Ron musel v obýváku usnout, protože když znovu pohlédl na hodiny,
ukazovaly půlnoc. Protáhl si ztuhlé tělo a promnul si oči.
„Lumos,“ zašeptal.
Ticho vlastního domu ho mírně děsilo – měl podobné pocity, když se jako
malý vzbudil a měl žízeň. Tenkrát ale aspoň slyšel tichounké oddechování
Freda a George. Dnes žádné zvuky nenapovídaly přítomnosti člověka. Možná
proto namířil hůlkou na rádio a pustil potichu hudbu.
Nebyl ještě se ospalý, zároveň však cítil obrovské psychické vyčerpání.
Neměl náladu nic dělat.
Obavy, které ho sžíraly v podvečer, se ještě prohloubily. Vzpomněl si ale
na to, co vždycky říkala jeho matka. Špatné zprávy se člověk dozví dřív,
než si vůbec začne dělat starosti. To ho trochu upokojilo. Kdyby se jí
něco stalo, už by to věděl.
Pohled mu padl na vzorně srovnanou Hermioninu knihovnu, její pýchu. Úplně
v nejspodnější poličce leželo ohmatané fotoalbum v kožené vazbě.
„Accio,“ namířil a vzápětí mu album přistálo v ruce.
Opatrně ho otevřel. Hned z první stránky na něj hledělo jeho mladší já.
Maličký Ron se tulil v matčině náručí. Molly se krásně usmívala a drobnou
synovou ručičkou mávala do objektivu.
Obrátil list a nyní to byla malá Hermiona, která na zahradě Grangerovic
domu pózovala v bílých šatečkách a slamáku. A hned vedle o něco starší
Hermiona v matčiných střevících a s norkovou
štólou kolem krku.
Koutky úst se mu zvedly vzhůru, když nalistoval fotky od Colina
Creeveyho. Jeho bratr Denis je po Colinově smrti poslal Harrymu, ten je
však nechtěl mít doma – Ginny příliš připomínaly smutný konec spolužáka a
prvního kamaráda.
Harryho fotografické já srdnatě utíkající před samolibým Lockhartem, on
sám zvracející slimáky, Harry bez kostí v ruce a u něj klečící Hermiona.
Ačkoli se neusmívala, byly dobře vidět její velké přední zuby. Zasmál se,
protože si vzpomněl, jak si nechala zuby upravit od madame Pomfreyové.
Vlastně jí tenkrát Draco s Harrym velmi pomohli, ušklíbl se. Pak se ale
zastyděl; ať byla Hermiona jaká chtěla, jeho jízlivost si nezasloužila.
Došel k fotkám z plesu Turnaje tří kouzelníků. Hermioně to tenkrát
neuvěřitelně slušelo a on na Kruma tolik žárlil. Něžně přejel prstem po
místě, kde měla dívka na fotografii obličej.
Možná, že ji svými myšlenkami přivolal, protože právě ve chvíli, kdy
nejvíc litoval toho, co jí dopoledne řekl, ozvaly se v předsíni její
kroky.
„Rone?“ otázala se udiveně, když zaregistrovala světlo v obýváku.
„Kde jsi – vlastně, to je jedno... Já – měl bych se -,“ chtěl se omluvit,
ona ho ale rázně umlčela.
„Můžeme to nechat na později?“ zptala se unaveně. „Slibuju, že si
promluvíme, i já se ti chci omluvit, Rone. Ale ne teď -“
„Dobře – jen -“
„Teď ne,“ odsekla rázněji a vystoupala po schodech do patra. „Dobrou noc,
Rone,“ popřála mu o něco vlídněji.
Za chvíli uslyšel tekoucí vodu a později, zrovna když se zvedl že půjde
spát, zarachotil klíč v zámku ložnice. Hermiona zjevně chtěla být sama.


