XXVI. Domov



„Vítej doma, Alexandro,“ řekla Hermiona, když si ji poprvé přinesli domů.

„Vítejte doma,“ zopakoval Severus, když se pyšně díval na svoji rodinu.

XXVII. Navždy



„Neboj se, Alexandro. Budu tady pro tebe vždycky, když mě budeš
potřebovat,“ řekl Severus jejich pětileté dceři.

„Navždy, tati?“ zeptala se s nadějí.

„Navždy,“ potvrdil Severus vážně.


XXVIII. Třpyt



"Třpytivá, třpytivá hvězdičko,

jak já se divím, co jsi zač!

Tak vysoko nad světem

jako diamant na nebi!

Třpytivá, třpytivá hvězdičko,

jak já se divím, co jsi zač!"

Zpívala Alexandra se svojí matkou, když se dívaly na nebe poseté hvězdami.


XXIX. Peníze



„Dejte mi své peněženky a nikomu se nic nestane,“ namířil na ně zloděj
zbraň, když Hermiona s Alexandrou odcházely z návštěvy u Hermioniných
rodičů.

„Mdloby na tebe! Obliviate!“ vykřikla Hermiona předtím, než se přemístily
domů.

„Hermiono? Alex? Co se stalo?“ zeptal se Severus, když se náhle objevily
před ním.

„Byly jsme přepadeny…“ zavzlykala Hermiona do hábitu svého manžela,
zatímco pořád objímala svou dceru.


XXX. Fotografie



„To je babička v Bradavicích? A ty jako profesor? A máma, když byla ještě
malá?“ ptal se Leo neúnavně, když si prohlížel rodinné fotoalbum.

„Ano, babička byla v Nebelvíru a já jsem učil lektvary a byl jsem
ředitelem Zmijozelské koleje. A tohle je ta noc, kdy jsme si přinesli
tvoji mámu domů z nemocnice,“ vyprávěl Severus svému vnukovi s úsměvem.

KONEC