„Tohle nemůžeme řešit po telefonu, určitě ho napíchli.“
„Napíchli? Kdo?“ nechápu.
„Přece oni,“ zašeptá konspirativně.
„Aha… oni,“ s obtížemi potlačím povzdych.
„Čekej na konečné autobusu. Přesně za deset minut.“

Ani se neptám, jak může vědět, že to stihnu - neřekla jsem mu, že jsem v
kanceláři. Místo toho nenápadně shodím nohy ze stolu a vypnu monitor. Kam
jen tu kameru umístil?

V určeném čase stojím na určeném místě. Připadám si jako pitomec. Ten
pocit zesílí, když si uvědomím, že se podvědomě rozhlížím ve snaze
objevit skrytého nepřítele…

„To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou,“ ozve se za
mnou.