Belatrix s posvátnou úctou stanula před ozdobným podstavcem, na němž ležela na zlatě vyšívaném polštářku kovová Maska. Pod nadočnicovými oblouky zely dvě prázdné černé díry. Tam, kde mají normální masky otvor pro ústa, však byl neprostupný kov. Stejně tak chyběly nosní dírky. Starobylý a mocný předmět nedozírné ceny, který kdysi Pán získal na svých cestách. Opatrně natáhla ruku s hůlkou a dotknula se kouzelné bariéry. O tomhle místě sice nikdo kromě Pána zla a několika jeho vyvolených z první války nevěděl, ale bylo třeba být ve střehu. Kdo ví, když mohl zradit Snape… Ochranná kouzla kolem artefaktu se ale zdála stejně neporušená jako ta kolem hradu. Neverbálním kouzlem zrušila některé z nich a druhou rukou s největší něhou, jaké byla schopna, uchopila Masku. Z předmětu tryskalo čiré zlo, jenž zaplavovalo její nitro. Splynula s proudy z Masky a cítila se tak silná, tak plná života, jako naposledy před uvržením do Azkabanu. *** Černota pomalu ustupovala z jeho mysli. Cítil, že leží na studené kamenné podlaze ve svém vlastním sklepě. Nedaleko od něj přecházely čísi těžké kroky. Oči držel stále zavřené – nechtěl, aby jeho hlídač věděl, že je vzhůru. Snažil se odhadnout situaci. Neměl hůlku, ale jeho strážce byl jen jeden. Když lehce pootevřel jedno oko a dovolil si letmý pohled kolem sebe, zhasla i tahle naděje. Jeho strážce - Lucius Malfoy - kolem něj vyčaroval pevnou klec, z níž bez hůlky nebylo úniku. Dobře, pomyslel si, hůlku jste mi nenechali, ale na jednu věc jste zapomněli. Kradmými pohyby šátral v ponožce. Lucius, který byl k němu otočen zády a zkoumal svraštělé prasečí embryo v konzervační kapalině, si nemohl ničeho všimnout. Přes černou látku nahmatal malou lahvičku. Vážně si mysleli, že těch patnáct let ho ukolébalo? Že už nemá žádný únikový plán? S lítostí pomyslel na Hermionu – tohle by mu nikdy neschválila. Chtěla by, aby až do konce doufal a bojoval. Ale on dobře věděl, co Maska umí, a nechtěl zemřít pro pobavení Voldemorta. Navíc měl neurčitý dojem, že Voldemort hodlá využít jeho smrt ke stvoření nového viteálu. Bylo by geniální zanechat část své duše v budoucnu – padnul by sice v souboji s Harrym, ale viteál by ho přitáhl a nedovolil mu zemřít. A jestli se mu povede zabít Pottera, nebude mu už nikdo a nic stát v cestě. Černá tekutina v lahvičce líně vířila. Měl jedy rád – fascinovaly ho už od dětství. Miloval je pro jejich temné schopnosti – směsice obyčejných, volně rostoucích bylin mohla ochromit, omámit nebo rovou usmrtit. Tenhle extra silný Polibek smrti s vylepšenou recepturou byl tím pravým. Nic neucítí, jen chuť hořkých mandlí na jazyku a pak… Chtěl lahvičku odzátkovat, když mu srdce vynechalo úder. Z ložnice nad ním se ozval táhlý ženský křik. Hermionin křik. *** Oranžové plameny obmotaly jako tři hadi jejich spojené ruce. Voldemortovi bylo očividně proti mysli dotýkat se její ruky a i pro ni to nebylo příjemné, ale nedávala to tolik najevo. Když prastaré spojení skončilo, oba vstali a chvíli si hleděli do očí. Cítila mrazení při pohledu jeho rudých očí. Jen pomyšlení na Angela a Severuse jí zabránilo se rozplakat. Musela tu hru dohrát do konce. „Harryho Pottera najdete na Grimmauldově náměstí dvanáct,“ zašeptala a skryla obličej do dlaní. „Hůlku,“ přikázal jí a natáhl ruku. Se zoufalstvím v očích mu ji podala. „A teď se pobavíme… Myslím, že Bella už bude zpátky,“ zasyčel směrem ke Smrtijedům. „Někdo byste měl zajít pro Severuse a Luciuse, tohle si přece nemohou nechat ujít.“ „Ne,“ odpověděla mu Hermiona bolestným křikem. „Ne, prosím!