Harry ode dveří pozoroval Ginny sehnutou nad psacím stolem. Neodvažoval
se ani dýchat, aby ji nevyplašil. V matném světle svíčky její vlasy
krvavě zářily; jednotlivé prameny jí spadaly do očí a ona je neustále
netrpělivě odhrnovala. Brkem škrábala po papíře, každou chvíli se však
zarazila a zahleděla se z okna. V náhlém popudu papír zmačkala, zprudka
vstala a chystala se vyhodit papírovou kouli do krbu, když ji Harry
vyrušil.
„Ahoj,“ pozdravil ji tiše.
Ginny sebou trhla. „Myslela jsem – vůbec jsem tě neslyšela přijít,“ hlas
jí vyskočil o oktávu výš než obvykle, pomačkaný papír rychle zastrčila do
kapsy.
Harry k ní pomalu došel a něžne ji k sobě přivinul. „Artur už mi všechno
řekl – jak se cítíš?“
„Nic moc,“ odvrátila tvář, aby neviděl její slzy. Na tenhle trik se už
znali moc dlouho – jemně jí palcem a ukazováčkem sevřel bradu a natočil
její tvář tak, aby na ni dobře viděl. Pak se sklonil k jejímu obličeji. V
okamžiku, kdy se jeho rty dotkly jejích, bezděčně ucukla.
„Ginny, co se děje?“ otázal se a jen špatně skrýval své podráždění.
Horečnatě přemýšlela, co přesně mu má říct, jak má obhájit své zaváhání.
„Nic se neděje – jen – mamka -“
„To není kvůli Molly, Ginny, - už to nějakou dobu trvá,“ přitlačil ji ke
zdi, kde ji jeho paže uvěznily. Ucítila závan alkoholu a vyděsila se –
Harry pil jen zřídkakdy a nikdy tolik, aby se opil.
„Nemůžeme to probrat jindy?“ Snažila se mu vytrhnout, ale nepustil ji.
„Harry, prosím – nechej mě.“
„Mluvil jsem i s Ronem – říkal mi, co si mamka přála, Ginny,“ přimrazil
ji na místě. „A já bych na tom rád pracoval.“
„Dneska ne,“ trvala na svém a rukama nepřetržitě tlačila proti jeho
hrudníku, nebylo jí to ale nic platné. Harry naopak ještě zesílil
stisknutí.
„Ginnynko, šest měsíců už se nechováš jako moje manželka – je načase s
tím něco udělat,“ ruka mu vystřelila k jejím ňadrům.
„Dneska se to nehodí!“ zoufale odsouvala jeho dlaně pátrající po jejím
těle.
„Tak mi řekni, co se děje,“ naléhal.
„Harry, prosím, promluvíme si o tom ráno,“ do hlasu se jí začínal vkrádat
pláč.
Její manžel trochu zrozpačitěl, jako by si uvědomil, jak hloupě si
počíná. Vzápětí v něm ale explodovala potlačovaná frustrace z posledního
půl roku. Od začátku pozoroval změnu, která se s Ginny děla. Jeho věčně
unavená manželka, která se víc a víc podobala své matce, o sebe náhle
začala znovu pečovat. Podezřívavost mu nebyla vlastní, po několika
měsících, kdy spali odděleně, však začal něco tušit.
„Nepustím tě, dokud si to nevyjasníme,“ oznámil jí nekompromisně.
„Není co si vyjasňovat – zítra bude všechno v pořádku,“ domlouvala mu.
„Já vím, že se něco děje,“ vklínil jí koleno mezi nohy a znovu se ji
snažil políbit.
Na Ginny padly starosti celého dne – zármutek s matčiny smrti, její
poslední přání, rozepsaný dopis Oliverovi, který ji v kapse tížil jako
závaží, a současné ponížení od vlastního manžela – a rozplakala se.
Harry od ní ustoupil, jako by ho uštkla. Zahanbeně se díval na slzy
koulející se po jejích lících.
„Harry, prosím tě -,“ hlesla vyčerpaně, „dneska už toho bylo moc. Slibuju
– zítra -“
„Jak mám vědět, že mi v noci nepláchneš se svým milencem?“
„Asi tak jako já můžu vědět, že ty nepláchneš se svou milenkou,“ vzkypěla
v ní zlost. „Navíc nemám milence.“
„Takže ten dopis, co máš v kapse -,“ nadhodil a rychlým pohybem chytače
po papírové kouli hmátl. Kdyby tolik nepil, možná by uspěl.
