A/N: Ano, nešálí vás zrak, opravdu je tu další kapitola Vzpomínek. Musela
jsem s hodně snažit, abych se dokopala k psaní téhle povídky, ale jsem si
jistá, že kapitolu dlužím přinejmenším Richenze, Kitti, Margot a
Noctifer, které tak dlouho naléhaly... Takže tuhle kapitolu věnuji jim.

Ginny zrovna snídala, když sova přinesla noviny. Harry ještě spal, ji ale
probudil James, který teď seděl v dětské židličce a spokojeně si do vlasů
patlal dětskou kaši. S úsměvem jediným švihnutím hůlkou napravila škody,
jež malý napáchal a zaplatila sově.
„Dobré ráno,“ ozvalo se nejistě ode dveří. Harry se vzbudil a přišel se
do kuchyně poohlédnout po něčem k snědku.
„Dobré,“ odvětila a pokusila se o malý úsměv. Postupovali po krůčcích.
Nejprve spali každý ve své ložnici a vídali se jen na hodinku nebo dvě
denně. Dnes poprvé sdíleli zase jednu postel. Nemilovali se, ale Ginny
cítila, že všechno spěje k dobrému konci, protože se oba snažili.
Přisunula Harrymu misku s müsli a hrnek čaje. Potter se vdečně usmál a
natáhl se pro noviny.
„Vzal jsem si dneska dovolenou,“ oznámil jí. Pohled mu padl na titulní
stranu Denního věštce. „U Merlinovy čapky!“ vyprskl. „To snad ne...“
„Co se děje?“ zajímala se úzkostlivě. Doufala, že to zlé je dávno za
nimi, jeho šokovaný výraz ji však vykolejil.
Beze slov k ní otočil první list, takže si mohla prohlédnout velkou
fotografii Hermiony ve školní uniformě a druhou, o něco menší fotku
jakési zohavené mrtvoly. Pak jí oči zabloudily k titulku.

Válečná hrdinka Grangerová nalezena mrtvá!

Vyměnili si s Harrym vyděšené pohledy.
„To přece není možné!“ vyjekla. „Vždyť jsme ji před týdnem viděli – co -?
Jak -?“
Harry se začetl do článku. „Píšou tu, že její tělo našli dneska ráno.
Vylovili ji,“ musel se přemáhat, aby mluvil normálně, „vylovili ji z
Temže.“
„To je strašné... Co Ron?!“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Tady o něm nic není. Ginny, musím za ním.“ V
duchu se snažil uklidnit. Nejradši by křičel a rozbíjel věci, nechtěl ale
vystrašit manželku nebo syna.
„Ach, samozřejmě.“ Začala pobíhat od stolu ke dřezu a snášet do něj
špinavé nádobí. Ruce si neustále otírala do sukně domácích šatů.
Připomínala ustaranou paní Weasleyovou. Harrymu se náhle zastesklo po
starých časech, kdy v kuchyni Doupěte popíjeli kakao a ujídali Mollyiny
výborné sušenky.
„Tohle snad není možné, nejdřív mamka, pak Hermiona,“ mumlala si Ginny a
prohrabovala si zoufale vlasy.
Harry se naproti tomu snažil zachovat chladnou hlavu. „Bude lepší, když
zatím zůstaneš doma s Jamesem, Ginny,“ navrhl opatrně.
„Ne,“ odmítla rázně. „Je to můj bratr. Nemůžu tady sedět, zatímco on -“
„Uklidni se,“ požádal ji. Chytil ji za ramena a donutil ji posadit se. K
jejímu překvapení jí jeho doteky nebyly nepříjemné. „Jen zjistím situaci,
ano? Přemístím se k nim domů, promluvím s Ronem a hned budu zpátky, ano?
Ty mezitím můžeš připravit ložnici pro hosty. Jestli – jestli je to
opravdu pravda,“ ukázal na noviny, „pak nás bude Ron potřebovat.“
Jeho plán zněl celkem rozumně, dokonce tak rozumně, že přikývla. „Dobře.“
„Za chvíli jsem tady,“ slíbil ještě, než za sebou nechal zaklapnout
domovní dveře. Přemístil se přímo k Ronovi před dům. Motalo se tu
nezvykle mnoho lidí.
„Á, náš milý Harry,“ vypískla nadšeně Rita Holoubková vartující před
Weasleyovic domem. „Nejlepší přítel manželů Weasleyových,“ zamnula si
ruce. „Copak mi řekneš o té tragické události? Byla to nehoda, nebo
začala být tvoje kamarádka někomu nepříjemná? Jaký vztah spolu ti dva
měli? Co se skrývalo za zavřenými dveřmi tohoto domu? Sousedi je prý
slyšeli se často hádat?“ Pokračovala ještě dál, ale on už byl jednou
nohou na prahu domu. Bystrozor, který měl službu, ho pustil dál, před
Ritou však vyčaoval štít.
