Emmini přátelé se o jejím otci od té noci už ani jednou nezmínili, přestože bylo evidentní, že rozhodně nesouhlasí s kamarádčiným rozhodnutím celou věc raději ignorovat. A tak si čas dál plynul a až neskutečně rychle přišel prosinec, který s sebou přinesl mrazivý vítr a závěje sněhu na pozemcích Bradavického hradu. Byl právě pátek, týden před začátkem prázdnin, když ve Velké síni opět vypuklo pozdvižení, poté, co studenti obdrželi čerstvé vydání Denního věštce. Emma zvědavě nakoukla přes rameno své sestřenici Vicky, která si zaujatě pročítala titulní stránku novin, zatímco tři chlapci ze čtvrtého ročníku Mrzimoru si naopak zaujatě prohlíželi ji. MOZKOMOROVÉ SPATŘENI V BLÍZKOSTI PRASINEK. ŠKOLA ČAR A KOUZEL JE NYNÍ HLÍDÁNA BYSTROZORY. „Co to jsou mozkomorové?“ zeptal se Philip, který byl z mudlovské rodiny a o ničem takém přirozeně zatím neslyšel. Rick, který byl na tom stejně, nastražil uši. „Kdysi hlídávali kouzelnické vězení. Pak se však obrátili proti kouzelníkům. Jsou to děsivá stvoření vysávající všechny dobré vzpomínky. Krmí se na zoufalství svých obětí, dokud nezešílí,“ vysvětlil jim Matt a lehce se otřásl. „V nejhorším případě jsou schopni lidem vysát duši, takže z nich zbude jen prázdná skořápka,“ doplnila jej jeho sestra. „Co ale dělají tady? Myslela jsem, že už dlouhou dobu se skrývají někde v horách?“ zeptala se Emma. Vicky odtrhla oči od textu. „Nejspíš jim tam docházely oběti. Píšou tady, že dokonce už zaútočili na někoho poblíž vesnice. Celé Prasinky jsou teď hlídané bystrozory. A stejně tak i škola,“ vysvětlila. „Do hradu se snad ale dostat nemůžou, ne?“ vyzvídal Rick. Victorie se na něj podívala (on okamžitě zčervenal) a zavrtěla hlavou. „Nejsou to normální bytosti. Pro ně neplatí hranice jako pro nás. Když budou chtít, dostanou se kamkoliv. Otázkou ale je, proč zamířili zrovna sem, když bylo jasné, že toto místo bude okamžitě zajištěno bystrozory?“ Zpráva o mozkomorech měla rozsáhlé následky. Studentům byly zakázány výlety do Prasinek a dokonce i vycházení na pozemky hradu. Veškerá výuka, která by se normálně konala venku, byla nyní přesunuta do volných učeben školy. Všichni profesoři neustále hlídkovali na chodbách, a když Emma vyhlédla z okna do mrazivého počasí, spatřila kromě šedavé mlhy proudící ze směru Prasinek, také několik postav bystrozorů, procházejících kolem hradu. Kolem nich poletovala zvláštní zářivá stvoření, která prosvětlovala okolní nepřirozené šero. Bylo už chvíli před večerkou, když Emma procházela prázdnými chodbami hradu. Celá nálada ve škole byla kvůli ranním zprávám dosti pochmurná, jí však všechno nahánělo husí kůži víc, než komukoliv jinému. Vicky měla ráno pravdu. Proč mozkomorové zamířili zrovna sem? Bylo přece tolik jiných míst, kde by se mohli tajně krmit, aniž by je kdokoliv zpozoroval. Něco je sem muselo přilákat. Mělo to snad něco společného s příchodem Stínů? Je možné, že za vším stál ten hrozivý čaroděj, který si říkal Voldemort? Zatímco nad tím dumala, ozvaly se zpoza rohu dva rozčílené hlasy. Okamžitě se zastavila a zaposlouchala se do hovoru, který se k ní blížil. V jedné z osob poznala profesorku McGonagalovou, zatímco v té druhé profesora Gilberta. Podle kroků jí bylo jasné, že už brzy projdou kolem místa, kde stála. Měla by se otočit a rychle utéct pryč, než by ji mohli spatřit, něco jí však napovídalo, že jejich konverzaci by měla