Severus málem zkolaboval, když znovu uviděl ty oříškové oči. Živé oči. Z obličeje jí stále tekla krev, ale stačilo jednoduché protikouzlo na Sectumsempru a rány se zacelily. Zůstaly jen nepříliš vzhledné jizvy, které odstraní pomocí lektvarů. „Jak ti je?“ zeptal se úzkostlivě. Nemohla ještě mluvit, místo toho jen slabě přikývla. Pomohl jí nadzvednout se na lokty a pevně ji objal. Bylo mu jedno, že se na něj dívají. Ignoroval i Pottera s Weasleyem, kterým něco v jeho výrazu zabránilo přiblížit se ke kamarádce blíž. Místo toho oba jen stáli v uctivé vzdálenosti a mlčky hleděli, jak ji utěšuje a uklidňuje. Kingsley se vrátil s dokrvovacím lektvarem a také tiše zíral. „Co koukáš, podej mi to,“ zavrčel nevrle Snape a vytrhl mu lahvičku z ruky. Opatrně ji odzátkoval a podržel u jejích úst. „Co se tady vlastně stalo?“ otázal se Pastorek – ze všech sil se snažil navodit zdání běžného rozhovoru dobrých přátel. Jeho úsilí trochu kazila Voldemortova mrtvola s roztaženýma rukama i nohama a Goylova zohyzděná tvář s prázdnýma očima. V tu chvíli pustil Severus Hermionu a napřímil se. Hůlkou střídavě mířil na Rona, George, Billa, Charlieho a Artura. „Voldemort říkal, že nějaký Weasley je přivolal z minulosti,“ vyštěkl a podezíravě si je prohlížel. „Uklidni se, Severusi,“ přikázal mu Kingsley basovým tónem. „Zrádce už je mrtvý… Byl to Percy Weasley. Voldemort ho zabil.“ Snape se stáhl. Opět přiklekl k Hermioně a ostatních si nevšímal. „Z minulosti?“ zajímal se Harry. Rozpoutala se vášnivá diskuze o možných příčinách a následcích. „Měli bychom se vydat hledat Malfoyovy a Rowleho,“ jmenoval Ron Smrtijedy, kteří z místnosti unikli oknem, a poočku sledoval, jak se Hermioně do tváří vrací barva. Stále se však křečovitě držela manžela a tichounce vzlykala. „Znamená to snad, že když jsme ho zabili, nebudu s ním v minulosti muset bojovat?“ nadhodil Harry. „Ne, Harry, copak si nepamatuješ nic z té noci, kdy jsme pomohli utéct Siriusovi?“ ozvala se Hermiona třaslavě. Soustředily se na ni všechny páry očí v místnosti, přesto ale odhodlaně pokračovala. „Vaše vzpomínky už jsou změněné. Pokud si stále pamatuješ na souboj s Voldemortem, znamená to, že opravdu proběhl. To je časový paradox.“ „Můžeš ještě jednou? Nechápu z toho ani slovo,“ stěžoval si Ron. Všichni se posadili v očekávání dlouhého vysvětlování. „Dost, je příliš slabá na takovéhle rozhovory,“ zlobil se Severus. „Odvedu ji do druhé ložnice, uložím ji a pak se pokusím vám všechno vysvětlit.“ Nikdo mu neodporoval, zvedl proto jemně Hermionu z podlahy. „Nejsem malé dítě,“ pokusila se odseknout. Její hlas zněl ale slabě i jí samotné, takže ji nepřekvapilo, že ji neposlechl. „Musíš spát,“ vysvětlil jí. „Dám ti lektvar, jestli chceš, ale možná by bylo lepší, kdyby ses pokusila usnout sama.“ „Já – hloupá,“ rozuměl z jejího šeptavého projevu. „Musíš hlasitěji,“ povzdechl si a posadil se na postel. „Byla jsem hloupá – měla jsem -,“ hlas se jí zlomil. „Nebýt bystrozorů a Řádu, byli bychom oba mrtví. A byla by to jen má vina.