Na božíhodové ráno se Hermiona probudila nezvykle brzy. Mohla za to Victoria poskakující po její posteli a řvoucí: „Teto Mio, probuď se! Je ráno a Santa tu nechal dárečky!“ „Victorie, ty už máš dárečky rozbalené?“ ptala se jí Hermiona rozespale a šátrala po hůlce. Na okamžik si představila, jak sesílá na dítě umlčovací kouzlo, nakonec si ale pouze přivolala hromádku oblečení. „Jasně. A všichni už jsou vzhůru a čekáme se snídaní jen na tebe. Babička Molly nechtěla, abych tě budila, ale já jsem utekla strejdům,“ chubila se. „No jo, tak už jdi dolů a řekni, že tam za minutku jsem, ano?“ snažila se ji Hermiona přimět k odchodu, zatímco si pod noční košili oblékala kalhoty. „Jasně. A, teto Mio, nemůžu ti pomoct s rozbalováním dárků?“ „Ale dobře, tak si jeden vezmi a dole mi ho rozbal, ano? Bude to překvapení,“ navrhla. Děvčátko s despektem přehlédlo hromadu dárků v nohách Hermioniny postele a neomylně se vrhlo po krabičce od Rona ležící na nočním stolku. „Ne, tu ne!“ snažila se ji zadržet Hermiona, ale Victorie si to už pelášila dolů. Panikou zamlžený mozek jí radil okamžitě se za holčičkou vydat, její racionálnější já jí ale napovědělo, že tím na sebe jen přitáhne nežádoucí pozornost. Dooblékla se proto a ze všech sil se snažila nasadit neutrální výraz, než se vydala dolů na snídani. „Podívej, babi, co dostala teta Mia,“ ukazovala právě Victoria prstýnek Molly. Hermiona v duchu zasténala. Molly byla poslední, kdo by nechal celou věc bez povšimnutí. „Ukaž... Vicky, kdes to sebrala? Tos vzala mamince?!“ „Ne, to měla na nočním stolku teta Mia,“ odporovalo děvčátko. Svým pronikavým hláskem přitáhla Victoria pozornost všech v místnosti. „To je moje,“ prohlásila pevným hlasem Hermiona, když sešla ze schodů. Silou vůle se snažila přimět krev, aby se jí nehrnula do tváří. „Hermionko, od koho jsi to dostala?“ vyptávala se hned Molly. „Počkej – vy jste – zasnoubili jste se s Ronem?!“ Paní Weasleyová vypadala na omdlení radostí. Pověsila se Hermioně kolem krku a začala se vyptávat na tisíc věcí – kdy ji Ron požádal o ruku, jak ji požádal o ruku, kdy bude svatba a málem i jak se budou jmenovat jejich děti. Mollyinu tirádu přerušil Ron, který se právě vrátil z venku. Na zbrusu novém weasleyovském svetru měl sníh a v rukou svíral Denního věštce. „Četli jste dneska noviny? Už jsem kvůli tomu byl na ministerstvu a nevypadá to dobře,“ prohlásil unaveně, odložil Věštce na stůl a posadil se. „Rone, Ronánku, proč jsi mi nic neřekl dopředu?“ vyčetla mu ihned Molly. „Já jsem to přece dopředu nemohl vědět!“ hájil se. „No jistě, chápu, že dokud ti neřekla ano, nevěděl jsi – ale stejně jsi mohl - “ „Cože? O čem mluvíš, mami?“ přerušil ji s vykulenýma očima. „A o čem mluvíš ty?!“ „Mluvím o té krádeži na ministerstvu. Je to všechno v novinách, protože před Ritou se samozřejmě nic neutají. Ze skladu zkonfiskovaných materiálů někdo ukradl knížky od Malfoyů,“ střelil pohledem k zakaboněnému Harrymu. „Myslíš, že to byl -,“ chtěl druhý z bystrozorů rozvíjet své doměnky, ale paní Weasleyová se synova zasnoubení nehodlala jen tak vzdát. „Ronalde Weasleyi, proč jsi mi neřekl, žes požádal Hermionu o ruku?