rozhodně vyslechnout. Rozhlédla se kolem sebe, až spatřila těžký závěs sloužící jako dekorace. Schovala se za něj jen pár sekund před tím, než oba mluvící dorazili do chodby. K jejímu překvapení a zděšení se zastavili přímo před závěsem. Rozčílení v jejich tónech zesílilo. „Mozkomorové v Prasinkách! To už je moc. Copak jsou všichni opravdu tak slepí, aby neviděli, že to je všechno jeho práce? Chystá se vrátit. A pokud nebude nikdo připravený, bude to mít hrozivé následky. Už jednou to tady bylo,“ soptila profesorka McGonagalová. „Dokud je nebezpečí osobně neohrozí, všichni budou stále odmítat tomu uvěřit. Vzpomeň si, jak to všechno začalo minule. Znamení zla na obloze, Smrtijedi, kteří napadli mudly na mistrovství světa. Záhadná smrt Skrka. A potom úmrtí toho mladého chlapec Cedricka Diggoriho. I slepý by poznal, že se něco děje. Oni to však ignorovali,“ zavrčel Gilbert. „Popletal tehdy přišel s bláznivými historkami, které to vše jednoduše vysvětlily. Uvěřili nám, až když spatřili Voldemorta na ministerstvu. Možná však, kdyby jim pravdu řekl někdo, komu by se neopovážili nevěřit. Někdo, koho snad považují za hrdinu. Kdybys jim to řekl ty…“ „Nemůžu, Minervo,“ odpověděl Gilbert tiše. „I kdybych to udělal, neposlouchali by mě. Ne všichni. Považovali by mě jen za blázna, který si toho v životě prožil tolik, že už mu jeho rozumné uvažování zastřelo šílenství.“ „Někteří možná ano. Ale za ten risk to stojí. Měl by ses přestat skrývat,“ pokračovala McGonagalová, její kolega však byl jiného názoru. „Já si cením toho, že jsi mi tehdy zachránila život, ale tohle po mě nemůžeš žádat, Minervo. Bylo by to stejně zbytečné. Nikdo by ve skutečnosti nevnímal, co říkám. Pouze by uvažovali nad tím, co vlastně jsem. Hrdina nebo odpadlík. Ať tak nebo tak, já nechci být ani jedním. Jestli mám být opravdu užitečný, tak bych se měl raději, než vysvětlovat těm bláznům, že se řítí do záhuby, soustředit na náš problém se Stíny. Protože ty Voldemort použije pro svůj triumfální návrat. Tím si můžeme být jisti,“ prohlásil rozhodně a než stačila profesorka McGonagalová cokoliv dalšího namítnout, uslyšela Emma kroky, podle kterých poznala, že Gilbert je na odchodu. Za malý okamžik se k němu s povzdechem přidala i ředitelka školy. Emma zůstala stát skryta za závěsem a pokoušela se zpracovat informace, které právě vyslechla. Proč si - u Merlina - McGonagalová myslela, že by Gilberta všichni poslechli? Co byl vlastně její nenáviděný profesor zač? Byla rozhodnuta se s tím vším co nejrychleji podělit s ostatníma, když si náhle všimla, že stojí zády k jakýmsi dveřím. Rozum jí napovídal, aby si jich nevšímala a okamžitě vylezla ze svého úkrytu. Tichý hlásek v její hlavě ji však nutil zjistit, co se zde ukrývá. Opatrně chytila starou kliku a zatlačila. K jejímu překvapení se dveře otevřely do úzké temné chodbičky, vedoucí do neznáma. Zvědavě udělala jeden krok dovnitř. Na stěnách se okamžitě rozhořely louče. Zhluboka se nadechla a vyrazila dovnitř, vystrašená, ale zároveň i napnutá, co na konci najde. Šla téměř půl hodiny, což jí připadalo jako neskutečně dlouhá doba, když se chodba konečně začala zvedat a ona ke svému překvapení narazila na padací dveře, které povolily, jakmile se je pokusila nadzvednout. Ocitla se v jakémsi polorozpadlém domě, do kterého táhlo, a jehož veškerý nábytek byl rozdrásán, jako by se jej nějaké