“ Chvíli uvažoval, jestli ji s tím má zatěžovat, rozhodl se ale, že to uleví jejím výčitkám. „Zachránila jsi mě –“ „Ne,“ přerušila ho, „málem jsem zabila tebe i sebe.“ „Hermiono, kdybys nevylezla z té skříně a tak strašně nezaječela, byl bych mrtvý,“ prohlásil kajícně. Na okamžik nechápala, co jí ukazuje. Pak jí ale došlo, co obsahuje malá lahvička, jíž vyndal zpod pláště. „Ty ses –“ „Ano, chtěl jsem se zabít. Nechtěl jsem, aby se ze mě stala jeho hračka. Ale když jsi zakřičela…“ „V té chvíli mi doopravdy došlo, jak hloupý byl ten můj plán… A – zradila jsem Harryho,“ zašeptala znechuceně. „Abych tě zachránila, prozradila jsem mu, kde Harryho najde.“ „Fideliovo zaklínadlo -“ „No jistě,“ skočila mu netrpělivě do řeči. „Ale o to nejde, víš? Kdyby tam Harryho měl a řekl mi – kdyby mi řekl, abych si jednoho z vás vybrala a druhého zabila – volila bych stejně.“ „Nemáš se proč stydět,“ pronesl něžně. „Všechno dobře dopadlo.“ „Děsí mě to,“ vzlykla zase. „Děsí mě, jak snadno jsem se rozhodovala. Jak lehce jsem se smířila s myšlenkou, že zemřu, jen abych nemusela myslet na to, že jsi mrtvý ty.“ Přitiskl své rty na její zkřehlou ruku. „Chápu to.“ „Nejsem si jistá – já jsem pro svoje a tvoje štěstí obětovala kamaráda – člověka, který je pro mě jako bratr. Jde to vůbec pochopit?!“ „Hermiono -“ „Jsem ze sebe zhnusená, víš? Myslela jsem, že dokážu být statečná. Místo toho ale…“ „Ty jsi byla statečná,“ políbil ji do vlasů. „Hrozně moc. Víc než já. Já jsem chtěl zbaběle umřít, ale ty ses rozhodla čelit obrovské bolesti a smrti, jen abys mě zachránila.“ „Když to podáš takhle zní to úžasně. Nic ale nezmění fakt, že jsem zradila Harryho důvěru. A ten plán byl špatný – tebe i mě mohli zabít a -“ „Tohle už jsi říkala… Radši se pokus usnout, ano? A nemysli na to. Já jsem hrdý na to, jak ses s tím vším vypořádala.“ „Chtěla bych ten lektvar.“ Přivolal ho kouzlem do natažené ruky a podal jí ho. „Pro jednou,“ upozornil ji. „Zítra si tě pohlídám a budeš pěkně spát bez něj.“ „Zítra budeš se mnou,“ pokrčila rameny. „To bude lepší než nějaký lektvar.“ Usmál se na ni, vstal z postele, věnoval jí pusu na čelo a tiše za sebou zavřel dveře. V pokoji se nic nezměnilo – mrtvá těla stále ležela tam, kam dopadla po zásahu kletbami, všichni porůznu posedávali po nábytku a tiše se bavili o svých teoriích. „Tak povídej,“ vyzval ho Kingsley, když si všiml jeho příchodu do místnosti. Severus se unaveně svalil do křesla, které urychleně vyklidil Bill Weasley. „Podle toho, co řekl Lucius Malfoy, přivolal je z minulosti Percy,“ začal. „Zbytek jsou jen mé teorie. Vzpomínáte si, jak byly ukradeny z ministerstva ty knihy?