Hermiona vzpomínala na minulé Vánoce a musela se usmát. Letos nehodlala prožít celé svátky v posteli se Severusem. Chystala se do Doupěte, kde měli trávit Vánoce skoro všichni Weasleyovi. Na rozdíl od loňska jí to ale nevadilo, naopak, těšila se na Ginny a Harryho s malým Jamesem, na George a Angelinu, na Charlieho, Billa a Fleur s Viktorií a Dominique. Dokonce se těšila i na Rona. Díky svému vztahu-nevztahu s bradavickým ředitelem teď čelila svému bývalému příteli daleko statečněji a odhodlaněji. „Jsi zamiovaná a kdo by se v takovém stavu staral o bývalou lásku?“ utahovala si z ní Ginny, když se jí Hermiona svěřila se lhostejností k Ronovi. Sotva týden předtím spolu oba přežili křest malého Jamese Siriuse. „Prosím tě, zamilovaná?! Vždyť mezi námi jde jen o sex,“ odporovala jí hned, ale ve skytu duše musela dát Ginny za pravdu. Opravdu Severuse milovala, i když o trochu jinak než Rona. Jenže žádná láska není stejná. „Jo, o sex? Takže kvůli tomu, že tě nemiluje, jste spolu strávili loňské Vánoce, Velikonoce i letní prázdniny?!“ „Jistě,“ odvětila důstojně Hermiona. Tak, jak si byla jistá svojí láskou, tak si byla jistá i tím, že Snape k ní necítí nic. Byl stále stejně sarkastický, náladový a místy až chladný. „Chystáš se na Vánoce k našim?“ změnila téma Ginny. „Nebo budeš někde s netopýrem?“ ušklíbla se. „Ne, pojedu do Doupěte. Co bude dělat Severus, to nevím, ale chci si letos užít pravé rodinné svátky,“ mrkla na kamarádku. „Můžu si Jamieho ještě pochovat?“ otázala se. Sedmiměsíční chlapeček se právě vzpouzel v matčině náručí a natahoval drobné pěstičky k „tetě Mie“. „Jasně,“ přisvědčila Ginny a malého Jamese jí podala. Bouchnutí vchodových dveří je upozornilo na návrat hlavy rodiny. „Ahoj,“ zdravil vesele Harry. „Co ty tady děláš, Hermiono? Nemáš být v Bradavicích a šikanovat studenty?“ zeptal se se smíchem a oklepával si sníh z hábitu. „Dneska odpoledne mám volno,“ vysvětlovala, „a potřebovala jsem nakoupit nějaké dárky.“ „A taky se přišla pomazlit s malým,“ dodala Ginny a usmála se na Harryho, který ji něžně políbil. „Jistě, James má předpoklady získat srdce každé ženy,“ prohlásil pyšný otec. „A když jsme u získávání srdcí, Hermiono, jak jsi na tom s Ronem?“ Oslovená dívka se trochu začervenala – nikdo kromě Ginny nevěděl, že spí se Snapeem, a tak si všichni mysleli, že nikoho nemá a brzy se dá dohromady s Ronem. „Harry, už jsme o tom mluvili. Je to minulost.“ „Pro něj to ale očividně minulost není... Od toho křtu nemluví o ničem jiném, než o tobě,“ začal opatrně Harry a zkoumavě si ji prohlížel. Ginny mu varovně stiskla paži, ale nevšímal si toho a pokračoval: „Vážně, Hermiono, mám pocit, že by rád, kdybyste si mohli aspoň promluvit... Chystáš se být o Vánocích zase v Bradavicích, nebo budeš v Doupěti?