Jasona probudilo vyzvánění telefonu. Zmateně kolem sebe hmatal. Měl
pocit, že by tu neměl být sám – spala tu přece Sylvie, ne? Neměl však moc
času uvažovat; vyzvánějící telefon v jednu v noci značí něco naléhavého a
není radno moc váhat.
„Haló?“ ozval se do mluvítka. Jeho hlas zněl ospale.
„Jasone? U telefonu Maureen, Sylviina matka,“ ozvalo se.
Jason polkl. Nechápal, proč mu volala tak pozdě; jestli mu chtěla
vynadat, mohla to udělat už odpoledne.
„Můžu pro vás něco udělat, Maureen?“
„Víte, kde je Sylvie?“
Konečně se mu vybavil průběh včerejšího dne. Sylvie odešla z domu poté,
co mu volala Jane. Ale kde je Jane? Nebo to byl jen sen?
Nemohl se s tou otázkou moc trápit, protože Maureen na druhém konci linky
zněla nedočkavě.
„Není u sebe?“ zajímal se trochu vyděšeně.
„Ne, není. Vy jste ji od sebe nechal odejít samotnou? Pěšky? Proč si
nevzala auto?“ dorážela žena.
„Jak to víte?“ ztuhnul.
„Volala mi policie,“ oznámila mu. „Sylvie je v nemocnici. Kousek od
stanice podzemky ji někdo napadl. Mě jen zajímá, proč neměla svoje auto,“
hlas se jí třásl potlačovaným vztekem. Ještě ale nemohla začít křičet –
prvně chtěla informace.
„Půjčila mi ho,“ hlesl zahanbeně.
„Co?“ nerozuměla mu.
„Půjčila mi ho – musel jsem do Oxfordu,“ opakoval trochu hlasitěji. Musel
se posadit. „Jak víte, že byla u mě?!“
„Jsem její matka, Jasone, a nejsem hloupá. Bohužel pro vás... Jak jste ji
mohl nechat odejít samotnou?!“
„Já – odešla, když jsem byl pryč – nikdy bych ji přece nenechal -...
Odešla tak narychlo, jen mi nechala vzkaz, ani nepočkala -,“ zadrhl se.
„Nikdy bych ji nenechal – takhle odejít,“ nadechl se, aby sebral odvahu
zeptat se na to nejdůležitější. „Bude v pořádku?“
Vycítila prosebný tón, který ji trochu obměkčil. „Doktoři říkají, že je
to jen zlomenina a pár modřin.“
Slyšela, jak si oddechl.
„Ve které je nemocnici?“
„V King's College,“ řekla po chvíli mlčení. „Jsem si jistá, že víte, proč
od vás tak narychlo utekla. A jestli je to – prostě, jestli jste jí
ublížil, nejezděte za ní. Opovažte se k ní jen přiblížit – jestli totiž
bude kvůli vám zase nešťastná, přísahám, Jasone, že můj manžel to tak
nenechá.“
„Já ji ale musím vidět,“ trval na svém.
„Varován jste byl – teď je to jen na vás,“ oznámila mu a zavěsila.
Ještě chvíli tam seděl s hlavou v dlaních.
Jane nebyla sen, opravdu tu včera byla, to dokazovalo prasklé sklo na
konferenčním stolku a jeho pásek opodál. Nechápal však, pro zmizela. A
jak se dostala domů – kde vlastně bydlí? Zavolal by jí, ale neznal její
číslo. Neznal ani její celé jméno.
Bouchl pěstí do opěrky křesla. Život se mu začal vymykat z rukou. To, co
si slíbil, když před osmi lety začínal nový život, teď porušil. Ublížil
Sylvii. Nechoval se dobře.
Zvedl se z křesla, v rychlosti se oblékl a nasedl do auta. Musí Sylvii
vidět a musí se jí aspoň pokusit omluvit.


Doufala, že až se vzbudí bude všchno lepší. Že ráno bude opravdu
moudřejší večera. Že bude přesně vědět, co má dělat. Jenže když ji
konečně okolo desáté probudil štěkající pes od sousedů, měla v hlavě
stejný zmatek, jako když usínala.