“ obrátil se především k Pastorkovi, Ronovi a Harrymu. „Jo,“ souhlasili sborově. „Myslím, že v nich byly nějaké návody. Možná šifrované, každopádně Percymu se povedlo je použít… Jenže Voldemort není žádný samaritán. Nechápu, co tím chtěl Weasley docílit, ale zjevně se mu to nepovedlo. Nejspíš předpokládal, že Pán zla mu poděkuje,“ odfrkl si. „Je mrtvý,“ ozval se naštvaně Ron. „A Hermiona mohla být taky,“ odsekl naštvaně. Ron chtěl ještě něco namítnout, ale Pastorkův pohled mu zmrazil slova u úst. „Může s tím nějak souviset – z ministerstva byla ukradena Hargova spona -“ teoretizoval váhavě Kingsley. „To byla určitě ta věc, kterou viděla Audrey,“ vyhrkl vzrušeně pan Weasley. „Použil ji nejspíš jako časovou kotvu – v tom případě ale nechápu – to by znamenalo, že chtěl cestovat sám – jinak by totiž kotvu nepotřeboval –“ přemýšlel Severus nahlas. „To je moc hezké, mě by ale zajímalo, jak je to teda s tím paradoxem,“ zajímal se Ron. „Hermiona už to vysvětlovala – vaše dnešní vzpomínky jsou už upravené. Voldemort – a tady se dostávám k dohadům a domněnkám – se vrátil zpátky díky viteálu. Ten ho přitáhl zpátky do Zapovězeného lesa.“ „Já si ale pamatuju i to, že tam byli Malfoyovi – a Rowle taky!“ namítl Harry. „Nejsou mrtví. Tunel je vcucne zpátky.“ „V tom případě ale celou dobu věděli -“ „Ano, Pottere, nejspíš opravdu patnáct let čekají, že někdo z nás zemře.“ „Musíme ty dokumenty zničit,“ zhrozil se Harry představy, že by kdokoli mohl manipulovat s časem. „Souhlasím, s tokem času by si nikdo neměl zahrávat,“ prohlásil ustaraně Kingsley. „Jsem rád, že už nejsou obraceče – myslel jsem, že jinak už se do minulosti a budoucnosti dostat nejde.“ „Bohužel, nejspíš jde. Souhlasím, že by se někdo měl vydat k Weasleymu domů, prohledat to a materiály zničit.“ „Harry? Rone?“ obrátil se Kingsley na oba muže. „Nejsem bystrozor,“ namítl nejistě Ron. „Ale důvěřuju ti,“ usmál se mírně Pastorek. „Ty a Harry si budete vědět rady… Všichni ostatní mohou jít domů.“ Počkal, až se místnost vylidní, a pak se obrátil na Severuse. „My dva bychom si ještě měli promluvit.“ Severus si povzdechl. Místo souhlasu ho gestem vyzval, ať ho následuje. Zavedl ho do obývacího pokoje. Tmavé dřevo, zelené čalounění i tmavé obložení stěn obrážely vkus svého majitele, jejich zašlost ale naznačovala, že se v domě nebydlí. „Nikoho dalšího to zjevně nenapadlo – nebo to aspoň neřekl nahlas – ale, Severusi, mohlo se stát, že si Voldemort stvořil další viteál? Tady, v jeho budoucnosti?“ Snape se zavrtal hlouběji do křesla a oběma vykouzlil skleničku se zlatavou tekutinu. Na Kingsleyho vyčítavý pohled odpověděl: „Neboj se, já už roky nepiju. Ale dneska se opravdu potřebuju opít. Na rozdíl od Hermiony, mně Bezesný spánek nepomáhá, jsem vůči přísadám imunní,“ povzdechl si. „Nesložil jsi kdysi Neporušitelný slib?“ pozvedl ministr káravě obočí. „Sakra,“ zasykl a nechal jednu ze sklenic zmizet. „Napadlo mě to,“ odpověděl po chvíli mlčení na Pastorkovu původní otázku. „Když sem Voldemort vtrhl a začalo být jasné, že mě chce zabít, byl jsem si jistý, že chce mojí smrti využít ke stvoření viteálu. To jste mu ovšem zatrhli.“ „Co se tady vlastně stalo, Severusi?“ „Nechci o tom moc mluvit.“ „Budeš muset. Oficiálnímu výslechu tě podrobovat nechci, ale aspoň mně to vylíčit musíš,“ trval na svém Kingsley a prohlížel si ho skoro tak pátravým pohledem, jako Brumbál. „Povedlo se mi před ním ukrýt Hermionu, ale tohle místo má tak dobré bezpečnostní ochrany, že se nemohla přemístit ani pomocí Patrona poslat zprávu,“ začal líčit Severus. „Voldemort chtěl vědět, kde je Harry. Odmítal jsem mu to prozradit, tak poslal Belatrix pro Masku.