“ „Goyle, zajdi tam,“ přikázal Voldemort Smrtijedovi a chladným pobaveným pohledem sledoval Hermionu. Byla hloupá. Byla pošetilá a hloupá, když si myslela, že přelstí Pána zla. Už chápala, proč tak lehko souhlasil s jejich plánem – dostane Harryho, bude si moct vychutnat její pomalou smrt a navíc si prověří i Snapea. Pokud se nedokáže dívat, jak ji pomalu umučí, jistě ho některý ze Smrtijedů zabije. Její manžel právě vešel dovnitř. Malfoy a Goyle ho každý z jedné strany pevně svírali. Bledý obličej neprozrazoval ani náznak emoce, ale když pohlédla do jeho očí, málem se v nich utopila. Četla v nich bolest, strach a výčitky. Odvrátila svůj pohled, slzy před ním ale skrýt nedokázala. Prohrála. Tím šíleným plánem, o němž si myslela, že je promyšlený do posledního detailu, zabila svému synovi nejen matku, ale i otce. A jestli není její domněnka správná, tak Angela připraví také o kmotra a kmotru. Teprve v tomto vypjatém okamžiku jí došlo, co všechno způsobila. Její sobectví a nechuť žít bez něj je všechny zlikviduje. „Můj pane?“ Belatrix vešla dovnitř a pohledem přejela celou podivnou skupinku – Voldemorta s Hermionou stojící stále blízko u sebe, Severuse svíraného Luciuse a Goylem a ostatní Smrtijedy s nečitelnými výrazy. „Šmejdka Grangerová,“ usmála se nebezpečně. „Máme spolu ještě nějaké nevyřízené záležitosti, že?“ „Masku, Bello,“ přikázal jí Voldemort. Severus ještě víc zbělal, takže se barvou kůže málem podobal samotnému Voldemortovi. Černokněžník se ušklíbl a převzal Masku od své věrné služebnice. „Ani na chvilku jsem neuvěřil, že by mudlovská šmejdku dokázala oklamat tak nadaného Mistra lektvarů, jakým Severus bezpochyby je,“ odsekával Voldemort mrazivě. „Severusi, ty víš, co Maska umí. Vysvětli to své ženě.“ „Maska je artefakt té nejčernější magie. Jeden dávno zapomenutý pohanský šaman ji vytvořil pro své nepřátele,“ mluvil Severus co nejpomaleji. Jako kdyby chtěl Hermioně darovat minuty života navíc. Ona si ale nepřála nic jiného, než to rychle skončit. „Nasadí se oběti na obličej… Pomalu člověka dusí – ale opravdu velmi pomalu – pokaždé tě nechá nadechnout se jen o malinko méně.“ Černýma očima se vpíjel do jejích, silou vůle se snažil ji uklidnit a smířit. Před několika chvílemi k ní cítil hořkost. Nechápal, co si myslela, že dokáže. Ale teď pochopil – dal by všechno na světě, aby se nemusel dívat a poslouchat, jak ji mučí. Nesnesl jen představu jejího utrpení. Věděl ale, že ve chvíli, kdy se kov dotkne její kůže, vrhne se k ní, aby ji zachránil, a některý ze Smrtijedů ho jistě vyřídí. „Pokračuj, Severusi,“ vyzval ho Pán zla. „Ještě jsi neseznámil svoji roztomilou ženušku s tím, co se stane, až se bude snažit Masku strhnout.“ „Až tvůj mozek pochopí, co se děje, reflexivně si budeš chtít Masku sundat… Přilne ti k rukám a bude ti způsobovat hluboké škrábance – na obličeji a na rukou -,“ chtěl jí ještě říct, že ji miluje, že chápe proč to udělala a nezlobí se. Jenže hlas se mu zlomil. „Ano. Budeš prostě umírat velmi, velmi pomalu a bolestivě. Musím říct, že je to ještě o něco lepší než Cruciatus,“ usmál se Voldemort směrem k Hermioně. Mávl hůlkou a ženiny nohy obmotaly provazy. „Říkal jsem si, že by byla škoda, kdybys nemohla křičet a hýbat rukama,“ vysvětloval. Pak se otočil k Severusovi a spoutal ho celého. „A věčná škoda by byla, kdyby ses ji snažil zachránit, Snape. Opravdu bych byl nerad, kdyby tě někdo musel zabít dřív, než to skončíme s mudlovskou šmejdkou.“ Poprvé za celou dobu Severuse zachvátila nefalšovaná panika. Srdce mu tlouklo dvojnásobnou rychlostí a mozek jako by se zavařil. Pouta se mu zařezávala do zápěstí a do kotníků. Voldemortovo kouzlo drželo jeho končetiny pevně u sebe, zároveň mu ale zabraňovalo spadnout na zem. Stál čelem k černokněžníkovi a manželce a neměl ani sílu na to zavřít oči. „A teď začne ta pravá zábava,“ zasmál se Pán zla studeně a nasadil Masku na Hermionin obličej. Hermiona nechápala, co přesně Severus myslí tím pomalým dušením, teď to ale cítila. Bylo to jako při plavání pod vodou – po každém tempu má člověk o trochu kyslíku méně. Tohle bylo ale pomalejší, hrůzostrašnější. Silou vůle nutila ruce zůstat podél těla, zároveň ale věděla, že tenhle boj je marný. Pud sebezáchovy byl s každým zmenšeným