Několik minut koukala do stropu a snažila se přijmout neodvratitelné.
Postupně vyloučila jednu možnost za druhou, až jí zbyly jen dvě – opustit
Rona a povědět Snapeovi pravdu, nebo zapomenout na Snapea a začít s Ronem
znovu.
Neochotně se zvedla z vyhřátých peřin. Bosýma nohama došlápla na studené
parkety a zimničně se roztřásla. Musela bojovat se silnou touhou svalit
ze zpět do postele. Tolik chtěla oddálit to, co musela udělat.
Pomalu a důkladně si vyčistila zuby. Tak, jak ji to kdysi učila matka,
přejížděla kartáčkem po každém zubu zvlášť. Když už to nešlo dál
protahovat, vypláchla si pusu a vyplázla na svůj zrcadlový obraz jazyk.
Pročísla si vlasy, ze zvyku porovnala šampony a sprchové gely na vaně a
pak celkem zbytečně uhladila štůsek ručníků v poličce.
Když vyšla ven z pokoje, málm se jí rozklepala kolena, statečně ale
pokračovala dolů.
Ron ještě spal. Klidně oddechoval na sedačce. Místo polštáře si pod hlavu
sbalil jednu z dek, které ležely na křesle.
Přemáhala touhu otočit se a utéct pryč, věděla ale, že by toho litovala.
Místo toho tedy k němu přisedla. Jemně ho pohladila po rameni. Se
zabručením se snažil otočit na druhý bok, na to byla sedačka příliš malá,
takže ho to probudilo.
„Hermiono,“ vydechl úlevně.
„Dobré ráno,“ letmo ho políbila na tvář. „Chtěla bych se ti omluvit,“
začala. Nervózně si pohrávala s prstýnkem, který si včera v noci znovu
navlékla na prostředníček. „S tou svatbou – byla jsem jen nějaká
podrážděná... Možná z toho, jak se tvoje mamka o to tolik zajímala, ale –
já -“
„Taky bych se chtěl omluvit,“ využil její odmlky. „To co jsem říkal –
není to pravda. Nechtěl bych o tebe přijít.“
„Já o tebe taky ne – chci si tě vzít,“ cítila, jak jedna její část umírá.
Nemohla však být se Severusem, aniž by časem přišel na to, kým je ona a
kým on. Musela přijmout tu jedinou naději na štěstí, kterou jí osud
nabízel. Navíc – bylo to přeci správné; tak to mělo být. Už od čtrnácti
tušila, že ona a Ron spolu jednou skončí. Prožili totéž, měli spoustu
společných vzpomínek, společných zážitků a společných přátel. Možná, že v
tom byl jejich problém – spojovala je spíš minulost než budoucnost. Ale
Hermiona si slíbila, že to napraví.


Novoročního oběda u Weasleyových už se neúčastnili všichni – Charlie
odjel zpátky do Rumunska, Bill s Fleur a s dětmi odcestovali do Francie a
Percy s rodinou byli na návštěvě u Audreyiných rodičů. O to srdečněji
však Molly vítala ty, kteří dorazili.
„Á, drahouškové – zase jako dvě hrdličky,“ pravila rozzářeně a sevřela
Rona v náručí. „Tak jste si to vyříkali...“
„Ano – byla to moje vina, jsem nějaká přecitlivělá,“ zamumlala Hermiona.
Molly se na ni pátravě zahleděla. „Nejsi opravdu těhotná?“ vypálila
otázku.
„Mami, prosím tě,“ zarazil ji Ron, „všechno je v pohodě. Hermiona byla
jen přetažená. Už jsme si to vyříkali,“ usmál se na dívku a ona
zčervenala. Vybavila si poslední dny, které jí připomínaly doby jejich
čerstvé zamilovanosti.
Paní Weasleyová je usadila ke stolu a šla se věnovat vaření. Když jí
chtěla Hermiona pomoct, jen ji odbyla. „Ale zlatíčko, nedělej si
starosti. Ginny a já všechno zvládneme,“ mrkla na ni a odešla.