“ „Co je Maska? Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel,“ divil se ministr. „Je to artefakt té nejčernější magie. Pomalu tě dusí a mučí… Nevěděl jsem, že ji Voldemort má… Řekněme, že jsem upadl do bezvědomí, takže Voldemort mě nechal hlídat ve sklepě… Hermiona usoudila, že mě musí zachránit. Opustila svůj úkryt a snažila se mu nalhat, že jsem ho nikdy nezradil. Že mě přinutila pomocí lektvaru lásky se do ní zamilovat a vzít si ji – samozřejmě dělal, že jí to naoko věří. Zavázala ho Neporušitelným slibem, že se nepokusí mě zabít, a nabídla se mu jako náhradní oběť. Co se dělo pak už jsi zřejmě viděl sám.“ „Severusi, nedělej ze mě hlupáka,“ probodl ho Pastorek pohledem. „Proč si myslíš, že z tebe dělám hlupáka?“ divil se Snape. „Něco jsi vynechal. Hermiona by nikdy neuvěřila, že stačí, když vymění svůj život za tvůj a Voldemort jí to zbaští. Musela mu nabídnout ještě něco.“ Severus zarytě mlčel. „Mám jít nahoru a zeptat se jí?!“ vyhrožoval mu. Severus se vymrštil z křesla a stejně jako před půl hodinou na Weasleyovi, namířil na ministra hůlku. „Hni se a přísahám, že tě prokleju.“ „Sakra, Severusi, myslel jsem, že jsme přátelé!“ vyjekl Pastorek. „Jistě, ale některé věci si nesmí dovolit ani moji přátelé!“ odsekl nebezpečně ledovým hlasem. „Hermiona je z toho vyděšená a nedovolím ani tobě, abys ji ještě víc zatěžoval.“ „Stal se z tebe strašný protekcionista. Tvoje žena je dospělá… Co se přihodilo? Hermiona je silná osobnost, nikdy by se nezhroutila, aniž by se stalo něco opravdu vážného – dokonce i se Severou –“ „Dost,“ zarazil ho Snape. „Nepokoušej moji trpělivost.“ „Severusi, když mi to nepovíš – můžu tě jako ministr nechat předvolat ke slyšení – a zásoby veritaséra stále máme!“ „Nevyhrožuj mi!“ „Když to s tebou nejde po dobrém,“ povzdechl si Pastorek. „Vždyť mě znáš, nikomu nic neřeknu, pokud to nebude absolutně nutné.“ „Dobře,“ souhlasil poraženecky. „Stejně bys nedal pokoj – ale varuju tě, jedno slovo z toho se ocitne venku a máš mě za patami – mě a moje rychle působící jedy!“ Kingsley, který věděl, že Snape štěká, ale nekouše, se nepatrně pousmál. „Souhlasím s tvými podmínkami.“ „Hermiona slíbila Voldemortovi, že mu prozradí, kde je Potter. To kvůli tomu se celá sesypala… Uznej, že tohle jsi opravdu vědět nepotřeboval.“ „Potřeboval,“ nesouhlasil. „Jinak bych ti nemohl pomoct.“ „Mně?!“ „No jistě – kdo jiný než ty ji teď utěší a přesvědčí, že se nic hrozného nestalo?“ divil se Kingsley. „Je ze sebe znechucená – myslí si, že jednala zbaběle,“ ušklíbl se Snape. „Jak jí tohle mám dostat z hlavy?!