Vzbuďte mě až si Dudley přestane hrát… „Dursleyovi byli pro mě v příštích rocích velký oříšek. Byli to mudlové, toho nejhoršího kalibru, ale byli to i lidé, kteří si pro mě v srdci našli alespoň malinké, hodně malé, místečko a nechali mě u sebe bydlet…“ 31.července, 15:00, Surrey Slunečný den, bez mráčku. Teplota kolem 35 stupňů ve stínu. Větráky, klimatize a ventilátory fungovali na maximum. Další teplotní vedra v tomto měsíci… „Bylo to přesně pět let od Voldemortova pádu a smrti mých rodičů. Samozřejmě jsem plakal, bylo mi šest let, ale pořád mi vrtalo hlavou, od čeho mám jizvu na čele? Jak mohli rodiče umřít při bouračce? Proč se ke mně nemůžou Dursleyouvi chovat jako k Dudleymu? Bylo to přesně to období, kdy jsem začal vnímat svět. Přesně ten, kdy jsem pochopil, že tohle není normální…“ Dudley zrovna seděl venku na asfaltovém chodníku, mohutné „mišelínky “ se mu nahromadily okolo kalhot a pomalu přetékaly. Harry smutně přihlížel z otevřeného okna, jak si Dudley kreslí svými novými křídami obrázky na cestu, a v duchu mu záviděl. Nikdy si nemohl dovolit to, co Dudlínek. Nedostával stejné věci jako on, jedině když se něco zničilo, porouchalo nebo už ho to prostě nebavilo, tak tu hračku Harry dostal. „Samozřejmě jsem svému bratránkovi často záviděl. Postupem roků jsem začal zjišťovat, jak mu to leze na mozek a z bratrance se stává rozmazlený fracek. Kroutil jsem nad tím jenom hlavou. Mě stačily ty věci po Dudleym, i když, těžko se to přiznává…“ Přál si, aby začalo pršet a Dudley by musel dovnitř, malůvky by se smyly, všechna jeho radost také a Dursleyovi by musely pro svého miláčka vymyslet jinou zábavu. Zamyslel se, zasnil se… Jak by to vypadalo, kdyby žil s rodiči? Mohl by si kreslit křídami na chodník, dostával by dárky k vánocům i narozeninách? Měli by ho rádi stejně jako on je, nebo by se k němu chovali stejně jako strýc Vernon a teta Petunie? Chovali by se tak ke mně úplně všichni? Přemýšlel už dlouhou dobu, ani si nevšiml, že Dudley už je doma… Ale jak je to možné? Ono… „Prší!“ „Objevovat své schopnosti jsem začal už kolem pěti let. Začali se vyplňovat má nejtajnější přání, stalo se to, co jsem chtěl, co jsem viděl ve snu, co jsem předpovídal… Říkal jsem tomu náhoda. Náhoda, které se podivně často opakovala. Ne pořád, ale bylo to už zvláštní. Postupně jsem toho začal zneužívat…“ „Tati to udělal Harry!“ vykřikoval pořád Dudley a tlustým prstem ukazoval na brýlatého chlapce na pohovce. „Ale prosím tě, jak by asi udělal to, aby pršelo?“ „To nevím, ale celou dobu na mě koukal. Třeba to bylo nějaké kouzlo!“ Vernon se podíval vyděšeně na svou ženu Petunii stojící kousek dál. „Dudley, magie a kouzla neexistují, to už jsme si přece říkali, ne?“ vložila se do hovoru Petunii. „No jo, ale jak by pak začalo pršet? To on chtěl abych si nemohl hrát, je to jeho chyba. Měl by být za to potrestán!“ Dudley jako vždy dostal to, co chtěl. „Dobrá, Pottere, máš domácí vězení, žádný toulání venku, a dva dny žádná večeře.“ Vždy totiž dostal co chtěl… „Bratránka jsem nesnášel ale už od té doby, co se mi připletl do života. Jeho hnusné vytahané oblečení, které jsem musel nosit, protože jsem byl o pár čísel menší, nebylo to moc příjemné. Nenáviděl jsem taky tu jeho nezažranost, lakomost, závist a chamtivost. Byl to prostě správný pohled na sedm kulek hříchu daná do jediného prasete, dalo by se říct. To já jsem byl proti němu mílius…“ Nemožné…Ne, nesmysl! Nemohl to být on! Taková nepravost! Svést to na něj! Ale…co když to vážně udělal on?! To pak by mohl za všechno, co se kdy stane…Magie by existovala, a on ji třeba ovládá. Ne, nesmysl! A tak Harry zůstal zavřený v přístěnku pod schody, který se stal, když se přestal počůrávat, ve třech letech jeho domovem. Opravdu měl ale ten svůj metr čtvereční moc rád. Nikdo mu sem nelezl, měl tu klid a mohl jíst v posteli. Chahá! Jinak to ale byla noční můra. Můra, kterou musí ještě dlouho vydržet… „A takovéhle resty za něco, co jsem vážně neudělal jsem dostával ještě dobu, než přilétla ta sova s dopisem. Dopisem, přinášejícím jen dobré zprávy…“ A/N: omlouvám se za špatnou angličtinu, a loučím se s vámi, na týden totiž odjíždím do Španělska, tak komentujte, ale pamatujte - buďte něžný...