Hermiona chtěla ještě něco namítnout, ale obrátil se na ni pan Weasley.
„Hermiono, tvoji rodiče přiletí?“ otázal se s neskrývaným nadšením v
hlase.
„Ano – letadlem.“
„Skvělé,“ zamnul si ruce. „A myslíš – totiž – nevadilo by, kdybych s vámi
jel na letiště?“ upíral prosebný zrak na ni i na Rona.
„Jistě, taťko, to není problém,“ uchechtl se Ron. Pak vrhl pohled na
Hermionu. „Nevadí ti to, že ne?“
„Určitě ne – napadá mě – ty jsi, Arture, ještě nikdy letadlem neletěl, že
ne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Vtom do pokoje vpadla uzardělá Ginny. „Za chvíli budeme jíst – Georgi,
skliď ty šachy, ano?“ obrátila se na bratra, který byl zrovna v půlce
partie s Harrym.
George jen nedbale mávl hůlkou a šachovnice se přenesla na malý stolek v
obýváku. Uvolnila tak místo velkému hrnci s polévkou, jenž paní
Weasleyová pomalu spustila na stůl. Ginny ji následovala s talíři.
„Tak si berte,“ vybízely je svorně.
Jak stály vedle sebe, obě s tvářemi zčervenalými teplem v kuchyni, se
zástěrami kolem pasu – uvědomila si Hermiona, jak moc jsou si podobné.
Dokonce se i stejně tvářily...


Hermiona si byla jistá, že s ní Ginny bude chtít mluvit, a nemýlila se.
Hned po obědě, když se ženám společnými silami povedlo uvést kuchyň do
původního stavu, jí Ginny pošeptala, aby se šly projít. Hermiona věděla,
že se rozhovoru s budoucí švagrovou nevyhne, a tak ji bez řečí
následovala ven.
„Nečekala jsem tě tu dneska,“ začala a pátravě si ji prohlížela.
„I já jsem si myslela, že sem už nezavítám – jenže – život je
komplikovaný.“
„Tak co se přihodilo?“
„Spala jsem se Snapem,“ přiznala.
„Tak co potom děláš tady?!“ nechápala Ginny.
„On – zamumlal ze spaní něco o mých zubech – Ginny – já – mám strach.“
„Z čeho?!“
„Z něj – z toho, co by se stalo, kdyby na to přišel. Z toho, co by se z
něj stalo, kdyby na to přišel!... Mohla bych jít do vězení -“
„Takže se bojíš zodpovědnosti za svoje činy?“ vyjela na ni.
„Ne, tak to není,“ hájila se Hermiona. „Já jsem si vědoma toho, co jsem
provedla, Ginny, opravdu. Vím, že jsem to nezvládla...“
„Nezvládla?! Spala jsi s chlapem, kterému jsi sebrala paměť. A chystáš
svatbu s někým jiným! Uvědomuješ si vůbec, jak jim všem ubližuješ?...
Dobře, Rona ještě chápu, merlin ví, že – to je jedno... Ale Snape? Co ten
ti provedl?!“
„Ginny,“ zaprosila, „prosím, nechej toho. Já už se tak cítím dost hrozně.“
„Máš taky proč,“ usadila ji.
„Proč jsi najednou taková moralistka?! V Bradavicích ti nevadilo jít
jeden den na rande s tím a druhý den s druhým... Co se změnilo?!“
„Hermiono, já – vím, jaké to je, když tě někdo podvádí,“ vysoukala ze
sebe.
„Harry -?!“
Rusovláska beze slov přikývla a Hermiona šokovaně vydchla.
„Ale jak to -?“
„Ty to vážně nevíš – vždyť už si o tom povídají všichni...,“ hlas se jí
zlomil.