“ dodal zoufale. „Musíš jí říct, že ty bys pro ni udělal totéž,“ radil mu. „No díky, vztahový poradce,“ odfrkl si. „Hlavně nezapomeňte odklidit ty mrtvoly z mé ložnice…“ *** Hermiona se probudila. Do místnosti pronikaly první sluneční paprsky – venku to vypadalo na krásný podzimní den. Modravá obloha ostře kontrastovala s její náladou. Po prospané noci se sice cílila lépe, stále se ale obviňovala. Rozhodla se zůstat ležet v posteli a přemýšlet. V duchu si procházela události předchozí noci a snažila se s nimi nějak vyrovnat. Severus už vedle ní dávno neležel, vydala se ho proto hledat.. Cinkání nádobí ji neomylně přivedlo do kuchyně. Ve vzduchu cítila alkoholové výpary. „Tys pil?“ zeptala se a ze všech sil se snažila, aby v jejím hlase nezněla ani špetka obviňování. „Ne. Jen Kingsley – zdržel se tady,“ vysvětloval, zatímco přikázal slanině, aby se položila na pánvičku. „Omlouvám se za ten včerejšek. Už nebudu hysterická.“ „Nebyla jsi hysterická.“ „Ale jo, Severusi, nehádej se se mnou, prosím,“ odporovala mu. „Navrhuju se k tomu už nevracet.“ „Klidně, ale jednu věc bys měla vědět – udělal bych to stejné, kdyby naše role byly obrácené – obětoval bych kohokoli, snad s výjimkou našeho syna, abych tě zachránil.“ Nenacházela slova. Tohle se příliš podobalo vyznání, která tolik nesnášel. „Miluju tě přece,“ usmál se a sevřel ji v náručí. „Na všechno jsme dva, nezapomeň na to.“ „I na ten lektvaristický kongres?“ mrkla na něj, když se po několika minutách vyvinula z jeho pevného objetí. „Ty tam chceš jít?“ podivil se a rychle slaninu z pánve přenesl na talíře. „Určitě. Nemůžeme zatratit tolik let naší práce jen proto, co se dnes v noci stalo. Budeme muset normálně fungovat… Už jen kvůli Angelovi.“ *** Ta noc na nich obou zanechala mnoho stop. Severus byl ještě daleko opatrnější a téměř úzkostlivý, pokud šlo o bezpečnost. Ve chvílích, kdy nebyl s Hermionou, se stával nervózním a popudlivým. Stále se mu v noci zdávalo o Hermioně s Maskou na obličeji. O Hermioně, jíž nemohl pomoci. Budil se zpocený a se strachem hmatal po místě vedle sebe, kde klidně oddechovala jeho žena. Hermiona také trpěla – vzpomínky se jí ale vracely především ve dne, kdy jí byl na blízku Severus a jeho konejšivá objetí a polibky. Navíc si říkala, že po všech těch zkouškách a ztrátách, které je oba v životě postihly, už mají nárok na štěstí. Uvědomila si, že může své milované chránit jak chce, ale nemůže ovlivnit všechno, co je na ně nastražené. Život se prostě neptal – bral i dával jak se mu zrovna zachtělo. Největší uklidnění jí ale přinesla návštěva Angela. Vypravili se za ním se Severuse hned první zářijový víkend. Díky ředitelce McGonagallové si Angela mohli hned ráno odvést do Prasinek a vrátit se až k večeru. „Co tady děláte?“ divil se syn, když ho školník dovedl do vstupní síně. „Mamince se stýskalo,“ vysvětloval mu Severus a mrkl na něj. „Znáš ji přece.“ Hermiona by se jindy bránila, dnes ale neměla náladu se s nimi hádat. Radši se na syna usmála a sevřela ho v náručí. „Chtěli jsme ti poblahopřát k zařazení do Mrzimoru. A protože se s paní ředitelkou známe, domluvili jsme se, že tě vezmeme na takovou menší oslavu.