Ron svižně kráčel chodbami ministerstva. Od doby, kdy před několika
měsíci začal pracovat u George v obchodě na ministerstvu nebyl.
Za zády ukrýval nádhernou kytici tulipánů. Ty sice byly v únoru
nedostatkovým zbožím, přesto je však sehnal. Mohl je jednoduše vyčarovat,
věděl ale, že Hermiona by to poznala, proto nelitoval peněz ani námahy a
přemístil se pro ně přímo do Amsterodamu.
„Rone?“ ozvalo se za ním nesměle.
„Jé, Levandule, ahoj,“ pozdravil bývalou spolužačku a rychle uhnul očima
od jejích jizev.
„Co tady děláš – a s kytkou?“ vyzvídala a všímavé oči jí těkaly tulipánů
přes jeho ruce až po jeho obličej.
„Jdu – za Hermionou,“ zrozpačitěl.
„Aha,“ chvíli se odmlčela. „Vy se vlastně máte teď někdy brát, ne?“
zajímala se dál.
„Nepřišlo ti oznámení?“ divil se Ron.
„Je to možné – ale já poštu moc neotvírám. Jsem většinu času v práci...
Takže kdy to bude?“
„Pozítří.“
„Přijmi mé gratulace – a určitě pozdravuj svoji nastávající. Jak se
vlastně Hermiona má – moc ji nevídám a to pracujeme v jedné budově,“
usmívala se.
„Má se snad dobře... Hodně pracuje v terénu,“ vysvětloval, „proto se asi
nevídáte. Ty navíc taky trávíš hodně času mimo kancelář, ne?“
„Ano, to víš, výmazy paměti se zatím nedají dělat na dálku.“
„No jo, nějak ty galeony vydělávat musíme,“ konstatoval konverzačním
tónem. „Nezlob se, budu už muset jít, aby mi Hermiona někam neutekla.“
„Jasně, jen běž – já taky budu muset jít, musím ještě dopsat zprávu pro
ministra. Ráda jsem tě viděla,“ objala ho.
Nejprve se chtěl odtáhnout, vrozené ohledy ale zvítězily, takže jí ruku,
v níž nedržel kytici lehce ovinul kolem ramen.
„Taky jsem tě rád viděl, Lev,“ rozloučil se. „Zatím.“
Dívala se za ním dokud nezašel za roh. V obličeji měla podivný výraz –
směsici ponížení a lítosti. Hned, jak si uvědomila, že jindy kamenný
obličej prozrazuje emoce, vzpamatovala se a skryla se za obvyklou masku
lhostejnosti.


Hermiona zazvonila přesně před osmou na dveře domu na Grimmauldově
náměstí a netrpělivě podupávala podpatkem. Asi minutu se nic nedělo, pak
se však dveře pootevřely a vykoukla z nich Harryho tmavovlasá hlava.
„Ahoj, půjdeš dál?“ otázal se. „Ginny je ještě v koupelně.“
„Ne, to je dobré, počkám tady,“ odmítla Hermiona pozvání.
„Už jdu!“ ozvalo se ze schodiště.
„Tak se zatím měj, já jdu dělat chůvu,“ protočil oči Harry.
„Ginny má taky právo si občas někam vyrazit, ne?“ zpražila ho Hermiona
pohledem.
„Jasně,“ odsekl a odšoural se dovnitř.
„Tak co, jaké to včera bylo?“ vybafla Ginny na Hermionu místo pozdravu.
Jindy strhaný obličej měla nalíčený a celá zářila. Hermiona si všimla, že
si dokonce oblékla nové šaty, které dostala od Harryho k Vánocům.
„Báječné – Ron přišel s kyticí a vzal mě na večeři... Předpokládám ale,
že tys o tom věděla?“
„Samozřejmě. Pomáhala jsem mu s plánováním,“ uculila se Ginny. „Jinak
byste jedli maximálně hamburgery.“
Hermiona se zvonivě zasmála. „To snad ne,“ zhrozila se naoko. „Vždyť to
byla naše poslední společná večeře za svobodna.“
Ginny si oblékla kabát a do kabelky přihodila hůlku a několik drobných
bankovek z odkládacího stolku v předsíni. „Já bych ho nepřeceňovala...,“
poznamenala konverzačním tónem a vrhla poslední rychlý pohled do zrcadla.