nádechem silnější a silnější, až se neubránila a pokusila se Masku strhnout. Severusův a její výkřik zazněly téměř shodně – oba naplněné utrpením a zoufalstvím. Severus bojoval s pouty. Nemohl poslouchat její nářek. Chtěl rychle zemřít, nic neslyšet, nic nevidět… Ve chvíli, kdy zpod Masky začala vytékat jasně červená Hermionina krev, vtrhla dovnitř početná skupina. Bystrozorové, členové Fénixova řádu a Brumbálovy armády, ti všichni se pustili do boje s překvapenými protivníky. Zaskočení Smrtijedi se ale rychle vzpamatovali a zdatně se bránili proti početní převaze. Kingsley poslal k zemi Rowleho. Všiml si, že Severus je spoutaný a přeťal kouzlem provazy, jenž mu bránily v pohybu. Snapeovou jedinou starostí byla Hermiona. Plazil se pod nohama bojujících ke své hůlce, kterou Voldemort nechal ležet na jednom ze stolků. Zelené světlo z hůlky Luciuse Malfoye ho minulo jen o pár milimetrů. Hbitě se prosmýkl mezi Billem a Crabbem a konečně popadl do ruky svoji hůlku. Vtom si všiml Harryho, který se vrhl ke kamarádce. „Nesahejte na ni, Pottere!“ zakřičel, ale bylo pozdě. Harry se pokusil Masku odtrhnout, místo toho ale zlovolný předmět uvěznil i jeho ruce. Zaječel bolestí, když mu Maska začala na rukou vytrhávat celé kusy masa. Severus se k nim jediným skokem vrhl. Klekl si k jejímu tělu a zkoumal její stav. „Prosím, prosím, neumírej,“ modlil se a opisoval hůlkou trojúhelník. Mumlaje slůvka v jazyce, jejž Harry neznal, upíral černé oči na pramínky krve prýštící jí po krku. Kouzlo, které provedl, uvolnilo Harryho poraněné ruce. Potter s nevírou hleděl zle potrhané dlaně. Nechtěl si představit, jak vypadá kamarádčin obličej. Jeho obavy se potvrdily. Když Snape zvedl kouzlem Masku, spatřili oba, že kdysi hezký Hermionin obličej je posetý množstvím hlubokých řezných ran. Nedýchala a puls měla nehmatný. „Enervate!“ přikázal Harry bez úspěchu. Hermionina víčka se ani nepohnula. „Hermiono, tohle mi nedělej, prosím, tohle ne,“ třásl s tělem Severus a ze zahnutého nosu mu kapaly slzy. Místnost se podivně utišila. Bylo po boji. Těla Smrtijedů a Voldemorta ležela bez známek života všude po zemi. Kingsley se smutkem v očích přešel ke Snapeovi a konejšivě mu položil ruku na rameno. „Už nemůžeš nic dělat,“ řekl poté, co sám prozkoumal její stav. „Je mrtvá.“ „NE, NENÍ!“ křičel Severus a odstrčil ho. „Není mrtvá,“ šeptal si pro sebe. „Kingsley, dones mi ze sklepa z poličky krvetvorný lektvar.“ Ministr věděl, že je všechno marné, ale také vytušil velikost Severusova zármutku. Neměl to srdce a sílu se se starým přítelem hádat. Odešel proto udělat, oč ho Snape požádal. Ron, v obličeji nezvykle bledý, tiše stál a hleděl na scénu před sebou. Muž, o němž se domníval, že nemá žádné city, klečel u Hermiony a zběsile kouzlil. Ron konečně pochopil, proč si ho Hermiona vzala a že ho opravdu miluje. A on zjevně miluje ji. Připadal si nepatřičně, když se díval na jeho slzy, nemohl se ale odtrhnout. Jeho vlastní smutek z její smrti byl bezvýznamný v porovnání s tím Severusovým. Zkoumal její tvář, přes četné rány stále krásnou, a ucítil osten žárlivosti. On s ní prožil pouhých pět let, zatímco muž u jeho nohou ji měl celý její další život. Zaplatil krutě za svoji mladickou chybu. Bylo pošetilé myslet si, že by ji nějaká jiná dívka mohla nahradit… Musel se zbláznit, protože měl dojem že – ne, zase se to stalo! Mrknula! „Žije,“ prohlásil vítězoslavně Severus. A/N: Krátká kapitola, ale mně to teda úplně stačilo. Uff, ještě teď mi běhá mráz po těle. Snad jsem to tentokrát utnula na správném místě, co myslíte? :-D Doufám, že je vám jasné, jak vypadal "špatný" konec a že jste rádi, že to nakonec dopadlo dobře. Severus se neotrávil a Hermiona nakonec žije (nebyl by to Snape, aby neznal nějaké užitečné kouzlo - Sectumsemprou zasaženého Draca koneckonců taky zachránil). Váhám, jestli si příště dáme už Epilog, nebo ještě jednu kapitolu, co vy na to?