“ dotírala. „Nejspíš proto, že se k tomu ještě nevyjádřila,“ zamumlal Ron s pohledem upřeným na hrnek stejně červený, jako jeho uši. „Ale, já myslela...,“ Mollyin pohled létal od jednoho ke druhému jako na tenise. „Ron mi dal čas na rozmyšlenou a já ho hodlám využít,“ musela ho zachránit. „Kolik času?“ vypálila Molly. „Rok,“ nešťastně si povzdechl Ron a pohledem stále propaloval stůl. Paní Weasleyová se už už nadechovala k proslovu – nejspíš chtěla Ronovi i Hermioně vyhubovat, že se okamžitě nevezmou, - pan Weasley ji ale rázně utnul. „Molly, drahá, tohle je jen jejich soukromá záležitost. Ty, já, ani nikdo jiný nemáme právo jim cokoli radit nebo nedejmerlin vyčítat... A teď bych si rád poslechl, co to vlastně na tom ministerstvu bylo.“ Hermiona, které obrat v konverzaci vyhovoval, se chopila novin a začala předčítat. Krádež na ministerstvu (Od naší zvláštní zpravodajky Rity Holoubkové.) Z přísně střeženého oddělení se ztratily předměty úzce související s černou magií. Ministerstvo je ale zmatené a netuší, kdo mohl obávané knihy zabavené Luciusi Malfoyovi ukrást. Dnes v noci, pravděpodobně mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní, došlo na ministerstvu k dosud neobjasněné krádeži. Ze skladu zkonfiskovaného majteku zmizelo několik knih zabavených před šesti lety z knihovny na Malfoy Mannor. Mezi zcizenými knihami je podle zdroje z ministerstva, který si z obavy o ztrátu zaměstnání nepřeje být jmenován, několik zvláště ošklivých, jenž se zabývají černou magií. Oficiální vyjádření někoho z ministerstva se nepodařilo získat a to i přesto, že byli osloveni všichni čaromluvčí. Sám ministr kouzel Kingsley Pastorek se k události odmítl vyjádřit a snažil se zabránit medializaci kauzy. Největší obavy vyvolává v kouzelnickém společenství zvláště fakt, že ministerstvo bylo posíleno před několika lety nejmodernějšími bezpečnostními kletbami. Navíc byla vyčleněna skupina bystrozorů, kteří budovu čtyřiadvacet hodin denně střeží. Jak se tedy neznámému pachateli podařilo dostat dovnitř je záhadou. Denní věštec se pokusil kontaktovat i pana Luciuse Malfoye... „Bla bla, podrobnosti žádné,“ dokončila Hermiona a přes okraj novin všechny přítomné přejela pohledem. Molly vypadala, jako že se v duchu sále zaobírá svatbou nejmladšího syna, ostatní se ale zamyšleně mračili. „Musel to být někdo zevnitř,“ pronesl zadumaně George. „Nikdo jiný se tam přece přes ta posílená bezpečnostní opatření nemůže dostat... “ „Ale může,“ odporoval mu Harry. „Když jsme pátrali po viteálech, taky jsme se na ministerstvo dostali. A to byla úroveň zabezpečení jen o něco nižší.“ „Souhlasím s Harrym, opravdu nadaný čaroděj tam pronikne bez obtíží,“ přidala se Hermiona k diskuzi. „Vždyť v pátém ročníku jsme si klidně došli až do Síně věšteb. A s námi partička Smrtijedů.“ Bavili se takhle ještě hodnou chvíli, ale pak je vyrušila Victoria, která se už nudila. George s Ronem a Charliem se tedy zvedli od stolu a šli s ní hrát Řachavého Petra. Hermiona zamyšleně prohrabovala míchaná vajíčka na svém talíři, přesto si ale všimla pohledů, kterými ji provrtávala paní Weasleyová. Bylo jasné, že před manželem už o zásnubách neřekne ani slovo, Hermiona měla ale nepříjemný pocit, že jakmile se Artur půjde vrtat do kůlny v mudlovských zařízeních, Molly spustí. Aby tomu předešla, rychle se zvedla, zamumlala cosi o tom, že jí není dobře a zmizela do svého pokoje. „Odjíždíš?