle slíbil, že ho při nejbližším zápase ve famfrpálu z
toho jeho koštěte shodí odrážečskou pálkou,“ řekl dostatečně hlasitě, aby
to slyšela i Pansy, která se hlasitě zařehtala a zatvářila spokojeně.
Elizabeth nasadila vystrašený výraz, a dokonce se jí – s velkým úsilím –
podařilo vymáčknout jednu falešnou slzu.
„Co po tobě chtěl, Lizzie?“
K Potterové běželi její dvě nejlepší kamarádky Caroline a Jenna.
Tvářili se ustaraně.
Eliz si rychle setřela slzu z tváře.
„Jako vždycky. Už jste přece o Malfoyovi slyšeli. Jediné, co umí je
vyhrožování,“ zamumlala.
„Nechceš to říct Harrymu?“ strachovala se Jenna.
Zavrtěla rozhodně hlavou.
„Ne. S ním si poradím sama,“ slíbila Elizabeth a pohledem zaloudila k
Dracovi, který se teď od ní, v doprovodu party Zmijozelských, vzdaloval.
„Opravdu si s ním poradíš?“ ptal se jí zákeřně její vnitřní hlas.

Harry sestupoval se svým koštětem na rameni po schodech do Vstupní síně.
Na jejím prahu se však zastavil.
Pohledem vyhledal místo, kde před více jak třemi měsíci čekal na smrt.
A kde na svou smrt čekali James a Lily.
Unaveně se opřel o stěnu sálu.
„Trápí tě vzpomínky, Pottere?“ uslyšel z rohu tichý hlas.
Otočil se a spatřil zmijozelského chlapce s tmavými vlasy, sedět
osamoceně u chladné zdi.
V rukách držel něco, co připomínalo starý a polorozpadlý deník.
„Co tady děláš, Blacku?“ zeptal se a pokusil se, aby to neznělo moc
podrážděně.
Pořád se nedokázal rozhodnout, jestli mu Japserova nová osobnost začíná
být sympatická, nebo ještě stále nesnáší jeho staré já.
„Snažím se najít klidné místo,“ nadhodil a ukázal na knížku ve svých
dlaních.
„První den školy, a ty už studuješ?“ nadzvedl Harry obočí.
Jasper se zasmál krátkým štěkavým smíchem, který zdědil po svém strýci.
„Tohle není učení,“ zavrtěl hlavou.
Harry pochopil, že z něj nic konkrétního nedostane a chystal se k odchodu.
Pak se však rozpačitě zastavil a otočil.
„Podívej, já…“ začal pomalu, ale Black ho přerušil.
„Nemusíš mi děkovat. Už to udělala Grangerová,“ zamumlal s nosem
zabořeným do zažloutlých stránek.
Harry přešlápl na místě.
Oba chlapci si naráz vzpomněli, že přesně tady stáli společně bok po
boku, a bojovali proti Belatrix Lestrengové.
„Netušil jsem, že to uděláš,“ podotkl Harry tiše.
Black se křivě usmál.
„Ani já ne.“
„Je mi líto, co se stalo v tvojí rodině,“ řekl Harry.
Jasper na malý moment zvedl pohled.
„Prostě jen máme odlišné názory na to, co je naší povinností, a co už je
zbabělostí a zvráceností. Ale já nikdy nebudu litovat toho, co jsem tehdy
udělal.“