Byl už začátek listopadu a venku foukal chladný vítr, když konečně přišel dlouho očekávaný první zápas famfrpálu. Emma se rozhodně necítila sebejistě, ale vzpomínka na to, že v pamětní síni jsou fotografie téměř poloviny její rodiny, vítězně držící pohár, jí dodávala odhodlání. Ráno před zápasem však na ni dolehla veškerá nervozita, takže nebyla ani pořádně schopna se nasnídat. Naštěstí nemusela nedočkavé pohledy svých spolužáků snášet moc dlouho. Půl hodiny před hrou už totiž byla v šatně a připravovala se na nadcházející utkání. „Taky jsem měl poprvé takovou trému,“ prohlásil její bratranec Max chlácholivě a poplácal ji po rameni, když celá bledá stiskla v ruce násadu od koštěte. Nedokázala mu odpovědět, proto jen přikývla. Konečně se ozval zvuk píšťalky a Emma obklopená svými spoluhráči vyšla za obrovského potlesku na stadión. Kapitáni obou týmů si podali ruce – nebo se je spíš pokusili vzájemně rozdrtit – všichni nasedli na svá košťata, odkopli se nohama od promrzlé země a vyletěli do vzduchu. Teprve když jí vítr čechral dlouhé vlasy, cítila se Emma konečně sebejistě. Několikrát oblétla hřiště a vystoupila co nejvýš, aby mohla sledovat, jak rozhodčí vyhodil do vzduchu červený míč, kterého se okamžitě ujal střelec z Nebelvíru. Pátrala očima kolem, hledaje zlatavé záblesky zlatonky. Na malý moment se při tom zaposlouchala do komentáře zápasu, zrovna ve chvíli, kdy zaznělo její jméno. „A za Nebelvír je to nový chytač v podání Emmy Weasleyové. Po víc jak pěti letech je jediným studentem prvního ročníku, který se dostal do kolejního týmu. Jestliže byla schopna porazit konkurenci starších kandidátů, znamená to, že musí jít o opravdový talent. Doufejme, že se kapitán Andrew Darcy nespletl.“ Emma se zhluboka nadechla. „V to doufám i já,“ zamumlala a udělala pomalé kolečko kolem celého hřiště. A zápas pokračoval. Nebelvír se dostával do vedení, ovšem náskok měli pouze dvacet bodů. Jejímu bratranci se několikrát povedlo chytit pár střel, jinak se ovšem zdálo, že jejich protivníci se nedají jen tak lehce zastrašit a rozhodně se nehodlají smířit s prohrou. Zrovna když si pomyslela, že střelci začínají být pomalu unavení, všimla si zlatavého záblesku u paty jedné z jejich vlastních obručí. Adrenalin jí vystoupal. Prudce otočila koště a spustila se střemhlav k zemi. Tlumeně zaslechla vyděšený výkřik. Těsně nad trávníkem let vyrovnala a stiskla v dlani třepotající se zlatonku. Vítězně zvedla ruku nad hlavu a vyletěla o něco výš, aby si mohla užít nadšeného jásotu nebelvírských fanoušků. Její spoluhráči se k ní rozlétli a vesele ji objali. „Dobrá práce, Weasleyová. Něco takové jsem dlouho neviděl,“ poblahopřál jí Andrew. Emma se ušklíbla a zahleděla se k tribuně profesorů. Ředitelka McGonagalová jim tleskala a usmívala se, jako by na něco vzdáleného, avšak radostného, vzpomínala. Její pohled však upoutalo ještě něco. Z výšky, ve které se nacházela, zahlédla část Zapovězeného lesa. A na jejím okraji stály dvě temné postavy. Dědicové stínů. „Takže si myslíš, že tě sledují?“ zeptala se Cindy tiše. Všech pět kamarádů sedělo v jednom rohu společenské místnosti, dál od oslavy z výhry v zápase se Zmijozelem, a tiše se mezi sebou bavili, aby je snad nezaslechl některý ze studentů, který by přišel Emmě pogratulovat ke skvělému výkonu. „Těžko říct. Rozhodně tam ale nebyli náhodou. Otázkou je, proč mi tehdy zachránil jeden z nich život. Jenom pro to, že proti mně šel Stín? Nebo to má něco společného se všemi těmi sny a ostatními záhadami, které se kolem mě teď dějí,“ zamyslela se nahlas. „Co jsou vlastně ti Dědicové stínů zač? Podle toho, co vyprávíš, mi jako obyčejní lidé rozhodně nepřipadají. Spíš nějaké stvoření z jiného světa,“ zeptal se Philip. Rick nadzvedl obočí, ale nic neřekl, protože i jemu představa nadpřirozených bytostí vyvolávala mráz po zádech. Emma pokrčila rameny. „Nemám tušení. V tom příběhu, který jsem o nich četla, nic takového vysvětleno není. Zajímalo by mě ale, jak je možné, že se dostali do našeho světa. Možná, že jsou propojeni s příchodem Stínů,“ zamumlala si pro sebe. „Kolik jich vlastně přišlo? Těch stínů?