Prosinec Hermiona milovala. Vánoční atmosféra přikryla místo sněhu celý Londýn a díky slavnostní výzdobě vypadaly i ty nejubožejší a nejšpinavější uličky radostněji. V práci měla stále napilno, přesto už stačila nakoupit všechny dárky a vyzdobit dům papírovými řetězy, jmelím i tisícem malých barevných světélek. „Páni, tady to voní,“ usmíval se Ron. Objal ji zezadu a vlepil jí pusu do vlasů. „Zázvorky?“ otázal se, když z trouby vytáhla plech s cukrovím. „Jasně – ty máš přece rád, ne?“ „Mám rád všechno od tebe... I když úplně nechápu, proč se s nimi pečeš – mamka nám stejně pošle nejmíň tři krabice cukroví jako každoročně.“ „Baví mě to,“ pokrčila rameny. „Navíc musím trénovat – podívej, to vykrajování mi pořád nejde. Je to takový zvláštní švih, ještě jsem mu nepřišla na kloub.“ „Ale chuťově jsou vynikající,“ chválil ji a foukal si popálené prsty. „Musíš chvíli počkat, než vychladnou,“ kárala ho. Neodolala ale a bříška jeho prstů jedno po druhém olízla a políbila. „Lepší?“ „Mnohem.“ Šmátral rukama pod šaty. „Počkej – až za deset minut, ano? Mám v troubě ještě jeden plech a nerada bych je spálila,“ prosila, protože jí začal nenasytně líbat. Jak se otočila zpátky, zavadila rukou o desku linky. Ze zásnubního prstenu po té ráně vypadl kamínek. „Sakra,“ zebědovala. „Jsem hrozně nešikovná!“ „Ale prosím tebe,“ odbyl ji a klekl si, aby jí malý kamínek pomohl najít. „Vidíš ho?“ ptala se. „Ne,“ povzdechl si. „Accio kámen,“ pravila sebevědomě, nic se ale nestalo. „Jsou proti kouzlům chráněné. Aby nebylo tak snadné je ukrást.“ „To ne,“ málem se rozplakala. „Nevadí, zajdu od obchodu a nechám do něj zasadit nový kámen,“ konejšil ji. „Ne, vždyť se za měsíc bereme – do té doby to vydržím,“ pousmála se na něj a nechala se obejmout. „Stejně tam zajdu,“ slíbil a stáhl jí z prstu zlatou obroučku. Vděčně na něj pohlédla. „Jsi ten nejúžasnější chlap na světě, víš to?“ „Hmm, v tom případě byste se slečno měla moc snažit, abyste si mě udržela,“ smál se a mezi jednotlivými slovy ji líbal na odhalenou šíji. „Jako chytrá žena vím, že láska prochází žaludkem,“ ušklíbla se a vyndala z trouby poslední plech. Pozoroval ji dychtivýma očima a když si konečně umyla ruce a sundala kuchařskou zástěru, nedočkavě si ji k sobě přitáhl. Stoupla si na špičky a vtiskla mu polibek. „Mám daleko větší chuť na tebe než na sebelepší zázvorky,“ pošeptal jí. Zásnubní prsten jí druhého dne chyběl. Byla zvyklá s ním otáčet, když se dostala do úzkých nebo byla nervózní, dnes se ale musela spokojit s natáčením vlasů na ukazováček. „Hermiono, nech toto,“ napomenul ji Kingsley, když si začala při poradě okousávat nehty. „Vážně mám občas pocit, že ti nění pětadvacet ale patnáct.“ „No jo, promiň,“ omlouvala se a radši schovala ruce pod stůl, aby na ně neviděla. „Já jsem jen trochu nervózní.“ „Z čeho?“ otázal se starostlivě. „Něco s Ronem?“ „Ne, všechno v pořádku – jen jsem si říkala – ten výzkum nepokračuje tak rychle, jak sis představoval a já -“ „Myslíš, že ti kvůli tomu zastavím financování a seberu ti to?“ nadzvedl obočí. „Myslel jsem, že už mě trochu znáš – nestojím o okamžité úspěchy.“ „Už na tom ale pracuju víc než rok a zatím jediné, co se mi podařilo dokázat -“ „Hermiono, ty se pomalu dostáváš ke kořenům kouzelnické civilizace!