Byl právě Štědrý den a celá její rodina byla stále ještě zmatená avšak potěšená z Emmina náhlého a prozatím nevysvětleného ranního návratu. Profesorka McGonagalová a - k jejímu zděšení i profesor Gilbert – se objevili v Doupěti jen chvíli poté, co jim Percy Weasley poslal zprávu, že dívka je zpátky, živá a zdravá. Oba kouzelníci jí kladli podobné dotazy jako zbylí členové rodiny, avšak Emma jim odpovídala stejně. Že si prostě nic nepamatuje. Nakonec Minerva k její úlevě uznala, že nemá cenu ji nadále zatěžovat dalšími otázkami a že nejlepší bude, když si zatím dívka odpočine. Unaveně se tedy posadila do křesla v obývacím pokoji, zatímco dospělí kouzelníci zamířili do kuchyně. Zahleděla se na nazdobený vánoční stromeček a pokoušela se soustředit, aby se jí podařilo zachytit hlasy z vedlejší místnosti. „Proč na ni Lestrange zaútočil? Má to něco společného s Vy-víte-kým?“ zeptala se Molly Weasleyová vystrašeně. „To nepochybně. Nejspíš v ní vidí jakousi hrozbu. A pokud Voldemort opět získává svou moc, jak předpokládáme, je jisté, že se pokusí minimalizovat veškerá rizika, která by mohla vést k jeho dalšímu pádu,“ odpověděla McGonagalová. „Znamená to tedy, že je Emma v ohrožení?“ podíval se na ni pan Weasley. „Bohužel ano, Arture. Ovšem dokud se Voldemort neobjeví na veřejnosti, je vaše vnučka v relativním bezpečí. Neodváží se dalších podobných kroků, aby nevzbudil moc pozornosti. Alespoň prozatím.“ „A Stíny?“ nadhodila Hermiona Grangerová. „Proti nim nic nezmůžeme. Ale platí to stejně, jako v případě dalších Smrtijedů. Dokud nebude Pán zla dostatečně silný, nějaký větší útok by neměl přijít. Ovšem je otázka času, jak dlouho to bude trvat.“ „A co ti Dědicové stínů? Podle vyprávění těch studentů to byli právě oni, kdo Emmu zachránil. Nemluvě o tom, že podle všeho znají kouzla, která dokážou odolat kletbě smrti. Co jsou vlastně zač?“ naléhala Ginny. Tentokrát McGonagalová chvíli mlčela, než konečně odpověděla. „To, abych byla upřímná, nevím jistě. Určitě vaši dceru zachránili právě oni. Avšak je otázka, kde Emma těch pár hodin, vyplňující mezeru mezi útokem na vlak, a jejím nečekaným objevením na vaší zahradě, byla. Pokud si nic nepamatuje, je možné, že za to může jakési matoucí kouzlo, které na ni použili, aby neprozradila jejich tajemství. Ovšem podle toho, co její spolužáci vyprávěli, na slečnu Weasleyovou seslal Lestrange ještě jednu kletbu. Pochybuji, že by jí chtěl způsobit jen nevinnou tržnou ránu. Muselo v tom být i něco víc. V každém případě, jak jste mi řekli, je dívka nyní v pořádku. Proto musíme věřit, že Dědicové stínů nemají v úmyslu nám ublížit. To je zatím to jediné, co víme,“ řekla s rozvahou. „Měli bychom už jít,“ dodala po chvíli ticha. „Hlavně se teď postarejte, aby byla Emma neustále ve vaší blízkosti, nebo v blízkosti jiných kouzelníků. Tam se neodváží na ni opět zaútočit. A pro návrat do školy jsme se rozhodli zajistit speciální přepravu studentů. Už nemůžeme znovu riskovat. Zatím přeji krásné svátky,“ rozloučila se a vydala se ke dveřím s Gilbertem - na něhož Ron házel nepříjemné pohledy – v patách. Emma byla rozhodnuta ze všeho nejdřív navštívit Ricka v nemocnici a ujistit se, že je opravdu v pořádku. Zdálo se však, že příběh o jejím zmizení a opětovném objevení, které zatím nemělo vysvětlení, se dozvěděli snad všichni kouzelníci. Jenom samotný průchod chodbami Svatého Muga zajistil, že na ni všichni zvědavě hleděli a ukazovali prstem, dokud je Hermiona nezpražila nebezpečným pohledem. Že se Emma stala nedobrovolně nejnovější senzací, mělo však i jednu výhodu. Kromě Ricka, který ležel s hlavou obvázanou na nemocničním lůžku, na ni čekali i její zbylí tři přátelé, kteří se jí vrhli kolem krku, jakmile vstoupila do místnosti. Ani jim však nebyla schopna odpovědět na zvědavé dotazy, přestože v tomto případě chtěla udělat výjimku. Zdálo se totiž, že si její rodina vzala varování profesorky McGonagalové k srdci, a nehodlala Emmu nechat bez dohledu. A tak se s nimi nakonec rozloučila bez jakéhokoliv vysvětlení toho, co se doopravdy stalo, gestem jim však tajně naznačila, že jim vše co nejdříve poví. Byli už po večeři a celá rodina seděla v obývacím pokoji, jak bylo každoročním zvykem. Tentokrát však nebylo jejich – jindy obvyklé tlachání – uvolněné a bezstarostné. Všichni se soustředili na Emmu, rádi, že je v pořádku. Vicky se neustále ujišťovala, že jí doopravdy nic není, a Max sem tam prohodil jakýsi žertík o tom, že by bylo opravdu škoda, kdyby přišli ve famfrpále o tak výborného hráče. Od svých rodičů za to schytal pohlavek, zato Emma byla ráda, že alespoň někdo se jí pokouší zvednout náladu, a ne jen ostražitě pozorovat, jako by hrozilo, že opět zmizí. „Můžu si jít lehnout?