Hermiona měla dojem, že jí srdce brzo musí vyskočit z hrudi – bilo teď rychlostí křídel kolibříka. Tam, kde se jí Severus dotýkal, pociťovala spalující žár. A jeho oči! Málem nedýchala, když se k ní naklonil ještě blíž a lehce se otřel svými rty o její. „Vlastně jsem si nechtěl jen povídat,“ řekl po chvíli. Mlčela a snažila se vstřebat, co právě řekl. Tušila, že toho oba dost vypili, ale nebyla si jistá, zda by k něčemu takovému nedošlo i bez alkoholu. „I já jsem chtěla víc,“ zašeptala. Venku už začalo být příliš chladno, dovedla ho proto do Doupěte, odkud se oba odletaxovali do jejích komnat. Když bradavický ředitel vypadl z krbu, zavládlo v místnosti tíživé ticho, v němž byly málem vidět záblesky elektřiny proudící mezi nimi. Uvolnil si vázanku a cítil, jak mu po zádech stéká kapka potu. Ona si z nohou skopla boty a nervózně si o sebe třela plosky. Severus po cestě krby mírně vystřízlivěl. Nevěděl, jestli je nejlepší nápad si s ní něco začít. Vždyť byla jeho podřízená. „Já – asi bych měl - “ začal chraptivým hlasem, ale Hermiona ho přerušila. Odvážně přešla k němu a jemně ho políbila. Snažil se odtáhnout, ale ona se k němu ještě víc přitiskla a polibek prohloubila. Zasténal a pokusil se odstrčit ji od sebe. Hloubavě se na něj zadívala. Ten pohled mu působil hotová muka. Pak mu prsty přejela po rtech a sledovala jeho reakci. Tak moc se jí nechtěl poddat, ale sváděla ho samotná její existence. Zajela mu rukama pod hábit a začala jimi vzrušeně přejíždět po jeho hrudi. Pocítil vlnu extáze, když jednou rukou sjela až do jeho klína. Na okamžik zavřel oči, aby si pročistil mysl. „Hermiono, tohle není dobrý nápad,“ přerušil její snažení a chytil ji za neodbytné ruce. Sevřel její zápěstí, odtáhl je od sebe a znovu se na ni zadíval. Mučivě prahnul nechat ji pokračovat, ale věděl, že by toho hned ráno litovala. „Moc po tobě toužím, prosím. Nechci po tobě nic, Severusi. Nechci lásku. Jen chci s tebou strávit tuhle noc.“ „Hermiono, ráno bys z toho byla nešťastná,“ vyslovil nahlas to, co mu zabránilo opětovat její polibky a doteky. „Ne, ty nic nevíš. Nechápeš to,“ odporovala mu bezmocně. „Já – ty – necítíš to? Vždyť to mezi námi jiskří,“ vysvětlovala zadýchaně. Musel sám sobě přiznat, že má pravdu. Přitahovala ho od první chvíle, kdy ji po šesti dlouhých letech spatřil. Vyzrála v krásnou ženu a vědomí, že chce zrovna jeho, ho ohromovalo. „No tak, Severusi, prosím!“ Její dychtivost ho konečně odzbrojila. Doufal, že Albus tvrdě spí ve svém portrétu v ředitelně, když pustil její ruce a těma svýma hladově přejížděl po jejím těle. Zavzdychala, ale proti náhlému obratu situace neprotestovala. Lačně ji políbil a jí se málem podlomila kolena. Jemně ho proto dokormidlovala k posteli. Nebránil se, místo toho začal rozepínat saténové knoflíčky na boku jejích šatů. Šlo mu to pomalu, takže ona zatím stihla svléknout jeho hábit i košili, kterou měl pod ním. Líbala jeho odhalenou hruď a posouvala se stále níž a níž až ucítil její jazyk u pásku od kalhot. Zavzdychal, což ji ještě víc povzbudilo. Začal jí sundávat šaty. Ona rozepjala přezku od pásku a několika hbitými pohyby kalhoty i s černými boxerkami sundala. Zasypala jeho klín polibky a nakonec ho vzala do úst. Vzdychal teď už skoro nepřetržitě. Nechtěl ale dovolit, aby