„Odcházím,“ křikla do útrob domu. Harry souhlasně zabručel.
„Jak jste teď na tom?“ otázala se Hermiona, když za sebou Ginny zavřela
domovní dveře.
„Odpověděla bych – ale až před sebou budeme mít panáka, jo?“ požádala
Ginny.
„Jistě – to sice nezní moc optimisticky... Každopádně ti to dneska moc
sluší,“ pochválila ji Hermiona.
„Díky.“
„Byl celý naježený, že musí Jamese hlídat,“ odfrkla Hermiona.
„Myslel si, že ho pohlídá mamka s taťkou,“ pokrčila Ginny rameny. „Jenže
máma chtěla být na té tvé rozlučce – a mně to připadalo jako dobrý nápad
– aspoň se tam tvoje máma nebude cítit sama... No a táta se necítí hlídat
ismiměsíční dítě... Chyť se mě,“ nabídla Hermioně pravou paži. Hermiona
zavřela oči a Ginny jí je převázala šátkem – místo, kde se bude loučit se
svobodou pro ni mělo být překvapením. Pak sevřela její ruku a společně se
přemístily.
Když se konečně mohla znovu rozhlédnout kolem sebe, málem omdlela. Ginny
na rozlučkový večírek pozvala všechny dívčí členky Brumbálovy armády,
několik Hermioniných spolužaček z vysoké, dvě kolegyně z práce a celou
ženskou polovinu rodiny Weasleyovy. Kousek stranou od ostatních nesměle
postávala Hermionina matka a celkem zbytečně si uhlazovala sukni – ve
společnosti čarodějek se cítila trochu nesvá.
„Krásnou poslední svobodnou noc,“ přály jí všechny sborově a tlačily se
jedna přes druhou, aby jí mohly popřát a předat drobné dárky. „Musíme to
dneska pořádně rozjet,“ ozvalo se z davu.
Když konečně rozbalila poslední balíček obsahující už třetí soupravu
krajkového prádélka, úlevně si povzdechla.
Všechny pozvané seděly u stolečků nebo u baru, nenuceně klábosily a
obdivnými pohledy sjížděly obsluhující mladíky, kteří byli do půli těla
nazí. Dokonce i paní Grangerová se teď nesměle bavila s Molly.
„Půjdeme si sednout k baru,“ navrhla Hermiona Ginny, nenápadně je
obklopila Ševelissimem a vyzvala kamarádku, aby začala mluvit.
„Co vlastně chceš vědět?... Nejsem si totiž jistá, že by ses o to měla
zajímat – ne, neuraž se. Já jen – jsi Harryho kamarádka a -“
„Ale prosím tebe, jsme přece kamarádky a od zítra taky oficiálně
příbuzné, ne? U mě jsou tvoje tajemství v bezpečí,“ mrkla na ni a usrkla
z mojita.
„Nemyslela jsem to tak, že by nebyly. Jen bych tě nerada přivedla do
situace, v níž by ses s Harrym necítila dobře, protože bys mu něco
tajila...“
„V klidu – ty taky víš některé věci o mně – a to je Ron tvůj bratr.“
„A taky pako.“
„Harry a Ron jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet,“ použila
oblíbené pořekadlo své matky.
„Dobře,“ zhluboka se napila coly s rumem. „Chutná to báječně,“ ukázala na
svoji sklenici.
„Ginny,“ napomenula ji.
„To není nevěra, když se s někým scházím – velmi počestně a nevinně, že?“
„Nevím, Ginny,“ přiznala Hermiona. „Já sama v tom nemám docela jasno. Je
nevěra na někoho myslet? Nebo začíná nevěra u polibků? Nebo ti dva musí
mít sex?... Hranice je hrozně nejasná... Jde asi o to, jak by to viděl
Harry a jak to vnímáš ty.“
„Pro mě – je to jen kamarád, nic víc,“ dušovala se Ginny. „Ale je mi s
ním hrozně pěkně. Tak moc, že jsem s ním čím dál častěji,“ přiznala a
sklopila pohled. Nervózně si pohrávala s brčkem ve své sklenici.
