Podivné události onoho večera měli ještě dlouhou dobu odezvu. Studenti se mezi sebou dohadovali o tom, co se vlastně stalo, všechny teorie se však ve výsledku rozcházely. Jediná Emma neměla náladu se o tom všem bavit. Celý rozhovor, který společně s Rickem vyslechli před ředitelnou, zopakovala i svým zbylým třem kamarádům. Nikdo se jí nedivil, že z toho byla vyvedena z míry. První se ji pokoušeli přemluvit, aby nakonec za profesorkou McGonagalovou ještě jednou zašla a povyprávěla jí, co se tehdy stalo, ona sama se k tomu však neměla. Bylo zde něco, co ji brzdilo. Stále přemýšlela nad slovy o svém otci, která tehdy vyslechla. Ovšem byly tady ještě další otázky. Společnými silami dali do kupy alespoň základní informace o momentálním dění. Bylo jim jasné, že onen neznámý kouzelník, jehož se strachem v hlase nazývaly Voldemortem, je nespíš čarodějem, o kterém jim toho dne vyprávěl Kratiknot. Kdysi muselo dojít k jakési válce mezi ním a snad skupinkou říkající si Fénixův řád (Emma předpokládala, že část její rodiny patřila mezi členy). Voldemort byl tehdy poražen, avšak někdy v té době – a tady začínala být fakta poněkud rozmazaná – zemřel Emmin otec když… Ať už přišel o život při vykonávání jakéhokoliv úkolu, jeho smrt měla veliký dopad na celou kouzelnickou společnost. Pak podle všeho nastaly časy, kdy se zdálo, že už žádné nebezpečí nehrozí. Ale jelikož lidé měli stále strach už jen při vzpomínkách na období temnoty, vytěsnili z hlavy - a vlastně i ze světa - veškeré připomínky na doby minulé. Ovšem teď se vše vrací. A znamení, která ukazují na blížící se nebezpečí, každý raději ignoruje. Jenže v jaké podobě se ona hrozba objeví nyní? Byla pravda, že to byl právě Voldemort, kdo přivolal Stíny? Jaké s nimi měl plány? Na čí straně Dědicové stínů stojí? A co jsou vlastně zač? Lidé nebo nějaké doteď neobjevené bytosti z jiného světa, ovládající neznámou moc? Co chystají? Emmě se z toho všeho točila hlava víc, než ostatním. Protože jakýmsi děsivým způsobem se objevila v centru všeho, a nevěděla, jak z toho ven. Když však nad tím zauvažovala, bylo možné, že už dávno byla nějak předurčena k tomu všemu. Stále zde totiž byly nevysvětlitelné úkazy - někdy jen malicherné, jako třeba pocit, že hrad velmi dobře zná, přestože v něm nikdy předtím nebyla, jindy už poněkud děsivé, když si vzpomněla na sny z dětství, ve kterých vídávala svět za Branami stínů. Spolu s učením a tréninkem ve famfrpálu Emmě nezbývalo moc času na cokoliv jiného. Proto, když dostala do ruky stočený pergamen, ve kterém jí profesorka McGobagalová sdělovala termín jejího školního trestu, jen tiše zaúpěla. Se vším, co se kolem dělo, na to už málem zapomněla. V každém případě vyhnout se tomu nedalo. A tak – unavená a úplně vyčerpaná - nastoupila spolu s Rickem v osm hodin před kabinet nevrlého školníka, pana Filche. Starý muž se na ně s bezzubým úšklebkem podíval, a pak je vrásčitou rukou pobídl, aby šli za ním. Cestou si mumlal něco o „spratcích a řetězech ve sklepě“, což oba studenty lehce vyděsilo, proto, když je zavedl do pamětní síně, si oba s úlevou oddechli. „Paní ředitelka mi řekla, že vás mám nechat vyleštit všechny poháry a ocenění. Po mudlovském způsobu,“ zavrčel a vrazil jim do rukou hadru a nevábně vonící saponát. Pak se kulhavě otočil a nechal je o samotě. Oba přátelé se na sebe smutně podívali a dali se do práce. Emma nikdy předtím v pamětní síni nebyla. Rozhlédla se kolem a automaticky zamířila k vitríně, kde byl seznam a fotografie vítězných týmů ve školním poháru famfrpálu. Pohledem hledala vlastní kolej. Jak se zdálo, většina její rodiny opravdu hrávala v průběhu let za Nebelvír. A vypadalo to, že snad i družstvu přinášeli štěstí, jelikož v době, kdy na postu chytače byl její strýc Charlie, vyhráli pohár hned několikrát za sebou. Usmála se, když se zahleděla na staré fotografie, kde se druhý nejstarší potomek Weasleyových křenil v hloučku svého týmu. „Alespoň víš, po kom ten talent máš,“ zazubil se Rick, který jí hleděl přes rameno. „A podívej. Tady jsou další Weasleyovy,“ ukázal prstem k roku devatenáct set devadesát tři až devadesát čtyři. Emma se podívala na pohyblivý obrázek týmu a okamžitě našla dva rudovlasé identicky stejné chlapce. George Weasley a jeho dvojče Fred, o kterém občas slýchávala. Ani u něj nevěděla, co se mu doopravdy stalo, teď už si však byla jista, že jeho smrt souvisela s válkou, ve které zahynul i její otec. Už chtěla od famfrpálové vitrínky odejít, když ji náhle něco upoutalo. V době, kdy za Nebelvír hrála dvojčata Weasleyovi, byl na postu chytače už někdo jiný. Podívala se pozorněji na pohybující se postavičku černovlasého chlapce, kterou právě Fred s Georgem zvedali na ramena. Byl jí něčím povědomý. Neustále se šťastně avšak i trochu ostýchavě usmíval, a když mu vyfocený kapitán týmu předával zářivý pohár, jeho zelené oči se rozzářily. Podívala se na další famrpálová utkání, aby zjistila, že i v pozdějších letech hrál za svou kolej. Dokonce z něj později byl i kapitán. Na poslední fotografii byl už dospělý – nejspíš v sedmém ročníku – a stál přímo vedle dalších dvou známých tváří. Ginny a Rona Weasleyových. Oba sourozenci tmavovlasého chlapce nadšeně objímali. „Harry Potter,“ přečetla nahlas jeho jméno. „Moment. To už jsem někde viděl. Vzadu je plaketa s jeho jménem za mimořádné služby škole. Ale podle data ji musel dostat hodně mladý. Tak v druhém nebo třetím ročníku,“ zamyslel se Rick. Emma přešla celou síň, jen aby se na onen předmět mohla podívat. A zjistila, že měl pravdu. Co ale mohl tak mladý student dokázat, aby získal tak významné ocenění? Jak nad tím tak uvažovala, zjistila, že možná nebude až tak složité na to přijít. Zvláště, když si všimla, že neznámý student – Harry – nebyl jediný, komu byla tato čest udělena. Spolu s ním ji dostal i Emmin strýc Ron. Ucítila zvláštní chvění, když jí něco našeptávalo, že možná právě tento chlapec mohl později být jejím otcem.