“ „Molly mě pozvala do Doupěte a já jsem neodmítla. I když jestli mě čeká pohovor s Ronem, možná to ještě zruším,“ zabručela naštvaně. Tyhle citové výlevy čím dál víc nesnášela. Nechtěla se Rona dotknout – upřímně doufala, že by časem mohli být zase všichni dobří přátelé. Pokud ale odmítne dát se s ním zase dohromady, nejspíš ji prokleje. „Hermiono, no tak, to bys nám neudělala,“ přemlouval ji. „Ne, neboj, do Doupěte se hrozně těším. Jen představa vážného rozhovoru s Ronem je trochu děsivá,“ skoro kňučela. „Hermiono, už skoro rok a půl jsi sama... Mysli trochu na budoucnost – myslel jsem, že chceš rodinu – děti,“ dělal jí přednášku. Než ale stačila šokovaná Hermiona něco namítnout, vložila se do toho Ginny. „Harry, to by stačilo. Hermiona má svůj život. A upřímně, Ron by byl schopný ji zase zklamat,“ prskla. „Díky, Ginny,“ ocenila to. „Teď už bych měla jít,“ dodala a chladně si změřila Harryho, který se ani neobtěžoval nahodit omluvný úsměv. Podala Jamese zpátky Ginny, přešla ke krbu a nevšímaje si jejich protestů vhodila do ohně zelený prášek. Vrhla poslední pohled na zamračenou Ginny a odletaxovala se do svých bradavických komnat. Severus už na ni čekal. Ačkoli prvotní náboj jejich postelového vztahu trochu vyprchal, pořád ho zbylo dost na to, aby bez sebe nevydrželi dlouho. Seděl za jejím psacím stolm, nohy nahoře a v prstech točil hůlkou. „Ahoj, vykoupila jsi Harrod's?“ otázal se s jedním ze svých typických úšklebků. „Překvapuje mě, že vůbec něco tak mudlovského znáš,“ opatila mu stejnou minicí. „Ale musím tě zklamat, jen jsem se stavila u Ginny a Harryho.“ „A jak se má hrdina Potter?“ optal se jízlivě. „Dobře. A malý Jamie je kouzelný.“ „Jistě, když má takové kouzelné jméno – James Sirius,“ zavrčel ředitel a přitáhl si dívku na klín. „Nechceš ještě změnit názor na ty Vánoce?... Loni nám přece spolu bylo dobře, ne?“ Chvíli vyčkávala, než mu odpověděla, protože si chtěla přsně promyslet, co má říct. „Já se do Doupěte těším, víš? Vzhledem k tomu, že nebudu mít asi nikdy jinou rodinu než jsou Weasleyovi... “ „Co to povídáš?“ skoro se rozzlobil. „Harry o tom dneska začal a já jsem si uvědomila, že má pravdu. Je mi šestadvacet a nemám nikoho, s kým bych ji založila,“ povzdechla si a upřeně hleděla před sebe. Jinak by si možná všimla záblesku bolesti v jeho očích – chce děti, ale ne s ním... „Ale no tak, máš přeci času dost, ne?“ snažil se ji konejšit. Také se na ni nedíval. Kdyby ano, neunikl by mu stín trápení, který přelétl její obličej – nevadilo by mu, kdyby se vdala a měla děti s někým jiným... „Zapomeň na to,“ začala po pár minutách ticha. „Vůbec jsem s tím neměla začínat. Je to můj problém a srovnat se s tím taky musím sama.“ Na to už Severus nenašel odpověď. Radši sundal Hermioně teplý plášť, který měla pořád kolem ramen, a tmavě červené propínací vlněné šaty, takže před ním nakonec stála jen v nadkolenkách a spodním prádle. Znaleckým pohledem ohodnotil to nádherné tělo a pak profesorku starodávných run odnesl do ložnice, aby zahájil oblíbenou kratochvíli na dlouhé zimní večery. *** Vánoce přišly jako každoročně příliš brzy, takže noc před odjezdem z Bradavic strávila mezi rolemi vánočního papíru a s kousky lepící pásky všude po těle. Mohla samozřejmě zabalit dárky pomocí chytrých balicích kouzel, jenž dokonce dokázaly vyčarovat i různé parádičky jako jsou ozdobné vějířky a stromečky, místo toho se s tím ale pachtila po mudlovsku. Severus se nabízel, že jí s tím pomůže, ale nedovolila mu to. Neměla mu za zlé, že nechápal pravý význam jejího počínání, vždyť to popravdě uměla jen těžko zdůvodnit i sama sobě. Nejspíš to byl nějaký druh pocty rodičům a zcela jistě jí to pomáhalo navodit tu správnou vánoční atmosféru. „Hermiono, ty to ještě nemáš?