„A co Harry, myslíš, že tě ještě pořád podvádí?“
„Ano... Ale nechci, aby to bylo něco za něco... Neberu to tak, že když on
mě podvedl, já mám právo na to stejné... Něco jsme si slíbili – a máme
spolu dítě – nemůžu myslet jen na sebe...,“ odpověděla trochu nesouvisle.
Hermiona však očividně pochopila smysl jejích slov. Zamyšleně hleděla na
barmana, který zrovna předváděl efektní show se šejkrem. „Vezeme to jinak
– jsi zamilovaná?“
Ginny zrudnula až po kořínky vlasů. „Asi ano,“ špitla nakonec.
„Na tom není nic špatného,“ přesvědčovala ji Hermiona. „To kvůli němu jsi
tak veselá a tolik ti to sluší?“
„Tak předně – je na tom hodně špatného, Hermiono. Přísahala jsem Harrymu
věrnost a lásku a bez ohledu na jeho chování bych to neměla porušovat.“
„Už to porušuješ,“ upozornila ji Hermiona polovážně. „Nemůžeš poručit
srdci, Ginny.“
„Od tebe to zní zrovna moc dobře,“ usadila ji Ginny. „Nejsi to náhodou
ty, kdo se rozhodl, že bude milovat Rona a zapomene na Snapea?“
„Já se rozhodla, že Snapea neuvidím... Navíc to, co jsme spolu měli, nemá
s láskou moc společného... Byl to jen sex.“
„Popřela jsi to až moc razantně,“ dobírala si ji Ginny.
Na to už Hermiona neměla co říct, takže chvíli jen seděly a popíjely.
Decibely v místnosti narůstaly. S vypitým alkoholem taky přímo úměrně
rostla odvaha přítomných; Angelina to na tanečním parketě rozjížděla s
jedním z číšníků, Lenka Láskorádová pohupovala smyslně boky a i Molly s
paní Grangerovou oprášily staré taneční kreace.
„Neutečeš mu zítra od oltáře, že ne?“ otázala se Ginny při další sklenici
coly s rumem. Hermiona už stihla další mojito a dvojité Baileys – tváře
měla nachové a oči se jí začínaly lesknout.
Na Ginnyinu otázku odpověděla zachichotáním. „Uvažovala jsem o tom.“
„No, už bys to asi měla mít rozmyšlené,“ poznamenala a pohlédla na
hodinky. „Za dvanáct hodin bys mu měla říct své ano.“
„A taky řeknu,“ potvrdila Hermiona. „Ginny, stává se ti někdy, že by ses
chtěla od všeho utéct?“ otázala se po pár minutách.
„Cože?“ Ginny se málem zakuckala colou.
„Utéct – pryč.“
„Ne – žiju svůj život a o ničem jiném nepřemýšlím... je prostě nějaké teď
a tady a je zbytečné – víš co – snít o něčem jiném.“
„Tuhle jsem se zavřela na půdě,“ pronesla Hermiona bez zjevné
souvislosti, „a uviděla jsem tam všechny svoje dětské knížky a hračky...
A bylo mi do pláče – tak ráda bych se do té doby vrátila, Ginny.“
„Víš, že to nejde,“ pravila Ginny jemně a objala ji kolem ramen. „Taky se
občas probírám starými fotkami a myslím na to, jaké to bylo, když jsem
byla malá... Jenže nemůžeme žít ve vzpomínkách.“
„Nejhorší na tom je, že já jsem v té době vlastně nebyla nijak výjimečně
šťastná – to přišlo až v Bradavicích... Schází mi ale ten pocit, že za
tebe někdo zodpovídá, že ty sama zodpovědnost nemáš.“
„Před zodpovědností neutečeš,“ vystihla Ginny přesně, co Hermionu trápí.
„Já pořád nevím, co bych měla dělat.“
„Už jsme o tom mluvily a nemůžu ti dát jiné rady než tehdy, Hermiono...