Stačila uskočit jen těsně – jeho ruka zavadila o kapsu domácích kalhot a
roztrhla ji ve švu.
„Harry, tohle není důstojené – ani pro jednoho z nás.“
„Chci si promluvit teď – čekal jsem už dost dlouho!“
„Dobře – řeknu ti to na rovinu – po tom, co jsi dneska večer předvedl,
mám sto chutí sbalit Jamese a odejít od tebe.“


Hermiona ležela stulená v Ronově náruči a bezmocně hleděla do stropu.
Zpráva o Mollyině smrti je zastihla nepřipravené – nevěděla, co by měla
Ronovi říct, jak s ním vlastně mluvit ani jestli s ním vůbec zkoušet
komunikovat.
„Pořád nechápu, proč se to vlastně stalo,“ začal nakonec sám. Ani on
nejspíš nemohl spát.
Hermiona se pootočila tak, aby mu viděla do obličeje. „Je to hloupá
fráze, ale život prostě není spravedlivý,“ zašeptala.
„Mamka tady ale vždycky byla – jak si zvyknu na to, že je to jinak?!“
Prsty mu jemně masírovala spánky. „Na to se asi pořádně zvyknout nedá.“
Uvěznil její ruce ve svých a do každé dlaně jí vtiskl polibek. „Jsem ti
moc vděčný.“
„Za co?“ podivila se.
„Žes stála při mně, Hermiono,“ políbil ji do vlasů a přetočil ji na sebe.
„Milá paní Weaslyová, jste můj poklad,“ křivě se pousmál.
„A vy můj, pane Weasleyi,“ oplatila mu vyznání.
Chytil ji za stehno a obmotal si ho kolem pasu. Rukama začal bloudit pod
krajkovou košilkou, v níž spávala.
„Rone, - dneska to asi není -,“ začala, ale on ji umlčel polibkem.
„Mamka by chtěla, abychom žili dál,“ poznamenal moudře. Hermiona věděla,
že uvnitř něj všechno pláče, přesto zůstával navenek obdivuhodně
vyrovnaný.
Už byli oba nazí, když se ozvalo tlumené bušení na domovní dveře.
„Kdo je to takhle pozdě?“ vyděsila se Hermiona.
Ron na sebe rychle natáhl tričko a kahoty a spěchal vstříc nznámému
návštěvníkovi. Hermiona se oblékla o něco pomaleji – na noční košilku si
natáhla ještě župan -, a pak se vydala za manželem.
„Ginny,“ vydechla překvapeně, když spatřila švagrovou ve dveřích.
„Co se stalo?“ naléhal na sestru Ron. „Přestaň už brečet a vysvětli mi
to.“
„Nech ji,“ napomenula ho Hermiona šeptem. „Běž nám, prosím, udělat čaj,
jo?“ zbavila se ho mistrně.
Když zmizel v kuchyni, usadila Ginny do křesla v obýváku a sama se
uvelebila naproti.
„Omlouvám se za něj – však víš – dneska nejsme nikdo v pořádku,“ mluvila
konejšivě.
„Hermiono – pomoct,“ rozeznala Hermiona mezi jednotlivými Ginnyinými
vzlyky.
„Pomoct? S čím ti -“
„Pohádali jsme se s Harrym,“ konečně se Ginny trochu vzpamatovala, „a on
se zamkl u Jamese v pokoji.“
Zrovna začala Hermioně líčit události celého odpoledne a večera, když
vešel Ron s čajem. Ginny se ihned zarazila.
„Mluv dál,“ vyzval ji a usadil se vedle Hermiony.
Ginny tedy pokračovala – jak byl Harry opilý, jak se ji málem pokusil
znásilnit a jak se nakonec zamkl u Jamese v pokoji a odmítl ji pustit
dovnitř.
„Hrozně se o něj bojím,“ Ginny znovu zavzlykala. „Pojďte se mnou, vás
třeba poslechne.“
Hermiona se začala zvedat, Ron ji ale gestem zarazil. „Do tohohle bychom
se neměli plést.“
„Harry je opilý se svým čtrnáctiměsíčním synem, Rone!“ vyjela Hermiona.