“ vyhrkl. „Luštíš záznamy staré tisíce let – to přece stojí za trochu času a peněz, ne?“ Nejistě se pousmála. „Jestli to vidíš takhle...“ „Jde to vidět jinak?“ „No – jako černá díra na peníze, které se ti nikdy nevrátí. Nebude to žádný převratný objev – pravděpodobně. Určitě to nebude objev typu – 'odkud pochází naše magie a je vůbec dědičná',“ odfrkla. „Kdo ví. Takže se uklidni, s tímhle výzkumem v rozpočtu počítám. Nehodlám tvé oddělení rušit, slučovat ani nic podobného.“ „Díky.“ „Co máš v plánu na další čtvrtletí?“ „Propojím naše poznatky s mudlovskými bájemi a legendami. Jsem si jistá, že se najde spousta souvislostí. Už teď mám domluvenou schůzku v knihovně v Oxfordu. Představila jsem se jako studentka anglistiky a historie a očividně mi to prošlo... Už bych ale měla -“ „Jistě, jen běž,“ povzdechl si Kingsley a šel za ní zavřít dveře své kanceláře. Jako šéf byl nedocenitelný. Hermiona natáhla do plic vzduch a vychutnávala si jemnou vůni milovaných knih. Cítila se bezpečně, uvolněně – jako kdyby byla doma. Zavřela oči a s knihami v náručí si užívala ten dokonalý pocit. „Au,“ vyjekla a rázem otevřela oči. Někdo nebo něco do ní bolestivě narazilo, až jí jedna z knih vypadla z náručí a s bouchnutím přistála na zemi. Vzápětí odhalila viníka – tmavovlasý muž okolo čtyřicítky do ní zjevně narazil, když kolem spěchal k jednomu z výpujčních pultů. Teď se ale zastavil, zřejmě si uvědomil, že se s ní střetnul. Otočil se, aby se jí omlouvil a Hermiona oněměla překvapením – oním mužem nebyl nikdo jiný než Severus Snape. Pomalu k němu přistoupila a okouzleně na něj hleděla. Změnil se, tak moc se změnil, až jí to nahánělo husí kůži. Mírně se otřásla. Ty trpké rýhy kolem jeho úst, vráska mezi obočím i zahořklý výraz byly pryč. Usmíval se. „Omlouvám se – vrazil jsem do vás, viďte?“ ptal se a shýbl se pro knihu, která jí vypadla z rukou. „Neznáme se odněkud?“ „Určitě ne,“ odpověděla bez uvažování. „Vás bych si musela pamatovat, pro -,“ včas se zarazila. „Promiňte,“ zahladila důvtipně toho profesora, jenž jí málem uletěl. „Tak pohledná žena jako vy by se neměla omlouvat – jak se vlastně jmenujete?“ „Jane,“ uvedla duchapřítomně své druhé jméno. „Pěkné jméno,“ usmál se a oči mu jen jiskřily. „To je zvláštní, protože já jsem pan Rochester, Jane.“ Zasmála se. „Můžu vás pozvat na kafe, Jane?“ Sváděla bitvu sama se sebou. Neměla by s ním navazovat vztahy. Pak se ale okřikla. Jedna káva a možná trochu povídání o jeho současném životě nikomu neublíží. „Dobře, pane Rochestere,“ souhlasila. Galantně jí nabídl rámě a odvedl ji do malé kavárny naproti knihovně. „Chodím sem často,“ vysvětloval jí, zatímco jí sundal kabát a usadil ji k malému stolku u okna. „Vy pracujete v knihovně?“ otázala se tochu udiveně. „Ano, baví mě to. Knihy miluju. Trochu mi vadí lidi, ale když jsou ticho,“ pokrčil rameny. „Jste samotář?“ vyzvídala. „Asi ano,“ povzdechl si. „Já -“ Odmlčel se, protože k jejich stolku přistoupila sympatická asi dvacetiletá číšnice. „Cappucino jako obvykle?“ otázala se Snapea. Ten jen přikývl, takže se dívka obrátila k Hermioně. „A vy?“ „Dám si čaj, jestli máte.“ „Zelený, černý, jasmínový, ...“ vypočítávala zpaměti. „Earl grey?“ „Jistě,“ přisvědčila. „A pro vás, pane Rochestere trochu koláče? Dneska je třešňový.