ovládla situaci, proto se převalil a uvěznil ji pod sebou. Sundal krajkové prádlo a odhalil její bělostné tělo. Začal si s ní pohrávat a dráždit ji. Teď to byla ona, kdo vzdychal a sténal pod jeho doteky. Nemohl přestat. Ani kdyby chtěl, nemohl se od ní odtrhnout. Později, když vykřikla jeho jméno a pevně mu stiskla široká ramena, pocítil příliv zvláštního pocitu. Byla to hořkosladká směsice – naplnění, štěstí a naděje promíchané s ironií. Ona ho chce na jednu noc. A on by ji chtěl napořád. *** „Tak co, Severusi, jak sis užil svatbu?“ vyzvídal Brumbál a přes celou místnost mrkal na Armanda Dippeta. Ti dva se zjevně o něco vsadili. Snape normálně jejich pubertální chování mlčky toleroval, dokázal si totiž představit, jaká to musí být nuda trčet navěky v portrétu. „Báječně. Proklel jsem Weasleyho nejmladšího a vzbudil všeobecný rozruch,“ odsekl naštvaně Severus. Bolela ho hlava a cítil se malátný. Dnes opravdu neměl na jejich hry náladu! „Slyšel jsem od Dilysy, že ho dnes ráno dopravili k Mungovi, kde mu mají odstranit ty nevkusné rohy... Co provedl tak strašného, že jsi ho musel zaklít?!“ Snape se v duchu ušklíbl. Volské rohy neměl Weasley jen tak pro nic za nic – nějakou dobu bude mít díky té kletbě taky problémy s erekcí... „Severusi, na něco jsem se tě ptal!“ dožadoval se Albus odpovědi. Aha, takže odtud vítr fouká. Vsadili se o důvod, proč tomu tupci nechal narůst rohy. „Obtěžoval profesorku starodávných run,“ prohlásil bradavický ředitel zhnuseně. Brumbál se nadechoval k další otázce, ale Severusův pohled ho přinutil mlčet. Po několika minutách napjatého ticha se nakonec Snape rozhodl uniknout Brumbálovu zamyšlenému pohledu do svých komnat. Tiše se zhroutil na postel a proklínal alkohol. Co to včera vyváděl?! Nejhorší na tom všem bylo, že ta mučivá touha, kterou v poslední době pociťoval, nepolevila. Naopak, pokud to bylo možné, ještě se vystupňovala. Musel hned po probuzení utéct z její postele, protože zůstat v její blízkosti bylo pro něj nebezpečné. Ona byla nebezpečná. Konečně si připustil, že mu na ní záleží daleko víc, než by byl ochoten přiznat ještě včera ráno. Když ji na té svatbě Weasley líbal, bylo to, jako by mu v nitru vybuchla bomba vzteku. Všechny emoce potlačované merlinví kolik let se uvolnily. Weasley neměl šanci. A pak, když spolu seděli venku a Hermiona byla tak blízko, – málem jí všechno vyzradil! Byl jen malý krůček od toho jí povědět, že se do ní nejspíš zamiloval. Tichounce zasténal do polštáře. Je pro ni příliš starý. Příliš ošklivý na to, aby se jí mohl líbit. V záchvatu náhlé sebekritičnosti přešel do koupelny a hleděl na sebe do zrcadla. Po válce o sebe sice začal dbát – upravil si zuby a vlasy nosil trochu kratší a perfektně umyté -, nic z toho ale nedokázalo zakrýt přibývající léta. Šediny ve vlasech, hluboké vrásky okolo úst a očí, rýha mezi obočím a jizvy. Pomalu prstem přejel přes nejviditelnější a nejodpudivější ze všech – tu ze střetu s Nagini. „Bombardo!