“ vyrušil ji z rozjímání Severus. Jako obvykle nezaklepal a rovnou vtrhl dovnitř, což se mu málem stalo osudným – zakopl o obrovského plyšového medvěda a natáhl se jen kousek od zlověstně vyhlížejícího kovového nástroje. „Co to je?!“ otázal se a záhadný předmět potěžkával. „To je kliková hřídel, je to pro Artura,“ vysvětlovala mu. „A hotová ještě nejsem, mám sotva půlku,“ povzdechla si a pohledem přejela dosud nezabalené knížky, sametovou podlouhlou krabičku z klenotnictví, balíček Weasleyovských velevýbušných rachejtlí a sadu kouzelných pastelek. „Kliková co?!“ „Hřídel. Je to něco do auta. Já sama tomu moc nerozumím, ale Artura to zajímá. A ještě jsem mu k tomu koupila knížku o autech,“ řekla a pyšně mu ukazovala objemný svazek. „Tak to tě nebudu rušit... Jen jsem ti chtěl dát dárek, když zítra odjíždíš,“ vysvětloval. „Aha. No já jsem ti hodlala poslat dárek sem, abys ho měl u postele ráno pětadvacátého. Ale když si budeme dávat dárky už teď,“ zamumlala a odběhla do ložnice. Po chvíli se vrátila a celá zrudlá rozpaky mu podávala balíček ve stříbrno-zeleném papíru. „Vážně bys to ale mohl otevřít až mimo moje komnaty,“ vrhla na něj prosebný pohled. „Dobře. Jak chceš. V tom případě – no, zkrátka, užij si svátky a – měj se krásně. A děkuju,“ zamával dárkem. Bez obvyklého nadšení ji políbil do vlasů a měl se k odchodu. „I já děkuju... A krásné svátky i tobě,“ popřála mu zdvořile, pochybovala však, že poslední větu slyšel, protože už za sebou zavíral dveře. Povzdechla si a zastrčila dárek do kufru – chtěla si ho rozbalit až na Boží hod. Zoufalým pohledem přelétla kupu věcí na zabalení a pak se znovu pustila do práce. *** Byly to nádherné svátky. Molly s Ginnyinou, Hermioninou a Fleuřinou pomocí vyzdobila celé Doupě. Hlavně v obývacím pokoji to vypadalo, jako po výbuchu červeno-bílé bomby. Všechny plochy pokrývaly vánoční drobnosti a ozdoby z papíru, které zručně vyčarovala Ginny. Dva dny před Božím hodem nasněžilo – celý dům se zachumlal do bělavé peřiny z vloček. Všichni náhle zapomněli, že jsou dospělí a radostně se koulovali s malou Victorií. Artur zůstal v domě s malým Jamesem a Dominique, kteří byli na zimní radovánky příliš malí. Ron s Georgem a Angelinou dorazili na Štědrý den ráno s obrovskou kupou dárků a živým krocanem. Moly na ně hleděla krajně nedůvěřivě, když ale zjistila, že Victoria je ze zvířete nadšená, odpustila jim. „Kdy dorazí Percy?“ otázal se Ron matky, když s všichni směstnali ke stolu. Na kuchyni Hermiona použila důvtipné zvětšovací kouzlo, takže se mohli najíst pohromadě. „Percy má prý hodně práce,“ povzdechla si Molly nešťastně. „Oslaví to letos s Audrey a dětmi doma.“ „A já jsem se na Molly tak těšila,“ fňukala Victorie. S malou Molly si byly poměrně blízké – sestřenice byla jen o necelý rok mladší a tak mezi oběma dětmi vládlo přátelství. „Vic, dojez ten dezert a půjdeš spát,“ oznámil jí otec. „Ale taťko, já si chci ještě užít strejdů,“ mrkla směrem k Ronovi a Georgeovi, kteří jí byli nejvzácnější. „Zítra, jo?“ domlouval jí Ron. „A když to rychle dojíš, půjdu tě uložit,“ navrhl děvčátku George a vysloužil si tak hřejivý pohled od Angeliny. „Letos je to stejně blbý,“ řekla místo pozdravu na dobrou noc. „Pročpak, koťátko?