“ „Bájčné – a můžu na něj dostat šlehačku?“ zeptal se Snape a mrkl na ni. „Beze všeho,“ ujistila ho a odspěchala, aby jim připravila jejich objednávku. „Jste labužník,“ konstatovala Hermiona po kratší odmlce. „Nevidím důvod, proč si svůj život neužívat.“ Skoro mu řekla, že se změnil, pak si ale uvědomila svoji chybu a raději mlčela. „Pořád ale mluvíme o mně a přitom já bych se radši dozvěděl něco o vás,“ nadhodil. „Co tady vlastně děláte? Nikdy předtím jsme se podle vás neviděli – a já tomu začínám věřit, protože jinak už bych určitě měl vaše číslo... Jenže pokud nejste zdejší, asi se zase rychle vypaříte.“ „Na to, že jste říkal, jaký jste samotář...,“ nedokončila větu. „Tohle taky normálně nedělám,“ přiznal se. „Já jen – bude to znít hrozně divně – a já navíc na tyhle věci nevěřím – ale jako kdybychom se znali z minulého života, nezdá se vám?“ V krku se jí udělal knedlík, takže jen přikývla. Byl tak blízko pravdě. Ta ironie – minulý život. Opravdu, pro něj to tak bylo. Chvíli na sebe zamyšleně hleděli a to ticho kupodivu nebylo tísnivé. Jen – uklidňující. „Žijete tady dlouho? Je to kouzelné město...“ „Vlastně nebydlím v Oxfordu, ale v jedné vesničce poblíž. Nemám rád velká města,“ svěřoval se. „Kde bydlíte vy, Jane?“ „V Londýně,“ nevymýšlela si tentokrát. Ještě asi půl hodiny si povídali o všem možném – o jeho zahrádce, o tom, že se učí jezdit na kole a ona mu na oplátku svěřila, jak ráda vaří a peče. Pak ale pohlédla na hodiny a zjistila, že už měla být dávno v kanceláři. Jen nerada se mu omluvila – přála si, aby tu s ním mohla sedět nejmíň do večera. „Smím vás ještě vidět?“ položil klíčovou otázku, když jí pomáhal zpátky do kabátu. Vzala si ze židle kablku a celkem zbytečně si upravovala manžety a šátek, nakonec se však odpovědi nemohla vyhnout. „Nevím – já -“ „Nehledejte za tím nic – prostě je mi s vámi – velmi dobře – a říkal jsem si,“ odmlčel se, „jsem dost osamělý člověk a občas mi to až vadí. Ale vy jste milá, sečtělá a inteligentní – bylo by – hezké, mít vás za přítele.“ „Takže přátelé?“ nadzvedla jedno obočí. „Přátelé,“ potvrdil a natáhl k ní ruku. To jednoduché gesto ji téměř odzbrojilo. Teplý dotyk jeho dlaně byl velmi příjemný a jeho oči ji nenechávaly na pochybách – každé slovo myslel vážně. „Tak zase za týden, ano?“ „Určitě.“ Vítr mi foukal do tváře sněhové vločky. Rozpouštěly se a příjemně studily na rozpálených tvářích. Připadala jsem si jako dítě, co doma slídilo po dárcích. Jako kdybych něco ukradla. Ale já jsem přece nic špatného neudělala, ne? Byla to náhoda, osud, který mi Snapea přihrál do cesty. Moje myšlenky se stočily k němu. Ta změna, jíž prošel, mě nepřestala udivovat. Potřebuju ho znovu vidět a dozvědět se víc o tom, jak žije a proč je tak jiný. Je to díky mně?! Nebo kvůli mně?! Náhle jsem se zastyděla – osm let trvalo, než jsem konečně našla odvahu ho hledat a další půl rok, než jsem si mohla ověřit, jak se má. Jsem za něj zodpovědná, to já jsem se tehdy rozhodla tak, jak jsem se rozhodla, a měla bych tedy dávat pozor na Jasona Rochestera. Vždyť já jsem ho stvořila! Tohle je na jednu hlavu příliš – musím si s někým promluvit. Já vím, že dospělý člověk, který kráčí po větrem bičované ulici a hvízdá si, by mohl