11. kapitola – Fénixův řád Masivní dveře kruhovité místnosti se otevřely a dovnitř vstoupil student Bradavické školy čar a kouzel, Draco Malfoy. Chvějící se došel až před „Voldemortův trůn“ a poklonil se. „Můj pane,“ začal a se strachem pohlédnul do jeho krutých očí, „splnil jsem úkol.“ „To mě těší, mladý Malfoyi,“ chladně podotknul, „A jak reagoval?“ „I když jsem mu vyřídil váš vzkaz ve Velké síni, jak jste si přál, tak i tam na mě chtěl zaútočit, ale zadržela ho ta mudlovská šmejdka, Grangerová.“ „Jak ho zadržela?“ zeptal se zvědavě. „Chytla ho za ruku, když jí chtěl máchnout,“ odpověděl poslušně. Voldemort přimhouřil oči. Takže Grangerová určitě už ví, že je dědic. Musel jí to říct, stejně jako tomu zrádci krve, Weasleyovi. Zajímalo by mě, jestli to James Potter ví. Nejspíš ne. Usmál se. „Pane?“ připomněl se Draco a s hrůzou v očích se díval na jeho úsměv. „Můžeš už jít,“ propustil ho, „Nezapomeň, ale že stále je tvým úkolem ho sledovat!“ „Jistě pane, nezklamu vás,“ ujistil ho a s úlevou odcházel. „To bych ti ani nedoporučoval,“ upozornil ho ještě než zmizel za dveřmi. Reagoval přesně, jak jsem očekával. Usmál se. Jamesi Pottere užívej si svého syna dokud můžeš, protože ani to, že se třeba stane členem Fénixova řádu mi nezabrání, abych ho získal! Chladně se rozesmál, ale poté se zarazil. Jak se ti líbí v mé mysli, Harry? Harry se celý zpocený probudil a posadil se. To není možné! Nemohl jsem být v jeho hlavě! Jak bych to dokázal? Musel to být sen! Ujišťoval sám sebe. Ale byl tak živý. Připustil po chvíli. Co když jsem se, ale doopravdy dostal do jeho mysli? „Sakra!“ uniklo mu z úst, „Ještě tohle mi chybělo! Nestačí, že jsem se s tátou pohádal kvůli tomu incidentu s Malfoyem, že? Muselo přijít ještě tohle! Už mě to vážně nebaví!“ naštvaně zakřičel. Vstal, převléknul se a přemístil se do parku, který byl nedaleko Grimmauldova náměstí. Sednul si na opěradlo lavičky a zadíval se na hvězdné nebe. Proč právě já musím mít takový osud? Když si vzpomenu, jak se mi sladce žilo v nevědomosti. Potřásl hlavou. Ještě abych se začal litovat. Pousmál se. O čem se to vlastně Voldy s Malfoyem bavili? Zamyslel se. No, jasně! Malfoy mu podával hlášení. Ušklíbnul se. Takže není jenom „Voldemortova sova“. Má mě za úkol taky sledovat. Tak to je vážně skvělé! Táta by si mohl s Voldym podat ruku! Oba dva mě sledují. I když Voldymu to jde mnohem lépe. Dokáže si totiž z toho, co viděl Malfoy, udělat hned správné závěry. Ne, jako táta! Ten mě jenom seřval, že jsem nezodpovědný a nechám se vždycky vyprovokovat! Vůbec si nevšiml toho, že díky Hermi jsem ho neodhodil na konec Velké síně. A taky- Najednou se zarazil. Já tady obdivuji Voldemorta! Zhrozil se. Za to může určitě ta Zmijozelova moc! Začíná mě ovlivňovat! Podíval se naštvaně na jeden strom, který vzápětí shořel na uhel. Fakt super! Stačí, abych se naštvaný na něco podíval a shoří to! Sakra! Budu se muset začít krotit! Podíval se zpátky na hvězdné nebe a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Jak to asi vypadá doma? Napadlo ho pochvíli. Co kdybych se tam podíval? Rada je stejně až večer. S úsměvem na rtech se přemístil. To, co uviděl mu vyrazilo dech. Místo domu, ve kterém prožil dětství, tu zbyly jen ohořelé trosky. Vždyť přece, když jsme odcházeli, tak stál celý jen s pár dírami po kouzlech. Nechápal to. Že by se sem Voldemort vrátil? A i kdyby, proč by ho zapálil? S lítostí přešel až do zahrady, kde našel stále stojící altán. Aspoň něco nelehlo popelem. Povzdychnul si. Vešel dovnitř, sednul si na lavičku a nohy si dal na stůl. Chvíli takto seděl a vzpomínal než usnul. Pochvíli ho, ale vzbudil nějaký šramot, a tak otevřel oči a začal se rozhlížet na všechny strany. Nejspíš se mi to zdálo. Usoudil, když nic neviděl. Chtěl znovu zavřít oči, když najednou něco lesklého, mezi troskami, upoutalo jeho pozornost. Vstal a šel se tam podívat. Tátovo Dvojsměrné zrcátko? Podivil se, když ho zvednul. Proč by- Zarazil se, protože ucítil škubnutí u pupíku. Objevil se, už v dobře známé, kruhovité místnosti. Sakra! Už zase! Já se snad nikdy nepoučím! Rozhlédnul se. Kolem něj stáli Smrtijedi, v čele s Voldemortem. „Opět se setkáváme, Harry Pottere,“ usmál se Voldemort. „Opět mě otravuješ, Voldemorte,“ opáčil Harry, „Už jsem ti několikrát řekl, že se k tobě nikdy nepřidám! Tak už mě laskavě nech na pokoji a najdi si nějakého koníčka!