zvíře pokoušelo rozsápat na cucky. Emmě přeběhl mráz po zádech. To jí stačilo, aby se otočila a chystala se vydat zpátky do chodby vedoucí k hradu, než to však stačila udělat, až nepřirozeně rychle se ochladilo. Přepadl ji zvláštní pocit beznaděje a zoufalství. Instinkt jí napověděl, aby se otočila. Hlasitě vykřikla. Blížilo se k ní – ne, spíš plulo vzduchem - několik stvoření zahalených v černé kápi. V hlavě se jí vynořilo několik vzpomínek. Opět viděla svůj sen z dětství, ve kterém procházela nehostinnou krajinou ve světě za Branami stínů. Pak znovu spatřila bledou postavu Stínu, která se k ní blížila, rozhodnuta stáhnout ji s sebou. Přes to všechno stále viděla mozkomory, kteří byli blíž a blíž. Jeden z nich zvedl své strupovité ruce a shrnul si s nimi tmavou kápi. To, co pod ní Emma spatřila, ji málem vyděsilo k smrti. Mokvající ústa se k ní naklonila. Těsně před tím, než jí však mozkomor stačil vysát duši z těla, zahlédla jakousi záři, která každou sekundou sílila. Mozkomorové se zarazili. Pětice zářících zvířat – Emma v tom zmatku nedokázala určit, co jsou zač – se rozběhlo proti temným stvořením, která se okamžitě dala na útěk. V místnosti se opět oteplilo a veškeré zoufalství a beznaděj byli pryč. Stačila ještě zahlédnout pět postav patřících Dědicům stínů, než se v bezvědomí zhroutila k zemi. Když se probrala, ležela stále na podlaze v tajemném domě, do kterého ji dovedla chodba z Bradavického hradu. Teď tady však bylo o něco příjemněji, jelikož – jak si všimla – v rohu místnosti vesele plápolal krb, jehož plamen dodával pokoji teplo a hřejivé světlo. „Na! To ti pomůže,“ uslyšela nad sebou tlumený ženský hlas a spatřila zahalenou postavu klečící vedle ní, jak jí rukou oděnou v černé rukavici nabízí kousek čokolády. „Nemusíš se bát,“ zasmála se tiše žena. Emma si roztřeseně vzala čokoládu a rozhlédla se kolem sebe. V místnosti stáli ještě další čtyři zahalené postavy, které ji nejspíš pozorovaly – přesně to říct nedokázala, jelikož jejich tváře byly skryty pod záhyby kápě. „Co se…kde jsem?“ vykoktala zmateně. „V Chroptící chýši. Stavení nedaleko Prasinek,“ odpověděl jí zastřeně mužský hlas patřící jedné z postav. „A mozkomorové jsou…?“ „Pryč. Nemusíš se jich už bát,“ řekl další z Dědiců stínů. „Máte zvláštní nadání pro vyhledávání nebezpečí a malérů, slečno Weasleyová?“ uslyšela pobavený hlas patřící postavě stojící nejblíže k ní. Uvědomila si, že už jej někdy slyšela. Nepochybovala, že to je právě on, kdo jí tehdy zachránil před Stínem. Roztřeseně se postavila na nohy. „Měla byste se vrátit,“ podotkla další zahalená žena a ukázala rukou k padacím dveřím. Emma přikývla. „Doprovodíme tě,“ uklidnil ji její dřívější zachránce. Pohled na postavy v pláštích, u kterých si nebyla stále pořádně jistá, co jsou vlastně zač, ji sice pořád děsil, něco jí však našeptávalo, že právě oni mají odpovědi na všechny otázky. Než se však stačila na cokoliv zeptat, žena, která jí nabídla čokoládu, ji jemně postrčila a tím jí mlčky naznačila, že na povídání není čas. Emma se roztřeseně vydala opět do úzké chodbičky a tiše v ní kráčela směrem k Bradavicím, zatímco pět tajemných postav jí šlo v patách, jako její ochránci. Když měla konečně na dohled skryté dveře, jimiž se sem dostala, všimla si, že pětice Dědiců stínů zpomalila, a když se ohlédla přes rameno, aby na ně mohla pohlédnout, zjistila, že zmizeli.