“ dostihla ji na odpočívadle Ginny. „Ne – vlastně asi ano... Ještě jsem o tom moc nepřemýšlela, ale nechce se mi tady zůstat s tvou mámou a tisícem jejích otázek a rad,“ přiznala Hermiona. „Pomůžu ti zabalit,“ navrhla místo odpovědi Ginny a obě odkráčely do Percyho bývalého pokoje, kde Hermiona přes svátky spala. „Víš, neuraž se, že se do toho pletu, ale měla bys Snapeovi – tedy, měla bys Severusovi všechno říct.“ „Ne, Ginny, to v žádném případě!“ „Proč ne? Čeho se bojíš?“ otázala se Ginny překvapeně. „Copak je to tak těžké pochopit?!“ rozčílila se Hermiona. „On je Snape – Severus Snape, chladný ředitel. V životě miloval jen jedenkrát a od té doby... Prostě mu nikdy nic takového neřeknu, protože by se mi vysmál.“ „Tohle nevíš!“ umanutě se ji snažila přesvědčit Ginny. „Zatím jsi mu nic neřekla, tak ja můžeš vědět, jak by reagoval?... Říkala jsi přece, že pod tou maskou je to fajn chlap. Tak za tím fajn chlapem běž a konečně mu řekni, že ho miluješ!“ Hermiona přidala do kufru poslední pár ponožek, sebrala z nočního stolku knížku a nakonec se obrátila ke kamarádce: „Ginny, o tomhle nic, opakuju nic, nevíš. Takže se do toho nepleť,“ odsekla chladně. „Vyřiď všem pozdravy a řekni, že jsem dostala naléhavý dopis z Bradavic.“ „Dobře,“ kývla Ginny. „Hermiono -,“ chtěla se ještě aspoň omluvit, ale Hermiona ladnou piruetou zmizela. *** Nikdy nepila sama. Alkohol brala jako společenskou záležitost – přípitek při oslavě, přiťuknutí s přáteli nebo doplněk k dobrému jídlu. Dneska se ale potřebovala opít. Potřebovala na chvíli zapomenout na své dilema. Prsten v kapse jako by vážil nejmíň deset kilo. Zhroutila se do křesla a kouzlem vystřelila zátku z výborného červeného, které měla schované pro zatím blíže nespecifikovanou příležitost. Nejspíš pro pěkný večer se Severusem. Teď si nalila štědrou dávku a nechala svůj mozek běžet na volnoběh. Stejně jako celou cestu z Prasinek přemýšlela o tom, jak by se měla zachovat. Ginnyina slova jí vrtala hlavou – měla by opravdu být k Severusovi upřímná? Jenže co by tím získala? Byla si naprosto jistá, že mezi nimi z jeho strany nejde o nic víc, než o postel. Přinejlepším by ji taktně odmítl. To by ale nesměl být on. Takže bylo spíš pravděpodobnější, že ji nějakým krutým způsobem zesměšní. Ne, prostě mu to nikdy přiznat nemůže. Kdyby ji přece měl rád, už dávno by jí to dal nějak najevo... Zůstala jediná možnost, jak být aspoň trochu šťastná - vzít si Rona. Jednou ho milovala a klapalo jim to, tak proč by to nemohlo vyjít i teď? Ale než se odhodlá zapomenout na Severuse, stráví s ním ještě posledního půl roku. Bude s ním celé léto – stejně jako předchozí prázdniny budou v domku u moře. Budou se milovat, hrát šachy, bude mu vařit a poočku ho pozorovat, když si čte nebo když míchá nějaký složitý lektvar... Skoro se rozbrečela při tom pomyšlení, že mu dá sbohem. A pak dalších šest měsíců na to, aby se od něj oprostila; to Ronovi dluží. A konečně potom, za dvanáct měsíců, bude ze současné Hermiony Grangerové