Ukázalo se, že vyznat se ve spletitém bludišti Bradavic není vůbec jednoduché. Ano. Emmě to tady možná připadalo povědomé, jako by zde už někdy byla, to jí však v hlavě mapu školy rozhodně nevytvořilo. A tak se jí a dalším dvěma spolužákům podařilo již první týden úspěšně zabloudit, i přes to, že jeden z nich tvrdil, že rozhodně zná cestu do Velké síně. To je nějakým způsobem zavedlo do jakéhosi opuštěného patra, kde na stěně visel jeden jediný obraz. Emma neměla moc času prohlížet si podsaditého rytíře v brnění, marně se pokoušejícího nasednout na vyděšeného poníka. Přestože si ráno přivstala, věděla, že už jí moc času na to, aby stihla doběhnout na snídani, nezbývá. Přetočila oči v sloup a ignorujíc zmatené mumlání svého spolužáka, který stále nechápal, jak je možné, že se pod jeho vedením mohli ztratit, se vydala směrem, který jí připadal alespoň přibližně správný. V polovině chodby se však na okamžik zastavila. Náhle ji přepadl divný pocit, jako by je někdo pozoroval. Někdo ukrytý ve stínu nedalekého závěsu skrývající merlinvíco . Než se však stačila ohlédnout, zvláštní tušení zmizelo. Ona si však byla jistá, že na necelou vteřinu zahlédla temně oděnou postavu mizející ve stínech. Celá trojice se k velké úlevě nakonec přece jenom dostala do cílového místa, přestože byli udýchaní, jelikož celou cestu zoufale běželi. „Dobré ráno,“ pozdravil ji s úšklebkem Teddy Lupin, když se Emma zhroutila vedle něj na židli, a bez zeptání jí nalil pohár dýňové šťávy. S přikývnutím místo poděkování, kterého nebyla schopna, ji přijala. „Obvyklá rozcvička prvňáčků, jak vidím,“ mrkl na ni. „Někdo by měl nakreslit mapu,“ dostala ze sebe. „Jakže se teda dostanu do učebny obrany proti černé magii?“ zeptala se už podruhé, jelikož si byla jistá, že pokud něco nechce zažít už první týden školy, tak je to nějaká nepříjemnost s profesorem Gilbertem. Teddy jí celou cestu znovu schod po schodu popsal a nakonec se i nabídl, že ji tam zavede. I on chtěl své mladší kamarádce ušetřit školní trest s obávaným vyučujícím. Přesně jak očekávala, profesor Gilbert jí rozhodně nezařadil do skupinky „menší nenávist“. Dokonce se i zdálo, že si pro ni vytvořil zcela nové oddělení „nejvyšší stupeň nenávisti“, což ji ostatně dával neustále už při první hodině najevo. Přes to všechno však v jeho pohledu plném zloby občas problesklo něco, co připomínalo… že by zvědavost? To Emma nedokázala přesně určit, natož pak vysvětlit. Pokaždé, když přejel svýma tmavýma a děsivýma očima celou třídu, zavrtala se co nejvíc do židle a tiše děkovala jakési prozřetelnosti, která jí vnukla nápad sednout si až do zadních lavic. „Rick Forrester,“ ozvalo se jí tiše u ucha. Ohlédla se a uvědomila si, že se posadila vedle jednoho z těch dvou nešťastníků, se kterými dneska podnikla zdlouhavou cestu do velké síně. Přijala nabízenou ruku a tiše špitla odpověď: „Emma Weasleyová.“ Hned však opět ztichla a sklopila pohled na desku stolu, jelikož se zdálo, že ji jakýmsi záhadným způsobem profesor Gilbert uslyšel, přestože byl na opačné straně třídy. Jak si Emma všimla, její nový kamarád Rick se snažil držet co nejdál od onoho spolužáka, který jim dnes ráno neoblomně tvrdil, že určitě zná správnou cestu. Rozhodně se jeho odstupu nedivila. Zmíněný, zatím neznámý, student byl nesympatický i jí. Jeho chování už od první chvíle vyzařovalo jakýsi pocit vlastní nadřazenosti nad ostatními a nebylo pochyb, že se jedná o „vlezdořiťku“. To se vzápětí také potvrdilo, protože se pokusil vlichotit do přízně obávaného profesora, avšak pohled, kterým ho Gilbert sjel, byl jedovatější, než ten nejodpornější jed. Emma se sama pro sebe usmála, a přestože ani ona neměla učitele obrany proti černé magii už od začátku v lásce, v duchu mu poblahopřála. Jakmile však na to pomyslela, profesor znovu zvedl svůj pohled a zabodl jej do ní. Opět v něm byla vidět spalující nenávist a zase něco dalšího. Tentokrát to však připomínalo…pobavení? Tiché poděkování? Bylo možné, že by dokázal číst myšlenky? Tiše polkla. Asi už začala přehánět. Opět proto sklopila hlavu a shrbila se, jak nejvíc to šlo, aby na ni nebylo od katedry vidět. Tímto způsobem přečkala až do konce hodiny. Den uběhl až neskutečně rychle. Snad za to mohl fakt, že se pořád