“ „Nechci být protekční dítě,“ fňukal Angel naoko. Ve skutečnosti byl ale rád, že oba rodiče vidí. „Tak už pojď, ty protekční dítě,“ vyzval ho Severus a nenápadně syna chytil za ruku. Angel sváděl sám se sebou tuhý boj – má vyprostit svoji dlaň z otcova sevření, aby se mu ostatní neposmívali, nebo ji nechat tam, kde je? Nakonec své dilema vyřešil. Kolem kromě matky nikdo nebyl, poslušně tedy otcovu ruku stiskl a vydal se s oběma do vesnice. Necelou hodinu se jen tak procházeli mezi krámky a povídali si o Angelově prvním týdnu ve škole. Dozvěděli se o jeho profesorech a prvních bodech, které Mrzimoru získal v lektvarech. „Takže ve škole se ti líbí,“ konstatovala Hermiona potěšeně. „Jasně, mamko… Nezlobíte se, že jsem v Mrzimoru, že ne?“ zajímal se úzkostlivě. „Ne, ovšem, že ne!“ ujišťovala ho. „Hlavně, když jsi šťastný.“ „A víte, co je za novinku?“ ptal se rodičů, zatímco ujídal z obrovského zmrzlinového poháru. „Povídej,“ pobídl ho otec. „Strejda Ron bude v Bradavicích učit! Obranu proti černé magii. Od příštího roku. Říkal to James.“ „Báječné,“ ušklíbl se Severus a s Hermionou si vyměnili znepokojený pohled. Ze všech Weasleyových měl Ron k Angelovi nejchladnější vztah. Pravděpodobně nikdy jeho otci neodpustil, že mu Hermiona dala přednost. „Vlastně je to ironie,“ povzdechl si chmurně Severus, když si Angel odešel do Kratochvilných kouzelnických kejklí pořídit nejnovější sadu rachejtlí. „Co je ironie?“ divila se Hermiona. „Že Weasley bude učit mého syna – je to skoro jako já s Potterem.“ „No vidíš – s Harrym nakonec nemáte tak špatné vztahy – tak snad ani Angel s Ronem si nepovedou špatně.“ „Angel je celý já, vsaď se, že mu Weasley bude strhávat body a věčně bude dostávat nějaké tresty,“ prorokoval Severus. Hermiona se zamračila. „Nesuď ho podle sebe!“ Než stačil něco odpovědět, vynořil se Angel z obchodu. V rukou měl velikou přecpanou tašku s logem obchodu a zubil se od ucha k uchu. „Neříkal jsi, že chceš jen Weasleyovské velevýbušné rachejtle?“ tázala se Hermiona a znepokojeně nahlížela do tašky. Syn ihned skryl nákup za záda a káravým tónem ji napomenul. „Mami, respektuj moje soukromí, jo? Jako prvák se do Prasinek nedostanu, musel jsem toho využít!“ „Tak pojďte,“ vyzval je Severus. „A jestli tebe, Angi, vyhodí ze školy kvůli těm blbostem, za něž jsi právě utratil celé svoje letošní kapesné, pošlu tě do Rumunska. Vsadím se, že Charlie Weasley tam má ještě nějaké známé.“ „Za trochu legrace snad nikoho ze školy nevyhodí, ne?“ strachoval se chlapec. Rozhovor o školním řádu jim vydržel až na hranici bradavických pozemků a kdyby je Hermiona neutnula, možná by diskutovali až k hradu. „Angeli,“ začala váhavě, „vlastně jsem se tě ještě chtěla na něco zeptat. Táta půjde napřed a my si o tom popovídáme, co ty na to?“ „Jasně,“ souhlasil. „Už jsi velký kluk,“ konstatovala, když Severus poodešel. „Takže si myslím, že máš právo se vyjadřovat k některým věcem.“ Angel celý polichocený hrdě vypjal prsa. „Bude mi dvanáct.“ „Až po Vánocích,“ zasmála se. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys měl něco proti sourozenci.“ „Jako že byste s tátou adoptovali dítě?!“ vykulil černé oči. „Ne. Myslela jsem, že bychom si pořídili naše dítě. Malé miminko.“ „Hmm.