„Vy dvonitř nesmíte,“ napomenul ji. „Přestaňte to už konečně zkoušet,
slečno Holoubková, jinak vás dám zadržet.“
Jejich další rozhovor Harry nezaslechl, protože bystrozor za ním zavřel
dveře. Nechápal Holoubkovou a dělalo se mu špatně od žaludku. Jestli to
celé byla pravda... Rychle zatřepal hlavou, ab z ní vyhnal nežádoucí
myšlenky; byl tu, aby pomohl Ronovi a zjistil, co přesně se děje. Jestli
existoval jen střípek naděje, že šlo o nějaký obludný omyl...
Ocitl se v rozlehlé předsíni navazující na obývák a kuchyni. Rona uviděl
v oblíbeném křesle. Mnul si spánky a tvářil se ztrápeně.
„Ahoj,“ pozdravil ho nejistě. Co taky říct člověku, který přišel o
manželku.
Ron na něj vrhl nicneříkající pohled. „Harry,“ hlesl. „Pojď dál.“
„Jak – jak ti je?“
„Mizerně,“ zavrtěl hlavou. „Pořád to nedokážu pochopit. Připadá mi, že je
to celé jen nějaký hloupý vtip.“
„Byl tu někdo z ministerstva? Říkali něco? Co vědí?“ nemohl Harry
potlačit svoji zvědavost.
„Přišel sám Kingsley,“ zahučel Ron. „Říkal, že našli – však víš – její
tělo...“
„Ale jak -“
„Nevědí, jak se to stalo – jestli to byla náhoda, nebo jestli ji někdo
zabil,“ Ron zíral tupě před sebe. „Každopádně byla celá – ohořelá,“ náhle
vyskočil a rozběhl se ke dřezu. Harry zaslechl dávivé zvuky.
„Promiň,“ omlouval se Ron, když dozvracel. Omyl si bledý obličej studenou
vodou a posadil se zpátky do křesla.
„To nic,“ vyrazil ze sebe Harry s námahou. Taky se mu chtělo zvracet.
Cítil, jak mu husí kůže naskočila po celém těle. „Jak si můžou být jistí,
že je to ona?“
„Našli tohle,“ ukázal mu drobný zlatý kroužek. „Tyhle kouzelnické šperky
jsou nezničitelné,“ vysvětloval mechanicky. „Protože Hermiona zásnubní
prsten jednou poškodila, koupil jsem -,“ nedokončil větu. Složil hlavu do
dlaní a rozplakal se.
Harry si připadal jako vetřelec, když si k němu přisedl a položil mu ruku
na rameno. „Ginny chce, aby ses přestěhoval k nám. Jen na pár dní.“
Nenapadlo ho nic lepšího, co by řekl.
Ron vzhlédl. V obličeji měl stopy po pláči a Harry si všiml zarudlých
oteklých očí; zřejmě proplakal značnou část rána. „Nemůžu odtud odejít.“
„Proč ne?“ podivil se.
„Protože – je to hloupé, ale -,“ zoufale polykal, „co kdyby se sem
vrátila?“ vrhnul na Harryho prosebný pohled. „Musí se vrátit, nemůže být
mrtvá.“
„Rone, kdys ji vlastně viděl naposledy?“
„Asi přede dvěma dny. Pořád jsme se hádali,“ znovu mu vytryskly slzy.
Odvrátil hlavu, aby Harry neviděl známky jeho slabosti. „Je to moje vina.“
„Rone, pojď odtud,“ jemně ho popadl za rameno. „Necháme tu vzkaz, ano?
Kdyby se vrátila,“ ujišťoval ho.
„Dobře,“ kývl omámeně. „Dobře.“


Vyšetřování probíhalo už týden, bystrozoři vyslýchali každého, kdo s
Hermionou za poslední měsíc jen promluvil, ale stále nedokázali nic
bližšího určit. Teď už si byli poměrně jistí tím, co se stalo. Podle
jejich verze Hermioně selhalo srdce. Někdo neznámý ji z nějakého
podivného důvodu spálil na uhel a její tělo vhodil do řeky. Poblíž místa,
odkud ji vylovili, dokonce našli i její hůlku.
Nějakou chvíli se vyšetřovatelé točili i kolem Rona. Zjistili, že měli s
manželkou problémy, že se hádali. Neustále se ho vyptávali, kde ty dva
dny byl a proč nikomu neřekl, že Hermionu osmačtyřicet hodin neviděl.