Hermiona ji konejšivě objala. „No tak, Ginny, to bude dobré – určitě je
to omyl – chci říct – jsi si tím jistá? Máš nějaký – důkaz?“
„Jistě,“ odfrkla hořce. „Vím to už víc než rok – ještě, než se narodil
James. Viděla jsem Harryho s – líbal se s -,“ polkla, „- s Parvati
Patilovou.“
„Ach – to je mi -“
„Neříkej to slovo,“ okřikla ji. „Nechci o tom nic slyšet. Já si to
vyřeším sama – řekla jsem ti to, abys pochopila, co se změnilo. A nechci
už o tom slyšet ani slovo.“
„Dobře. Promiň.“
„Co chceš dělat?“ převedla Ginny řeč zpátky k Hermioně a Snapeovi.
„Nikdy už ho nemůžu vidět. Nemůžu připustit, aby si vzpomněl...“
„Takže si vezmeš Rona a budeš dělat, že je všechno v pořádku?!“
„Ono je všechno v pořádku, Ginny.“
„Není – miluješ někoho jiného.“
„Možná. Ale Rona taky miluju,“ vedla si Hermiona dál svou.
„Jak můžeš vědět, že si Snape nevzpomene tak jako tak? Nebylo by prostě
lepší mu všechno přiznat? Odpustil by ti – možná,“ navrhovala Ginny
trpělivě.
„Já – nic moc o tom nevím – neexistuje k tomu prakticky žádná literatura
– ale když to kouzlo uděláš správně, mělo by fungovat, dokud nezemřeš.
Musel by dostat nějaký opravdu silný podnět – aspoň myslím.“
„Nechceš si o tom promluvit s někým z ministerstva?“
„Víš, kdo je tam specialista na mazání paměti?“ zeptala se Hermiona.
„Ne.“
„Levandule.“
„Aha... Takže mu zmizíš ze života a budeš doufat, že si nevzpomene.“
„Jo, tak nějak,“ přisvědčila Hermiona neradostně.


Domů dorazili pozdě večer. Ron jí pomáhal svléct se z šatů a zajímalo ho,
proč se Artura vyptávala na létání.
„Napadlo mě, že bysme mu mohli dát vyhlídkový let k narozeninám.“
„No jo, bude je vlastně mít den před naší svatbou, co?“ zeptal se a
sevřel ji v náručí.
„Myslím, že by se mu to mohlo líbit,“ pravila zamyšleně Hermiona a
nechala šaty sklouznout z ramen.
Ron na ni obdivně pohlédl a kochal se krásou jejího těla. „Už jsem ti
říkal, jak jsi úžasná?“
„Hmmm,“ dělala, že přemýšlí. „Ne, myslím, že to jsem ještě neslyšela,“
zasmála se.
„Ne? To ti budeme muset napravit sluch,“ povalil ji na postel. „Zjevně s
ním něco není v pořádku.“
„Hlavně, že zvládám jiné věci, ne?“ otázala se a rukama mu zabloudila k
zapínání kalhot.
„Máš pravdu jako vždycky.“


A/N: Jo, je mi jasné, že po téhle kapitole, kdyby Hermiona byla poblíž,
asi byste ji uškrtily (uškrtili). Vážně se chová kapku zbaběle, že?
Jsem připravena i na výtky za rozboření iluzí o dokonalém manželství pana
Vyvoleného se slečnou Weasleyovou. Ale říkám jsi, když už má tahle
povídka ambice zobrazovat všechny postavy jako plastické a snad dost
reálné, pak je čas si přiznat, že všichni můžou procházet krizí.
Chudák Jason, nemá to lehké. Ještě by scházelo, aby se i on vrátil ke své
původní partnerce, a měli bychom tu konec povídky. Ale to bych nebyla já,
že? :-D
Jinak doufám, že mi komntáři trochu vyspravíte ego pošramocené
jednorázovkou Set fire to the rain. Vážně, žádný komentář, to jsem prostě
nečekala - žádná pochvala a žádná kritika... :-) No, vy mi to teď
vynahradíte, že jo? :-D