být považovaný za blázna, ale nemohl jsem si pomoct. Jane mě naplnila zvláštními pocity, jaké už jsem dlouho nezakoušel. Cítil jsem se podivně lehký a přitom tak zvláštně spoutaný. Opravdu je možné, že existuje něco jako minulý život? A jestli ano, můžeme poznat lidi, které jsme kdysi znávali? Ona mi připadala jako sestra, kterou jsem nikdy neměl, jako dávno zapomenutá obrázová knížka, již člověk našel na půdě a ne a ne si vybavit, o čem je. Jako kdybychom byli nějakým způsobem spojeni. Kdyby tak jednoznačně netvrdila, že se neznáme, skoro bych si myslel, že jsem ji potkal někdy před tím úrazem hlavy. Ale to by mě poznala. Možná jsem až příliš sebevědomý, když si myslím, že jsem tak nezapomenutelný, ušklíbl jsem se. Hermiona se přemístila na Příčnou ulici, chtěla si ještě skočit do Mžourova pro nějaké soví pamlsky. Hned před Krucánky a kaňoury ale narazila na Rona. Táhnul několik objemných krabic, zřejmě vánočních dárků. „Ahoj,“ zdravil ji překvapeně. „Snad ještě k těm padesáti balíčkům ve skřini nepřikupuješ další?“ otázal se se smíchem. „Ne, neboj. Ten sníh mě ale vylákal z kanceláře,“ mávla rukou kolem sebe. „A taky jsem si říkala, že nemám vánoční dárek pro Pašíka – tak jsem mu šla koupit nějaké soví mlsky.“ Sama ani nevěděla, proč mu neřekla pravdu. Potřebovala přece celou věc s někým probrat, tak proč ne s ním? Sdíleli spolu stůl, lože i většinu myšlenek, proč se mu tedy nesvěřila? „Zanesl jsem prstýnek do zlatnictví – můžu si ho prý vyzvednout odpoledne – jenže to jsem domluvený s Harrym a jdeme -“ „Já vím, na bowling,“ usmála se při představě, jak očarují bowlingové koule a pak se dobře baví, když ohromení mudlové zírají, jak trefují jeden strike za druhým. „No jo, potřeboval bych, abys ho vyzvedla.“ „Hned dneska? Myslím, že by tam přes noc vydržel, ne?“ Tolik se jí nechtělo se ještě odpoledne zdržovat v obchodě, který bude plný předvánočních nakupujících. „No říkal jsem si – myslel jsem, že ho budeš chtít co nejdřív zpátky,“ trochu posmutněl Ron. „Ale jistě – chybí mi,“ usmála se. „Dneska jsem si kvůli tomu rozkouslala nehty,“ ukázala mu otrhanou kůžičku okolo nehtů. „Sakra, Hemiono, ten prsten přece není jen na odreagování!“ zvýšil hlas. „Tak jsem to -“ „- nemyslela. Ale řekla jsi to tak.“ „Promiň,“ omlouvala se. Přešlápla, ale nakonec se odhodlala položit mu ruce kolem krku. „Vždyť víš, že mluvím rychleji, než myslím. Mrzí mě to Rone, nechci ti ubližovat.“ „Občas to ale děláš,“ povzdechl si, neodtáhl se však. „Ale mám tě ráda – vlastně ne, miluju tě.“ „V to doufám,“ pošeptal jí. Na ramena jim padal sníh a na chodníku pod nimi ležely všechny ty balíčky, které Ron nakoupil a provlhávaly. Je to však nezajímalo – v pevném objetí se vzájemně ubezpečovali o své lásce. A/N: Tak dlouho jsem se odměňovala za tu půl stránku Pýchy a předsudku, kterou jsem vyplodila, až vznikla další kapitola Vzpomínek. Tak mi to snad nebudete mít za zlé. Je mi jasné, že Snape bude terčem kritiky - opravdu je až příliš vlezlý, přátelský a optimistický, je to vážně jen Hermionou, slibuju, ž jinak takový Jasoň nebude ;) Takže doufám, že jste si početli a přeju krásné Velikonoční pondělí. P.S.: Taky si připadáte jako oběť, která čeká, než její vrah zazvoní u dveří (asi jdu vypojit zvonek =D)?