“ zavrčel a ze zrcadla zbyla jen hromádka střepů u jeho nohou. Pokud si ale myslel, že tím uleví své frustraci, zmýlil se. *** Když se Hermiona probudila v neděli ráno a byla v posteli sama, trochu ji to překvapilo. Doufala, že Severus zůstane aspoň na snídani. Nakonec ale trochu posmutněle uznala, že měl nejspíš něco důležitějšího na práci. Celý den nestála za nic – nedokázala se na žádnou činnost pořádně soustředit. Musela stále myslet na uplynulou noc, kdy, jak se zdálo, odhodil Severus veškeré své zábrany. Nikdy ho nepoznala něžného, vášnivého a toužícího. Vzpomínka na to, jak šeptal její jméno, zatímco jí polibky mapoval celé tělo, jí vháněla do tváří červeň. Jenže nezůstal – odešel a celý den se neukázal. Ve středu jí bylo jasné, že se něco stalo. Vyhýbal se jí. Čekala na něj před učebnou obrany, ale prošel kolem ní bez povšimnutí. Jako by byla vzduch. Také přestal chodit na jídlo do Velké síně. V pátek, když se už dvě hodiny bezúspěšně snažila přečíst článek o nových jeskynních nálezech v Runovém mágovi, se rozhodla, že za ním zajde. Poháněná vztekem na to, že s ní nemluví, vtrhla do ředitelny a ani se nenamáhala zaklepat. Albus jen překvapeně zvedl obočí, zato současný ředitel nenechal její vstup bez komentáře. „Slečna Grangerová,“ vyplivl znechuceně. „U mudlů vás nenaučili klepat?“ Ruce se mu mírně třásly. „Och,“ vypravila ze sebe s potížemi. Jeho tón ji zraňoval, ale umínila si, že na sobě nedá nic znát. „Omlouvám se, nechtěla jsem - “ „Teď už je omluva bezpředmětná,“ odsekl. „Tak co chcete?!“ „Promluvit si,“ odpověděla a vrhla nervózní pohled na všechny bradavické ředitele a ředitelky, kteří je se zájmem pozorovali. „O samotě.“ Zamračil se na portréty, které jejich majitelé začali urychleně opouštět. Albus sice chvíli váhal, ale nakonec stačilo, když Severus sevřel v rukou hůlku, a pádil jako o život. „Tak mluvte,“ povzdechl si. „Vyhýbáte se mi?... To jsem nechtěla. Ať se stalo cokoli, můžeme snad být přátelé, ne?... Severusi - “ „Pane řediteli,“ opravil ji nerudně. Oneměla úžasem. Vážně mluví s tím stejným mužem jako v sobotu?! „Dobře, pane řediteli, co jsem pokazila?“ „Nic. To já jsem neměl připustit, aby mezi námi zavládl jiný než kolegiální vztah,“ ušklíbl se. „Mně se ale ta změna líbila,“ prohlásila s uzarděním a koukala do podlahy. „Je mi to jasné. Nejprve jsem zapomněl, že sbíráte skalpy slavných kouzelníků, že?! Potter, Krum, Weasley a jistě mnoho dalších,“ křičel na ni nemilosrdně. Potřeboval ji odehnat, jinak hrozilo, že mu později ublíží. „Chápu, že jste stála i o můj skalp. No tak ho tedy máte.“ Hermionu pálily v očích slzy studu. Aby před ním zakryla, že pláče, otočila se čelem k oknu a předstírala, že sleduje trénink famfrpálového družstva Mrzimoru. „Nechtěla jsem váš – váš skalp,“ pronesla třaslavě, když se trochu uklidnila. Kdyby se otočila, uviděla by v Severusových očích bolest, ale ona tvrdošíjně sledovala postavičky v kanárkově žluté. „Je mi jedno, co jste chtěla nebo nechtěla. Zapamatujte si, že tady v Bradavicích je důležité, co chci nebo nechci já. A já vás nechci nějakou dobu vídat. Takže mi laskavě běžte z očí.“ „Jinak co?“ otázala se vzdorně. Slzy hrozily přetéct jí z očí. „Jinak o tohle místo přijdete.