“ „Nechat tě na pokoji? Tebe?“ divil se Voldemort, „Jsi pro mě až moc cenný.“ „Jak jinak, že?“ vyštěknul naštvaně, „Jedině já ti mohu pomoct uskutečnit tvé šílené plány. Ty vážně věříš tomu, že se k tobě někdy přidám? Tak to jsi potom stejný blázen jako táta, který si myslí, že ho budu až do konce života na slovo poslouchat. Vždyť ty jsi mi zabil matku, přizabil tátu a denně ty a tví Smrtijedi zabíjíte mudly a kouzelníky. To bych musel být padlý na hlavu! Ani ta Zmijozelova moc, kterou mám v sobě, mě nedokáže ovlivnit natolik, abych to udělal.“ „Takže připouštíš, že tě ovlivňuje?“ zeptal se zvědavě jeden ze Smrtijedů. „Baví se tu s tebou někdo?“ zeptal se agresivně, „Jestli ještě jednou na mě promluvíš, tak ti zaručuji, že to už víckrát neuděláš! Budeš totiž mrtvý!“ pohrozil mu, „A to platí pro všechny!“ Smrtijedi se na sebe zaraženě podívali. Zvláště jeden nemohl uvěřit tomu, co slyšel. „Jsi spokojený Voldemorte? Jak vidíš, tak ta moc na mě působí. Takhle bych nikdy předtím nereagoval! Doufám, že máš radost,“ vyštěknul naštvaně, „Ale ta tě brzy přejde! Protože dříve než přijde tvůj velmi očekávaný den, tak se já sám postarám o to, aby si zmizel, spolu se svými Smrtijedy, z povrchu zemského!“ „A ty si myslíš, že se ti to podaří? Že odoláš Temné straně? Nebuď bláhový, Harry. Přidej se ke mně hned teď a budeš moc žít, jak budeš chtít. Nebudeš muset poslouchat svého otce, který tě nikdy nepocho-“ „Ty si snad neslyšel, co jsem ti před chvílí říkal?“ vykřiknul naštvaně, „To máš už tak zatemněný mozek? Tak naposledy! Já se k tobě nikdy nepřidám!!!“ zakřičel na něj. „Jste přijat do Fénixova řádu,“ usmál se Voldemort. „Cože?“ nevěřil svým uším Harry. Vzápětí se všechno kolem něj rozplynulo a Harry se ocitnul v obývacím pokoji na Grimmauldově náměstí. Místo Smrtijedů kolem něj stáli členové Fénixova řádu a místo Voldemorta… „Brumbál?“ zeptal se Harry zmateně. „Ano, já,“ usmál se na něj. „To… to všechno bylo jen… jen divadlo, aby jste mě přijali?“ zeptal se nevěřícně. „Bylo. Většina členů totiž pochybovala o tvé loajalitě. Báli se, že by ses nakonec přidal k Voldemortovi. Nyní jsou, ale všechny pochybnosti pryč. Nemýlím-li se?“ otočil se Brumbál na Moodyho. „I když je velmi nebezpečný a agresivní, bude i tak pro Fénixův řád velkým přínosem,“ připustil Moody a ostatní členové jen kývali hlavou na souhlas, až na Snapea. Harry tomu stále nemohl uvěřit. Na jednu stranu byl rád, že je členem Řádu, ale na druhou… „Věděl o tom táta?“ zeptal se naštvaně. „Jistěže věděl,“ odpověděl mu Snape, „To on na vás seslal Lokační kouzlo z té vaší vzácné knihy,“ ušklíbnul se. „A to jako proč?“ vyštěknul. „Abych zjistil, kam si se to přemístil, abychom mohli tuto malou zkoušku připravit,“ odpověděl mu najednou sám James. „Říkáš malou zkoušku? Malou zkoušku?“ zakřičel na něj, „Že jsi ji vymyslel ty?“ „Ano,“ odpověděl a čekal, jak zareaguje. „Tak to je vážně skvělé! Tímhle jsem s tebou skončil, otče!“ poslední slovo mu s chutí vmetl do tváře. „Otče?“ divil se James. „Jak jinak chceš, abych tě po tomhle nazýval? Snad ne stále táta?“ ušklíbnul se, „Jo a i přes tvůj zákaz, jsem řekl Hermioně a Ronovi, že jsem Nebelvírův dědic!“ podíval se mu vzdorovitě do očí. „Na hádku budete mít ještě spoustu času,“ vložil se do toho Brumbál, „Harry, co jsi myslel těmi Voldemortovými šílenými plány?“ zeptal se Brumbál. „Chce s mojí pomocí nastolit vládu čistokrevných kouzelníků, tak jak si to přál Salazar Zmijozel,“ odpověděl, ale stále se díval Jamesovi do očí. „Díky,“ na chvíli se odmlčel, „Pro dnešek rozpouštím Fénixův řád.“ Po chvíli všichni členové odešli a v pokoji zůstali už jenom Harry, James a Brumbál, který byl už taktéž na odchodu. „Kde je vůbec Sirius?“ otočil se na odcházejícího Brumbála Harry. „Nechtěl se toho zúčastnit,“ odpověděl a vzápětí odešel z pokoje. Harry se poté otočil zpátky na Jamese. „Vracím se do Bradavic, otče.“ Než stačil James cokoliv udělat, tak se Harry přemístil. Zničeně se posadil do křesla. „Říkal jsem ti, že tě za to bude nenávidět,“ ozval se od dveří Sirius. „Byl to, ale jediný způsob, jak ho dostat do Řádu, a tak ho aspoň trochu ochránit před stále sílícím vlivem Voldemorta.“ „Nebyl to jediný způsob a ty to víš,“ dodal Sirius.