Naznačovali mu, že Hermiona měla milence, a proto ji zabil. Na Kingsleyho
nátlak však tento směr nakonec opustili. Hermioninu smrt označili za
nehodu a zohavení její mrtvoly za čin spáchaný neznámou osobou nebo
osobami. Povolili i pohřeb.
Ginny si svlékla černý hábit a pověsila ho na ramínko do skříně. Dlaní
uhladila malé záhyby na ramenou.
Už nedokázala plakat; za posledních čtrnáct dní už vybrečela tolik slz,
že jí žádné nezbývaly. Nejdřív smrt paní Weasleyové, Harryho chování a
hodiny plné strachu o syna, setkání s Oliverem... a nakonec Hermionina
smrt. Teď, když se vrátila z pohřbu, končně jí kamarádčina smrt připadala
skutečná, uvěřitelná.
Odsunula svůj zármutek stranou. Existoval jeden člověk, který o
Hermionině smrti nevěděl. Jeden člověk, který, pokud se Ginny nemýlila,
dívku miloval. Musela mu dát vědět, že už není na koho čekat. A jen ona
věděla, kde má Snapea hledat.
„Ginny?“ To Harry vešel do pokoje. „Hosté už odešli a Ron si šel
lehnout,“ oznámil jí.
Přitulila se k němu. Poslední události je nečekaně sblížily. Zase
potřebovala jeho oporu, jeho blízkost. A on se choval skvěle. Všechno
obstarával, mluvil s Hermioninými rodiči, zařídil pohřeb, s Pastorkem
domluvil zákaz přiblížení novinářů k Ronovi...
„Děkuju ti,“ usmála se na něj a do očí se jí zase draly slzy.
„Mám pocit, že kus mě samého je nenávratně pryč,“ zašeptal jí do vlasů.
„Byla se mnou od mých jedenácti – jeden z mála lidí, kteří mě znali a
měli rádi takového, jaký jsem.“
Pohladila ho po paži.
„Nevím, jak se z tohohle vzpamatujeme. A Ron...“
„Ron je hrozně nešťastný,“ přikývla.
„Myslí si, že je to jeho vina, že se neměli pohádat – že ji neměl nechat
odejít,“ promnul si unavené oči. „Hodně jsem o tom uvažoval – člověk
začne přemýšlet o různých věcech. A říkal jsem si, že bys měla vědět, že
ty – ty a Jamie jste pro mě ti nejdůležitější lidé na světě, Ginny. A
bude to tak, ať se bude dít cokoli.“
„Harry, já -“
Přitisknul jí dlaň na ústa. „Musím ti to dopovědět... Mám tě rád, Ginny –
miluju tě. A i kdyby ses nakonec rozhodla být s Oliverem, já – nechám tě
jít. I s Jamesem, když ho budu smět vídat. Chtěl bych jen, abys byla
šťastná.“
Oněměle na něj zírala. „Tohle gesto,“ začala, „já ho od tebe nechci,
Harry.“
„To není gesto.“
„Mně to připadá dost neskutečné. Co kdybych po tomhle tvém prohlášení
opravdu vzala Jamieho a odešla? Co bys dělal?!“
„Nechal bych tě jít,“ odpověděl smutně. „Po tom všem mi nevěříš – a máš
na to právo -, ale já to myslím vážně.“
Odtáhla se od něj. „Musím si to všechno promyslet.“
„Někam se chystáš?“ zeptal se, když si na tričko navlékla svetr.
„Jdu ven,“ pokrčila rameny. „Potřebuju v sobě nějak zpracovat ten
smutek... Pohlídáš Jamese, ne?“
„Pozdravuj Olivera,“ řekl, když odcházela. Kupodivu v jeho slovech
nezachytila žádnou trucovitost.
„Nejdu za Oliverem, Harry,“ řekla vážně a věnovala manželovi dlouhý
pohled. „Už jsme si to vyjasnili – já tě mám ráda, jsi můj manžel,
Jamesův táta. Dokud se budeš chovat normálně, zůstávám tady. U tebe a s
tebou.“
Váhavě se pousmál. „Promiň, nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle. Já jen –
hrozně žárlím, Ginny.“
„Jsem příšerný a vím to,“ sklonil hlavu.
„Necháme to na ráno, ano?“ poprosila pohledem. Měla před sebou ještě
jeden bolestivý rozhovor a cítila se nesmírně vyčerpaná.
„Na ráno,“ zopakoval. „Jak chceš... A dávej na sebe pozor, prosím.“