A/N: Překlad anglické povídky Of Arranged Marriages and Butterbeers od autorky Fred's Bride. Enjoy ;) ***** **** *** ** * Po všechny ty roky, co jsem naživu, by mě nikdy, že se někdy zamiluju právě do něj. Nikdy. Nenapadlo mě o něm ani přemýšlet. Věděla jsem, že existuje, ale byl jen jednou ze známých tváří v davu, kterým jsem se obklopovala. Nebyl pro mě nic jiného než jedním z přátel. Jak se tohle mohlo stát? Zamračila jsem se a potřásla hlavou. Jsem Hermiona Grangerová. Neočekává se, že si budu lámat hlavu s takovými nesmysly. Měla bych se zabývat léčitelskými studiemi u Svatého Munga. Seděla jsem tady s rukama v klíně, zírajíc beze slov na všechny ty čarodějky a kouzelníky procházející skrz Příčnou ulici, aby strávili den nakupováním, neovlivněni mým vytrvalým zíráním. Slunce vystoupalo na nejvyšší bod oblohy a já jsem se začala zajímat, kde všichni, krucinál, jsou. Seděla jsem u Báječných Zmrzlin Floreana Fortescuea už skoro hodinu, a pořád po nikom ani zmínka. „Hermiono,“ zaslechla jsem volat dívčí hlas a otočila se, abych zahlédla Ginny, která mi šla naproti. „Omlouváme se za zpoždění.“ Omlouváme? Kdo další? Nahlédla jsem jí přes rameno přesně včas, abych zahlédla tmavovlasého mladíka jdoucího naším směrem. No jistěže, usmála jsem se v duchu. Jeden z mála lidí, kterého bych poznala jen podle jeho charakteristických rysů, nemluvě o jizvě táhnoucí se přes čelo v dobře známém tvaru blesku. Ten člověk byl jedním z mých nejlepších přátel. Harry Potter. Chlapec, který přežil. Vlastně, poté, co byl Voldemort poražen, Harryho spíše překřtili na Toho, který přežil válku. Už uplynul téměř rok od oné osudné bitvy, a kouzelnický svět se konečně pomalu vracel do starých kolejí. I přes svou původní rozhozenou náladu, způsobenou tím, že mě nechali tak dlouho čekat, jsem si nemohla pomoct, abych Ginny nesevřela v objetí. Byla jednou z nejdůležitějších žen v mém životě, spolu s mou matkou a paní Weasleyovou, která mi byla téměř druhou maminkou. A pak, Ginny byla přece mou nejlepší přítelkyní. „Přišli jste jen vy dva?“ zeptala jsem se a v davu za nimi jsem pátrala po jistém zrzkovi, o němž jsem si byla jistá, že od doby, co jsem ho naposled viděla, zase o něco vyrostl. Pravděpodobně by nebylo možné ho přehlédnout. „Momentálně jenom my dva. Nemáme nejmenší tušení, co se děje,“ odpověděla mi Ginny a posadila se naproti mně s Harrym po svém boku. „Co tím myslíš, Gin?“ zeptala jsem se. „Víš, pan Weasley z nějakého důvodu trval na tom, aby Ron zůstal v Doupěti. A my jsme nechtěli, aby jsi na nás musela čekat, takže jsme odešli dřív, než jsme se cokoliv dozvěděli,“ vysvětlil Harry. Ironicky jsem povytáhla obočí. Nemusela čekat? „Dobře, abychom tu nebyli ještě později, než už jsme,“ opravil se a raději uhnul očima k Ginny, aby se vyhnul mému pohledu. „Naši se ohledně té záležitosti okolo Rona vůbec chovají nějak divně. Ale jsem si jistá, že se nejedná o nic opravdu závažného nebo dokonce ohrožujícího na životě“ zasmála se Ginny. „A to požádali jen Rona, aby tam zůstal?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na oba dva. „Myslím, že se to týkalo všech kluků. Dvojčat určitě, a snad i Charlieho,“ odpověděl Harry. „Není to zvláštní?“ zamumlala jsem měkce. Oba přikývli na znamení souhlasu. Chtěla jsem změnit téma, koneckonců, určitě se včas dozvíme, co se v Doupěti vlastně děje. Proto jsem se usmála a vzala oba dva za ruce. „Tak jak jste se měli? Neviděla jsem vás od začátku léta,“ začala jsem. „No, teď, když Voldemort padl, Bradavice budou konečně znovu otevřené. Za dva týdny se tam vracím,“ zareagovala Ginny. „Tolik ti to závidím, Gin. Určitě se těšíš?“ zeptala jsem se se zářivým úsměvem na tváři. „Vlastně ani ne,“ povzdechla si, „tentokrát tam nebudete, ani ty, ani Harry. Jestli tam bude Ron nebo ne, je mi vlastně celkem fuk,“ dodala s potutelným výrazem a pokračovala, „ale zkrátka bych neřekla, že se těším. Protože tentokrát je to prostě jiné. Takový smíšený pocit, řekla bych.“ Chytila Harryho za ruku a jako by najednou přestala vnímat cokoliv jiného, než jeho přítomnost. Vypadali ještě zamilovaněji než kdykoliv předtím. „A ty, Harry?“ otočila jsem se pro změnu na něj. „No,“ začal, ale šance dokončit větu mu byla odepřena. „JAK MI NĚCO TAKOVÝHO MOHLI UDĚLAT?!“ zařval totiž náhle někdo z davu, a já jsem poznala hlas, který bych dokázala identifikovat i na smrtelné posteli. Všichni jsme se otočili, abychom uviděli doruda zabarvený obličej přecházející v zrzavé vlasy, neomylně si razící cestu k nám. Tím zrzkem byl další z mých nejlepších přátel. Ron Weasley.