„Prostě se tam přemístíme a pokusíme se s tím něco udělat.“
„Tohle je mezi Ginny a Harrym,“ opakoval Ron. „A jestli ho Ginny
podvádí,“ vrhl na sestru vyčítavý pohled, „pak má vlastně Harry pravdu a
naprosto ho chápu.“
Dřív, než stačila Hermiona zareagovat, vyjela na Rona Ginny: „Já ho
nepodvádím! To on má milenku!“
„A co Oliver Wood?“ vypálil. „Já jsem vás viděl – v nemocnici – mamka
ležela na smrtelný posteli a ty ses – ty ses muckala se svým -,“ byl tak
rozčilený, že pro Olivera nedokázal najít to správné pojmenování.
„A co Parvati Patilová? Harry s ní spí už skoro dva roky!“
„Co to s tím má společného?“ vytřeštil Ron na sestru oči.
„Ten podváděný jsem já, Rone...“
„No jistě – jen se na sebe podívej – ty jsi mi vážně povedená manželka...
Taháš se s Woodem, Jamieho klidně necháš hlídat Harrymu... Když se ale
milostivě vrátíš domů, to je hrozný problém, když Harry -“
„Rone, poslouchej mě,“ přerušila ho zoufale, „já Harryho nepodvádím – on
podvádí mě – a teď je opilý s naším synem a já mám STRACH!“
„Možná by stačilo, kdybys prostě šla a Harryho odprosila,“ vedl si dál
svou.
„Odprosila za co?!“
Byli tak zabraní do své hádky, že si ani nevšimli, když se Hermiona
potichu vytratila. V ložnici se přioblékla, vzala si hůlku a přemístila
se na Grimmauldovo náměstí.
„Harry, to jsem já,“ volala hlasitě už ode dveří. Vystoupala po schodech
nahoru a zopakovala totéž přede dveřmi dětského pokoje.
Z místnosti se ozvalo štrachání a tříštivý zvuk, který vzápětí vystřídaly
nadávky a dětské pofňukávání.
„Kde je Ginny?“ otázal se Harry přes dveře.
„U nás doma, hádají se s Ronem.“
Dveře se pootevřely. „Proč jsi tady?“
„Chci se přesvědčit, že ty i Jamie jste v pořádku.“
Pustil ji dovnitř; sám se skácel do křesla u synovy poslete a sledoval,
jak Hermiona reparem scelila skleničku s Ohnivou whisky, kterou předtím
rozbil.
„Já ti nechci nic vyčítat, Harry, ale -,“ začala.
„Já vím, zvoral jsem to,“ přiznal. „Nevím, co do mě dneska vjelo... Jenže
ona se tak změnila!“
„Polouchej mě chvíli, ano?... Nebo na tebe použiju Silencio,“ zahrozila
mu. „Ginny ví o tvém poměru s Parvati a -“
„To skončilo,“ skočil jí znovu do řeči. „Už od tvé svatby jsem ji neviděl
jinak než pracovně, to přísahám.“
„Miluješ Ginny?“
Přikývl. „Moc.“
„Pak bys jí to měl říct. A netlačit na ni, Harry, tím si vůbec nepomůžeš.
Zatímco sis užíval s Parvati, tvoje manželka seděla doma a trápila se a -“
„Houby se trápila – co ten její chlap?!“ zavrčel vztekle.
„S nikým nic neměla – na rozdíl od tebe!“
„To povídej sovám...“
„Nechtěla tě podvádět – chtěla Jamesovi zachovat rodinu.“
Harryho protesty umlkly. „Vážně?... Myslíš, že bych to mohl ještě
napravit?“
„Určitě. Ale musíš na ni jít pozvolna. A teď si vezmu Jamese,“ sklonila
se nad postýlku, Harry ale vyskočil z křesla a prudce ji odstrčil.
„Takže o tohle vám jde!“
„Uklidni se,“ přikázala a namířila na něj hůlkou. „Buď pochopíš, Harry,
že ty jsi v tomhle případě ten, kdo se má omlouvat, nebo ti Ginny jednoho
hezkého dne odejde. A můžete se o Jamese hádat jakkoli – Ginny je jeho
matka a u takhle malého dítěte...“
„Nevyhrožuj mi.“
„Dobře – já ti jen vysvětluju fakta, Harry. Chceš to dát do pořádku nebo
ne?!“
„Jo, chci,“ přiznal nakonec.
„Ginny s Jamesem budou dneska spát u nás – dám ti na ně pozor a určitě
nikam neodejdou, ano?“ počkala si na jeho přikývnutí. „A zítra, až se dáš
trochu do pořádku, za nimi přijdeš. A s kytkou, Harry!“


Když se se spícím Jamesem vrátila domů, Ron s Ginny stále pokračovali ve
své hádce. Ginny tekly po tvářích slzy a Ron byl rudý jako rajče.
