"Alex?" ptá se dívka překvapeně. "Strašně jsi mě vystrašila," vyčetla
Alexe.
"Promiň," zamračila se a dívku pustila. "Nevěděla jsem, jak ti dát vědět,
že jsem tu," vysvětlila.
"No…dobrá," akceptovala Joann a rozsvítila svíčku. Posadila se na postel
a zářivě se usmála.
"Tak jak jsi dnes pokročila?" zeptala se se zájmem Alexy.
"Pokročila v čem?" nechápala.
"Přeci v zapisování," doplnila a při tom se ušklíbla. Ano, ušklíbla, ne
usmála. Mohla snad něco tušit?
"Jo, jistě v zapisování…Hmm…moc toho nebylo, ale asi se tu zdržím déle,
než jsem předpokládala. Lidé tady stojí za víc než jen za pár zápisků,"
tajemně se usmála.
"Že by naše cizinka někoho potkala?" pošklebovala se Joann.
"Jak se to vezme," odpověděla neurčitě.
"Kdo to je?" zdá se, že Alexa není jediná zvědavá bytost.
"Vlastně nevím, srazili jsme se na ulici," pokrčila rameny.
"Nezeptala ses na jméno?" šokovaně na ni Joann hleděla.
"To ano, ale nechtěl mi ho říct nebo co," tvářila se uraženě, že si někdo
dovolil ji tahat za nos. Ona z něho to jméno dostane.
"A jak vypadal?" pořád na Joannině tváři sídlil ten nedočkavý a mírně
šibalský úsměv.
"Muž, asi takhle vysoký," vyznačila asi pětadvacet čísel nad svými 167
centimetry výšky. To zřejmě Joann nestačilo dle jejího ublíženého výrazu.
"Jak je starý? Třeba toho mládence znám," navrhla, "ale to mi ho musíš
popsat detailněji," upozornila ji a Alex si povzdechla.
"No…mládenec to zrovna není," přiznala.
"Je starý?" podivila se.
"Podle toho, z jakého úhlu se na to díváš," zamyslela se Alexa nahlas.
"Je asi o víc než dvacet let starší než já," zakončila. Joanne se na ni
podezřívavě podívala.
"Líbí se ti?" zase ten úšklebek.
"Cože? V žádném případě. Zajímá mě, protože nenávidím, když mi někdo
odmítá sdělit jméno. Neznáš mě, nevíš o mém perfekcionismu," zamítla
Joanninu domněnku.
"Tak mi ho alespoň popiš," žadonila.
"Hnědé, mírně prošedivělé vlasy," začala s povzdechem, "zelené oči,"
pokračovala ve výčtu.
"Všimla sis jeho barvy očí?" Bohové, ať už jde Joanne s tím vším
vševidoucím úsměvem do patřičných míst. Alexa se na ni zamračila.
"Musím mít všechno dokonalé," odpověděla s přivřenýma očima. "Nejdříve
měl takový nahnědlý plášť, ale podruhé přišel s červeným bez kapuce se
zlatým vyšíváním u krku," popisovala muže.
"Potkali jste se dvakrát?" vypískla Joann nadšeně.
"Joann, ty ses zbláznila, jestli si vážně myslíš, že jsem se ho snažila
sbalit," zamračila se na její dychtivé oči. Joann příliš nepobrala, co se
jí Alexa snažila sdělit.
"Jak jsi na něho narazila a proč jste se setkali podruhé?" chtěla vědět.
Alexa nenáviděla lidi, kteří se vyptávají a vyptávají a přitom vlastně
neposlouchají odpovědi. Joann je opravdu toho názoru, že potkala svou
"životní lásku". Jak jí má vysvětlit, že to byl prostě chlap, se kterým
se dala do řeči jen díky nepříjemným okolnostem? Joann se zdála být
velikým romantikem, což Alexa nechápala. Vždyť si musela za svůj krátký
život projít spoustou věcí. Ztráta rodičů, bydlení s nevrlým strýcem,
tvrdá práce celý den v jejích pouhých patnácti letech. Proč tedy Alexe
připadá, že svět vidí růžovými brýlemi?
"Joann?" začala opatrně. "Já s tím mužem nechci mít nic společného. Proč
chceš opak?" potřásla nechápavě hlavou. Joanne sklonila hlavu. Otočila se
a sedla si na postel.
"Mám pocit, jako bych tě znala od malička. Jako bys byla moje sestra.
Moje rodina," odpověděla a očima stále pozorovala neviditelná smítka na
podlaze. "Nechci, abys odešla, ale kdybys našla muže, který by tě miloval
a ty jeho, zůstala bys tady," pohlédla na ni se slzami v očích. Alexa jen
nechápavě stála a vstřebávala ta dojemná slova mladé dívky.
"Joann," zašeptala, "vždyť mě znáš jen jeden den. Nic o mně nevíš,"
vysvětlovala jí.
"Vím, že jsi čarodějka," řekla na protest. Alexa jen otevřela pusu a zase
ji zavřela.