“ *** Ginny, vím, že jsi pořád na svatební cestě. Nechci Tě z ní rušit, proto Ti ten dopis posílám na Grimmauldovo náměstí. Zároveň Tě ale prosím, hned jak si ho přečteš, vyprav se za mnou do Bradavic. Potřebuju Tě. Hermiona Přečtla si celý dopis ještě jednou. Vyzníval zoufale. Ale ona byla zoufalá a opravdu potřebovala s Ginny mluvit. Komu jinému by se taky mohla svěřit? Rychle dopis zapečetila a letaxem odeslala. Bude si muset ještě počkat, protože Ginny a Harry se nevrátí ze svatební cesty dřív než zítra, přesto ale pocítila mírnou úlevu. Plameny opět zezelenaly a do místnosti vpadla Ginny. Ometala si popel z hábitu a usmívala se na šokovanou Hermionu. „Co ty tady, Gin? Měla jsi přece být na svatební cestě?!“ „No a místo toho jsem tady. Důležité je, co se děje s tebou! Co ti Snape - “ „Jak jsi přišla na Snapea?!“ „Mio, musela bych být slepá, kdybych si nevšimla, co se na té svatbě mezi vámi dvěma stalo. Vždyť si o tom cvrlikají i vrabci na střeše... A navíc,“ začala a do krve zrudnula. „O svatební noci jsem se pohádala s Harrym. Bylo mi strašně a napadlo mě, že se zastavím za tebou.“ „Aj,“ vydechla Hermiona a také zčervenala. „Takže - “ „Takže jsem vás viděla,“ dokončila Ginny. „Jakto, že my jsme si tě nevšimli?“ tázala se zmateně Hermiona. „Řekněme, že jste zrovna byli zabraní do – do něčeho úplně jiného,“ zašklebila se Ginny a pátravě si kamarádku prohlížela. „Teď mi asi řekneš, že jsem úplně pitomá... “ začala Hermiona omluvným tónem. „Mio, už jsme se o tom bavily. Mně je to jedno, jen když jsi šťastná. Miluješ ho?“ „Ginny, co je to za otázku?! Samozřejmě, že ne.“ „V tom případě nechápu, proč tady sedíš a brečíš,“ podivovala se. „Pláču pro to, že mohlo být něco víc... Znáš ten pocit, kdy tě někdo přitahuje, ty víš, že to není jen fyzické a chceš ho poznat?“ Ginny přikývla, proto pokračovala: „Tenhle pocit jsem s ním měla. Vím, že jsem byla opilá, ale přesto – bylo to krásné.“ „Mluvíš trochu nesouvisle,“ napomenula ji Ginny. „Nestíhám sledovat tvoje myšlenky.“ Hermiona si povzdechla, ale jala se jí líčit všechno od začátku. Od toho prvního polibku na zahradě Doupěte přes noční události a ranní probuzení až po scénu v ředitelně. Když domluvila, zavládlo ticho. „Bastard,“ ulevila si nakonec Ginny. „Půjdu za ním a řeknu mu, co si o něm myslím,“ vstávala z křesla. „Ne, prosím tě, to ne,“ chytila ji Hermiona za ruku. „Nechci, aby věděl, že mě to tak sebralo. Nakonec, co jsem čekala?! Vždyť jsem mu sama řekla, že je to jen na jednu noc... “ „To ale neznamená, že z tebe bude dělat poběhlici,“ odfrkla si naštvaně. „Zkazila jsem to. Jeho společnost mi byla tak milá, proč jsem to jen komplikovala?“ „Je mi to líto,“ snažila se ji utěšit Ginny. „A dost, Snape mě nevyvede z nálady. Už žádné trápení kvůli tomu sklepnímu netopýrovi!“ slibovala Hermiona. „Radši mi řekni, jak to bylo s Harrym,“ vyzvala ji a kamarádka začala vyprávět. *** Láska. Nepomyslel na to slovo už tolik let. Jenže čím víc se přibližoval ke dnu lahve Ohnivé whisky, tím snadnější bylo si to připustit. Zamiloval se do Grangerové. Přitahovala ho jako magnet a bylo málem nad jeho síly se jí vyhýbat. A když za ním sama přišla do ředitelny – stálo ho veškeré sebeovládání být na ni tvrdý a nepolíbit ji. Snažila se ho přesvědčit, že chce jeho přátelství. Jenže jak mohl být její přítel, když mu její blízkost způsobovala sladkou bolest? Rozhodnutí nevídat ji taky bolelo, ale to měl alespoň ve své moci. Už nechtěl trpět, ne po tolika letech marné lásky k Lily a po dalších letech lásky k Lilyině památce. Teď chápal mága z Bajek barda Beedleho. Kdyby pomohlo vyříznout si srdce, udělal by to.