někdo jiný. Zapomene na Severuse Snapea a vezme si Rona... Přibližně hodinu upíjela červené víno. Pod stolkem už měla dvě prázdné lahve a v očích trochu skelný pohled. Šest měsíců, pomyslela si chvíli před tím, než ji alkohol a únava přemohly. Posledních šest měsíců – a ona se postará o to, aby na ně nikdy nezapomněl. *** „Severusi, omlouvám se, že tě ruším, ale podle oficiálních postupů tě musí někdo vyslechnout,“ oznamoval Kingsley omluvným tónem Severusovi. „Jde o tu krádež? Myslel jsem, že ministerstvo mě oficiálně prohlásilo za válečného hrdinu. Tomu by odpovídal i ten Merlinův řád... Takže jsem rozhodně nečekal, že ještě někdy budu vyslýchán jako bývalý Smrtijed,“ ušklíbl se Snape. „Je to jen čistě formální,“ domlouval mu ministr. „Proto jsem tady taky já a ne žádný z bystrozorů. Bude to prostě jen pokec starých přátel.“ „Já se nebráním popovídání si, Kingsleyi. Jen mi vadí, že jsem byl sproštěn veškerých obvinění a teď po mě, i když jen 'oficiálně' zase jdete,“ zavrčel. Pastorek se zatvářil rozpačitě a nervózně poposedl v křesle. „Je tu ale pořád spoustu nevyjasněných věcí. A Holoubková čmuchá kolem připravená chytit se jakéhokoli pochybení a rozmáznout ho na titulní straně,“ povzdechl si. „Nevyjasněné věci?“ pozvedl Snape levé obočí. „Třeba to, jak jsi přežil kousnutí Naginiho,“ vypálil Pastorek zvědavě. „Na to se mě ale nikdo nikdy neptal. Ani jsem nemohl odpovědět a vyjasnit to,“ hájil se Severus. „Jistě. Všichni se tě příliš bojí, než aby se vyptávali,“ uchechtl se ministr. „Škoda, že ty se taky netřeseš strachy,“ štěkl nabroušeně. „Jestli o tom nechceš mluvit, nemusíme. Proto tady nejsem. Ale opravdu potřebuju vědět, kdes byl dneska v noci.“ „No kde asi,“ ironicky odsekl. „V posteli a spal jsem. Co bych taky dělal jiného?“ „Třeba rozbaloval dárky,“ pronesl šibalsky Albus. Snape po něm ale hodil vražedným pohledem, takže o vteřinu později už ředitel zase klimbal ve svém rámu. „Brumbál ti může potvrdit, že jsem se z Bradavic nehnul,“ napadlo Severuse. „Jistě. No já jsem stejně nepředpokládal, že bych zjistil něco jiného. To podezření bylo absurdní, ale museli jsme ho prověřit, Severusi... No a když máme formality za sebou – doneslo se mi – jak jsi na tom s Hermionou?“ To už ale Severus nevydržel a utrhl se na něj: „Ven! Ven z mé pracovny a ven z mé školy, Kingsleyi, protože jinak se neudržím a zakleju tě!“ „Nechtěl bych dopadnout jako Ronald Weasley,“ zabručel si pro sebe Pastorek, když byl bezpečně venku. „Stejně ale, něco mezi nimi být musí, jinak by se tak nečertil.“ *** Když se druhý den probudila, rozhodně si nepřipadala vyspaná do růžova, ale měla plán. Hodlala si ty poslední měsíce pořádně užít, takže se rozhodla, že si rozbalí dárek od Severuse a pak mu půjde osobně poděkovat – a rozhodně ne slovy. Roztrhla tmavě modrý papír a vykoukla na ni knížka o lektvarech. Severus byl jako vždycky krajně praktický. Jeho vzkaz zněl stručně. Říkal jsem si, že by se vám hodila do knihovny. S. A/N: Děkuju vám za všechny komentáře (nejen u minulé kapitoly). Díky nim vím, že má cenu v téhle povídce pokračovat. Takže tahle kapitola je věnována všem, kteří zanechali u povídky nějaký komentář. Užijte si to!