“ vyzvídala paní Weasleyová. „Protože tady není nikdo v mým věku, babi. Teddy je merlinvíkde a s mrňousama,“ vrhla ošklivý pohled k dvěma kolébkám, ve kterých pochrupávala Dominique a Jamie, „není žádná legrace!“ „Ta malá je vážně ďábel,“ pravil George, když se o půl hodiny později připojil k posezení v obýváku. „Vážně, Fleur, taky jsi byla taková jako dítě?“ Místo dotázané ale odpověděl její manžel. „Bojím se, že Vic je kombinací děsivých genů obou svých rodičů,“ rádoby ponuře pronesl Bill. „A stejně tak na tom určitě bude i Dominique.“ „No, to se skoro bojím – my bychom vám totiž chtěli s Angelinou něco říct,“ začal George a pohlédl na manželku. „No - Molly, Arture,... v létě čekejte další vnouče,“ oznámila Angelina. „Páni, když je ten čas na přiznávání, tak my s Harrym taky čekáme v létě přírůstek,“ zahlaholila do všeobecného hluku způsobeného radostnými výkřiky a gratulacemi Ginny. Hermiona tu šťastnou novinku už asi týden věděla, ale znovu ji bodl malinký osten žárlivosti. Taky si přála rodinu, jakou má Ginny. Jenže jí nezbylo nic – rodiče, přítel, budoucnost... A k všemu milovala muže, který ji bral jako věc ve své posteli. Všechny ty emoce ji hrozily ovládnout, proto se nepozorovaně zvedla a vyplížila ven. Jedna z posledních prosincových nocí byla chladná. Sníh jiskřil v paprscích měsíce a pláň za domem vypadala jako bílé moře. Vítr ji nemilosrdně profukoval až začala litovat, že si nevzaha hůlku nebo plášť, když vtom jí na rameno dopadla čísi ruka. „Na,“ zamumlal potichu příchozí a podával jí teplý kabát. Vděčně ho přijala a dokonce se přinutila malinko se na Rona usmát. „Viděl jsem tě, jak jdeš ven, a říkal jsem si, že ti bude zima,“ pravil na vysvětlenou. „Díky.“ „Taky s tebou potřebuju mluvit, víš?“ Místo odpovědi jen neznatelně kývla. „Za ten rok jsem se změnil,“ začal. „Uvědomil jsem si, že jsem byl blázen, když jsem tě nechal, Mio. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo... Bez tebe jsem ztracený.“ A když ani po tomhle prohlášení nepromluvila, dodal: „A taky jsem ti chtěl dát vánoční dárek. Nemusíš mi dávat odpověď hned, ano? Prostě si to promysli... Chci ti dokázat, že jsem se změnil, takže ti dávám čas. Rok, Mio. A pak bych rád znal tvoji odpověď,“ dokončil monolog, vtiskl jí do ruky malou krabičku a dlouhými klátivými kroky zašel zpět do Doupěte. Stála tam pod hvězdnou oblohou a byla celá zmatená. V krabičce našla zlatý kroužek s drobným bílým kamínkem, kterým ji Ron nejspíš zrovna požádal o ruku. Nevěděla, jak mu má říct, že miluje někoho jiného – nešťastnou, ale o to silnější láskou. A chce mu to vůbec říkat? Dobře věděla, že on je její jediná šance na aspoň trochu normální život, na rodinu a štěstí. Ačkoli její srdce patřilo někomu jinému, věděla, že s Ronem by vyšla. Navíc by ji netrápila žádná z jeho avantýr – když by ho nemilovala, jak by mohla žárlit? Nakonec ji ale přemohl chlad a vědomí, že Ginny jistě neunikl jejich rozhovor a teď v Doupěti čeká na novinky. Přitáhla si proto kabát blíž k tělu a také se vydala do domu. „Tak povídej,“ vyzvala ji kamarádka a potlačila zívnutí. „Všichni už šli spát a myslím si, že ani nepostřehli, že ty a Ron jste nešli k sobě do pokojů, ale ven.