“ „Pro tebe by to ale znamenalo, že už nebudeš jedináček,“ pátravě se na něj dívala. „Že budeme s tátou dělit svoji pozornost mezi tebe a brášku nebo sestřičku.“ „Má to něco společného se Severou?“ vyslovil váhavě sestřino jméno. „Ne – prostě jsme s tátou chtěli ještě jedno dítě – je bez tebe doma smutno.“ „Vždyť jsem pryč teprve necelý týden,“ ušklíbl se. Vypadal s tím křivým úsměvem na tváři jako zmenšená opálená kopie svého otce. Políbila ho do vlasů. „No právě. A my už jsme z toho s tátou smutní. Co budeme dělat do Vánoc – nemůžeme přece pořád jezdit za tebou,“ mrkla na něj. „Tak jo,“ usmál se na ni. „Hlavně se ale pořádně zamyslete nad jménem, jo? Ať pak chudák netrpí jako já!“ *** „Kde mám ty poznámky?“ křičel Severus z laboratoře. „Ty jsi zase uklízela?!“ „Budou tam, kam jsi je dával,“ odvětila naštvaně Hermiona. „A ne, neuklízela, neboj. Do tvé milované laboratoře bych se bez tebe nepřiblížila!“ „Sakra,“ ulevil si, protože se mu na nohu zřítila sada kotlíků. Mnul si poraněný palec a zlostně mumlal výtky na manželčinu adresu. „Severusi, já jsem tady vážně nebyla,“ objevila se ve dveřích. „A na tvé poznámky bych nesahala. Svůj život mám příliš ráda.“ Severus se zakabonil. Od chvíle, kdy po Vánocích znovu vypravili Angela do školy byl podrážděný. „Děje se něco?“ zajímala se už pokolikáté ten týden. „Ne, nic,“ odsekl zamračeně, „jen nemůžu najít poznámky k poslední části výzkumu toho antidepresivního lektvaru.“ „ Severusi, nechceš to teď nechat? Udělala jsem večeři,“ prosila ho smířlivějším tónem. „Slavíme něco?“ otázal se překvapeně, když zaregistroval stříbrné příbory na slavnostně prostřeném stole. „Tvoje narozeniny přece,“ povzdechla si Hermiona a usadila se. „Nevěděl jsem, že moje stárnutí je nutné slavit.“ „No tak, nekaž to,“ přesvědčovala ho a upírala na něj ten nejkrásnější pohled. „Dobře,“ souhlasil poraženecky. „Co je dobrého?“ Naservírovala jim oběma dušené telecí s opečenými brambory a pustila se do jídla. Několik minut bylo slyšet jen cinkání příborů. „Hermiono, tohle není jen tak. Za tu dobu, co jsme spolu, jsme nikdy narozeniny neslavili, tak co –“ „Dobře, prokoukl jsi mě,“ usmála se na něj zářivě. „Tohle celé – prostě jsem ti letos chtěla dát dárek.“ „Dušené telecí jako dárek? No to si dám líbit.“ „Nemyslela jsem tím dárkem tuhle večeři,“ opravovala ho. „Chtěla jsem ti říct, že – no zkrátka – jsem těhotná.“ „My čekáme dítě?“ ujišťoval se nevěřícně. „Ano.“ A/N: Předchozí krátkou kapitolu jsem se rozhodla vynahradit touhle. Je nejspíš nejdelší ze všech kapitol Masky. Berte to jako takové moje rozloučení s postavami, proto jsou tam i věci, které by nejspíš nebylo potřeba psát :-) Špatně se mi ale s mými oblíbenci loučí. Čeká nás ještě epilog, takže nesmutněte, čtěte a zanechávejte komentáře. Kapitola věnována Ice Angel, wixie, Bleskovi, angie77, anetce, Fifi, Mad, Kitti a dalším pravidelným i nepravidelným komentátorům. Bez vašich názorů bych určitě nepřidávala kapitoly tak rychle. Jinak, Mad v jednom komentáři nakousla pro mě velmi zajímavou věc, proto se ptám: Jaká je vaše oblíbená kapitola? ;)