Rozhodla ses, že Snapea necháš být – tak to prosím dodržuj... A co se
týče Rona – jestli ho miluješ, pak je snad jasné, co máš dělat, ne?“
„Bojím se, že mě jednou bude strašit, že jsem měla jiné možnosti a
nevyužila je. Co když je správné jít za Snapem a všechno mu říct – třeba
– třeba i on něco -,“ chtěla říct 'něco ke mně cítí', pak si to ale
rozmyslela. „To je hloupost,“ utnula se rázně. „Máš pravdu – je tady a
teď a člověk ho má žít.“
„Tak se mi líbíš,“ pochválila ji Ginny. „Pojď tancovat,“ mrkla na ni
ještě.
Za chvíli už obě popadly dva svalnaté číšníky a řádily na parketu.


Paní Grangerová s paní Weasleyovou si tiskly kapesníčky k ústům a oči jim
vlhly dojetím. Hermiona v hedvábných bílých šatech půvabně dokráčela k
Ronovi a nechala otce, aby vložil její ruku do té Ronovy. Ron se
povzbudivě usmál a vpil se pohledem do jejích očí.
Hermiona nevnímala ani slovo z toho, co říkal oddávající kouzelník. Srdce
jí bilo v rychlém kvapíku a ruce se jí potily. Znala tyhle pocity – byla
to nefalšovaná panika. Donutila sama sebe oplatit Ronovi hluboký pohled a
v okamžiku, kdy se její oči setkaly s těmi jeho, konečně se uklidnila.
Rona přece miluje prakticky od dětství. Toho laskavého, pracovitého a
milého člověka. Co záleží na tom, že nesdílí její lásku ke knížkám nebo k
umění? Pojí je přece společné vzpomínky, formovaly je ty stejné zážitky,
smáli se stejným vtipům a plakali ty samé slzy. Nemiluje Severuse Snapea
ani Jasona Rochestera, ale Rona Weasleyho.

Seděla jsem tam, poslouchala ty jalové řeči oddávajícího a vlny vzteku mě
zaplavovaly jedna za druhou. Když jí navlékl snubní prsten, musela jsem
zatnout ruce v pěst, abych nekřičela. Nehty prořízly kůži a dopřály mi
tím úlevnou bolest.
Ani jsem nevěděla jak, ale obřad už skončil a všichni hosté se nahrnuli
ke šťastnému páru, aby mohli pogratulovat. Jako ve snách jsem se zařadila
do fronty a po několika minutách jsem přes hlavu Deana přede mnou
zahlédla Rona. Oči mu zářily nadšením.
„Gratuluju, ať vám to vydrží,“ slyšela jsem od někud zdálky svůj hlas.
Ron jen něco neurčitého zamumlal, ona se však sladce usmála a s
neskrývaným potěšením mi odpověděla: „Tím si buď jistá.“
V tu chvíli se ve mně zrodila zloba, jakou jsem ještě nepoznala. Nebýt
přísného sebeovládání, kterému mě naučil poslední ročník v Bradavicích,
asi bych ji na místě proklela. Místo toho jsem jen beze slova odešla.
Věděla jsem, co musím udělat – najít tajemného Rochestera a zjistit, kdy
a jak přestal být Snapem. A pak jí to spočítám. Ne, spočítám jim to
oběma, opravila jsem se, když jsem ho zahlédla, jak ji přede všemi
vášnivě líbá. Oba zaplatí.


A/N: Tak, další kapitola dokončena. Věnuji ji Richenze, Claire a Kitti za
jejich báječné inspirativní komentáře.
Jistě jste postřehly nové téma do diskuze - nevěra. Co je nevěra a jak se
má chovat podváděný?
Hermiona se nám vdala a rozhodla se definitivně pohřbít jakékoli vztahy s
Jasonem/Severusem. Jak dlouho jí to asi vydrží... Taky si tím udělala
velmi mocného nepřítele ;)
P.S. Užívejte si kapitolu, protože až mi nepřijmou seminárku (bude jim
naprosto jasné, kolik času jsem nad ní strávila - rozuměj nestrávila),
táta mě zabije... =D