„Potichu, nebo ho vzbudíte,“ okřikla je.
Ginny se hned k chlapci vrhla a sevřela ho v náručí.
„Cos to udělala?“ otázal se nebezpečně chladným hlasem Ron.
„Vyřešila jsem to,“ jen těžko v hlase potlačovala samolibost, když
viděla, jak Ginny malého kolébá v náručí a líbá drobné synovy ručičky.
„Tys neslyšela, co jsem říkal?“
„Slyšela – těžko to šlo přeslechnout. Ale nesouhlasila, Rone. Uvědom si -“
„Ne, ty si laskavě uvědom,“ sevřel ji za paži a odtáhl za dveře, aby na
ně Ginny neviděla, „že jsou věci, do nichž zasahovat nebudeš!“
„Harry byl opilý!“
„Nikdy by Jamesovi neublížil.“
„Ne úmyslně,“ opravila ho. „Ale mohlo se stát cokoli, Rone. Mohlo začít
hořet, James se mohl poranit -“
„Hermino, já s tebou o tom nebudu diskutovat. To je moje rodina a já
rozhodnu o tom -“
„Tvoje rodina?! Myslela jsem, že od naší svatby je to naše rodina!“
„Ne v takovýchle záležitostech.“
„Fajn. Dneska budu spát v obýváku!“ štěkla.
„Jasně.“
Promnula si unaveně spánky a pak zamířila zpátky do obýváku. „Budu tu
spát s vámi – jestli ti to nevadí.“
„Ne – Hermiono, moc ti děkuju.“
„Není zač.“
„Ale je... Mrzí mě, že jste se kvůli tomu pohádali – to je ta jeho
tradiční výchova a názory...,“ povzdechla si Ginny.
„Mám pocit, že si snad myslí, že žena je mužovým majtkem,“ vyjela
Hermiona naštvaně.
„To má ale i druhou stranu mince,“ upozornila ji Ginny. „Je jeho
povinností se o tebe starat a chránit tě.“
„Jo, model vztahů jako ze středověku,“ zamumlala Hermiona.
„Neříkám, že tohle beru jako ideál, ale rovnoprávnost ve vztahu není
vždycky tak růžová. Muž a žena prostě nemají rovné postavení – a když ho
mají, vytrácí se ta mužskost a ženskost.“
„Já ale nejsem jeho majtek, Ginny. Mám vlastní mozek a instinkty a hodlám
je poslouchat.“
„Do toho se vám plést nebudu...“
„Slíbila jsem Harrymu, že může zítra přijít, jestli ho ovšem budeš chtít
vidět?“ změnila Hermiona téma.
„Budu,“ prohlásila Ginny pevným hlasem. „Musíme si to vyřešit.“
„Dneska ti ublížil – pořád ti ubližuje – vážně s ním chceš zůstat?“
„Víš, co mi dneska řekla mamka?“
Hermiona němě zavrtěla hlavou.
„Že by si přála, abychom byli s Harrym spolu a šťastní.“
„A ty s ním budeš šťastná?“ pozvedla Hermiona tázavě obočí.
„Asi bych mu měla dát druhou šanci, Hermiono. Po té scéně jsem od něj
chtěla odejít a už se nevrátit, ale když o tom přemýšlím...“
„Říkal, že s Parvati už to skončilo.“
„Budu mu asi muset věřit... No uvidíme zítra... Ty – vídáš Snapea?“
„Ne, vždyť jsem ti říkala, že už s s ním nikdy nepotkám. Je to tak lepší.“
„Občas na to myslím,“ přiznala Ginny, „a říkám si, jestli mu něco
nedlužíš.“
„Ginny -“
„To neber jako výtku, Hermiono. Jen jsi mu zmizela ze života hrozně
rychle a on ani neví, co se stalo.“
„Myslíš, že bych měla -“
„Ano. Když už mu nechceš říct celou pravdu, měla bys mu dát aspoň sbohem.
Co když pořád doufá, že se vrátíš?“
„Po půl roce? Šlo jen o sex a on už určitě -“
„To si myslíš ty. Jenže třeba se trápí. Měla by ses na něj aspoň podívat.“

A/N: Tentokrát soutěžní otázka filosofického charakteru a body budou za
tři nejpovedenější odpovědi ;) Tradiční versus moderní pojetí manželství
a vztahu mezi ženou a mužem...