“ zeptal se Matt. „To se neví. Ale podle toho, co jsme slyšeli, ten bývalý Bradavický ředitel tvrdil, že se jich tady rozhodně dostalo víc,“ odpověděl mu Rick. „Takže si tady někde volně poletují? Určitě žádný jiný ještě nezaútočil. To by bylo v novinách, taková věc by se neututlala,“ pokračoval Philip. „To není tak úplná pravda. Myslím si, že jen málokdo o Stínech slyšel. Je to přece jenom stará a zapomenutá legenda, která se teprve nedávno stala pravdou. I kdyby došlo k nějakému útoku, jen málokdo by dokázal vysvětlit, co to vlastně způsobilo. Mě by ale spíš zajímalo, proč v té ředitelně byl i profesor Gilbert? Já vím, že učí obranu proti černé magii, ale podle toho, co jste řekli, se on sám do hovoru moc nezapojoval,“ podotkla Cindy. „A proč tam byla moje maminka. Co ona s tím má společného? Je toho tolik, co bych potřebovala se jí zeptat. Ale nějak se mi do toho nechce,“ zabručela Emma. „To kvůli tomu, co jsme viděli v pamětní síni?“ zeptal se Rick. Ostatní tři kamarádi zpozorněli. „Co jste tam viděli?“ vyzvídal Matt. Emma zavrtěla hlavou. „To nic nebylo,“ řekla vyhýbavě, její nejlepší kamarád však rozhodně nehodlal toto téma jen tak opustit. „Asi jsme našli jejího otce,“ vysvětlil, ignoruje kamarádčiny jedovaté pohledy. „Hrával chytače za Nebelvír. A nejspíš byl pořádně dobrý. Hlavně ale získal ocenění za mimořádné služby škole. Společně s Emminým strýcem,“ pokračoval. „Páni. To je úžasné. Měla by ses zeptat někoho z rodiny. Přece jsi vždycky chtěla se o svém otci dozvědět co nejvíc. A tvoje maminka se nemůže donekonečna vyhýbat této otázce,“ stiskl jí Philip povzbudivě ruku, ona však jen zavrtěla hlavou. „Už si ani nejsem jistá, jestli se chci pravdu dozvědět od mé rodiny. Vždycky jsem tušila, že se s mým tatínkem něco stalo, ale mohla jsem doufat. Oni o něm nikdy nemluvili. A přitom nejspíš pro celý kouzelnický svět hodně znamenal. Myslím si, že ani nechtěli, aby někdo věděl, že jsem jeho dcera. Ať už to byl kdokoliv. Obávám se, že by mi pravdu stejně neřekli. Nebo alespoň ne úplnou,“ řekla Emma mrzutě. „Měla bych si jít lehnout,“ podotkla po chvilce ticha, a aniž by čekala na jakoukoliv odpověď, vstala a prodrala se hloučkem oslavujících spolužáků do své ložnice. Okamžitě si zalezla do postele a zachumlala se pod peřinu. Právě vše, co se za poslední dobu dozvěděla o svém otci, ji brzdilo říct cokoliv z toho, co se kolem ní začalo dít, někomu jinému, než svým přátelům. Pochopila, že její rodina před ní ukrývá jakési tajemství. A dokud ho nebude znát, nedokáže jim věřit. Emma slyšela, že Cindy přišla do ložnice asi tak půl hodiny po ní. Nepochybovala, že ji kamarádka šla zkontrolovat. Předstírala však, že spí. Což se jí ovšem povedlo až po hodně dlouhé době. A opět se jí zdál ten záhadný sen. Byla v tmavé a vlhké jeskyni. Nic neviděla a nic neslyšela. Pouze se kolem ní ovíjel zvláštní pocit, který ji děsil. Náhle tmu protnul bílý záblesk a v jeskyni se rozprostřela jakási stříbřitá mlha. Něco však bylo tentokrát jinak. Poprvé zaslechla i další zvuk. Vyděšený křik a jakýsi chraplavý hlas. „To není konec. Ale začátek!“ Pak se konečně probudila. Prudce se posadila na posteli a vyděšeně lapala po dechu. S hrůzou si totiž uvědomila, že tentokrát si celý sen pamatovala.