něco dělo. Jednotliví vyučující jim s důležitostí v hlase vysvětlovali základy svých předmětů. Zdálo se však, že od kouzlení je dělí ještě spousta hodin čisté teorie. Emma se unaveně posadila k nebelvírskému stolu vedle Ricka, se kterým strávila i zbylé dnešní hodiny. „Páni. Tak to bylo…“ její nový kamarád zjevně nenacházel slov. Podle toho, jak si celý den fascinovaně a s ústy dokořán prohlížel pohyblivé portréty, mluvící brnění a neustále se zjevující duchy, usoudila, že pochází z mudlovské rodiny. A když se ho na to i zeptala, přikývl. „Byl jsem opravdu překvapený, když jsem dostal svůj dopis. Věděl jsem, že se kolem mě dějí divné věci. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsem kouzelník. Pořád mi to připadá jako nějaký praštěný sen,“ přiznal se. „I když přiznávám, že jakmile moje protivná sousedka jednou přišla o lidský hlas, a začala místo toho hýkat jako osel, zrovna ve chvíli, kdy na mě neskutečně ječela a já jí už měl plné zuby, začalo mi to všechno trochu vrtat hlavou,“ zazubil se. Emma se rozesmála. „Tak to mě maminka vyprávěla, že když jsem byla malá, nechala jsem narůst svému strýčkovi chobot. Prý ho to ale náramně pobavilo a inspirovalo k vytvoření sloního prášku do svého obchodu s žertovnými předměty. Od té doby mi říká ‚moje oblíbená a nadaná neteř – celá po mně,‘“ zakřenila se. „Takže tví rodiče jsou taky kouzelníci?“ zeptal se Rick zvědavě. „Maminka ano,“ odpověděla mu. „A tatínka jsem nikdy nepoznala,“ dořekla, než se stačila zastavit. Její kamarád se na ni podíval, ale nejspíš mu bylo hloupé, se dál vyptávat. Ona však pokračovala sama, aniž by ji k tomu vyzval. „Vlastně nevím, co se s ním stalo. Nikdo v rodině o něm nikdy nemluvil. Kdysi jsem si myslela, že ho neznali. Nebo prostě neměli rádi. Ale pak mi došlo, že to je opačně. Kdykoliv jsem udělala jen malinkou narážku na něj, mamince, babičce a jednomu mému strejdovi se v očích objevily slzy. Ostatní členové rodiny se zatvářili šíleně sklíčeně. Tak jsem toho nechala,“ připustila. „Ale nevypadáš, že by ses to chystala vzdát úplně,“ nadhodil Rick. Emma pokrčila rameny. „Doma nemáme žádné fotky ani jiné památky, ale přece někde musí existovat nějaké záznamy. A kde jinde by to mělo být, než tady,“ vysvětlila a hrdlo se jí náhle bolestivě stáhlo, když si uvědomila, co právě řekla. Už dlouho si plánovala, že jakmile se dostane do Bradavic, pokusí se o svém otci něco najít. A teď k tomu konečně měla příležitost. Bylo možné, že se jí doopravdy podaří najít odpověď na otázku, která ji už tak dlouho tížila? Snad všichni studenti lenivě polehávali na školních pozemcích a užívali si posledních teplých dnů. Emma se hodlala k nim připojit, vzpomněla si však, že by ještě měla poslat dopis mamince. Přece jenom jí to slíbila. Avšak za celý den, kdy v hodinách nedělali nic jiného, než že popisovali dlouhé svitky různými poučkami a pravidly na přípravu lektvarů, používání hůlek a vyřknutí kouzelných formulí, byla její lahvička s inkoustem téměř prázdná. Vyběhla proto zpátky do nebelvírské věže (cestu tentokrát ke svému vlastnímu překvapení našla hned napoprvé) a po ohlášení hesla ‚krvácivé kokosky‘ (její strýc by určitě byl pyšný, kdyby věděl, co si pro tento rok zvolila Buclatá dáma za formulku opravňující otevření portrétu), se octla v prázdné společenské místnosti. Zlatá a červená výzdoba v kombinaci s nebelvírským lvem jí evokovaly myšlenky na domov a pohodlí. Usmála se sama pro sebe. Už se chtěla vydat po schodech do své ložnice, náhle však spatřila kousek od vyhaslého karbu jakýsi pohyb. Na krátkou chvíli už podruhé za dnešní den zpozorovala temnou zahalenou postavu, která jako by se pohybovala ve stínech. Než se však oněmělá hrůzou stačila rozhodnout, jestli má začít křičet nebo ne, tajemný neznámý byl pryč. S bušící srdcem ještě chvíli stála na místě, a pak se tryskem rozběhla ke své ložnici, aby rychle mohla vzít nový inkoust a utéct ven, kde ji čekali její spolužáci. Když však otevřela dveře pokoje a pohlédla na svou postel, s mrazivým pocitem v zádech si uvědomila, že na ni leží něco, co tam ráno rozhodně ještě nebylo. Malinká potrhaná knížečka. Obezřetně k ní přistoupila a roztřesenou rukou ji zvedla. Na obálce byl napsaný název: Legenda o Dědicích stínů.