“ zeptala se tiše maminky a na důkaz toho, že je opravdu unavená, okázale zívla. Ginny se na ni láskyplně usmála a přikývla. Doprovodila svou dceru do svého starého pokoje, počkala, než se dívka zahrabe do teplých peřin, zhasla světlo a posadila se k ní na postel. Vypadalo to, že se zdráhá odejít. „Tady se mi nemůže nic stát, mami. Celý dům je zabezpečen kouzly,“ řekla jí chlácholivě. Ginny přikývla a dala jí pusu na čelo. „Já vím, drahoušku. Já vím. Jen mi neskutečně připomínáš svého otce. A já tě nechci ztratit tak, jak jsem ztratila jeho,“ zamumlala přiškrceným hlasem. Bylo to vůbec poprvé, co se o Emminém tatínkovi zmínila. Smutně se usmála, pohladila ji po tváři, vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Emma poslouchala, dokud si nebyla jistá podle zvuků kroků, že je Ginny zpátky v obývacím pokoji. Věděla, že ji teď nikdo nebude minimálně tři hodiny rušit. Vyhrabala se z postele a přešla k bývalému psacímu stolu své maminky. Otevírala jeden šuplík za druhým, prohrabuje se starými papíry, sešity a plakáty famfprpálových hráčů než konečně našla to, co hledala. Stoh fotek, který kdysi Ginny ledabyle hodila do šuplíku. Prohlížela si staré snímky, hledaje to, co chtěla. Byli to především fotografie její maminky společně se svými sourozenci, přáteli… A pak našla jednu, na které byl i on. Hubený černovlasý chlapec, se zelenýma očima, schovanýma za skly kulatých brýlí. S očima, které byly k nerozeznání s těmi jejími. Dlouze hleděla na jeho obličej a cítila, jak se jí po tváři koulejí slzy. Posadila se na postel, obrázek stále tiskla v ruce, zatímco dvě postavy, vyfocené na snímku, se objímaly a vesele usmívaly. Když proud slz konečně ustal, oblékla si mikinu a zpod trička vytáhla stříbrný přívěšek ve tvaru draka, který včera dostala. Poznala, že se jedná o maďarského trnoocasého, přestože zatím nevěděla, proč ten, který jí ho daroval, zvolil zrovna tento druh. Věděla, že je to krajně nezodpovědné. Kdyby jí snad někdo přece jenom přišel zkontrolovat, jestli je v pořádku, vyvolala by svou nepřítomností vlnu další paniky. Ona však musela znát pravdu. Zhluboka se nadechla, stiskla v dlani stříbrnou miniaturu dráčka a zavřela oči. Bylo to, jako by ji někdo protáhl úzkou trubičkou. Zalapala po vzduchu a rozhlédla se kolem sebe. Objevila se v prostorné pracovně, jejíž světlo zajišťoval křišťálový lustr. Uprostřed pokoje stál psací stůl, na němž měl pohodlně položené nohy mladý muž, který si pročítal jakousi knihu. „To bylo opravdu brzo,“ utrousil, aniž by se na ni podíval. „Jestli někdo zjistí, že nejsi v Doupěti, budou strachy bez sebe.“ Emma mu neodpověděla, jen přešla blíž k němu, tak, že viděla jeho obličej z profilu. Mohlo mu být něco kolem třiceti, tvář měl vyhublou, což zvýrazňovalo jeho lícní kosti, uhlově černé vlasy rozcuchané a jasně zelené oči mu zářily. Teď, když na sobě neměl tmavý plášť ani kápi, ale pouze obyčejné tričko a kalhoty, a nohy měl položené na stole, vypadal, jako obyčejný člověk. Až moc obyčejný. Kromě lehce zářících dlaní na něm nebylo nic zvláštního. Nikdo by neřekl, že se jedná o mocného Dědice stínů. Emmě se opět draly do očí slzy, podařilo se jí je však udržet. Položila před něj na stůl fotografii, kterou až doteď tiskla v ruce. Koutkem oka si všimla, že je neustále zvědavě pozoruje portrét mladého muže, podobného tomu, co zde seděl. „To jsem našla,“ zašeptala do ticha. Kouzelník se zahleděl na obrázek a jeho tvář ztuhla. Postavil se a prsty jej opatrně pohladil. Pak se podíval s láskou na Emmu. „Už jsi to tušila delší dobu, že ano?“ zeptal se jí. Přikývla. „Nebyla jsem si ale jistá.“ Kousla se do rtu, jak to měla ve zvyku. „Takže…takže je to pravda. Jsi můj otec,“ špitla, jako by se bála, že kouzelník toto tvrzení popře a vysměje se jí. On se však na ni usmál. „Jsi opravdu chytrá holka, Emmo,“ podotkl s náznakem hrdosti a klekl si k ní tak, aby mu mohla hledět přímo do očí. Tentokrát se jí už nepodařilo slzy zadržet. Popotáhla a vrhla se mu kolem krku. Její otec ji opatrně objal a jednou rukou ji začal hladit po černých vlasech. Zabořila tvář do jeho ramene. James Potter se - při pohledu na svého syna a vnučku - ve svém obraze pousmál. ***** Tímto je ukončena první část povídky, po které následuje úsek, ve kterém je popsán Harryho osud od oné nešťastné nehody až do tohoto okamžiku. Dojde k vysvětlení mnohých záhad a úplného odhalení tajemství původu Dědiců stínů. Poté opět bude následovat pokračování Emmina příběhu.