“ „To se mi docela ulevilo,“ odpověděla jí Hermiona. „Výslech bych asi nepřežila.“ „Mám si to vztáhnout i na sebe?“ pozvdla Ginny obě obočí. „Ne, samozřejmě, že ne! Ty jsi přece jako moje sestra! Moje nejlepší kamarádka. Komu jinému bych se asi měla svěřit, když ne tobě?“ „Tak spusť,“ vyzvala ji Ginny a hlavou jí bleskla myšlenka, jak je to ironické. Kdysi tady spolu seděly a řešily, jak by Ginny mohla zapůsobit na Harryho. A stačilo několik let a role se obrátily. „Připadám si stará -,“ začala Hermiona, ale Ginny ji rázně přerušila. „Není ti ani třecet, Hermiono! Jsi v těch nejbáječnějších letech!“ „Nepřerušuj mě,“ napomenula ji trochu podrážděně Hermiona. „Chtěla jsem říct, že si připadám stará na to, honit se za přeludy... Jak jsme mluvily o Severusovi – já ho vážně miluju. Chápu, že to nemůžeš dost dobře pochopit, protože ho neznáš jinak, než jako protivného sklepního netopýra. Ale já jsem ho párkrát zažila bez té masky. Za těmi hradbami je milý a citlivý... Ale o to nejde, prostě miluju ho, ale vím, že on nic takového necítí. Jenže já – já chci rodinu. Dítě... Děti.“ „Ach, Hermiono,“ nevěděla Ginny, jak jí má poskytnout útěchu. „Ginny, bylo by moc špatné vzít si Rona, ačkoli ho nemiluju tak, jako Severuse?“ „Ron je můj bratr,“ řekla váhavě Ginny. „Mám ho nesmírně ráda a myslím, že ty taky, i když možná ne tak, jako Snapea. A jsem si jistá, Hermiono, že vy dva byste spolu byli šťastní... A o nic víc snad nejde, ne? Nemusíš mu přeci říkat, že existuje někdo jiný. Když dokážeš pro svoji rodinu zapomenout na Severuse, pak je to správná volba... Ale říkám ti narovinu, jestli to nedokážeš a budeš se kvůli tomu trápit, neublížíš jen sobě... “ „Já vím,“ šeptla Hermiona. „Mám rok na to to zjistit... “ *** Hodiny nad krbovou římsou právě odbily druhou hodinu ráno a on se probudil ze známé noční můry. Před chvílí ještě sledoval, jak mu Hermiona mizí v Zapovězeném lese, a teď jen zmateně ostřil na nebesa své postele. Náhle si uvědomil, že už je Boží hod, a rázným pohybem vstal z postele. Rozhodl se, když mu Hermiona balíček předala, že si ho podle jejího přání nechá až na božíhodové ráno. Teď se ale vydal do pracovny, kde dárek nechal ležet pod smrkovou větví ve váze, jenž mu sloužila jako vánoční stromek. Opatrně roztrhl balicí papír a nechal si do dlaní vyklouznout zeleno-stříbrnou tkaninu. Když oblečení rozprostřel, zjistil, že je to nádherný, v zmijozelských barvách vyvedený hedvábný župan. Vypadla z něj malá cedulka s Hermioniným písmem. Severusi, doufám, že se nebudeš zlobit, ale tenhle župan ti dávám, aby sis pořád nepůjčoval ten můj. Chvíli jsem přemýšlela o černé barvě, jenže tohle je daleko lepší. Snad se ti bude líbit. Líbá Hermiona Celý vzkaz si přečetl nejméně třikrát a doslova očima laskal každou křivku jejího elegantního rukopisu. Stýskalo se mu a zároveň pociťoval slabounký záchvěv štěstí – poprvé po tolika letech dostal opravdový a nefalšovaný vánoční dárek. Přešel k oknu a směrem, kterým tušil kdesi v dálkách Doupě, vyslal děkovnou myšlenku. A/N: Uplatním metodu, kterou jsem se naučila na tomhle fanu - dokud tady nebude aspoň 10 komentářů, nebude nová kapitola. A jak říká Snape - já nevyhrožuju, já oznamuju!